Jsem zpět z dovolené a moje první kroky vedou jak jinak než sem. Doufám, že vás čekání na pokračování povídky neomrzelo a přeju pěkné počtení!
Kapitola šestnáctá: Čas vánoční (2. část)
Následujícího dopoledne stála Nathalie na nádraží v Prasinkách a společně s Hagridem mávali odjíždějícímu Bradavickému expresu. Její nadšení z blížících se Vánoc oproštěných od práce ve Snapeově kabinetu se mísilo s úlevou pramenící ze skutečnosti, že vzdalující se vlak s sebou odváží i Celebruse Riche, jenž se rozhodl strávit svátky ve Státech; předtím však ještě musel v Londýně probrat cosi důležitého s ministrem Popletalem, jak neopomněl během slavnostní večeře vykládat všem, kteří byli ochotni mu naslouchat.
Vlak pomalu zahýbal do zatáčky, když tu náhle vystřelila z jednoho okna barevná světlice, vznesla se s hlasitým svištěním vysoko do vzduchu a rozprskla se v působivém gejzíru barev.
"Vypadá to, že kluci vodevřeli svoje vánoční dárky vo něco dřív," pousmál se Hagrid potutelně.
"Jsi si ale jistý, že si nemohou ublížit?" ujišťovala se Nathalie a starostlivě pozorovala několik dohasínajících jisker snášejících se k zemi. Sama Fredovi, Georgeovi a Leemu věnovala Denisovy divutvorné dropsy - francouzskou obdobu Bertíkových lentilek tisíckrát jinak, které jí teprve před pár dny donesla zásilková sova z Paříže společně s dárky pro Nathaliiny další bradavické přátele. Doufala, že poměrně neobvyklé příchutě lanýžů, chobotniček, levandule a oliv by mohly hochy zaujmout. O poněkud hororové příchuti krve Marie Antoinetty, na kterou kdysi jako malá narazila, raději pomlčela.
"Jasná věc, vybíral jsem samý takový, se kterejma si můžou hrát i úplně malý děcka," opáčil Hagrid zvesela.
Pochybovačně potřásla hlavou a mimoděk zadoufala, že s tím dvojčata na Štědrý večer nepodpálí Weasleyovic dům. O Leem Jordanovi a domě jeho rodičů ani nemluvě.
Vlak zmizel za zatáčkou a Nathalie s Hagridem se vydali zpět ke kočárům. Nasedli do prvního z nich a vyrazili již projetou sněhovou brázdou směrem k bradavickému hradu; Nathalie zaslechla, jak se ostatní kočáry postupně rozjíždějí za nimi. Táhli je testrálové a ti samozřejmě žádné řízení nepotřebovali - pozorovala ty podivné okřídlené inteligentní tvory s bílýma očima a opět - v poslední době až příliš často - si vzpomněla na svou kolejní ředitelku, profesorku Meunierovou. Právě od její smrti totiž testrály viděla. A nemusela ji ani spatřit umírat na vlastní oči, ta její obrazovidecká kresba jí k tomu bohatě postačila. Bohužel, neboť Nathalie by pohledu na testrály tehdy raději zůstala ještě pár let ušetřena...
Hrad byl podivně tichý, nové závěje čerstvě napadaného sněhu na nádvoří, jež Hagrid onoho rána ještě nestačil zamést, tlumily její kroky, a nebýt sváteční výzdoby a několika brnění, jež si opět cosi broukala, jsouce doprovázena pár postavami z okolních obrazů, zřejmě by na Nathalii mezi kamennými zdmi padla tíseň. Zavřela se ve svém ateliéru s prosincovým vydáním časopisu Kouzelné obrazy a až do oběda pečlivě porovnávala obsah článku o nových vylepšeních lektvarů umělecké magie s výsledky svých vlastních výzkumů.
Oběd si nechala donést do pokoje a při té příležitosti - aby na to později nezapomněla - předala svojí "dvorní" domácí skřítce Daisy zabalený vánoční dárek, samozřejmě s nezbytným ujištěním, že se nejedná o žádný oděv (pevně doufala, že si regenerační krém Elfe de maison speciálně vyvinutý laboratořemi Sorcier v Paříži pro vytížené domácí skřítky, pracující v solidních kouzelnických rodinách pečujících o jejich blaho, nevyloží nějak zle) a s pokynem, ať dárek otevře skutečně až na Boží hod.
Z nashromážděné kupy papírů s poznámkami, časopisů a knih se vyhrabala až před večeří. Velká síň se od předchozího večera dost podstatně proměnila - kolejní stoly zmizely a profesorský stůl byl přemístěn z vyvýšeného pódia do středu místnosti, bylo k němu přidáno několik dalších židlí pro těch pár studentů, kteří na Vánoce zůstali v Bradavicích, a zaměstnanci školy i žáci tak mohli jíst pohromadě, což působilo mnohem bezprostředněji, než kdyby po dvou po třech posedávali na svých obvyklých místech.
Tlumené světlo ozařující pouze svátečně upravený stůl navíc celou síň opticky zmenšovalo a zútulňovalo a Nathalie si čím dál víc uvědomovala, jak si tyhle prázdninové dny začíná příjemně užívat. A to i přesto, že její rozhovor s Oliverem Woodem byl neustále přerušován provokujícími komentáři naproti sedícího Marcuse Flinta a Terence Higgse namířenými na nebelvírský famfrpálový tým, za jejichž hrubost by Nathalie nejraději strhla Zmijozelu nejméně dvacet bodů, Severus Snape však klidně večeřel dál, a ačkoli vše, co bylo řečeno, musel dobře slyšet, tvářil se, jako by se vůbec nic nedělo. A to raději ani neřešila znepokojivě dospělé pohledy zmijozelského chytače věnující se až podezřele často obrysům její postavy.
Opodál ředitel Brumbál něco potichu probíral s Minervou McGonagallovou, mrzimorský student, v němž Nathalie poznala vítěze halloweenské soutěže o nejlepší masku Cedrika Diggoryho, se na cosi pozorně vyptával profesora Kratiknota, Pomona Prýtová se jako obvykle o něčem dohadovala se Septimou Vektorovou, Hagrid barvitě popisoval profesorovi Kettleburnovi jakéhosi neznámého kouzelného tvora, čemuž nadšeně naslouchal párek páťáků z Nebelvíru, a profesorka Sinistra jezdila prstem po hvězdné mapě, jsouc přerušována všetečnými dotazy Penelopy Clearwaterové.
Nejvíc ovšem Nathalii pobavil pohled na červenajícího se Quirinuse Quirrella, s nímž se - zjevně z nedostatku jiné zábavy - pokoušela flirtovat Rolanda Hoochová, která se od té doby, co bradavické pozemky zapadaly sněhem a lekce létání byly do jara přerušeny, příšerně nudila, a tak vzala zavděk i tímto nervózně koktajícím profesorem nauky o mudlech. Čímž však vyděsila mladíka natolik, že se na zbytek prázdnin stáhl do svého kabinetu a důsledně odmítal účastnit se dalších společenských akcí. Jak se však zdálo, nikomu obzvlášť nechyběl - Pomona Prýtová prohlásila, že je poslední dobou tak roztěkaný, až se s ním málem nedá ani normálně promluvit, a když taková silná slova použila bylinkářka jindy tak tolerantní, bylo to už co říct.
Později téhož večera se Nathalie konečně dostala k tomu, aby se bradavického ředitele přeptala na ten nápad s průchodem z Bradavic k Prasečí hlavě, o němž se zmínil Aberforth při její nedávné návštěvě.
"…přece jsem vám už vysvětlovala, na jakém principu fungují propojená plátna. Vyobrazené postavy se samozřejmě mohou mezi malbami volně pohybovat, ale nemůžete očekávat, že by s sebou skrz obrazy mohly provést i živého člověka!" zakončila svůj proslov a tázavě na Brumbála pohlédla.
"Zdi tohoto hradu skrývají mnohem více magie, než si kdokoli z nás dokáže představit, Nathalie," odvětil Brumbál pokojně. "Víte, zdejší domácí skřítci si údajně vykládají o jisté pozoruhodné místnosti, která vám splní vše, co si přejete," pokračoval s tajemným úsměvem a Nathalie překvapeně přimhouřila oči.
" A vy jste tam už někdy byl?" zeptala se ho nedůvěřivě.
"Já, Argus Filch, Minerva a dokonce i Severus, pokud vím. Ačkoli nikdo z nich není schopen říct, kde se ta komnata nachází a jak přesně se do ní dostali. Zdá se, že se jen tak záhadně objevuje a mizí, a nikdo neví, na jakém principu."
"A co v ní vlastně je?"
"Těžko říct," pohladil si Brumbál vousy se zamyšleným pousmáním. "Já tam tehdy nalezl šatník plný pletených ponožek."
"Prosím?!" nevěřila vlastním uším.
"Nu, tehdy v noci mi byla vážně příšerná zima na nohy... A Argus tam objevil nějaké čistící přípravky, které zrovna potřeboval. Minerva mi nechce svoji verzi této komnaty prozradit, ale vzhledem k tomu, že se jako zvěromág čas od času proměňuje v kočku, nedivil bych se, kdyby se ocitla ve sklepě plném myší," pochechtával se tiše, zatímco Nathalie vyjeveně lapala po dechu.
"A Snape?" zeptala se raději, neboť potřebovala zapudit vtíravou představu přísné a důstojné nebelvírské ředitelky vrhající se po tučně vypadajícím potkanovi.
"Vlastně si nejsem jistý," pravil Brumbál, "došlo k tomu, ještě když byl studentem této školy. Jednou se přede mnou podivně prořekl o jisté podrobnosti, kterou by nevěděl nikdo, kdo nenavštívil nebelvírskou společenskou místnost. Anebo její věrnou kopii. A on v Nebelvíru nikdy nebyl, alespoň pokud je mi známo."
"Třeba mu o tom řekla matka Harryho Pottera," zamumlala Nathalie tiše.
"Lily? Ovšem, i to je samozřejmě jedna z možností," připustil ředitel váhavě. "Ale o tom se před ním raději nezmiňujte. Co chci říct, je to, že podle mého názoru by umístění Arianina portrétu do této místnosti mohlo v případě potřeby skutečně vést k vytvoření průchodu do domu mého bratra."
"Myslíte, pokud by si někdo přál takový průchod vytvořit?"
"Třeba i ne přímo takhle doslova, ale ano, přesně něco takového mám na mysli."
"Váš bratr z toho ale není nijak nadšený," odtušila Nathalie, když si vybavila Aberforthův úšklebek.
"Možná není pro naši věc zapálený tak, jak bych si přál, ale pořád je to můj bratr. Vždycky stál na naší straně a já jsem přesvědčený, že s námi zůstane i nadále. Bude-li někdo potřebovat pomoc, Aberforth ho neodmítne. A vzhledem k faktu, že prakticky nikdo neví o jeho příbuzenském vztahu ke mně, tak považuji jeho dům za ideální místo k... vlastně k čemukoli. Pokud někdy v budoucnu nastane doba, kdy se někdo z nás bude chtít nepozorovaně dostat z hradu nebo naopak do hradu...," ředitel se významně odmlčel a Nathalie chápavě přikývla.
Poznámka:
Doufám, že v Paříži kromě laboratoří Garnier žádné jiné nejsou. Sorcier je totiž francouzsky čaroděj, tak snad se tak žádná kosmetická firma nejmenuje:-) Název toho krému Elfe de maison jsem převzala z francouzského označení domácích skřítků.
Moje vysvětlení průchodu z Komnaty nejvyšší potřeby k Prasečí hlavě samozřejmě není kánon, ale pouze jedna z možných variant, která HP ději (zdá se) neodporuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat