Ani v noci není na bradavických chodbách klid a kromě hlavní hrdinky se tam potuluje skutečně kdekdo... Přeju vám všem pěkný, snad už jarní víkend ;-)
Kapitola desátá: Tajemství dvojčat Weasleyových (3. část)
Vzápětí kdosi vpadl do chodby a začal dusat Nathaliiným směrem. Stále ještě nepřítomně, s pohledem upřeným na obraz s drakem chrlícím oheň, se zaposlouchala do přibližujících se kročejů a podvědomě rozeznala dva páry nohou, kterak se snaží rychle, ale přitom velmi tiše našlapovat.
Nevěděla ani proč, ale hned zacouvala do hlubšího stínu okenního výklenku, v němž visel obraz s drakem, stáhla plamen svojí lampy a čekala, kdo se objeví. Upřímně řečeno, opravdu toho večera nestála o žádnou společnost, a tak doufala, že příchozí, ať už je to kdokoli, projdou kolem ní a budou bez povšimnutí pokračovat dál.
Zaslechla cvaknutí kliky a pak naléhavý šepot.
"Tady je taky zamčeno!"
"Zatraceně!" odpovídal druhý hlas, načež se ozvalo pár dalších kroků a znovu cvaknutí kliky o kus dál.
"Alohomora!" zaslechla tiché zaklínadlo. "Nic!"
"Do háje!"
Pomalu začínala tušit, o koho se jedná (a ne že by ji to po předchozích zkušenostech nějak překvapilo), a když se oba narušitelé jejího půlnočního rozjímání objevili přímo naproti jejímu výklenku, odevzdaně zavrtěla hlavou. Oni si prostě nedají pokoj…
"Co budem dělat?" vyhrkl Fred a ustaraně se ohlížel směrem, odkud se přiřítili.
"Musíme proběhnout tou chodbou na schodiště!" zašeptal George s očima zabořenýma do jakéhosi starého pergamenu, ukázal dopředu a už už chtěl vystartovat.
"Neblbni!" chytil ho bratr rychle za svetr a ve spěchu se rozhlížel kolem. "To nestihnem!"
Bezděky se pousmála a přemýšlela, jakou výpravu proti všem školním řádům podnikají dvojčata tentokrát. Zakázaná chodba se nacházela na druhém konci hradu, takže tu asi nezkoumají. Že by zase nějaká akce proti paní Norrisové? Ale ne, včera přece byla u toho, když si Filch stěžoval madame Pomfreyové, že jeho kočka už týden pokašlává, a úpěnlivě ji žádal o nějaký lektvar - bezpochyby ji drží zavřenou někde v tom svém kutlochu, jemuž říká kancelář, a lije jí ten lektvar do tlamy rozmíchaný v heřmánkovém čaji.
Ať už tedy dvojčata podnikala dnes v noci cokoli, někdo je evidentně načapal a oni si pro svůj úprk nemohli vybrat horší místo. Běžet nahoru na věž bylo jako dostat se do slepé uličky, jedinou šancí zůstávalo proběhnout chodbou a seběhnout po točitém schodišti v druhé věži. Jenže na to byla chodba moc dlouhá a i Nathalie už zaslechla kroky přibližující se po schodech. Fred s Georgem je museli slyšet také, protože se na jejich tvářích objevil výraz naprostého zděšení.
Vtom ale George znovu zazíral do toho starého pergamenu, vytřeštil oči a otočil se přímo jejím směrem.
"Nathalie?" zašeptal nevěřícně a ona jen překvapeně zamrkala. Nebylo možné, aby ji v tom tmavém výklenku spatřil, tak jak to, že…
S podezřívavě přivřenými víčky vystoupila ze stínu a Fred leknutím povyskočil pár palců nad zem, v příští chvíli se k ní však oba bratři vrhli a snažili se vecpat do výklenku vedle ní.
"Co to zase vyvádíte?" sykla tiše. "Kdo po vás jde? Filch?"
"Musíš nás schovat!" sténali takřka neslyšně. "Nebo nás Percy tentokrát už vážně zabije!"
Nějak jí nedocházelo, proč by měl Percy kohokoli zabíjet, pokud by ovšem nešlo o body pro Nebelvír anebo o něco, co se týká Rich…
"Prosím!" přerušil George úpěnlivě její úvahy.
Nedaleko od nich vrzly dveře a kdosi vešel ze schodiště na chodbu. Dvojčata ji začala tahat za hábit hloub do výklenku s prosebnými výrazy v obličejích a ona přemítala, nakolik je vůbec moudré se do celé věci vměšovat. Ale zas na druhou stranu - pomstít se nějak Richeovi…
"No tak dobře," povzdychla si, rychle se otočila k oknu a s tichým trhnutím ho otevřela. Na venkovní straně se do tmy odrážel obrys několik stop široké římsy. "Dělejte!"
Fred a George neslyšně vyklouzli ven.
Sotva měla čas okno zavřít, zesílit plamen lampy a znovu se chopit svého seznamu, když spatřila na protější zdi protáhlý přibližující se stín. Má zvědavě vykouknout, kdo se to tu o půlnoci potuluje, anebo bude působit víc nenápadně, když bude předstírat naprosté zaujetí obrazem? Odpověď nemusela hledat dlouho, neboť neznámý pronásledovatel se vzápětí objevil přímo před ní. Málem nadskočila tak jako před chvílí Fred. Kdyby předem věděla, kdo to je, nikdy by -
"Polekal jste mě, profesore," vyhrkla a vší silou se nutila do klidu.
"Ale? Netušil jsem, že i takoví jako vy holdují nočním výpravám!" Severus Snape se tvářil vysloveně podezřívavě a dobře si všimla, jak si pátravě měří okno za ní.
"Jistě, v noci je největší klid na práci," odtušila a hledala ten správně nevinný výraz, i když zařazení její osoby pod jakousi neurčitou množinu takoví jako vy se jí celkem dotklo. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že dvojčata pronásleduje právě Riche? Vždyť to byl přece Snape, kdo jí před několika dny dal zcela jasně na srozuměnou, že zařídí vyhazov bratrů Weasleyových ze školy, jakmile je někdy přistihne při porušování školního řádu, a…
"A copak vy tu děláte?" přešla proto raději do útoku. To ale asi nebyl zrovna nejšťastnější nápad.
"Zdá se, že několik studentů se potuluje po hradě místo toho, aby byli ve svých postelích. A řekl bych, že před chvílí zmizeli právě v této chodbě. Vy jste ale, počítám, zřejmě nikoho neviděla, že?" Ironie a nedůvěra mu přímo čišely z hlasu.
"Tady? Prosím vás, profesore, kdo by sem chodil? Celý večer jsem tu nepotkala živou duši!" zvolala a udiveně zavrtěla hlavou, jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout. Jen se bála, jestli to nehraje až příliš okatě, ale Snape si jí stejně nevšímal a upřeně hleděl na okno. Hodila pohledem přes rameno a zatrnulo jí, když si všimla, že je nedovřené.
"Ehm… trocha svěžího večerního vzduchu nikdy nezaškodí, že?" usmála se nenuceně, zavírajíc okno. "Moje lampa totiž tak trochu čadí…," dodala a kývla směrem k lampě postavené na parapetu. Snape ostentativně upřel pohled na jasný plamen bez sebemenšího náznaku kouře a vyzývavě zkřivil obličej.
"Vlastně jsem se právě chtěl toho svěžího večerního vzduchu trochu nadýchat," pravil jízlivě a udělal krok směrem k oknu. Očividně ho nezmátla ani na okamžik.
Tak jinak.
"Vážně? Také jsem se chtěla maličko protáhnout, hned jak tady skončím," dělala nechápavou. "Mohli bychom se projít společně, co říkáte..."
No dobře, tohle tedy trochu přehnala, signalizovalo jí Snapeovo zdvihnuté obočí.
"Stejně se vás potřebuji na něco zeptat," snažila se zachránit situaci.
Okamžitě nasadil tázavý výraz, jako by se nemohl dočkat, až jí bude moci odpovědět na všechny otázky, které mu položí. Bylo jasné, že jen napjatě čeká, co z ní teď narychlo vypadne, a s nijak nezastíranou zlomyslností se baví na její účet.
"Jde o…," začala a v mozku měla zcela prázdno. Naklonil hlavu s nejvyšším zaujetím. Zatraceně! Nic ji nenapadalo. A on to dobře věděl! Podívala se na stěnu před sebou, tam ale namísto nápovědy stále visel jen obraz Bradavic s poletujícím drakem.
"No, jde o… dračí vejce," vyhrkla nakonec. Dračí vejce? Mon dieu, proč zrovna tohle - co teď s tím?
Profesor si očividně kladl stejnou otázku, zkřížil ruce na prsou a pohodlně se opřel o stěnu výklenku.
"Totiž…," mlžila dál a pak neochotně spustila: "Možná víte, že se obsah dračích vajec používá mimo jiné i při přípravě kouzelnických barev…"
Žádná odezva.
"Eh... jenže chov draků je, jak jistě také víte, už několik set let zakázán a získat vejce divokého draka není jenom tak. Takže používáme vejce australských krokodýlů, která jsou těm dračím dost podobná. Jenže… No, prostě to není ono…," odmlčela se.
Pořád nic neříkal.
Měla už dvojčata dost času doplazit se po té římse někam do bezpečí? Ovšem co když ta římsa nevede až k věži? U všech proklatých druidů, proč se tady vůbec takhle ztrapňuju?
Žádné komentáře:
Okomentovat