Poslední část třinácté kapitoly aneb co Nathalie objevila ve zmijozelské společenské místnosti a jak se na to tvářil Severus Snape. A na konci kapitoly odkaz na nový obrázek v galerii. A jako vždy platí, že i jednoslovné komentáře jsou více než vítány :-))
Kapitola třináctá: Zmijozelův had (5. část)
Oproti Nathaliinu očekávání byla zmijozelská společenská místnost úplně prázdná. Po vlastních zkušenostech z Krásnohůlek i z ostatních společenských místností bradavického hradu příliš nechápala jak to, že jsou všichni zmijozelští studenti v jedenáct večer spořádaně ve svých ložnicích, ale ať už to Snape zařídil jakkoli, byla nanejvýš spokojená při představě, že bude mít právě zde klid na práci. Tedy alespoň relativní klid - Snape se usadil do jednoho z vyřezávaných křesel, natáhl se po Denním věštci, jenž se povaloval na stolku před ním, a jal se přes jeho stránky pozorovat její počínání. Jako kdyby se chtěl utvrdit v názoru na naprostou zbytečnost celé té její slavné restaurátorské práce.
Rozhlédla se kolem sebe a v duchu zaúpěla - Zmijozelští měli v minulosti zjevně mnoho movitých a bezdětných přívrženců - společenská místnost byla sice poměrně nízká prostora s hrubými kamennými stěnami a stropem, z něhož visely na silných řetězech kulaté zelenavé lampy, ale v množství uměleckých děl různého charakteru hravě překonávala společenské místnosti ostatních kolejí. Nathalie s povzdechem vytáhla balíček čistých pergamenů, samopíšící brk a lahvičku s Vyjevovacím lektvarem a přistoupila k prvnímu obrazu.
Ticho, které v místnosti vládlo, přerušoval jen tikot velikých nástěnných hodin, její polohlasem pronášená kouzla a diktování poznámek, čas od času zaslechla zašustění otáčeného listu novin a nespokojené brumlání některého portrétu, jenž se právě probudil a zjistil, že je pokropený lektvarem, nebo byl nucen vrátit se do svého rámu z noční toulky po bradavických chodbách, když Nathalie aplikovala na jeho malbu přivolávací kouzlo. Po odchodu z této místnosti si totiž víc než kdy jindy chtěla být jistá, že všechny obrazy viděla tak, jak byly původně namalovány - to jest i s postavami v nich - a že nic nezanedbala.
Jak předpokládala, Zmijozelovými portréty v rozličném provedení se to zde jen hemžilo. Ke každému z nich přistupovala s napětím, jestli právě on nebude tím hledaným, avšak pokaždé zklamaně odcházela o obraz dál, neboť nejen že na plátně nenašla žádné přenašedlo (a už vůbec ne přenašedlo ve tvaru květiny se čtyřmi okvětními plátky, jež by dokládalo existenci propojení s obrazem zakladatelů), ale dokonce nešlo ani o obrazy s oživovací magií - Salazar Zmijozel se sice byl schopen na většině pláten pohybovat, ale jeho osobnost do maleb vtisknuta nebyla - žádný z těch portrétů nemluvil a nevypadal, že by snad kdysi mluvit mohl.
Ty portréty se navíc nezdály být navzájem ani příliš podobné - Zmijozel byl na všech zobrazován jako holohlavý čaroděj s obličejem opičího tvaru zakončeným dlouhým vousem a s hadem omotaným okolo levé ruky přesně tak, jak ho popisoval Brumbál, ale Nathalie měla dojem, že každý z portrétů je pouhou svéráznou interpretací příslušného malíře - jako kdyby nikdo pořádně nevěděl, jak Salazar Zmijozel ve skutečnosti vypadal.
Trvalo skoro tři hodiny, než celou místnost obešla, až už jí zbývalo prozkoumat jediný obraz, jenž visel vedle solidního krbu přímo naproti křeslu, v němž vysedával Snape, který - i přesto, že byly téměř dvě hodiny v noci - nevykazoval žádné známky ospalosti, procházeje bez jakéhokoli výrazu další z hromady časopisů, jež se povalovaly po okolních stolech. Neslyšně se přesunula jeho směrem a zadívala se na poslední plátno. A strnula v nevěřícném šoku.
Ta malba vypadala v zásadě velice poklidně - stinná mýtina na kraji lesa, jehož větvemi prosvítal bradavický hrad - skoro se jí zdálo, že to podle úhlu pohledu na Bradavice nemůže být daleko od místa s kamenným stolem, kde se nechali portrétovat Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru. A nahoře bradavický erb v tom samém provedení jako na obrazu zakladatelů v ředitelské pracovně - čtyři okvětní lístky s vepsaným písmenem H na ni shlížely z pod prostého dřevěného, jen místy pozlaceného rámu. A ač neviděla na obrazu žádnou postavu, Nathalie nepochybovala, co se stane, až na plátno rozstříkne svůj lektvar...
Snad právě proto byla více než překvapená, když obraz sice vykázal přítomnost čiperné i oživovací magie - i když tato poslední se projevovala jedním z nepodivnějších způsobů, jaký kdy Nathalie viděla - ale po přenášecí magii zde nebylo ani stopy. Znovu a znovu rozprašovala Vyjevovací lektvar nad malbou a upřeně pozorovala květ pod bradavickým erbem, zda se přece jen nerozzáří tím známým stříbrným světlem, zkusila všechna pomocná zaklínadla, která ji napadla, ale po desátém pokusu musela zmateně přijmout fakt, že kouzelnické propojení mezi tímto obrazem a portrétem zakladatelů v Brumbálově pracovně prostě neexistuje.
Zmateně zavrtěla hlavou a pokračovala v další analýze - přítomnost čiperné magie ji nepřekvapila - dobře viděla, jak se stébla trávy i větve stromů pohupují v mírném vánku, ovšem na plátně byla použita i oživovací magie, což znamenalo, že zde musí být i nějaká postava schopná komunikace. Jenže přes veškerou Nathaliinu snahu zahrnující všechna přivolávací kouzla, na která si dokázala vzpomenout, se nikdo neukázal.
"To přece nedává smysl." Ani si neuvědomila, že svoji myšlenku vyřkla nahlas.
"Že by se našlo něco, na co nestačí ani váš brilantní havraspárský úsudek?" ozval se Snape, aniž by zdvihl hlavu od svého čtení. Schopnost být ironický ho zjevně neopouštěla ani v pozdních nočních hodinách. Ignorovala ho a zaměřila se pozorně na malbu. Brumbálův úmysl neříkat zatím nikomu nic o jejich pátrání jí teď přišel maximálně vhod.
Snažila se odhalit, jestli někdo plátno nepoškodil - mohl třeba jeho část s namalovaným přenašedlem vyříznout a umně malbu opravit. Portrétovaná postava by tak už dávno mohla být na úplně jiném obraze... Avšak plátno vypadalo neporušeně.
A pak si ho všimla.
Vysokou travou, jež zaplňovala celé popředí lesního výjevu, se elegantně a naprosto neslyšně proplétal had. Zastavil se až před šokovanou Nathalií, vztyčil se do vzduchu a upřeně jí zíral do očí. Působilo to neskutečným, děsivým dojmem, až ji zamrazilo v zádech. Bezděčně ustoupila o krok dozadu a už podruhé během toho večera vrazila do Snapea, jenž mezitím vstal z křesla a přesunul se těsně za ni. Polekaně ucukla a setkala se s jeho pátravým obličejem.
"Něco se vám na tom obrazu nezdá?" zůstal nehnutě stát a hypnotizoval ji pohledem. Věděla, co to znamená, a rychle uhnula očima. Ve dvě hodiny v noci by nejspíš neodolala ani pokusu o nitrozpyt od Hagrida, natož od mistra v oboru.
"Já jen... lekla jsem se toho hada," snažila se chabou výmluvou získat zpět půdu pod nohama, ustupujíc do bezpečné vzdálenosti.
"Neměla byste být na podobné úkazy zvyklá?" prohodil přezíravě.
"Ten obraz... vypadal vždycky takhle?" rozhodla se ho raději zaměstnat vlastní otázkou.
"O co vám jde, Belartová?" zavrčel podrážděně. "Jak by měl podle vás vypadat? Čekala jste, že na něm budou tancovat divoženky?"
"Ne, to ne," snažila se uklidnit jeho i sebe samu, "myslím spíš toho hada."
"Vždycky tu byl," připustil Snape neochotně, "alespoň co já pamatuji."
"A neříkal náhodou někdy něco?" položila dotaz zdánlivě nesmyslný, ovšem s ohledem na přítomnost oživovací magie vlastně docela logický.
"Tak to už by stačilo, nemyslíte?" vyštěkl nakvašeně. "Máte snad dojem, že mám po třech hodinách bezúčelného ztrácení času náladu na záblesky vaší pochybné inteligence?" Udělal rozezlený krok směrem k ní a ona poděšeně ustoupila o další dva kroky dozadu.
"Dobře, dobře, zapomeňte na to," zdvihla dlaně do vzduchu a nenápadně testovala, kolik únikového prostoru má za sebou. "A nikdo jiný se na tom obrazu náhodou neobjevil?" zkusila to naposled.
Snape na okamžik vypadal, že se rozhoduje, který ze svých jedů jí následujícího rána namíchá do dýňového džusu, ale nakonec se přece jen odhodlal k odpovědi.
"Nevzpomínám si, že by tento obraz obýval kdokoli kromě toho hada," poznamenal stěží ovládaným hlasem. "Prozradíte mi teď laskavě, o co tady jde?" postoupil k ní o další krok.
Musela sebrat všechny síly, aby tomuto spíš rozkazu dokázala odporovat.
"Lituji, profesore, tuto informaci mohu poskytnout pouze řediteli Brumbálovi. Je tomu tak na jeho vlastní žádost," dodala rychle, když zaznamenala Snapeův hrozivě stažený obličej. "Já... děkuji vám za pomoc, můj seznam je nyní úplný," drmolila stěží srozumitelně a snažila se co nejrychleji srolovat své pergameny a ztratit se odtud. "Už vás nebudu dál obtěžovat, cestu zpět najdu sama," pohnula se ke dveřím. "Dobrou -"
Ani nestačila doříct, když ji chytil za loket a nepříliš jemně jí smýkl zpět k sobě.
"Myslím, že jsem se vás na něco ptal," zašeptal ledově a sklonil obličej k její tváři.
Snažila se mu všemožně vyškubnout nebo alespoň mrkáním přerušit jejich oční kontakt, ale měla dojem, že se jí svým zrakem propaluje hluboko do mozku.
"Profesore Snape?" ozvalo se tázavě z jedněch dveří.
Snape prudce zdvihl hlavu k poněkud rozespalé studentce, která nejistým krokem někoho, kdo byl právě nevybíravě probrán z nejhlubšího spánku, popošla směrem k nim, zatímco si napůl poslepu natahovala župan.
"Zabiniová! Proč nejste ve své ložnici?" zavrčel a neochotně povolil sevření, čehož Nathalie obratně využila, vytrhla se mu a hbitě se uklidila z dosahu.
"Probudil mě nějaký hluk," bránila se studentka zmateně, "tak jsem se šla podívat -"
"Tak jste to viděla a můžete jít zase spát," utnul Snape nekompromisně její pokus o vysvětlení a nasadil takový výraz, že děvče okamžitě zacouvalo zpět do dveří.
V příští vteřině se otočil zpět k Nathalii, ale ta už stála u východu ze společenské místnosti ve fázi co nejrychlejšího ústupu.
"Dobrou noc, profesore," kývla mu na pozdrav a vyrazila na chodbu. Byla tak vyjevená, že se nerozpakovala dát se do běhu, i když si dokázala jen stěží představit, že by ji Snape pronásledoval bradavickými sklepy.
Vystoupat z nejhlubšího sklepení až do Brumbálovy pracovny jí připadalo jako největší sportovní výkon jejího života. Neměla tušení, zda je ředitel ještě takhle pozdě vzhůru, ale k jejímu překvapení jí otevřel osobně, a když spatřil její výraz, pozval ji beze slova dál.
Během minuty ho zahltila proudem informací, v nichž by se kdokoli jiný dočista ztratil. Brumbál však zachoval naprostý klid, přestože se jeho obličej stával stále víc zachmuřeným.
"Takže vy jste přesvědčená, že zdejší portrét zakladatelů a obraz s hadem ve společenské místnosti Zmijozelu mají nějakou souvislost?" shrnul její zmatené vyprávění.
"Ten erb je naprosto totožný," přikývla naléhavě, "a i když na obrazu s hadem není v okvětních lístcích erbu ukryto žádné přenašedlo, tak použití oživovací magie je už samo o sobě zvláštní. Toho hada musíte vidět, řediteli. Já... nejsem schopná to říct s určitostí, ale jsem přesvědčená, že to kvůli němu bylo oživovací kouzlo aplikováno. Myslím, že je to on... Zmijozelův had! A od něj možná vede stopa i k samotnému Zmijozelovi…"
"To by potvrzovalo některé moje hypotézy," zamumlal po chvíli přemýšlení Brumbál a roztržitě si prohrábl plnovous. "Domnívám se totiž, že to celé mohl být Zmijozelův plán," pokračoval zadumaně, "plán, jak zasáhnout prostřednictvím svého obrazu do věcí budoucích. Víte, on údajně věřil, že se jednoho dne v kouzelnickém světě objeví jeho dědic. A možná, že právě ten had, jehož zanechal v obrazu ve zmijozelské společenské místnosti, měl dovést onoho dědice k jeho portrétu. Salazar Zmijozel a jeho dědic pohromadě ve snaze ovládnout náš svět - to vskutku není něco, čeho bych se chtěl dožít..."
"A vy myslíte, že o tom portrétu Vy-víte-kdo věděl?" položila otázku a vystrašeným pohledem ulpívala na Brumbálově unaveném obličeji.
"To já netuším, Nathalie," zavrtěl Brumbál vážně hlavou, "ale když uvážíme, že studoval ve zmijozelské koleji, měl určitě víc než jednu příležitost, jak to zjistit."
Poznámka:
Pro onu rozespalou studentku jsem si vypůjčila jméno zmijozelského současníka Harryho Pottera Zabiniho - řekněme, že to byla nějaká jeho starší příbuzná.
K nitrozpytu se obvykle používá kouzlo Legilimens, ovšem z rozhovoru Snapea s Dracem v 6. dílu HP lze dovodit, že Snape byl v krajním případě schopen číst myšlenky i pouhým pohledem do očí.
Žádné komentáře:
Okomentovat