Závěrečná část deváté kapitoly povídky, jakož i závěr předvečera Všech svatých. Přeji příjemné čtení!Kapitola devátá: Předvečer Všech svatých (6. část)
"Ostatně, když už jsme u toho," snažil se Brumbál změnit téma hovoru a ztišil přitom hlas, "vlastně jsem se vás nikdy nezeptal, jestli je schopnost předpovídat budoucnost dědičná i ve vaší rodině."
Překvapeně se na něj podívala.
"Asi se to tak dá říct," odpověděla po chvíli přemýšlení. "Moji rodiče o tom odmítali mluvit, ale Madame Maxime se tehdy, když se mi to stalo poprvé, pustila do pátrání a údajně se víceméně nelegálně dostala k seznamu původců věšteb uchovávaných na našem ministerstvu. Prý tam tehdy našla několik předpovědí od jisté Sophie Gautierové, což byla moje příbuzná z matčiny strany, která žila v osmnáctém století."
"Také kreslila, tak jako vy?"
"Nemyslím. To jsem zřejmě zdědila ze strany mého otce - samí umělci, jestli mi rozumíte. Ovšem Madame Maxime tvrdila, že je to jen jiný způsob vyjádření téhož. Akorát že pro mě je jednodušší nakreslit pár tahů tužkou, než zformulovat nějaké komplikované ústní proroctví. Což měla pravdu, řekla bych," zkřivila rty.
"Moc jste ji ale nepotěšila," pravil Brumbál po chvíli mlčení. "Velmi litovala, že vás tehdy nepřemluvila ke studiu jasnovidectví. Prý byste na vašem ministerstvu s takovými schopnostmi mohla udělat slušnou kariéru."
"Nechtěla bych to dělat za žádných okolností," pokrčila rameny. "Naštěstí mě rodiče podpořili a výslovně Madame Maxime zakázali provádět jakékoli další akce. Vlastně se divím, že vám o tom tehdy vůbec řekla."
"To bylo hned zpočátku, v dalších letech se už nikdy nezmínila - tedy až do té doby, než jsem ji kvůli vám v létě znovu navštívil. Ale vážně, přece si nemyslíte, že by se něco takového dalo utajit!"
"Proč by ne? Než zemřela profesorka Meunierová, tak mě všichni brali víceméně jako pouťovou atrakci. A pak už jsem to nikdy vědomě neudělala, tedy když nepočítám...," její oči zalétly ke Snapeovi, jenž opodál o čemsi diskutoval s profesorem Kettleburnem a vrhal znechucené pohledy na skupinku, uprostřed které zapíjel Riche svůj žal.
"Koneckonců jasnovidců není zase tak málo," navázala po chvíli. "Určitě i vy v Británii máte na ministerstvu kouzel nějaký přísně utajený obrovský sál s věštbami. Alespoň my ho tedy máme, podle toho, co mi říkala Madame Maxime. A jasnovidců - těch je na našem ministerstvu celé oddělení. Není to zas tak neobvyklá schopnost, proč by se to také jinak vyučovalo ve školách?" Zamyšleně si pohrávala s okrajem obvazu na své ruce a pak tiše pokračovala:
"Jenže dobrý jasnovidec musí být schopen se od svých vlastních pocitů oprostit a já z toho všeho vždycky měla akorát hrozný strach. Vždyť se na ni podívejte," pokývla hlavou k Trelawneyové, která si právě s bezstarostným výrazem přiťukávala sklenicí punče s profesorkou Babblingovou, "klidně někomu předpoví smrt a vůbec nic si z toho nedělá..." Trpce zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
"Asi proto, že se většina jejích předpovědí nikdy nesplnila," pousmál se Brumbál, ale jeho tváří prolétl podivný stín. "Mimochodem, chtěl jsem vám poděkovat za ten ohňostroj, který dnes večer pořádáte," obrátil znenadání opět řeč na jiné téma. "Děti budou nadšené."
Znejistěla.
"Eh, no... já... já to vlastně jenom financuji. Rachejtle vybírali Fred a George Weasleyovi, a pokud se je podaří odpálit tak, aby při tom nikdo nepřišel k újmě, bude to pouze Hagridova zásluha," vymlouvala se nenápadně.
Brumbál se pousmál a hned se nadechoval k odpovědi, přerušil ho však příchod Severuse Snapea.
"Celebrus Riche si s vámi touží promluvit," oznamoval Brumbálovi s neproniknutelným pohledem upřeným kamsi dozadu, "řekl bych, že ho poněkud znepokojila jistá předpověď profesorky Trelawneyové. Možná uvažuje o sepsání poslední vůle," ušklíbl se cynicky a zlehka se opřel o křeslo.
Brumbál s Nathalií se ohlédli a naskytl se jim výjev zuřivě gestikulujícího a cosi vykřikujícího Riche obklopeného několika zamlkle přihlížejícími postavami.
"Asi tam budu muset zajít," povzdychl si ředitel a vstal od stolu, omluvně se ukláněje Nathaliiným směrem.
Rovněž povstala a dívala se za ním, Brumbál se však uprostřed kroku náhle zarazil a otočil se zpět k ní.
"Málem bych zapomněl," podotkl s potměšilým výrazem a vylovil z kapsy podlouhlý balíček ve stříbrném papíru. "Všechno nejlepší, Nathalie," usmál se na ni očima.
Zčervenala a trochu se jí třásly ruce, když balíček přebírala.
"Já... no, nečekala jsem... nevím, co říct... m-moc si toho vážím...," koktala zmateně a převracela balíček v rukách.
"Malířské štětce z žíní z jednorožce," osvětlil jí Brumbál obsah balíčku, "řekli mi, že se těžko shánějí. Tak mě napadlo, že by se vám třeba mohly hodit."
Okamžitě se cítila ještě o něco trapněji - tyhle štětce nebyly právě laciné. Neměla o těch svých narozeninách nikomu říkat, beztak je od smrti svojí matky takřka neslavila, tedy nebýt Claudine, která ji vždy vytáhla alespoň na večeři. Jak se to Brumbál dozvěděl? Ten ohňostroj zjevně nebyl nejlepší nápad. A to i přesto, že celou dobu pevně doufala, že se ve víru halloweenských oslav s přehledem skryje.
"Mám vaše záznamy," uklidnil ji Brumbál tiše. "Přece si nemyslíte, že bych zapomněl na jednoho ze svých zaměstnanců. A snad i přátel, troufám si říct..."
"Děkuji," zamumlala dojatě, hleděla za ním, jak odchází, a mimoděk si přitom třela svoji ovázanou dlaň.
"Co vaše zranění?" ozvalo se potichu vedle ní. I Snape se díval za vzdalujícím se Brumbálem, načež na ni upřel podivně bezvýrazný pohled.
Že by trocha předstírané přátelské pozornosti namísto přání k narozeninám?
"Jak vidím, ošetřování ran vám jde snad ještě hůř než kouzelnické souboje," shlížel významně na její neuměle ovázanou ruku.
Eh... no tak nic.
"Hezký kostým," ignorovala jeho sarkastickou poznámku a podobně vyzývavým pohledem sjela jeho obvyklý černý hábit, "soutěžíte s Marcusem Flintem o nejlepší netopýří masku?"
Konečně pohotová odpověď... sice dost slabá... ale aspoň rychlá...
"Myslíte si, že jste vtipná?" reagoval s nepatrně pohrdavým zkřivením rtů.
"Ale vůbec ne," přiznala vesele, "jen se teď cítím o trochu lépe. Mimochodem mě dost překvapilo, s jakým zápalem jste se tam na chodbě zasazoval o dobrou pověst profesora Riche," zdvihla koutky úst, "což je přinejmenším zvláštní, když si vybavím, jak málo vám na jeho osudu záleželo dnes odpoledne."
"Záleží mi především na dobré pověsti této školy a všeho, co k ní patří," zavrčel vztekle. "A osobně se postarám, aby byl vyloučen každý, kdo zdejšího studia není hoden. Pokud se pánové Weasley a Weasley neumějí chovat v souladu se školním řádem, budou první na řadě."
"Aha. Tak já už půjdu, tamhle na mě čekají," kývla ostentativně k mávajícím dvojčatům a Leemu Jordanovi a vydala se jejich směrem. V příští vteřině na Snapea odhodlaně zapomněla.
Ten ohňostroj byl naprosto úchvatným zakončením celého večera. Stála s nadšeně povykujícími dvojčaty a Leem Jordanem před Hagridovou hájenkou a sledovala, jak obr střídavě míří svým otrhaným deštníkem na jednotlivá místa, kde byly ukotveny rachejtle, a vystřeluje je vysoko do vzduchu tak, že vytvářejí nádherné květinové obrazce střídané ohnivými plameny ozařujícími celou oblohu včetně bradavického hradu, jehož okna byla doslova obsypána rozjařenými studenty, z nichž zejména ti mladší jásali a tleskali při vybuchnutí každé další rakety.
A Nathalie raději nepřemýšlela o Hagridově podivném způsobu kouzlení, neboť všechny její úvahy směřovaly k tématům kouzelnických hůlek a jí se nějak nechtělo řešit, proč by Hagrid proboha ukrýval svoji hůlku ve starém deštníku.
Ani zde se na její narozeniny nezapomnělo - Hagrid jí věnoval obrovskou krabici svých vlastnoručně upečených sušenek a dvojčata s Leem se složila na trojité balení Bertíkových lentilek tisíckrát jinak. Když večer ležela v posteli, pozorovala neposedné květy šmolkovníku na svém okně a na jazyku se jí rozpouštěla lentilka s chutí chřestu následovaná druhou, jež chutnala jako mudlovský acylpyrin, pobaveně zkonstatovala, že tyhle narozeniny nebyly nakonec zas až tak špatné.
Žádné komentáře:
Okomentovat