Další část kapitoly, jež nás dovede ze Snapeova kabinetu až na samý práh zmijozelské společenské místnosti...
Kapitola třináctá: Zmijozelův had (4. část)
Potřeba zkoncentrovat se na správný postup míchání vyhnala Nathalii alespoň na chvíli z hlavy chmurné vzpomínky. Díky péči madame Pomfreyové ji konečně přestaly trápit puchýře způsobené odvarem z kýchavého bambusu, a tak si tu jednotvárnou činnost paradoxně dokonce užívala. Pomalu vsypala do kotle celou nádobku drcených dračích zubů a mlčky dál promíchávala lektvar; měnící se bílé a tmavě hnědé spirály působily na její mysl až hypnoticky.
Severuse Snapea si při práci už od začátku snažila všímat co nejméně - dnes to měla o to snadnější, že zde nebyl žádný student, v jehož ponižování by se profesor mohl vyžívat, a navážet se do ní muselo po těch několika týdnech připadat už i jemu poněkud jednotvárné, zvlášť když většinu jeho pečlivě volených poznámek přecházela buď mlčením, nebo nanejvýš pokrčením ramen.
Otočila k němu hlavu až v okamžiku, kdy obsah jejího kotle přešel do krémově béžové barvy; překvapilo ji, když se setkala s jeho nečitelným pohledem, jímž ji zřejmě už delší dobu sledoval. Uhasil oheň pod svým kotlem a přistoupil k tomu jejímu.
"Přesně podle knihy," zhodnotil výsledek jejího úsilí. Od kohokoli jiného by to mohla považovat za pochvalu. Snapeův tón ji však nenechával na pochybách, co si o jejím snažení ve skutečnosti myslí.
"Jak jinak," poznamenala nevýrazně a on se nepatrně ušklíbl. Raději se vrátila k pozorování svého lektvaru, jenž postupně ztrácel béžový odstín, a pokračovala v míchání.
Snape stál nehnutě vedle ní a bedlivě střežil každý její pohyb - nedokázala se zbavit dojmu, že jen napjatě čeká, kdy udělá nějakou chybu. Pokoušela se ho ignorovat tím, že se soustředila na počítání jednotlivých zamíchání, ale když byla u dvoustého, začínala jí pomalu docházet trpělivost. To nemá vážně nic lepšího na práci, než tu nade mnou stát?
Ten stěží přeslechnutelný jekot se ozval, právě když byla u čísla tři sta patnáct. Nepřestala míchat, ale naklonila překvapeně hlavu, snažíc se rozpoznat zvuky, jež se zřejmě jednou z komínových šachet nesly až sem do sklepení odkudsi z vyšších pater.
Protivův vysoký zpěvavý smích rozeznala okamžitě a unaveně zavrtěla hlavou. Sama se sice po příjezdu do Bradavic velmi rychle naučila vyhýbat se místnímu strašidlu hodně velkým obloukem, ale neuběhl jediný den, aby na bradavickém hradě neměl někdo s Protivou nějaký konflikt - zaměřoval se nejčastěji na nejmladší studenty, které se buď snažil přistihnout při nějaké nepravosti a okamžitě ji rozhlásit po celé škole, anebo - v horším případě - se na ně pokoušel svést zlomyslné kousky, jež ve skutečnosti prováděl on sám.
A kde byl ječící Protiva, tam nesměl chybět ani Filch - ostatně i nyní se jí zdálo, že zaslechla jeho nadávky a výhrůžky, a živě si dokázala představit jejich obsah.
Hodila nenápadným pohledem po Snapeovi, který nehybně naslouchal vzdáleným, ale přesto dost hlasitým zvukům a přivřenýma očima propaloval strop, jako by snad viděl skrz všechny ty tuny kamení až na místo činu.
V příštím okamžiku se pohnul z místa a rychlým krokem vyrazil ke dveřím. Nepochybně tušil nějakou neplechu, která by ho - samozřejmě v případě, že se nejedná o zmijozelské studenty - opravňovala k tomu sebrat nějaké jiné koleji pár bodů. Pohled, který na ni vrhl ode dveří, ji utvrdil v přesvědčení, že těch bodů dnes bude spíš několik desítek.
"Míchejte, dokud opět nezbělá," utrousil jejím směrem a pak už zahlédla jenom jeho vlající hábit předtím, než za ním hlasitě práskly dveře.
"To víš, že jo," zabrblala a znechuceně protočila oči.
Pokračovala v míchání, hlavu stále napůl natočenou vzhůru. Přesně zaznamenala ten okamžik, kdy Snape dorazil na místo, neboť řev náhle ustal a v celém hradě se opět rozhostilo ticho.
Za několik minut lektvar konečně nabral smetanově bílou barvu a Nathalie zhasila oheň pod kotlem. Netrpělivě se podívala na hodinky - kde ten Snape ksakru vězí? Dost na tom, že tuhle návštěvu zmijozelské společenské místnosti odkládal tak dlouho, až se stala skutečně posledním místem na hradě, kde Nathalie dosud nebyla. A to ani nemluvila o tom, že i přes Brumbálovo výslovné přání požadoval její každodenní účast na přípravě obranného lektvaru, takže se za poslední týden prakticky vůbec nevyspala.
Až se tomu sama divila - když ho ředitel přesvědčoval, aby ji přibral ke spolupráci, bránil se tomu, jak domácí skřítek darovanému oblečení, a když byl následně požádán, aby Nathalii na pár dní uvolnil s ohledem na nutnost co nejrychleji dokončit soupis bradavických obrazů, měl k tomu najednou plno řečí. Na druhou stranu mívala často pocit, že se Snape v té napjaté atmosféře, již dokázal s přehledem vytvořit jediným slovním rýpnutím, nadmíru vyžívá - skoro jako kdyby si na ní spravoval svoji každodenní špatnou náladu.
Vytáhla z kabely Teorii obranných lektvarů, svezla se do jedné z židlí a chvíli v knize listovala, její pozornost však byla příliš roztěkaná, a tak po chvíli knihu odložila a začala přecházet Snapeovým kabinetem sem a tam.
Bylo to poprvé, co tu zůstala sama, ačkoli z toho nebyla právě nadšená. S nakrčeným nosem prozkoumala pár hrůzostrašně vypadajících živočichů naložených ve sklenicích v různobarevných nálevech, načež se přesunula ke Snapeově knihovně a s nakloněnou hlavou studovala hřbety jednotlivých knih. Pojednávaly převážně o lektvarech a obraně proti černé magii - pokud byl Snape majitelem nějakého zakázaného čtení, pak ho schovával nejspíš ve svých soukromých prostorách - mrkla k příslušným dveřím, ale následnou myšlenku rychle pustila z hlavy. Nedokázala si ani představit, co by s ní Snape provedl, pokud by ji našel slídit v jeho pokojích, a navíc nepochybovala o tom, že tyhle dveře jsou chráněny mnohem silnějšími kouzly, než jaká si ona vůbec dokáže představit.
Obrátila tedy svoji pozornost zpět ke knihovně a procházela kolem ní, přejíždějíc jemně prstem po hřbetech knih. Překvapeně zamrkala, když v jedné z polic spatřila několikadílnou latinsky psanou Velkou encyklopedii lektvarů - dobře si vzpomínala, jak právě o tomto významném souborném díle básníval profesor lektvarů z Krásnohůlek - veliká vzácnost, dosud nepřekonaná, vrchol lektvarové vědy - přesně takové výrazy používal a sháněl po všech možných i nemožných kouzelnických a dokonce i mudlovských antikvariátech její jednotlivé svazky - encyklopedie byla totiž dílem kolektivu autorů konce osmnáctého století a vyšla pouze v omezeném nákladu, pročež bylo nadmíru obtížné sehnat ji kompletní.
Všechny její svazky viděla Nathalie pohromadě pouze jednou v životě, a to u své profesorky uměleckých lektvarů na Akademii magických umění - tehdy od ní měla půjčený díl, pojednávající podrobně právě o lektvarech umělecké magie, a ačkoli příslušnou pasáž za pomoci slovníku a svých chabých znalostí latiny luštila několik dní, musela uznat, že to byl jeden z nejpoučnějších textů, jaký na toto téma kdy četla.
Ani Snape ostatně neměl encyklopedii ucelenou - jak tak přejížděla ukazovákem po hřbetech jednotlivých knih, všimla si, že vedle dílu L-N chybí svazek O-R a encyklopedie navazuje až následujícím dílem S-U.
Nevěřícně se přistihla při úvaze nabídnout Snapeovi, že se mu pokusí sehnat poslední chybějící díl - koneckonců její častý pařížský zákazník pan Vernier měl mezi obchodníky se starožitnostmi nepřeberné množství známých. Pak ale zaslechla zvuk otevíraných dveří, jak se profesor vracel zpět do svého kabinetu, ve tváři vepsaný natolik spokojený výraz, až ji z toho zamrazilo a jakékoli návrhy týkající se encyklopedie pustila okamžitě z hlavy.
"Snad vás potěším sdělením, že zde budete mít celý příští týden vám jistě vítanou společnost," oznámil jí nezúčastněně, ač si nemohla nevšimnout podezřívavého pohledu, jímž přejel z jejího obličeje na knihovnu, u níž stála.
"Který nebožák je to tentokrát?" otázala se ho s nádechem ironie.
"Zkusíte hádat?" prohodil zlehka.
Ztuhla. Jeho tón a výraz mohly znamenat jenom jediné. Fred a George Weasleyovi.
"Vidím, že už začínáte tušit," ušklíbl se jejímu zaraženému obličeji.
"Co tak příšerného provedli, že si zaslouží být drženi celý týden v téhle zatuchlé prostoře?" neodpustila si jedovatě, ignorujíc varovný záblesk v jeho očích.
"To by bylo zcela zbytečné vysvětlování," ovládl svůj vztek a nasadil obvyklou nečitelnou masku. "Ostatně nepochybuji o tom, že se vše dozvíte z první ruky. A s neochvějnou nebelvírskou pravdomluvností k tomu," zkřivil sarkasticky horní ret.
Na tohle opravdu neměla co odpovědět.
"Půjdeme?" zdvihla přezíravě hlavu, popadla Teorii obranných lektvarů ležící na Snapeově stole a vyrazila kolem něj směrem ke dveřím. Bůhví proč měla dojem, že se profesor dobře baví.
"Něco jste ztratila," utrousil za ní.
Otočila se a sjela pohledem z jeho jízlivého obličeje na podlahu. Křiklavě barevné přání od jejího otce působilo v tom ponurém sklepení jako pěst na oko. Instinktivně po něm skočila dřív, než začne hrát tu příšernou melodii, a narvala ho zpět do knihy o obranných lektvarech. Ze Snapeova výrazu usoudila, že kdyby dopředu tušil, jaká nevkusná ohavnost se ocitne mezi stránkami jeho knihy, nikdy by ji Nathalii nepůjčil. Dobře mu tak, pomyslela si zlomyslně a vyšla na chodbu.
Do té doby netušila, kde se nachází zmijozelská společenská místnost, ale příliš ji nepřekvapilo, když ji Snape vedl dál do podzemí. Mlčky ho následovala bludištěm chodeb, oběma rukama svírala v náručí Teorii obranných lektvarů, jako by to byl záchranný kruh, hleděla do země a bezděčně opět přemílala v hlavě to zpropadené přání.
Tak otci nakonec přece jen přišlo hloupé jí vůbec nenapsat. Představovala si ho, jak jednoho rána cestou do práce prochází skrz mudlovskou čtvrť a zahlédne v nějakém papírnictví vystavená přání a jak mu ta křiklavá pětadvacítka pronikne ranní ospalostí až do mozku. Koupí to přání, aniž by pořádně přemýšlel o tom, co s ním bude dělat, a pár dní ho nosí v tašce mezi novinami, než mu zničehožnic někde vypadne, tak jako jí před chvílí u Snapea. Otevře ho a neví, co napsat, nakonec namočí brk do inkoustu, podepíše se jediným slovem, ale náhle mu to připadá nepatřičné a nechá přání ležet mezi ostatními dopisy. A pak jednoho dne dostane list od Celebruse Riche, a když mu odpovídá, napadne ho přiložit přání pro Nathalii. Načež si oddychne - svoji otcovskou povinnost splnil, konečně na ni může přestat myslet. Tedy pokud mu Nathalie sama nenapíše. Což udělala nedlouho po svém příjezdu do Bradavic, aby otci oznámila, kde ji má v případě nutnosti hledat, a zeptala se na Celebruse Riche. A pak už si nějak nedokázala zdůvodnit, proč by měla otci znovu psát. Může mu mít vůbec za zlé, že je na tom zjevně úplně stejně jako ona?
"Zatraceně, Belartová! Dávejte přece pozor!" vyštěkl Snape, když se bez předchozího varování zastavil u jedné zdi a ona do něj zezadu narazila. Ani si neuvědomila, že ho posledních několik minut následuje se sklopenou hlavou, myšlenkami daleko odsud.
"Promiňte," zamumlala a odpovědí jí bylo nesrozumitelné zavrčení. Uklidila se o krok vedle do stínu a předstírala uhlazování několika pramenů vlasů, přičemž si snažila nenápadně otřít slzy. Měla to pitomé přání raději rovnou spálit...
"Ctižádostí k úspěchu," sdělil Snape zdi a Nathalie nadzdvihla obočí. Profesor se jen významně ušklíbl a prošel skrz zjevivší se otvor do zmijozelské společenské místnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat