Chápete dneska někdo to počasí? Ještě dopoledne jsem koukala z okna na husté sněžení a teď pro ostré slunko málem nevidím na monitor...Aktualizace v 16:46 - a už zase hustě sněží :-)
Kapitola desátá: Tajemství dvojčat Weasleyových (2. část)
Nathalie příliš dlouho neotálela; seběhla schody vedoucí z profesorské tribuny rychlostí blesku, rozradostněně se řítila k nebelvírské šatně a se slovy chvály a gratulací vpadla dovnitř. Namísto oslavujících hráčů však ke svému údivu spatřila pouze nespokojené obličeje. Oliver Wood stál s křečovitě zaťatými pěstmi naproti dvojčatům Weasleyovým a cosi na ně vztekle pokřikoval; Fred s Georgem mu naslouchali s lehce zrudlými tvářemi a pevně stisknutými rty.
"Co se stalo?" vyslala neslyšnou otázku směrem k Leslii, která jen napůl unaveně a napůl znechuceně pokrčila rameny.
"Já tě nechápu, Woode," promluvil v té chvíli John sedící na lavičce s rukou obtočenou kolem Pauliných ramen, "přece jsme vyhráli! Tak co tě pořád žere?"
"Co mě žere?" vybuchl Oliver a naštvaně si založil ruce na prsou. "Zatraceně, McRoyi! Prohrávali jsme padesát ku sto osmdesáti! A teď vedeme o pouhých dvacet bodů a to jsme mohli vyhrát klidně o dvě stě, takže by nás Havraspár se Zmijozelem neměli šanci dohnat! Vysvětlíš mi laskavě jak to, že tě to nechává v takovém klidu?"
"Mě?" vztyčil se vztekle John a udělal krok k Oliverovi. "To ty jsi pustil těch osmnáct Camrálů, nebo mi snad něco uniklo?"
"Nepustil bych je, kdybych se nemusel pořád vyhýbat Potloukům!" zuřil Oliver a otočil se zpět k dvojčatům. "Kdy se už konečně přestanete předvádět a začnete pořádně hrát?"
"U Merlinových ponožek, vždyť právě! Je to jenom hra, ne?" pokrčil Fred otráveně rameny. "Chtěli jsme to prostě udělat trochu napínavější, když bylo už od začátku jasné, že ten jejich chytač nemá proti Leslii šanci…"
"Děkuju," uculila se Leslie v marné snaze celou hádku poněkud odlehčit.
"Nemá šanci? Jak to můžeš říct? Co kdyby se Zlatonka náhodou objevila hned vedle něj? Krucinál, Frede, přece nemůžeš takhle podceňovat soupeře, ať už je jakýkoli! Pak ti nějaká taková potrhlá Tonksová vyřadí hráče ze hry a jsi v loji!"
"Promiň, Olivere, ale současný mrzimorský tým prostě nedokážu brát vážně," rozhodil rukama Fred, "ještě tak možná, kdyby nechali hrát Diggoryho, ale takhle…," pokrčil významně rameny.
"Cedrika Diggoryho?" ujišťovala se Angelina. "Toho, co s námi chodí na bylinkářství?"
"…jak ve středu vyhrál soutěž o nejlepší masku?" přizvukovala Alice.
"Jo," přikývl Fred, "copak jste ho neviděly loni na hodinách s Hoochovou? Ten kluk létá vážně skvěle, nechápu, že už dávno není v jejich týmu. Lepšího chytače nenajdou."
"Tebe by spíš mělo zajímat, kde najdeme příští rok chytače my, až Leslie odejde," nepolevoval Oliver ve svém vzteku, "a že ho budeme sakra potřebovat, jestli hodláte pokračovat tímhle stylem."
"Klídek, Olivere, někdo se vždycky najde," mávl George bezstarostně rukou.
"Vážně? Víš snad o někom?" ucedil Oliver sarkasticky. "Já si v září nevšiml, že by se k nám do týmu kromě vás, co tu stojíte, hlásilo nějak moc schopných hráčů, ty snad ano?"
"Třeba nastoupí někdo nový," prohodil Fred. "Nějaká famfrpálová modla, jíž se nevyrovná ani náš drahý bráška Charlie," uchechtl se pobaveně při té zjevně neuskutečnitelné představě.
"To jako nějaký prvák? Tak to asi dost těžko, ne?" zavrčel Oliver a Nathalie musela potlačit smích, když se jí zničehožnic vybavila její kresba Harryho Pottera visícího za ruku na zmítajícím se koštěti uprostřed famfrpálového zápasu. To se ještě bude Oliver divit, kdo jednou posílí nebelvírský tým…
"Jestli Zmijozel za dva týdny rozdrtí Havraspár, tak si mě nepřejte," děl nebelvírský kapitán výhrůžně, "protože pak vám celou zimu nedám s tréninky pokoj!"
"Toho bych se nebál," mávl rukou George. "Havraspárští sice nejsou nic extra, ale Zmijozel má letos spoustu nových členů, pochybuju, že by se dokázali tak rychle sehrát…"
"To my ale taky, ne?" odsekl Oliver a významně přejel pohledem nejen George a Freda, ale rovněž Angelinu a Alici.
"Tak jako snad nás nechceš srovnávat s takovými typy, jako jsou Pucey, Montague, Bletchley a Bole," odfrkl si George znechuceně. "Známe je vesměs všechny z lektvarů a větší bandu hlupáků bys ve Zmijozelu těžko hledal."
"Ne že by v případě Zmijozelu na inteligenci až tak záleželo," ušklíbl se Oliver, "ta tupost, s níž občas využívají svoji sílu, se nám může setsakra vymstít."
"Já bych to teď neřešila," protáhla se Leslie slastně, "slyšíte to nadšení?" kývla hlavou směrem, kde se za stěnou šatny stále ještě ozýval jásot nebelvírských fanoušků. "Myslím, že je načase jít to trochu oslavit." Nutno říct, že se její spoluhráči nenechali dvakrát pobízet a s úlevou rychle unikli dalším výlevům Oliverovy nespokojenosti.
Toho večera slavila Nathalie vítězství nebelvírského družstva přímo v jejich společenské místnosti ověšené červenými a zlatými prapory, z nichž na studenty popíjející máslový ležák propašovaný kýmsi z Prasinek shlížel nebelvírský lev, a transparenty s křiklavými nápisy Pohár bude náš a Oliver Wood = nejlepší kapitán všech dob, což sice vzhledem k počtu nechycených Camrálů bylo poněkud přehnané, ale nebelvírského kapitána to alespoň na chvíli smířilo s podle jeho názoru nepříliš slavnou výhrou a nedostatečně silnou převahou nad mrzimorským družstvem.
Samozřejmě nezapomněla ani na svoji práci, a když v půl jedné v noci vtrhla do společenské místnosti McGonagallová v županu a s vlasy úhledně stočenými pod síťkou a rozehnala studenty do ložnic, využila Nathalie chvilky klidu a obešla tamní obrazy s lahvičkou Vyjevovacího lektvaru a svým neustále se rozrůstajícím seznamem maleb. Nejzajímavějším uměleckým dílem se jednoznačně ukázal být portrét Buclaté dámy strážící průchod do společenské místnosti, na němž bylo použito poměrně vzácné kouzlo strážného obrazu, díky němuž Buclatá dáma otevírala vchod jen tomu, kdo sdělil správné heslo.
V neděli se Nathalie snažila odpočívat, dokonce se jí podařilo trochu se odpoledne prospat bez toho, že by ji trápily nějaké sny. To však mělo za následek, že večer nemohla usnout, a tak se rozhodla zas o trochu pokročit v podrobné prohlídce Bradavic a mapování místních uměleckých děl a vydala se do křídla, které dosud neměla možnost ani projít, natožpak podrobněji prozkoumat.
Část hradu, kterou si vybrala, byla dost pustá, což Nathaliině melancholické náladě celkem vyhovovalo. Začala svůj průzkum na několik desítek yardů dlouhé chodbě v přízemí, která spojovala dvě menší neobydlené věže; severněji položenou věží poté vystoupala do prvního patra a vydala se zpět k jižní věži, po jejímž točitém schodišti se dostala do patra druhého, a tak procházela střídavě sem a tam, pokaždé se ocitla o něco výš a nabízel se jí o něco lepší výhled na jedno ze školních nádvoří ozářené měsíčním světlem. Okna chodeb, jimiž procházela, vedla právě jen na toto nádvoří, z druhé strany byly chodby lemovány dveřmi do místností, jež však byly uzamčeny - tedy alespoň těch několik, které se pokusila otevřít, když se chtěla pokochat výhledem na opačnou stranu.
Ukázalo se, že na obrazy je tato část hradu rovněž poměrně chudá. Nathalie si trpělivě poznamenávala jednotlivá plátna, ačkoli jména jejich autorů jí nic neříkala, a neznala ani vyobrazené kouzelníky. Bude se muset zeptat Brumbála, zda některá z maleb není natolik významná, aby si v budoucnu zasluhovala její přednostní pozornost, až bude vybírat obrazy pro restaurování, ale dopředu tušila, že tomu tak asi nebude.
V pátém patře, pár metrů od vchodu na schodiště severnější věže, však narazila v okenním výklenku na nevelký obraz, který ji zaujal o něco víc. Byl namalován poměrně neumělou rukou, ale čišela z něho taková dynamičnost, až se Nathalie podivila. Obraz zachycoval bradavický hrad obklopený lesy v podzimních barvách; do oken dopadalo šikmé světlo večerního slunce a na věžích ve svěžím větru vlálo několik barevných praporů. Což by samo o sobě působilo klidným a harmonickým dojmem, kdyby se nad hradem neproháněl veliký drak mávající majestátně křídly. Nathalie zaujatě hleděla na malbu a v první chvíli si ani nevšimla spěšných kroků, které se ozvaly ze schodiště.
Poznámka ke zmijozelskému famfrpálovému družstvu:
Jména členů zmijozelského famfrpálového družstva jsem zatím jenom naťukla, ale podle knih o Harrym Potterovi opravdu všichni uvedení za Zmijozel hráli - takže jsem jen rozšířila jejich působení ve zmijozelském týmu i na rok, v němž se odehrává moje povídka.
Žádné komentáře:
Okomentovat