Zdá se, že slunečné počasí nahradil déšť, takže jestli vás zahnal zpět k počítači, doufám, že vás potěším pokračováním povídky. Děkuju moc za všechny komentáře k předchozí kapitole :-)Kapitola jedenáctá: Profesor lektvarů (4. část)
O hodinu později seděla Nathalie za učitelským stolem ve Velké síni, rýpala se v talíři s obědem a zachmuřeně dumala nad tím, k čemu se právě zavázala. Jako by jí nestačila její vlastní práce - teď ještě bude muset po večerech krouhat přísady do lektvaru ve Snapeově sklepení a poslouchat při tom ty jeho jízlivosti. Což bude po včerejších událostech nepochybně docela výživná zkušenost.
Proč se vlastně Brumbál tolik stará? Jestli mu Snape tvrdil, že to zvládne sám, tak to měl jednoduše nechat být, ne? A uvrtat do toho zrovna ji, proboha! Snape ji nesnáší (po včerejšku zjevně víc než kohokoli jiného na tomhle hradě), udělá zcela určitě všechno pro to, aby ji co nejvíc ponížil, a pak ta její věštba… vážně je Brumbál přesvědčený, že ona dokáže odolat Snapeovu umění nitrozpytu? Anebo doopravdy něco v něm touží po tom, aby se profesor dozvěděl, co ho čeká? Bude snad pro něj potom jednodušší přijmout smrt ze Snapeových rukou?
Z úvah ji vyrušil přílet velikého výra, který dosedl na stůl vedle ní a netrpělivě jí nastavoval nožku s dopisem a dvěma balíčky. Rozeznala Claudinino písmo, rychle dopis i balíčky odvázala a rozložila je před sebou.
To jsi celá Ty, stálo v psaní od její dlouholeté kamarádky, to mě mohlo hned napadnout, že zneužiješ mojí neschopnosti sehnat sama sovu a poslat Ti dopis. Ne, že by mi vadilo, že Ti mohu napsat, jen když přiletí sova s Tvým dopisem, ale že Ti budu přát k narozeninám až takhle pozdě…
Musela se smát tomu, jak dobře ji Claudine zná - od Nathaliina příjezdu do Bradavic si vyměňovaly zprávy nejméně jednou týdně, ovšem před svými narozeninami se Nathalie strategicky odmlčela a odpověděla Claudine na její poslední psaní až o víkendu, když už bylo dávno po nich. Blahopřání a dárky od jejích nejbližších - to všechno jí totiž až příliš připomínalo dobu, kdy její matka byla dosud naživu a každý rok s vervou sobě vlastní organizovala Nathaliiny narozeninové oslavy…
Tady je všechno při starém, pokračoval Claudinin dopis, předevčírem se do Tvého bytu nastěhoval jeden student architektury, ale neboj, je v posledním ročníku, takže se klidně můžeš na konci roku vrátit, kdyby se Ti v Bradavicích nelíbilo…
Na konci roku? Co třeba hned teď? Nathalie si opět představila Snapeův temný kabinet lemovaný nádobami s naloženým bůhví čím a znechuceně se otřásla. Na chvíli jí sice spravilo náladu čtení o dalším vývoji Claudinina vztahu s Mauricem, jakož i podrobné zdůvodnění výběru dárku, který jí společně koupili (myslela jsem, že slovník jak-vy-říkáte-mudlovských uměleckých výrazů by Ti mohl udělat radost), a na okamžik potěšeně zalistovala v knize, kterou vybalila z jednoho z balíčků. Když se však dostala na další list dopisu, překvapeně zamrkala a upřela nevěřícný pohled na druhou krabici.
Stavil se tu Alain a hrozně se na Tebe vyptával, stálo v Claudinině psaní. Byl docela zklamaný, že Tě tu nezastihl, a málem mě zapřísahal, abych Ti určitě předala dárek od něj. Docela mě pobavil tím, jak se snažil rádoby nenápadně zjišťovat, jestli teď někoho máš - jasně, že jsem mu na to nic neřekla a další den jsem pak prošla drby v pár bulvárních časopisech a zjistila, že se před týdnem rozešel s tou svojí herečkou. To já jen, abys byla v obraze, přestože pochybuji, že Tě to po tom všem ještě zajímá. Nebo snad ano?
Claudine se také neumí vyptávat zrovna dvakrát nenápadně, napadlo Nathalii s úsměvem, ale pak obrátila pozornost zpět k nečekanému dárku. Opatrně vybalila z hedvábného papíru drahý parfém, přičichla si k němu a pobaveně se ušklíbla. Celý Alain - mohla mu stokrát říkat, že dává přednost spíše obyčejným, jemným a nenápadným vůním - zvlášť když tráví celé dny v ateliéru silně čpícím barvami a lektvary - ale stejně jí vždycky koupil ten nejvýraznější parfém, který se líbil jemu a s nímž ho podle jeho názoru mohla Nathalie dobře reprezentovat ve společnosti. V duchu pokrčila rameny, poněvadž naprosto nechápala, co tím po tak dlouhé době od jejich rozchodu Alain sleduje…
Vtom se těsně vedle ní ozvalo hlasité prásknutí, až leknutím povyskočila na židli a jen tak tak, že neupustila lahvičku s parfémem na zem.
Vyjeveně zazírala na obrovskou knihu, která přistála vedle jejího talíře, načež zdvihla oči k Severusovi Snapeovi, jenž na ni shlížel s neproniknutelným výrazem v obličeji.
"Až přestanete obtěžovat zde přítomné výjevy z vašeho nepochybně bohatého společenského života," spustil, upíraje značně znechucený pohled na lahvičku v její ruce, "ocenil bych, kdybyste věnovala alespoň zbytek svojí roztěkané pozornosti obsahu této knihy," dotkl se prstem ošoupaného přebalu. "Vzhledem k vašim vrozeným… dispozicím…," odmlčel se na okamžik a významně se ušklíbl, zjevně při vzpomínce na výrok Moudrého klobouku, "by to pro vás snad nemusel být natolik nepřekonatelný problém."
Prudce se nadechla k odpovědi, ale z profesora lektvarů už viděla jen vlající černý hábit ve dveřích vedoucích z Velké síně. Chvíli tiše soptila vzteky, ale nakonec jen rezignovaně zavrtěla hlavou a zavázala se, že od téhle chvíle až do skončení přípravy onoho slavného lektvaru prostě nebude Snapeovy poznámky poslouchat, natožpak řešit. To by ji také během pár dnů mohli rovnou odvézt k Saint-Laurentovi. Anebo spíš ke svatému Mungovi, to je přece jenom mnohem blíž.
Přesto se však neubránila komické představě Snapeova výrazu, pokud by našla odvahu a přišla nazítří večer do jeho kabinetu politá tímhle parfémem. Pokud došlý dárek k narozeninám považuje za důkaz bohatého společenského života, pak jeho vlastní život musí být chudý jak domácí skřítek od Malfoyů. I když na druhé straně nevěřila, že by Snape pravidelně nedostával dárky minimálně od ředitele. Ostatně to Brumbál sám naznačil, když jí předával ty štětce, že na své přátele a zaměstnance nikdy nezapomíná…
Na rozdíl od mého otce, uvědomila si vzápětí a pevně stiskla rty, neboť ucítila to známé bodnutí u srdce, které se dostavovalo pokaždé, když si na otce vzpomněla. Mohla by si nalhávat cosi o opožděné sově s otcovým blahopřáním, ale věděla, že to není pravda. I její otec měl totiž Nathaliiny narozeniny nerozlučně spojeny se svojí manželkou. Navenek se tvářil, že zdvořile respektuje Nathaliino přání je po matčině smrti neslavit. Pochybovala však, že by ho byť i jen napadlo napsat a poslat jedno hloupé narozeninové přání…
Přitáhla si k sobě Snapeovu objemnou knihu, což jí stálo nemalé úsilí, a znovu si povzdychla. Profesor jí to evidentně nechtěl nijak ulehčit - čekala nejméně padesátistránkový podrobný návod na přípravu příslušného lektvaru, ale nečekala, že kvůli tomu bude muset nastudovat sedmisetstránkovou Teorii obranných lektvarů, z níž se sice o daném tématu v teoretické rovině dozví bezpochyby i tu nejmenší podrobnost, ale po praktické stránce na tom bude po příchodu do Snapeova kabinetu stejně bídně, jako kdyby ji vůbec nečetla. Nehodlala se však od něj nechat ztrapňovat víc, než bude nezbytně nutné, a tak nad tou moudrou knihou strávila celé odpoledne, večer i následující den.
V úterý po večeři přesně v sedm hodin postávala před Snapeovým kabinetem a zasmušile zírala na těžké dřevěné dveře. Mám já tohle zapotřebí? Nakonec si povzdychla a nepříliš nadšeně na ně zaklepala.
Nasadila seriózní obličej a vzala za kliku, její rozhodný výraz však vzápětí vystřídalo překvapení, když pohlédla do tváře osobě, která jí přicházela otevřít.
"Tonksová?"
Pokud dívku překvapilo, že si ji Nathalie pamatuje, nedala to najevo ničím víc, než odevzdaným pousmáním - jako by ji ani neudivovalo, že ji po tom incidentu s upuštěným megafonem na famfrpálovém zápasu znají všichni ve škole.
"Dobrý večer," pozdravila nevýrazně, "profesor říkal, že přijdete."
"Takže on vás požádal o spolupráci?" dožadovala se Nathalie vysvětlení. Nechtěla si ani připouštět tu šťastnou představu, že si Snape nakonec našel na přípravu lektvaru někoho náhradou za ni.
"Pokud školnímu trestu říkáte spolupráce...," pokrčila Tonksová rameny a zachmuřeně se vracela zpět k pracovnímu stolu, na němž se povalovaly hromádky přísad, jež zrovna zpracovávala.
"Aha...," zamumlala Nathalie a zavřela za sebou dveře. Naděje, že by se hned teď mohla vrátit do svého pokoje, se rozplynula na její vkus až příliš rychle. "Co se stalo?"
"Převrhla jsem na něj kotlík s vroucím lektvarem," odvětila Tonksová zasmušile a tragický výraz jejího srdcovitého obličeje přiměl Nathalii ovládnout nával škodolibého smíchu na profesorovu adresu. "Neudělala jsem to schválně, však víte, jak jsem nešikovná..."
"No, to se stane," pokoušela se ji Nathalie utěšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat