Dvanáctka začíná, aneb kterak dovedla spolupráce na jednom lektvaru hrdinku až na ošetřovnu :-) První část věnuji Polgaře, jež si přála nějaké další vysvětlivky pod čarou. Nu, je sice krátká, ale je tam ;-)
Kapitola dvanáctá: Obraz zakladatelů (1. část)
"Proč jste s tím u Merlina nepřišla dřív, děvče nešťastné..."
"Já... nečekala jsem, že se to bude takhle špatně hojit -"
"Ukažte, ještě tu nohu."
Nathalie si s povzdechem stáhla džínsy a natočila k madame Pomfreyové již téměř zaléčenou ránu na levém stehnu.
"Máte štěstí, že se vám do toho nedostala infekce," hudrovala ošetřovatelka, bedlivě zkoumajíc zarudlou kůži v místech, kde Nathalii teprve před několika dny zmizely puchýře způsobené odvarem z kýchavého bambusu.
"Vozím si s sebou speciální mast -" namítala Nathalie.
"A oni na ní nepíšou, že se léčená rána nemá dostat nejméně dva týdny do kontaktu s žádnou kouzelnou látkou?" přerušila ji Pomfreyová netrpělivě.
"Ale ano... jenže... au!" sykla Nathalie, když jí ošetřovatelka ne právě jemně stáhla nohu obvazem napuštěným látkou, již Nathalie podle vůně nedokázala identifikovat. "Slíbila jsem řediteli, že pomůžu Snapeovi s jedním lektvarem a..."
"Ten Brumbál taky nemá rozum," vrtěla Pomfreyová nesouhlasně hlavou.
"Nemyslím, že by o tomhle věděl..."
"O tom vašem takzvaném souboji s Richem? Prosím vás, o tom si tady štěbetají i skřítci v kuchyni."
Nathalie si povzdychla a pokoušela se zapnout si kalhoty jednou rukou. Podařilo se jí to až napotřetí.
"Jak se vám s ním vůbec spolupracuje?"
Chvíli jí trvalo, než si srovnala v hlavě, že Brumbála Pomfreyová nejspíš nemyslí.
"Co byste řekla?" ušklíbla se.
Pomfreyová se chápavě pousmála a začala se opět věnovat její zažloutlé dlani poseté popraskanými puchýři kolem rozšklebené rány, kterou se Nathalii za ty téměř tři týdny, jež uběhly od jejího nepovedeného střetu s Richem, dosud nepodařilo vyléčit, zatímco zasmušilá pacientka dumala nad otázkou, kterou jí ošetřovatelka položila.
Spolupráce se Snapem naplnila víceméně všechna její očekávání. Každý večer trávila v jeho sklepení dlouhé hodiny zpracováváním jednotlivých potřebných přísad, zatímco on se věnoval opravování testů a esejů a pronášení uštěpačných poznámek na její adresu, které po několika dnech přestala počítat a po týdnu už je dokonce ani nevnímala.
Jediným kladem celé záležitosti byla skutečnost, že Snape zjevně netoužil po tom zůstat v její společnosti sám - Tonksovou po týdnu nahradil mrzimorský střelec Chris Summerby ("Řekl mi, že prý nechápe, jak dokážu trefit famfrpálovou obruč, když nejsem schopný přidat do kotlíku scvrklofík, aniž by kolem vystříkla polovina lektvaru - jenže já přece nemůžu za to, že jsem se lekl, když se mi uprostřed lavice zničehonic objevila hlava Krvavého barona!"), následovaný nepříliš sympatickým Cormakem McLaggenem z Nebelvíru ("Není mi jasné, proč bych nemohl upozornit svoji spolužačku, když něco dělá špatně! Naše rodina lektvarům vždycky rozuměla - můj strýc byl dokonce členem elitního klubu Horáce Křiklana!") a poslední dva večery Nathalie zpracovávala kůži z hřímala s Penelopou Clearwaterovou ("Prý nemám mluvit, když se mě na nic neptá. Ale já opravdu myslela, že ukazuje na mě…").
Snapeův sarkasmus v těchto dnech dosáhl vrcholu, neboť Penelopa patřila do havraspárské koleje, kam Moudrý klobouk zařadil i Nathalii, a tak dívky neměly nouzi o poznámky na téma Havraspár, coby kolej vychovávající samé knihomoly - a to i vzhledem k drtivé porážce, kterou Havraspár v sobotu utržil ze strany zmijozelského famfrpálového družstva. Dokonce se dozvěděly, že nejjednodušší způsob, jak sebrat havraspárské koleji body, je přijít večer ke vchodu do jejich společenské místnosti, kde na chodbě pravidelně postávají nejméně dva natvrdlí studenti a čekají na někoho schopného zodpovědět otázku bronzového klepadla. Občas tam prý totiž stojí dlouho do noci...
Zatímco si Nathalie postupně vybavovala průběh večerů strávených ve Snapeově kabinetu, vyčistila jí Pomfreyová dlaň pálivým lektvarem, načež ji potřela příjemnou, chladivou mastí, zamumlala nad ní několik zaklínadel doprovázených komplikovanými pohyby hůlkou a pevně ji omotala několika vrstvami měkkého obvazu.
"Teď byste s tou rukou neměla nejméně týden dělat nic náročného," podotkla nakonec.
"To asi půjde dost těžko," povzdychla si Nathalie, "děláme na tom lektvaru každý večer."
Pomfreyová se skloněnou hlavou upevňovala pomocí hůlky konec obvazu kouzlem přilnutí; Nathalie by přísahala, že při tom protočila oči v sloup.
"Snad se spolu dokážete domluvit, ne? Jste přece oba dospělí lidé!"
"Ne, že bych ten pocit měla, když jsem s ním v jedné místnosti," opáčila Nathalie nevesele, když se jí vybavila čerstvá vzpomínka na včerejší večer - po dvouhodinovém míchání bublajícího a prskajícího odvaru z prutnáků v jednom ze dvou obrovských kotlů, které nyní zabíraly převážnou část Snapeovy laboratoře, ji bolelo celé tělo, nemluvě o dlani popraskané až do živého masa. Penelopa právě odešla a Nathalie už se nemohla dočkat svojí vany plné vařící vody.
"Nejsem si vědom, že bych něco říkal o přidávání krve nešikovných krásnohůlských absolventů," podotkl Snape chladně, když mu na konci večera podala měchačku a potácela se ke dveřím. Rezignovaně se zastavila a sklonila pohled ke svojí zakrvácené ruce. Beze slova pokrčila rameny, stáhla si z vlasů svůj nepostradatelný šátek a omotala si ho kolem dlaně.
"Děkuji za váš zájem," utrousila s chabými zbytky ironie a pohnula se opět ke dveřím.
"Dojděte za Pomfreyovou, ať vám na to něco dá," ozvalo se za ní.
Překvapeně se otočila a střetla se s nečitelným Snapeovým pohledem; za ty dva týdny to byl první náznak zájmu, který projevil o něco, co se týkalo přímo její osoby.
"Zítra vás čeká rozmačkávání pijavic," dodal nevzrušeně.
No tak tím se to vysvětluje, pomyslela si. Krev kouzelných vodních živočichů obsažená v pijavicích byla natolik specifická, že by ji jakákoli jiná krev dokázala znehodnotit. Včetně té Nathaliiny. Ušklíbla se a konečně vyšla ze dveří. S pozdravem se už ani neobtěžovala…
"Kdyby mohl, sebere mi každý den nejmíň dvě stě bodů," dokončila teď svoji myšlenku.
"Tak o tom nepochybuji," zasmála se Pomfreyová pobaveně. "Ale to si nesmíte brát osobně. On se tak chová ke všem - vždycky se tak choval. A to ho znám už skoro dvacet let."
Nathalie potřásla unaveně hlavou a pozorovala, jak si ošetřovatelka zapisuje její údaje do zdravotnické karty, kterou pro ni právě založila.
"Stejně vás obdivuji," pokusila se změnit téma, "dělat tady dvacet let ošetřovatelku…"
"Ještě mnohem déle," usmívala se Pomfreyová, "těch dvacet let je to teprve od doby, kdy se tady u mě poprvé objevil Severus Snape - tehdy ještě jako malý chlapec z prvního ročníku. Pokoušel se připravovat nějaký poměrně náročný lektvar a kotlík mu vybuchl přímo do obličeje. Jak vidíte, už v té době to byl docela blázen, co se lektvarů týče…"
Jenom lektvarů? - problesklo Nathalii hlavou. Zároveň však v duchu rychle počítala, neboť to, co ošetřovatelka řekla, jí nedávalo příliš smysl.
"Podle vás mu tedy před dvaceti lety bylo teprve jedenáct?" zavrtěla po chvíli nedůvěřivě hlavou. "To přece není možné, vždyť vypadá nejmíň na čtyřicet."
"Musíte si uvědomit, že Severus Snape toho má za sebou mnohem víc, než většina lidí jeho věku," ohlédla se po ní Pomfreyová od kartotéky, kam zrovna zakládala její kartu.
Nathalii se bezděčně vybavil Claudinin přítel Maurice, který v červnu oslavil třicáté narozeniny, ostatně vždyť i Alain slavil třicetiny onoho léta, kdy spolu ještě chodili. Ve srovnání se Snapem však oba vypadali jako přerostlí studentíci. Pak si ale vzpomněla na všechno, co o Snapeovi díky Brumbálovi a svojí věštbě věděla, a zamyšleně zmlkla.
Samozřejmě si už stačila všimnout, že o někdejší Snapeově příslušnosti ke Smrtijedům se sice veřejně nemluví, což však neznamená, že by si této skutečnosti zaměstnanci Bradavic nebyli vědomi - netušila sice, nakolik byly někdejší procesy se Smrtijedy veřejně přístupné a medializované, ale zdálo se, že sám ředitel před svými podřízenými v tomto ohledu žádné tajnosti nemá stejně tak, jako se netajil důvěrou, již k profesorovi lektvarů choval.
Pomfreyová se na okamžik omluvila a zmizela v sousední místnosti, kde zřejmě obvykle vyráběla a ukládala všechny svoje léčivé lektvary a masti, a Nathalie začala neklidně přecházet sem a tam. Její pohled opakovaně zalétal ke kartotéce, a když se Pomfreyová dlouho nevracela, prostě to riskla.
Snapeova složka byla tak tenká, že ji mezi těmi ostatními málem přehlédla. Rychle si domyslela, že on asi nebude ten typ, který by na sebe nechal sáhnout - všechny nemoci a zranění si nepochybně vždycky léčil sám. Údaj, jenž ji zajímal nejvíc, však spatřila okamžitě - datum narození - 9. ledna 1960. Paměť madame Pomfreyové tedy nezklamala.
Vtom zaslechla ze sousední místnosti kroky a svižně vrátila Snapeovu složku zpět do kartotéky. Na kratičký moment ji napadlo, že by asi měla mít výčitky svědomí, když mu takhle neoprávněně zasahuje do soukromí, ale po těch dvou týdnech ironických poznámek z jeho strany se nějak nedokázala přimět k tomu cítit se provinile.
"Touhle mastí si promazávejte ty puchýře dvakrát denně," nabádala ji Pomfreyová, když se vynořila ve dveřích s kelímkem v ruce. "A jestli opravdu hodláte dál pomáhat Snapeovi, tak na ten obvaz alespoň pokaždé použijte kouzlo Impervius, ať se vám do té rány nic nedostane. A za tři dny se mi přijďte ukázat."
Nathalie vděčně přikývla a opustila ošetřovnu dřív, než si Pomfreyová stačí všimnout, že kartotéka zůstala nepatrně pootevřená.
Poznámka:
Penelopa Clearwaterová a Cormac McLaggen jsou skutečné postavy z pera J. K. Rowlingové - Penelopa je ta dívčina, s níž chodil Percy Weasley (podle opravené verze 2. dílu Harryho Pottera z roku 2004 by měla být s Percym ve stejném ročníku, v původní verzi byla o rok mladší), a McLaggen jest onen namyšlený hráč z Harryho famfrpálového týmu v 6. dílu HP - studoval o ročník výš než Harry, takže v mojí povídce by měl být v prvním ročníku.
A ještě doplňující poznámka k datu narození Severuse Snapea - 9. leden uvádí sama JKR na svém webu, rok 1960 se obvykle odvozuje z roku narození Harryho rodičů (7. díl HP), s nimiž byl Snape ve stejném ročníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat