Také jste tak rádi, že se blíží ty dva třídenní víkendy? Já se těším, jak malá :-) Třeba se mi i podaří trochu víc se rozepsat... Přidávám další část a samozřejmě budu (jako vždy) ráda za vaše nahlédnutí a případné komentáře (byť by byly sebekratší - prostě jen tak pro dobrý pocit, že ten můj už skororomán někdo čtete ;-))Kapitola dvanáctá: Obraz zakladatelů (3. část)
"Pan Black má pravdu, řediteli," otočila se Nathalie k Brumbálovi poté, co si už poněkolikáté od svého příjezdu do Bradavic prohlédla obraz zakladatelů.
"V první polovině dvacátého století skutečně nemohl vidět použití Vyjevovacího lektvaru během restaurátorských prací," pustila se do vysvětlování. "Ten lektvar je sice známý už poměrně dlouhou dobu, ale celosvětově se používá teprve necelých čtyřicet let. Velká Británie a její bývalé kolonie totiž patřily k jeho nejzarytějším odpůrcům, vaši restaurátoři na základě několika drobných nehod způsobených při práci s odvarem z kýchavého bambusu, jenž je základem Vyjevovacího lektvaru, dokonce dlouhá léta tvrdili, že tato látka nevratně poškozuje umělecká díla -"
"Divíte se jim?" kývl Brumbál k Nathaliině ovázané dlani.
"Vliv lektvaru na živou tkáň a kouzelnická plátna se ovšem diametrálně liší," opáčila trochu dotčeně. Pak se opět obrátila ke zkoumanému plátnu.
"Tohle může být ještě velice zajímavé," pronesla tiše, než švihla hůlkou směrem k malbě a kapka lektvaru z její lahvičky se snesla na plátno jako stěží viditelná mlha. Nespouštějíc zrak z obrazu, pronesla obvyklé zaklínadlo; koutkem oka spatřila Brumbála, který zíral na plátno neméně pozorně, postávaje těsně vedle ní.
Na obvyklé údaje zapisované neviditelnou barvou - jméno malíře, název díla a letopočet jeho dokončení - však tentokrát čekala marně. Což ji ovšem u plátna takového stáří příliš nepřekvapovalo; neviditelná barva bývala zřídkakdy natolik kvalitní, aby postupem času z obrazu úplně nevymizela, a v tomto případě navíc do malby nepříznivě zasáhl jak onen skřetí útok, tak zřejmě i některé pozdější neúspěšné pokusy o její restaurování.
Rovněž modrý opar signalizující přítomnost čiperné magie byl takřka nepostřehnutelný.
"Oni se skutečně téměř nemohou hýbat," potřásla hlavou a odpovědí jí byly jen tři nepatrné, posmutnělé úsměvy Godrika Nebelvíra, Helgy z Mrzimoru a Roweny z Havraspáru.
Povrch plátna přešel pozvolna do zlatova, ale ani tato zář nebyla nijak silná, ba dokonce se zdálo, jako by chvílemi kolísala.
"Oživovací magie byla také téměř úplně zničena," pokračovala Nathalie a málem si ani nevšimla zamlžených očí, jimiž ředitel shlížel na neveselé výrazy bradavických zakladatelů.
"Dokážete to opravit?" otázal se jí, ale tón jeho hlasu už předem dával tušit, jakou odpověď očekává.
"O tom bohužel dost silně pochybuji," rozhodila omluvně rukama. "Je-li obraz v takto špatném stavu, bylo by k obnovení oživovacího kouzla nutné provést ho celé znovu od samého začátku. Nepředpokládám ale, že by se až do dnešních dnů zachovaly prameny vlasů nebo jiné části těla bradavických zakladatelů. A bez nich…," odmlčela se a Brumbál chápavě přikývl.
"Samozřejmě bych mohla zařídit, aby se opět dokázali pohybovat, jenže bez jejich vlastní vůle jim to nebude k niče… počkat… co je k čertu tohle?"
Nathalie se zarazila uprostřed slova a popošla blíž k obrazu. To přece není - to nemůže být...
"Co se děje?" zbystřil ředitel a střídavě bloudil očima mezi jejím obličejem a plátnem.
Nathalie znovu rozstříkla na obraz kapku Vyjevovacího lektvaru a pozorně se soustředila na tu jednu věc, která teoreticky neměla připadat v úvahu, jenže domnělý a skutečný stav si najednou byly natolik vzdáleny, že už to víc ani nebylo možné…
"Přenášecí magie!" zašeptala nevěřícně a zdvihla ruku k místu, kde se nad hlavami zakladatelů vznášel erb bradavické Školy čar a kouzel.
Podvědomě ucítila, jak ředitel vedle ní ztuhl a s podivně pobledlým obličejem beze slova hleděl na starobylé plátno.
"To je…?" promluvil hlasem, jenž nedokázal skrýt rozechvění.
"Umělecké přenašedlo," vydechla Nathalie poněkud zaraženě. "Zcela určitě."
Jejich pohledy se na okamžik střetly - jako by si oba potřebovali vzájemně potvrdit všechny ty zmatené myšlenky, jež se jim v té chvíli vyrojily v hlavě.
"Takže musí existovat druhý obraz…," poznamenal tiše Brumbál po několika vteřinách napjatého ticha.
"Obraz, na němž je namalované stejné přenašedlo," doplnila ho Nathalie.
"Jenže… nikdy jsem o ničem takovém neslyšel…," zavrtěl ředitel zamyšleně hlavou.
"Nevíte o žádném dalším podobném obrazu zakladatelů?" otočila se na něj zkoumavě.
"Nic takového mi není známo."
"Přemýšlejte, řediteli - z toho druhého obrazu to nemusí být na první pohled patrné, zvlášť když jsou zakladatelé natolik neschopni pohybu, že už staletí setrvávají pouze v tomto rámu. To druhé plátno je nejspíš s výjimkou toho přenašedla úplně prázdné…"
"Nic se mi nevybavuje," pokrčil Brumbál rameny, v obličeji vážný výraz, jaký u něj dosud nespatřila. "A vy? Pohybujete se po zdejším hradě už několik týdnů…"
"Zatím jsem na nic zvláštního nenarazila, ale nesmíme zapomínat, že ten obraz nejspíš ani v Bradavicích nebude…"
"Pokud ovšem vůbec existuje," zadíval se na ni soustředěně a snad i trochu s nadějí, o níž však sám tušil, že nebude nic než planá.
Stiskla omluvně rty.
"To vám bohužel nepovím," odvětila, "tak daleko účinky Vyjevovacího lektvaru přece jen nedosahují."
Tahle debata zjevně k ničemu nevedla, a tak se Nathalie v příští chvíli naklonila k plátnu tak, že se ho málem dotýkala nosem, a pozorně si stříbrně zářící přenašedlo prohlížela.
"Je to zvláštní," prohlásila po několika minutách a o kousek poodstoupila, aby i Brumbál mohl plátno zblízka prozkoumat. "Jako by to do toho erbu nepatřilo. Vidíte?" objížděla prstem obrysy přenašedla. "Všechno na tom erbu souhlasí - čtyři barevná pole pro čtyři koleje a na nich lev, had, orel a jezevec - stejné symboly kolejí jako v rozích rámu - a uprostřed erbu bradavické počáteční písmeno H, směřující svými konci do všech čtyř polí. Ale tvar toho přenašedla - připomíná to… jakousi růži se čtyřmi okvětními plátky, nemáte ten dojem?"
"Skutečně," zabručel polohlasně Brumbál, posunul si na nose půlměsícové brýle a s nespokojeně staženým obočím se znovu nahnul k obrazu.
Stříbrná zář postupně pohasínala tak, jak lektvar vyprchával, a nyní již bylo jasně patrné písmeno H podmalované čtyřmi lístky jakéhosi květu.
"Bradavický erb v průběhu věků procházel mnohými změnami, nikdy mě nenapadlo nad touto verzí přemýšlet, působí to prostě jako umělecký záměr…," pokrčil znovu rameny.
"A viděl jste někdy podobně ztvárněný bradavický erb?" vyzvídala okamžitě.
"Na to vám skutečně nedokážu odpovědět," pohnul odmítavě hlavou.
"Proč by sem to přenašedlo ale malovali?" neustávala ve své analýze. "Copak se předpokládalo, že by zakladatelé měli navštěvovat ještě jiná místa, než je tato místnost?"
"Musím říct, že ač jsem se ranou historií bradavické školy zabýval zejména v dobách svého mládí dosti podrobně, nevím o tomto obrazu nic víc, než jsem vám řekl již při vaší první návštěvě v mojí pracovně," podotkl Brumbál a mezi obočím mu naskočila vráska. "A pochybuji, že by k nám další historické prameny byly vstřícnější. Možná snad Cuthbert Binns…"
"To nemá cenu," zavrtěla hlavou, "s ním jsem na téma bradavických uměleckých děl mluvila poměrně dlouho. Ví toho sotva tolik co my."
Znovu stočila pohled k plátnu a přimhouřila oči.
"Jedna věc mi ale nesedí," navázala přemýšlivě po další dlouhé odmlce, "je to spíš jen můj instinktivní dojem, poněvadž se portrétováním rovněž zabývám… Víte, mám na mysli rozmístění těch postav. Podívejte," ukazovala na zakladatele prstem. "Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru sedí u kamenného stolu zhruba uprostřed obrazu a Godric Nebelvír je vyobrazen poněkud nesymetricky na jeho levé straně - po boku Helgy z Mrzimoru. To není moc estetické a vlastně ani logické - proč například nestojí uprostřed mezi nimi?"
"Třeba tam původně stál," snažil se Brumbál nalézt přijatelné vysvětlení, "a přesunul se na levou stranu ještě v době, kdy se mohl pohybovat. Prý míval pro Helgu z Mrzimoru určitou slabost…"
"Ne, on tam určitě původně nestál," zavrtěla hlavou. "Vidíte, jak je vysoký, i když sedí? Pod ten namalovaný bradavický erb by se ani nevešel..."
"Tím se to ovšem vysvětluje, ne?" nechápal ředitel. "Nakonec tedy přece jen sedí tam, kam ho dotyčný malíř původně umístil. A v pozadí na pravé straně je navíc bradavický hrad..."
"Ledaže by ten malíř byl úplně slepý," zavrčela odmítavě. "Takhle je ten obraz poněkud nevyvážený. Pokud by ovšem původně… ale ne, to už by byla příliš velká spekulace…"
"O čem přemýšlíte?"
"Já jen...," zarazila se a pak poněkud neochotně pokračovala, "já jen, že ten obraz by byl perfektně vyvážený. Pokud by ovšem napravo od Roweny z Havraspáru seděla další postava..."
Ticho, jež se rozhostilo po jejím posledním prohlášení, by se málem dalo krájet.
"To by ovšem znamenalo…," neodvažoval se Brumbál málem pokračovat.
"Že na tom obrazu byl původně nejspíš i Salazar Zmijozel," pronesla pomalu Nathalie. "A že právě on použil přenašedlo, aby se z plátna dostal někam… kam vlastně…?"
Oba si vyměnili nejisté pohledy.
"To není možné," zavrtěl pak Brumbál kategoricky hlavou. "Salazar Zmijozel se tu nikdy neukázal. A ani nikdo jiný. O tom bych musel něco vědět."
"Ale ano, je to možné," zašeptala a trhla hlavou směrem k malbě. "Vždyť se na ně podívejte."
Brumbál stočil zrak z jejího obličeje na tváře tří bradavických zakladatelů. Ten pohyb byl takřka nepostřehnutelný, ale ignorovat ho rozhodně nemohl. Všechny tři postavy na ně upřeně hleděly z plátna a nepatrně přikyvovaly hlavou.
Poznámka:
Při popisu bradavického erbu vycházím z anglického názvu školy "Hogwarts" - uprostřed erbu je tedy počáteční písmeno "H".
Žádné komentáře:
Okomentovat