Co sdělil horoskop Celebrusovi Richeovi? Proč si měla Nathalie dávat pozor na muže v černém? A proč se někdy člověk cítí tak špatně, že už to ani Severus Snape nemůže zhoršit? Další část třinácté kapitoly je tady s přáním pěkného víkendu pro vás všechny :-)
Kapitola třináctá: Zmijozelův had (3. část)
"Jistěže," trhl Riche neochotně rameny a Nathalie zaznamenala, jak se důležitým výrazem svého obličeje neúspěšně snaží zakrýt příznaky studu. "Sibyla Trelawneyová mi v posledních několika týdnech zpracovává podrobné horoskopy na každý den. Vlastně teď právě mířím k ní. Učí mě číst z čajových lístků a..."
"A to všechno děláte kvůli té její věštbě z předvečera Všech svatých?" Nathalie měla doteď v živé paměti, jak se vyděsila, když profesorka jasnovidectví zcela náhle a velice dramatickým způsobem předpověděla Richeův brzký konec.
"Ano," přisvědčil Riche a zbledl. "Nemohu na to přestat myslet! V noci nespím a přemýšlím, co všechno by se mohlo stát. A včera - víte, zrovna včera mi řekla, abych si vážil každého dne, jenž mi zbývá!" zaskřehotal a upřel na Nathalii nejistý pohled.
Nerozhodně sevřela rty - má ho přesvědčovat, že to všechno jsou nejspíš jenom výmysly? Riche je sice idiot, ale přesto si snad nezaslouží...
"Proto jsem se také rozhodl, že se na vás už nebudu zlobit kvůli té vaší nepěkné kletbě," pokračoval, oči upřené kamsi do zdi za jejím ramenem. "Bylo by to přece tak malicherné! Až teď, tváří v tvář smrti, jsem pochopil, že je nutno užívat si každý den plnými doušky."
Netvrdil náhodou něco takového už v září? Mon dieu, to mi ještě scházelo, zaškaredila se v duchu, a takový jsem tu měla klid, když na mě byl naštvaný...
"Podle mě byste tu věštbu neměl brát tak vážně, Celebrusi," poklepala mu na rameno a snažila se o co možná nejvíc bezstarostný tón. "Profesorka Trelawneyová prý zdaleka není taková odbornice, jak se nám snaží namluvit, a -"
"To ale nemůžete vědět," přerušil ji a ignoroval významné řinčení brnění nesoucí se z obrazu sira Cadogana, jemuž se poněkud příčilo zjištění, že jeho vytčený cíl odtáhl dámu jeho srdce na opačný konec odpočívadla.
"Dělejte, jak myslíte," pokrčila rameny bez zájmu. Její problém to koneckonců nebyl.
Riche na ni chvíli zíral nicneříkajícím pohledem, na okamžik vypadal, že se rozloučí, ale pak si ostentativně povzdychl a prošacoval si hábit.
"Na tohle bych byl málem zapomněl," podával jí tuhou bílou obálku. "Nosím to s sebou už kolik dní... Daniel to přiložil k odpovědi na můj dopis a prosil mě, abych vám to ihned předal… jenže já jsem byl neustále zaneprázdněný a pak ta věštba…," odmlčel se, ještě chvíli na ni upíral podivně prázdný pohled, ale pak jen neurčitě mávl rukou a zmizel v chodbě vedoucí k severní věži.
Nechápavě putovala očima mezi ohybem chodby, za nímž doznívaly jeho kroky, a bělostnou obálkou ve svojí ruce. Potřásla hlavou a roztrhla nepopsaný papír.
V příští chvíli se zemdleně opřela o zeď a mlčky zírala na až příliš barevné přání k narozeninám od svého otce. Nepřekvapovalo ji, jak nevkusně to přání vypadá - koneckonců otec ještě stále pracoval pro americkou pobočku Mezinárodního sdružení kouzelníků a navíc narozeninová přání pravděpodobně nikdy v životě nevybíral - a už vůbec ne to, že jí ho Riche dává až teď. Nedokázala se však přenést přes skutečnost, že svému otci nestála ani za to, aby jí to přání poslal po zvláštní sově. Jenom pro ni.
Instinktivně vycítila, jak se sir Cadogan už už nadechuje k dalšímu proslovu, a tak se raději dala rychle do pohybu a se skloněnou hlavou, neotáčejíc se ani napravo ani nalevo, došla do svého pokoje; poslední část cesty přitom absolvovala takřka poslepu, neboť přes slzy deroucí se jí nechtěně do očí stěží rozeznávala jednotlivé chodby, odpočívadla, schodiště a zákoutí.
Zhroutila se do křesla a znovu a znovu obracela v rukách to zatracené přání. Sama si nyní přála jednu jedinou věc - aby profesor ten kousek papíru raději spálil a jí se tak nikdy nedostal do rukou… Mimoděk si uvědomila, že Riche byl oblečen do hábitu černého jako noc - minimálně tahle předpověď tedy Trelawneyové vyšla, ušklíbla se cynicky, muži v černém jsem se dnes skutečně měla raději vyhnout…
Číslice 25 vyvedená na růžovém podkladu v křiklavých barvách a obklopená kytičkami a srdíčky na ni zářila skrz šedivé přítmí listopadového podvečera a Nathalie lehce škubla hlavou, když blahopřání otevřela a zaslechla elektronické tóny písně Happy birthday. Pod předtištěným přáním všeho nejlepšího ke slavnému čtvrtstoletí bylo bolestně známým rukopisem připsáno jediné slovo: Otec. Černý inkoust ostře kontrastoval s pastelovými barvami ostatního textu a v příští chvíli se rozpil, když na něj dopadla další Nathaliina slza.
"Kéž bys tady byla, mami," zašeptala do ticha a odhodila přání na stůl. I tam však přitahovalo její pozornost natolik, že se nakonec zdvihla a zastrčila ho do první knihy, která jí padla pod ruku.
Dosedla zpět do křesla a upřela pohled do prázdna. Kdy se všechno tak pokazilo? Kde se vzal ten pocit odcizení, jenž od matčiny smrti panoval mezi Nathalií a jejím otcem? Přece byla jeho dcera, jeho jediné dítě, vždyť si dobře pamatovala, jak moc ji miloval! Přece si doopravdy nemohl myslet, že právě ona může za Adrianinu smrt! Že ji přivolala tou svojí věštbou, tou zatracenou kresbou, kterou našla onoho novoročního rána ležet vedle svého kanape… Přece vážně nemohl uvěřit tomu, že by jeho dítě, jeho vlastní krev, mělo schopnost přivolat na někoho neštěstí jenom tím, že něco namaluje - a to navíc ve spánku, když o sobě ani neví…
Jenže tohle začalo už mnohem dřív, musela neochotně připustit, už tehdy, když předpověděla smrt profesorky Meunierové. Pamatovala si na ten slunečný říjnový den, kdy stála se svými spolužáky na hřbitově nad jejím hrobem. Jako by to bylo včera.
Dobře si vzpomínala na svoji radost, když po letních prázdninách přijela zpět do Krásnohůlek a všemi oblíbená profesorka Meunierová - živá a zdravá - je vítala ve dveřích dívčí koleje. Sotva se Nathalie uklidnila - od té její předpovědi uplynulo už několik měsíců - přišla ta děsivá zpráva - profesorka Meunierová tragicky zahynula při střetu s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit a jeho Smrtijedy, oznámila jim Madame Maxime jednoho podzimního rána.
A pak ten pohřeb - matka stála za ní a pevně jí svírala ramena a otec, kde ten vlastně byl? Ano, přešlapoval o kus dál a nervózně se rozhlížel po Nathaliiných spolužácích a profesorech, kteří všichni pokradmu pozorovali jeho dceru.
Tehdy se jí většina kamarádů začala stranit. A otec? Když Madame Maxime přišla s návrhem, aby Nathalie dál rozvíjela svoje obrazovidecké schopnosti, dostal z toho málem hysterický záchvat. Tehdy si to neuvědomovala - byla sama ze sebe tak vyděšená, že víc než cokoli jiného oceňovala, jak se ji otec snaží chránit. Milovala ho za to, jak rozumí jí i jejím obavám… Jenomže - opravdu chtěl ochránit ji? Nebo už tehdy věřil, že právě ona přivolává svými kresbami neštěstí na ostatní lidi, a chtěl je uchránit před ní?
Když dokončila školu v Krásnohůlkách, aniž by se jí stala další podobná příhoda, a sama od sebe si zvolila studium na Akademii magických umění (a otec od ní neslyšel jediný náznak, že by snad toužila po studiu jasnovidectví), vypadalo to, že se poněkud uklidnil - určitě z větší míry i zásluhou Adriany, která velice těžce snášela, jestliže v rodině nepanovala absolutní pohoda. O to víc se Nathalie vyděsila, když s hlavou bolavou kocovinou po divokém silvestrovském večírku sevřela v prstech kresbu zdemolovaného automobilu a bezvládného matčina těla…
Tehdy se s matkou domluvily, že o té věštbě otci neřeknou. Adriana byla přesvědčená, že může nehodě zabránit - prostě přestane jezdit autem. Svůj osud však změnit nedokázala - postaral se sám o svoje naplnění. A Daniel onoho dne z obličeje svojí zničené dcery vyčetl, že to všechno věděla již dávno předtím… Nathalie tyhle vzpomínky systematicky vytěsňovala ze svojí paměti - vlastně se jí podařilo nemyslet na ně prakticky od Brumbálovy návštěvy v Paříži, ale nyní se k ní vrátily s nepolevující intenzitou, jako bumerang.
Přestala vnímat čas, a tak si zprvu ani neuvědomila, kolik už je hodin. V devět měla přijít ke Snapeovi, ale nedokázala myslet ani na večeři, natož na skutečnost, že se bude muset sebrat a sejít do nevlídného sklepení, do ještě nevlídnější společnosti. Poslední, na co teď měla náladu, bylo vydat se zkoumat obrazy do zmijozelské společenské místnosti ve Snapeově doprovodu. Po těch několika týdnech společné práce na obranném lektvaru byla sice vůči jeho chování poměrně imunní, ale právě v této chvíli měla dojem, že se sesype v okamžiku, kdy na ni kdokoli byť i jen promluví. Natož když tím někým bude Snape.
V příštích několika desítkách minut se tudíž pokusila soustředit, uklidnit se a vyčistit svoji mysl, seděla na kanapi se zavřenýma očima, pohroužená do sebe, až se konečně sebrala, bez přemýšlení naházela do svojí brašny Vyjevovací lektvar a několik knih a odevzdaně vyrazila do Snapeova kabinetu.
Toho večera zjevně nikomu neuložil žádný trest - našla ho samotného, jak přisypává nějaké přísady do jednoho z kotlů a soustředěně ho promíchává. Nepatrně mu pokývla na pozdrav, na což on zareagoval kývnutím ještě o stupeň méně znatelným, několik vteřin pozorně sledovala jeho činnost a poté beze slova zatopila pod druhým kotlem, který měla na starosti, a jala se postupovat podle Snapeova příkladu.
Přidávání drcených dračích zubů nebylo nic extrémně náročného - v nádobce na stole nalezla pečlivě odváženou hromádku drti a z Teorie obranných lektvarů už před týdnem vyčetla docela přesný postup - dračí zuby zabarvovaly dosud bílý lektvar do hněda tak, že Nathalii na chvíli připomněl točenou vanilkovo-čokoládovou zmrzlinu (toto přirovnání si přirozeně nechala pro sebe). V okamžiku, kdy se spirály začaly rozplývat, bylo nutné změnit směr míchání - pruhy se jakoby zázrakem opět objevily, a tak to šlo pořád dokola.
Žádné komentáře:
Okomentovat