Snapeův narozeninový den - je třeba něco dodávat? No tak ano, možná malý spoiler - oslavku s konfetami a dortem za zpěvu Happy birthday raději nečekejte...;-)
Kapitola sedmnáctá: Dar pro Severuse Snapea (2. část)
"Ono už přestalo sněžit?" otázal se jí Snape ve středu večer, když se Nathalie po vánoční přestávce znovu dostavila k němu do kabinetu. Jeho významně povytažené obočí se ztrácelo pod prameny mastných vlasů, jak tak přejížděl pohledem temeno její hlavy, a jeho hlas zněl nijak nezastíraným sarkasmem.
"Vůbec nechápu, o čem mluvíte," odvětila rázně, prošla kolem něj do místnosti a upustila na jednu z židlí Velkou encyklopedii lektvarů (díl O-R), kterou po vteřině či dvou přemítání raději překryla svojí plátěnou taškou.
Severus Snape měl toho dne narozeniny a Nathalie se konečně odhodlala k předání daru, který jí ležel na nočním stolku v ložnici už od vánočních svátků. Tedy - neležel tam jenom tak bez využití - přelouskala kompletní část věnovanou obranným lektvarům a v tašce měla celý jeden pergamen hustě popsaný náměty na vylepšení odvaru, který právě připravovali. Jen si nebyla jistá, jak Snapeovi nadnést, že by za tím účelem měli sehnat pár kapek krve jednorožce.
"Chcete říct, že nevíte nic o tom, proč Milesovi Bletchleymu při hodině lektvarů zničehonic začal padat z hlavy kouzelný sníh?" zeptal se přímo a ona v duchu děkovala všem mocným starým čarodějům za skutečnost, že stojí k profesorovi lektvarů obrácená zády; cukající koutky úst totiž v první chvíli nebyla s to potlačit.
"Že by se připletl do cesty profesorovi Kratiknotovi, když odstrojoval vánoční stromky ve Velké síni?" nadhodila nakonec nevinně, otáčejíc se zpět ke Snapeovi. O cukroví dvojčat Weasleyových obalovaném ve falešném kokosu mu samozřejmě nehodlala vyprávět.
Cosi nesrozumitelného zavrčel a vrazil jí do ruky počmáraný a mnohokrát přeškrtaný kus pergamenu s popisem přípravy jakéhosi dalšího odvaru.
"Umíchat v menším kotlíku. Zítra to následně přidáme do obranného lektvaru."
Kývl k pracovní desce se dvěma kotlíky standardní velikosti 2 a několika balíčky různorodých přísad a zmizel ve dveřích do svých soukromých prostor, právě když se ve druhých dveřích vedoucích z chodby objevila Tonksová a dala tak Nathalii odpověď na otázku, kdo bude připravovat odvar ve druhém kotlíku.
"Tonksová? Už zase? Vždyť škola sotva začala!" mrkla na ni potutelně.
"Já vím," povzdychla si dívka nešťastně, "jsem prostě nemožná! Švihla jsem sebou, když jsem mu po hodině odnášela vzorek svojí práce. A roztřískala jsem při tom i lahvičky pár dalších lidí. Kdybychom měli lektvary pořád jen s Havraspárem, sebral by mi maximálně pár bodů a ještě by měl škodolibou radost. Jenže po NKÚ nás zůstalo tak málo, že jsme spojení s ostatními dvěma kolejemi, a to víš - zničit výsledky úsilí někoho ze Zmijozelu, to se neodpouští."
"Chápu," přikývla Nathalie soucitně, načež Tonksové podala Snapeův návod. "Zvládneš to?" zeptala se starostlivě. "Když tak dělej všechno podle mě," dodala, když si všimla, že se dívka v profesorově nevzhledném rukopise očividně ztrácí.
Tonksová přitakala a rychle začala připravovat svoje přísady; Nathalie ji nenápadně pozorovala a v duchu se podivovala, jak často se téhle studentce stávají podobné nehody, když nyní je vlastně docela v pohodě. Odpověď dostala záhy - v okamžiku, kdy se v místnosti opět objevil Snape, začaly se Tonksové chvět ruce a Nathalie ji musela několikrát tiše upozornit na chyby, jichž se dívka málem neúmyslně dopustila. V zásadě však v přípravě odvaru úspěšně pokračovaly a Nathalii se dokonce zdvihla nálada poté, co Snape na chvíli zanechal promíchávání obou velkých kotlů a s kyselým výrazem zkontroloval obsah jejich kotlíků, jenž měl přesně ten správný vínový odstín. Dokončila práci chvíli před Tonksovou, a jak tak odnášela svůj kotlík do výklenku ve zdi, aby rychleji vychladl, málem si začala spokojeně prozpěvovat. Čehož však záhy měla trpce litovat.
Najednou se totiž od pracovního stolu ozvalo poděšené vyjeknutí. Nathalie i Snape prudce vzhlédli a zírali na zcela konsternovanou Tonksovou, která postávala nehybně jako socha nad překotně bublajícím kotlíkem a vytřeštěným zrakem pozorovala zlověstné chuchvalce páry, jež se pomalu začínaly valit ven.
"Co jste tam přidala?" vykročil Snape jejím směrem a ostrý zvuk jeho hlasu se zabodával do vyděšené Tonksové jako nůž.
Nathalie si všimla, jak se dívka roztřásla, otevřela ústa a začala něco nesrozumitelného koktat, to už byl Snape ale u ní a zběsile mával hůlkou nad kotlíkem, jenž nyní začal divoce pěnit, bublající pěna vytékala přes jeho okraj na stůl a rozstřikovala se po podlaze.
"Kůži z ropuchy?" ověřoval si Snape hrozivým tónem své nejhorší podezření a přelétával rozzlobeným zrakem z kotlíku k rozklepané Tonksové. "Kolik?" pokračoval ve výslechu. "Kolik, Tonksová?" zvýšil naléhavě hlas, když se z kotlíku vyvalil oblak fialového dýmu.
Tonksová rozechvěle zdvihla prázdný plátěný váček a s dlaní přitisknutou na ústa ustoupila o krok dozadu před Snapem překypujícím hněvem, který si s kotlíkem nijak nezadal.
"No nazdar…," ujelo Nathalii a rychle uhasila oheň pod oběma velkými kotli.
V té chvíli se z kotlíku začala prudce řinout hustá vařící tekutina; v příští sekundě pak Tonksová jediným pohybem Snapeovy hůlky odlétla přes polovinu místnosti a bezvládně se svezla na podlahu po dvířkách skříně s přísadami.
"Snape! To snad nemyslíte váž-" vystřelila Nathalie okamžitě dívčiným směrem, v následující setině vteřiny se však s dutým žuchnutím ocitla na podlaze stejně jako Tonksová a jako ve snu pozorovala, jak Snape provádí nad kotlíkem rychlý a zcela nerozpoznatelný sled kouzel, než přiklekl na zem vedle ní - tehdy pochopila, že situace je skutečně vážná, a svižně se stočila do klubíčka, zakrývajíc si obličej dlaněmi.
PRÁSK!
Ozvala se ohlušující rána a Nathalie cítila, jak jí na šátek, hábit a částečně i na holé ruce dopadly kapky vařící tekutiny. Tiše vyjekla bolestí a ještě víc se přikrčila; teprve, když se hodnou chvíli nic nedělo, odvážila se oddálit dlaně od obličeje - Snape už opět stál nad kotlíkem a prováděl nad ním všemožná kouzla.
"Proč to krucinál nenecháte zmizet?!" vyjela na něj podrážděně. "Chcete nás zabít?"
"Dokážu si představit mnohem efektivnější způsob, jak se někoho zbavit a nenechat se připravit o život spolu s ním ve vlastním kabinetu," zavrčel temně a zuřivě na ni pohlédl. "Slečna Tonksová do toho kotlíku právě s šikovností a inteligencí sobě vlastní vysypala celou moji zásobu kůže z ropuchy, objednací lhůta je čtrnáct dní a ten odvar musí být do obranného lektvaru přimíchán nejpozději zítra," drtil v zubech jednotlivá slova a naštvanými, prudkými pohyby měchačky se snažil rozmíchat to, co v kotlíku zbylo.
Nathalie rozezleně škubla hlavou a vydala se k Tonksové.
"Jsi v pořádku?" zeptala se tiše, když jí pomáhala vstát.
"Myslím, že ano," zašeptala dívka vyděšeně. "Aspoň prozatím," zamumlala se slzami v očích, upírajíc rezignovaný pohled na Snapea, jemuž se mezitím podařilo uvést obsah kotlíku do klidového stavu. Nathalie ji konejšivě objala, jako by ji chtěla vlastním tělem chránit před profesorem, jehož doutnající zlost dosáhla vrcholu a jeho pobledlý obličej se svraštil vztekem.
"Můžete mi laskavě vysvětlit, slečno Tonksová, proč vlastně chodíte na lektvary?" zeptal se jí navenek klidně, ale Nathalie už ze zkušenosti tušila, že to je teprve začátek.
"Chci se stát bystrozorkou," pípla Tonksová zničeně a tiskla se úpěnlivě k Nathalii.
"Máme se tedy v příštích letech obávat postupného vymírání bystrozorského oddělení za navenek zdánlivě nepochopitelných okolností?" ušklíbl se uštěpačně. "Nemám pochyb o tom, že vaše teta Belatrix bude bez sebe štěstím," zkřivil nemilosrdně obličej a Nathalie cítila, jak Tonksová zalapala po dechu, jako by právě dostala ránu do žaludku.
"No tak, Snape, nemusíte přece hned -" snažila se ho Nathalie zarazit, dokud je čas.
"Vy - buďte - zticha!" usadil ji v mžiku; Nathalie pustila Tonksovou a rázně k němu vykročila - po dvou krocích ale jen znechuceně rozhodila rukama a nechápavě zavrtěla hlavou, když pokračoval ve svém pečlivě odměřovaném proslovu:
"Nebo je to snad záměr?" nadhodil totiž najednou a předstíral, že se vážně zamýšlí nad svým nejnovějším nápadem. "Zlikvidovat svojí neschopností bystrozorský výkvět kouzelnického světa? Prozradíte mi, co vám za to váš drahý bratránek Sirius Black z Azkabanu přislíbil?"
Tonksová zesinala a z očí se jí začaly řinout slzy bolesti a bezmocné zlosti.
"Tak takhle dopadl vznešený a starobylý rod Blacků," pokračoval Snape jízlivým šepotem a nešťastná dívka sebou trhala při každém jeho slově. "Člověk se ani nediví, proč vaši matku vydědili - s takovými schopnostmi… Anebo jste tu šikovnost zdědila po svém otci?" pokračoval nemilosrdně a Tonksová dýchala stále rychleji, snažíc se očividně potlačit výbuch vlastního narůstajícího hněvu.
"Snape -" ozvala se Nathalie varovně.
"Neříkal jsem vám, abyste byla zticha?" vyjel na ni tak hlasitě, že to oproti jeho předchozímu šepotu znělo jako zařvání; hned však opět stočil zrak k Tonksové, která se jednou rukou zoufale přidržovala skříně za sebou a tou druhou si roztřeseně otírala slzy z obličeje.
"Otec mudlovského původu, matka vyškrtnutá z rodokmenu Blacků - není divu, že jsou vaši rodiče ten nejneschopnější párek kouzelníků v Británii. A vy jste zjevně celá po nich, že?"
"Nechte mě už konečně na pokoji!" vybuchla Tonksová neovladatelně, její vlasy v mžiku přešly z původní neutrálně hnědé do bojovně rudého odstínu a ona na profesora zuřivě řvala přeskakujícím hlasem: "Neopovažujte se otírat o moje rodiče! Můj otec je ten nejlepší člověk, jakého znám, a matka je jediná z rodu Blacků, kdo za něco stojí! A že ji vymazali? Ona je na to hrdá!" vmetla mu do nehybné tváře a rozeběhla se ke dveřím, dusíc v sobě přerývavý pláč.
"Kam jdete, Tonksová?" zeptal se jí chladně a vzhledem k situaci až nepřirozeně klidně. "Váš školní trest ještě neskončil," dodal a Nathalie si uvědomila, že mu celou dobu šlo jen o to dívku vyprovokovat, a nyní se spokojeně a bez slitování pásl na výsledcích svého počínání.
"PRYČ!" vykřikla Tonksová. "Jdu pryč a vy mi v tom nijak nezabráníte! Neudělala jsem to schválně a vy to dobře víte! Nemáte právo mě ani moji rodinu takhle urážet!"
"Dvacet bodů dolů z Mrzimoru za donebevolající neschopnost," šeptl Snape zlomyslně, "dalších padesát za ohrožení života tří lidí včetně toho vašeho a… ano, ovšem, ještě dalších třicet za urážku profesora," dokončil s vítězně zkřivenými rty a vychutnával si pohled na Tonksovou, která jen šokovaně mžikala víčky nezvladatelně slzících očí.
"JÁ VÁM KAŠLU NA VAŠE ZATRACENÝ BODY!" zaječela pak hystericky. "Je mi to jedno, slyšíte?! Klidně se jimi udavte!" A s tím vypadla na chodbu a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
"Zřejmě si budu muset ve věci slečny Tonksové promluvit s ředitelem," zkonstatoval Snape nevzrušeně a vycenil zuby v nepřirozeném, ba přímo děsivém úsměvu. "Mám za to, že vyhazov ze školy bude ještě malý trest, nemyslíte?" otočil se na Nathalii, která nemohla uvěřit tomu, čeho byla zrovna svědkem.
"Popřu všechno, co podle vás udělala," oznámila mu ledově a marně se pokoušela najít poslední zbytky soudnosti, jež však odpluly do neznáma společně s Tonksovou. "Vy mizerný parchante!" vyhrkla posléze roztřeseně, zatínajíc bezmocně nehty do dlaní, "nerozumím ani polovině z toho, co jste tady té holce vmetl do tváře, ale jedno vím jistě - nemůžete s ní takhle jednat! NA TO NEMÁTE PRÁVO!" zvýšila hlas tak, že se nápadně podobal hysterii Tonksové.
"Nic jsem jí přece neudělal," ušklíbl se znuděně, "mohu snad za to, že je nešikovná, zcela neschopná a naprosto se neumí ovládat? A přesto jsem se jí ani nedotkl, to nemůžete popřít."
"Nedotkl? Možná byste příště mohl zkusit Cruciatus, to prý také docela bolí -"
Jeho obličej náhle ztuhl a pozbyl jakéhokoli výrazu.
"Vy nevíte nic o tom, jak chutná Cruciatus, Belartová," zašeptal hrozivě, až jí přejel po zádech mráz z faktu, že on to pravděpodobně ví více než dobře - a zřejmě i z vlastní zkušenosti. "Pokuste se alespoň trochu přemýšlet dřív, než něco vypustíte z úst, buďte tak laskavá. A k té další věci - jak má asi podle vás dělat bystrozorku, když ji vyvede z míry pouhých několik slov? Při výkonu takového povolání toho uslyší mnohem víc a mnohem horšího, to vás mohu ujistit."
"Aha, takže, jestli tomu dobře rozumím, vy to vlastně děláte jen pro její dobro - pouze ji zachraňujete před nepříjemným překvapením, ne? Ach jak šlechetné a dojemné!" vyštěkla ironicky. "Je to studentka, Snape, a vy jste učitel," pokračovala pak naléhavě. "Nesmíte studentům ubližovat, a to za žádných okolností, a už vůbec ne psychicky! Oni vám mají věřit, mají vás respektovat - ne kvůli bodům, které jim můžete sebrat, ale kvůli znalostem, které jim můžete předat! Ale to vám asi nic neříká, že?"
Pohrdlivě stiskl rty a jí bylo jasné, že se nad jejími slovy ani nepozastavil.
"Jděte do háje, Snape," vydechla odevzdaně. "Já končím. Na tohle prostě nemám."
Shýbla se na zem pro spadlou měchačku, vrazila ji do kotle a unaveně se vydala k židli pro svoji kabelu.
"Co mám říct řediteli?" ozval se s patrným zadostiučiněním. "Že to vzdáváte? Že nejste schopná dostát slibu, který jste mu dala?" Své vítězství nyní zjevně považoval za dvojnásobné.
"Řekněte mu, co chcete," mávla rukou, "mně je to jedno."
Popadla tašku a přitáhla si ji k sobě - její pohled padl na Velkou encyklopedii lektvarů, díl O-R, který tam ležel jako bolestná připomínka její vlastní neskonalé naivity. Hořce se ušklíbla, nechala knihu, kde byla, a spěšně se vydala ke dveřím. Už tu nechtěla zůstat ani o minutu déle.
"Něco jste si zapomněla." Výsměch vyzařoval z každé slabiky těch nemnoha slov.
Otočila se v otevřených dveřích a přelétla pohledem napůl zdemolovaný kabinet a osamoceného Snapea, poukazujícího pokývnutím hlavy na onen cenný, starobylý svazek.
"To je pro vás," trhla rezignovaně rameny a roztáhla ústa v neupřímném úsměvu. "Všechno nejlepší k narozeninám."
Strnulý výraz jeho obličeje bylo to poslední, co viděla, než za sebou tiše zavřela dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat