Některé situace prostě nemají normální řešení. A pak už může být jenom hůř...Kapitola desátá: Tajemství dvojčat Weasleyových (4. část)
"Barvy nejsou zdaleka tak živé a mnohé portrétované postavy si dokonce stěžují, že je omezují v pohybu," pokračovala Nathalie statečně. "A tak mě napadlo, jestli nevíte, jak na to?"
To tedy bylo hodně chabé, to musela uznat, a Snape jí to taky dal okamžitě najevo.
"Dost se divím," začal pomalu, "že by se v Krásnohůlkách neučilo, jak přidávat do krokodýlích vajec směs puškvorce a drcených netopýřích zubů…," významně se odmlčel a v obličeji se mu zračilo zlomyslné zadostiučinění. Pak se znovu pohnul k oknu. K čertu!
"No jistě, ten recept přece zná každý kouzelník," snažila se napravit neodůvodněně pošramocenou krásnohůlskou reputaci - ona sama podle něj postupovala už nesčetněkrát. "Mně jde spíš o poměr těch přísad. Je rozdíl, když připravujete lahvičku lektvaru Nejhlubšího smutku a když mícháte celé mísy barev. Ty netopýří zuby se v tomhle množství chovají velice nevyzpytatelně…" To už bylo trochu lepší. I Snape se poněkud zarazil a vypadal, že ho přednesený problém na chvíli zaujal.
"A tak jsem vás chtěla požádat, jestli byste se nešel na tu moji směs podívat, zrovna jsem ji dodělala…"
Ale ne! Zatraceně, já jsem vážně úplně pitomá! - nadávala si vzápětí, když postřehla, jak na okamžik přivřel oči.
"Vy si ovšem doopravdy nemyslíte, že bych teď v noci poznal, zda má správný odstín směs, která se vybarvuje jen za denního světla, že?" řekl pomalu a stáhl rty do úzké posměšné linky. V ponurém světle lampy vypadal jeho obličej jako kus pergamenu. Pak v jeho výrazu převládlo naprosté pohrdání.
"Dovolíte?" řekl najednou, byl to spíš rozkaz než prosba, a prošel kolem ní k oknu. Tahle hra už ho zjevně začínala nudit.
No nazdar, prolétlo Nathalii hlavou. Teď najde dvojčata a budeme mít průšvih všichni tři - je rovnou nechá vyrazit ze školy a ještě rozmázne před Brumbálem, že jsem je kryla. A ta římsa pět pater nad zemí - to asi taky nebyl zrovna nejlepší nápad na schovku...
Neměla ani za mák tušení, co Weasleyovi provedli, ale soudě podle toho, jak cíleně po nich Snape šel, to jistě nebylo nic zanedbatelného. Ačkoli skutečnost, že pobývali tak pozdě v noci mimo svoji ložnici, stačila na vyhazov ze školy již sama o sobě - Snapeovi tedy určitě. Zírala na jeho záda, jak se blížil k oknu, a pak bezmyšlenkovitě vytáhla z kapsy hůlku.
Když si v následujících dnech snažila vzpomenout, co v té chvíli vlastně zamýšlela podniknout, vybavoval se jí jen zmatený vír myšlenek v její hlavě a pak ten okamžik, kdy instinktivně zaznamenala Snapeovo zaváhání předtím, než se bleskurychle otočil, načež jí hůlka prudce vyletěla z ruky a s břinknutím přistála na kamenné podlaze.
Nejspíš se ani nemusela divit, proč právě Snape nepotřebuje verbální kouzla k tomu, aby odzbrojil někoho tak nezkušeného, jako je ona - náhle se jí před očima vynořila její kresba a hned nato i její noční můra a ona opět viděla, jak Brumbál padá z astronomické věže po zásahu zeleným paprskem neprominutelné kletby vyslané Snapem. Věděla, že proti němu nemá žádnou šanci, a s vytřeštěnýma očima ho pozorovala, jak vztekle zdvihá svoji hůlku, její myšlení se omezilo na zkratkovité útržky a ona udělala to, co ji napadlo jako první, než jí mozek dočista vypověděl službu...
... Proboha, co to dělám?
Stála v okenním výklenku ztuhlá hrůzou, s rukama objímajícíma Snapeova ramena a se rty přitisknutými na jeho ústa...
... Zabiju toho kreténa Riche!
Snape se nehýbal, jako by byl z kamene. Ona se bála pohnout, ačkoli se chvěla hrůzou po celém těle a srdce jí tlouklo jako o závod. Za oknem zaslechla nějaký šramot a tiše zadoufala, že z té podívané obě dvojčata nespadla po hlavě dolů.
Myšlenka na Freda a George konečně pronikla její otupělou myslí a vyděsila se ještě víc. Já jsem tak pitomá, že to snad ani není možný! Ale co když mě vážně zabi... ty krávo blbá, přece tě nebude zabíjet tady v Bradavicích, Brumbálovi přímo pod nosem!
Odtrhla svoje rty od jeho a o pár palců se stáhla, nejistě pátrajíc v jeho tváři. Co teď udělá?
Snapeův obličej byl naprosto bez výrazu. Mimoděk si uvědomila, že má oči tak černé, že skoro není patrný přechod mezi duhovkami a zorničkami. Mlčky ji těma očima hypnotizoval a ona měla najednou pocit, jako kdyby ji vtahoval do temného, nekonečného a děsivého tunelu. Otřásla se hrůzou a ještě víc se odtáhla, on však dál beze slova propaloval pohledem její tvář. Chabě se pokusila uzavřít svoji mysl, ale nemohla se zbavit dojmu, že Snape vidí všechno, co se děje v její hlavě.
"Nečekal bych, že právě vy budete brát natolik vážně rady profesora Riche," promluvil potom s nehybnou tváří. "I když nemohu tvrdit, že by mě nelákalo vyzkoušet to," zašeptal a jeho oči se náhle zlověstně zaleskly. Nepatrně pohnul hůlkou a pohrdavě zkřivil rty, když se vyděšeně přitiskla zády ke stěně výklenku. "Mohl by to být takříkajíc zajímavý příspěvek do Richeova výzkumu, nemyslíte?" prohodil cynicky a znovu zabodl pohled do jejích očí.
Všemi silami se soustředila pouze na přítomný okamžik, ale vzpomínka na Snapea vysílajícího kletbu Avada kedavra jí přesto na okamžik proletěla hlavou...
"Váš sklon k přeceňování vlastní důležitosti je vskutku nevídaný," prohlásil ledovým tónem a nevzrušeně se obrátil zpět k oknu, "nechápu, jak jste kdy mohla nabýt dojmu, že by váš malicherný život stál komukoli za to riskovat potíže tím, že vás o něj připraví."
Zůstala na něj zírat skelným pohledem. Bezděčně si však uvědomila, že její vidinu sebe samého vysílajícího neprominutelnou kletbu pochopil pouze jako přehnanou představivost její zbabělé mysli, a nikoli jako reálnou vzpomínku na její věštbu, a neslyšně vydechla úlevou.
Tabulky skla zadrnčely, když beze spěchu otevřel okno, a ona mlčky sledovala, jak se vyklání ven. Její hůlka stále ještě ležela pohozená na zemi, kdyby ji nyní zdvihla, mohla by se pokusit o nějaké kouzlo - co mu třeba pozměnit paměť? Ovšem právě teď si vůbec nebyla jistá, zda by svou hůlku dokázala byť i jen rozsvítit...
Pozorovala ho, jak vyhlíží z okna a zkoumá cosi pod sebou. Nic neříkal a v Nathalii přece jen zaplápolaly malé jiskřičky naděje. Bylo to celé alespoň k něčemu? Stačila se dvojčata schovat? Nebo tady ze sebe udělala idiota úplně zbytečně? A proč vlastně? Proč se do toho vůbec pletla? Unaveně shrbila ramena.
Snape se opět narovnal a pečlivě zavřel okno. Beze spěchu se otočil, pohlédl na její pohozenou hůlku a namířil na ni tu svou. Viděla, jak se vznesla do vzduchu a jak si ji Snape mlčky prohlíží.
Prokleje mě mojí vlastní hůlkou? Nebo ji zničí? Tuhle hůlku měla už od prvního ročníku… S bušícím srdcem mu zírala do obličeje a žaludek se jí kroutil v podivné křeči. Snape jí však nakonec beze slova hůlku podal, střelil po ní ještě jednou pohledem, v němž se nevyznala, a pak se již opět zcela bez výrazu otočil a zamířil pryč. Opírala se o zeď, celá se třásla a poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují, až zanikly na schodišti jedné z věží.
Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Jako by náhle pominulo nějaké kouzlo, které ji do té doby svazovalo. Co to mělo u všech druidů znamenat?
Po chvíli se vzpamatovala, rozrazila okno a vyklonila se ven. Měsíc mezitím zašel za mraky, a tak bylo zcela zbytečné snažit se pátrat po dvojčatech Weasleyových. Zavřela okno a rozběhla se ke schodům druhé věže, než kterou odešel Snape. Jestli se jim něco stalo…
K portrétu Buclaté dámy dorazila ani ne o pět minut později.
"Fred a George Weasleyovi už se vrátili?" vyhrkla udýchaně. Kulaťoučká ženuška, kterou zjevně probudila ze snů stejně růžových, jako byly její šaty, se na ni nesouhlasně podívala.
"Copak si myslíte, že sleduji každého, kdo projde dovnitř a ven?" začala dotčeně. "Copak jsem nějaká kniha docházky?"
"Ne, jistěže ne…"
"A i kdybych studenty sledovala, to si jako myslíte, že o tom budu každému vykládat na potkání?"
Nathalie si povzdechla. Tohle nemělo cenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat