Nečekaně jsem se na celý týden ocitla mimo dosah Internetu, ale už jsem zpět a se mnou i pokračování povídky. Tentokrát o dost klidnější, ale přesto snad potěší :-)
Kapitola sedmnáctá: Dar pro Severuse Snapea (3. část)
Nathalie za sebou tiše dovřela dveře Snapeova kabinetu a sklesle se opřela o zeď vedle nich. Stáhla si z vlasů šátek, proděravělý na několika místech od kapiček lehce žíravého lektvaru, jež na něj při onom nešťastném výbuchu dopadly, a bezděčně si třela spálená místa pokožky na rukou, zatímco v duchu častovala profesora lektvarů, kterého v kabinetu zanechala, těmi nejjadrnějšími anglickými i francouzskými nadávkami, na jaké si vzpomněla.
Po pár vteřinách se nicméně raději pohnula k východu ze sklepení - Snapeovu reakci na darovaný díl O-R Velké encyklopedie lektvarů, chybějící v jeho knihovně, nedokázala odhadnout a rozhodně tu nechtěla postávat ještě v okamžiku, kdy by se - nedej Merline - třeba rozhodl jí za tu knihu poděkovat. Ironicky se té naivní představě pousmála a rychle zamířila k nedalekým schodům.
Na Tonksovou narazila zhruba uprostřed schodiště - dívka seděla u zdi na jednom z kamenných stupňů, předloktí opřená o stehna, zápěstí bezvládně rozkývaná v prostoru před sebou a nepřítomný pohled upřený do prázdna. Nathalie se svezla na schod vedle ní, objala si kolena pažemi a opatrně na studentku pohlédla.
"Jsi v pořádku?" zeptala se jí toho večera už podruhé a s provinilým píchnutím v žaludku zaznamenala dívčin zahořklý úsměv. "Promiň, měla jsem na tebe tam u Snapea dávat větší pozor," vydechla vzápětí, neboť Tonksová stále nic neříkala.
"Ale prosím tě, ty vůbec za nic nemůžeš," ozvala se dívka nakonec, "je to především moje chyba, že jsem tak příšerně nešikovná."
"To se přece může stát každému," nesouhlasila Nathalie. "Dokonce i Snapeovi."
Tonksová se křečovitě uchechtla a Nathaliin soucit se ještě prohloubil.
"Jistě, akorát že mně se to stává každý den několikrát," podotkla dívka uštěpačně. "Snape má vlastně úplnou pravdu," pokračovala pak s trpkostí v hlase v deptání vlastního už tak pošramoceného sebevědomí, "působím pohromy všude, kde se objevím. Vybírat si povolání, při jehož výkonu by na mně závisely životy druhých lidí, by nebylo zrovna zodpovědné."
"Neříkej mi, že se necháš ovlivnit těmi Snapeovými hloupými řečmi," zlobila se na ni Nathalie. "On je ten poslední, kdo by ti měl vykládat, co máš nebo nemáš dělat."
"Věříš, že jsem do něj byla kdysi zakoukaná?" zeptala se znenadání Tonksová zcela klidným tónem a posmutněle se na Nathalii podívala. Ta jen nechápavě vykulila oči.
"Ne, to ti teda nevěřím," pousmála se a pokrčila odmítavě rameny.
"Ale ona je to bohužel pravda," rozhodila Tonksová rukama a zavrtěla hlavou ve výmluvném gestu jak jsem jen mohla být tak pitomá. "Připadal mi takový záhadný, nečitelný a uzavřený, hrozně mě to fascinovalo. A taky to, jak ho nikdo nemá rád a jak si on sám všechny drží od těla - zajímalo mě, proč to asi dělá, a co tím sleduje..."
"A přišla jsi na něco?" zeptala se Nathalie skepticky - ona sama toho o Snapeovi věděla poměrně dost, a přesto mu nerozuměla ani v nejmenším.
"Nevím o něm o nic víc než tehdy," ohrnula dívka horní ret. "Jen z něj mám mnohem horší pocit. Někdy mi připadá tak nelidský, až si říkám, že v něm opravdu není ani špetka pozitivního. Jako třeba dneska. Sto bodů, u všech všudy, jak tohle vysvětlím našim v Mrzimoru, už takhle jsem skoro pořád v mínusu..." Odmlčela se a vyčerpaně složila hlavu do dlaní.
"No tak, Tonksová," objala ji Nathalie kolem ramen, "to bude v pořádku... Pojď, půjdeme ke mně a dáme si čaj," šťouchla do ní loktem a pomohla jí vstát. "Nebo bys raději něco ostřejšího? Ogdenskou starorežnou a ohnivou whiskou tě kazit nebudu, ale teplou medovinu bychom si dát mohly, co říkáš?"
"Páni, koukám, že jsi slušně zásobená!" Tonksová na ni překvapeně zazírala a Nathalie s uspokojením zaznamenala, jak jí zacukaly koutky úst.
"To víš, ty dlouhé zimní večery ve Snapeově sklepení udělaly svoje," zamrmlala Nathalie potměšile. "Ale stejně," vrátila se k původnímu tématu, když pak stoupaly po schodech vzhůru, "jak tě mohl přitahovat zrovna on? Někoho méně příjemného už sis vyhlédnout nemohla?"
"Já nevím, asi mám nějakou slabost pro tyhle samotářské typy, co si nechtějí pustit nikoho k tělu. Člověk si pořád tak nějak namlouvá, že zrovna s ním by ten dotyčný byl dozajista nesmírně šťastný, i když je to samozřejmě hloupost. Vsadím se, že se jednou zamiluju do nějakého upíra a nechám si od něj vysát krev jenom proto, aby on mohl existovat dál," ušklíbla se Tonksová cynicky a Nathalie šokovaně zamrkala.
"Myslíš, že až tak?"
"Nedivila bych se," vrazila dívka ruce do kapes a zamyšleně se zamračila. "My z Mrzimoru se ve svých emocích s oblibou hrabeme a já dospěla k názoru, že z nějakého důvodu trpím tendencí k sebeobětování. Zřejmě mám nějaký komplex z toho, jak mi všichni neustále předhazují, kolik mých příbuzných sedí v Azkabanu za napomáhání Ty-víš-komu..."
"Počkej, na tohle jsem se tě chtěla zeptat, tedy pokud ti to nebude vadit..."
"Jistěže ne, beztak se divím, že ti to ještě nikdo neřekl - v našem kouzelnickém světě totiž neví o spojení rodu Blacků s Ty-víš-kým asi opravdu jen málokdo."
"A ty jsi s tím rodem nějak spřízněná?"
"No, dá se to tak říct, vzhledem k tomu, že odsouzená Smrtijedka Belatrix Lestrangeová, rozená Blacková, je sestra mojí matky a jejich třetí sestra Narcisa je provdaná za bývalého Smrtijeda Luciuse Malfoye, jestli ti to jméno něco říká..."
Nathalii se podivně zhoupl žaludek a sevřela ruce v pěst, aby si dívka nevšimla, jak se jí roztřásly - návštěva u Malfoyovy rodiny se jí náhle zdála být až příliš smělým plánem...
Došly mezitím k jejímu bytu, Nathalie usadila Tonksovou do křesla, podala jí tlustou deku a zavolala domácí skřítku Daisy, aby jim donesla konvičku čaje. Několika doušky medoviny přidanými do šálku nakonec nepohrdla ani jedna z nich.
"No a pak tu je samozřejmě Sirius Black - jejich bratranec," navázala studentka, když už obě spokojeně seděly před plápolajícím krbem a popíjely vroucí tekutinu.
"Tohle jméno znám," zamumlala Nathalie, vybavujíc si, jak profesorka McGonagallová kdysi projevila obavy, že by Sirius Black mohl uprchnout z Azkabanu a využít jednu z tajných chodeb k průniku do Bradavic. "Ale připadá mi, že Snape Blacky moc v lásce nemá," dodala.
"Jo, to asi nemá, prý tady v Bradavicích studovali se Siriusem v jednom ročníku a nebyli zrovna nejlepšími kamarády. Ačkoli by se jimi dost možná i stali, kdyby Sirius ctil tradici rodu Blacků a chodil do Zmijozelu jako všichni ostatní."
"Copak on chodil do Mrzimoru jako ty?" hádala Nathalie.
"Ale vůbec ne," pousmála se Tonksová zadumaně. "Sirius chodil do Nebelvíru."
"Do Nebelvíru? No nazdar - co tomu říkali u něj doma?"
"Nakonec ho vyškrtli z rodinného rodokmenu," pousmála se Tonksová pokřiveně, "stejně jako moji matku - to už jsi vlastně od Snapea slyšela - v jejím případě nepřekousli, že si vzala čaroděje mudlovského původu - mého otce."
"Měla jsem ale dojem, že Nebelvíři jsou ti čestní a stateční," divila se Nathalie. "Jak mohl někdo takový skončit v Azkabanu?"
Tonksová se zamračila a tentokrát trvalo mnohem delší dobu, než odpověděla.
"Obvinili ho, že vyzradil Ty-víš-komu úkryt Jamese a Lily Potterových," řekla nakonec.
Nathalie zalapala po dechu a kolečka v její hlavě se roztočila naplno. Snape jí onehdy sdělil, že chodil s Jamesem Potterem do stejného ročníku; chodil-li do téhož ročníku i Sirius Black, a to navíc do Nebelvíru, pak se pravděpodobně musel s Jamesem znát - a navíc až tak dobře, že mu Potterovi svěřili tajemství svého úkrytu. A pokud ho Black prozradil Tomu-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit a způsobil tak smrt nejen Jamesovu, ale i Lilyinu, pak měla Snapeova nenávist k němu zcela logické vysvětlení. Jestli ovšem neměla ještě jiný důvod…
"Moje máma tomu ale nikdy neuvěřila," pokračovala Tonksová zamyšleně, upíjejíc ze svého šálku čaj s medovinou. "To někdejší vydědění z rodiny Blacků ji se Siriusem dost sblížilo a skvěle si rozuměli. Podle ní Sirius Ty-víš-koho vždycky nenáviděl a jeho Smrtijedy zrovna tak. Máma tvrdí, že by se k nim nepřidal za žádných okolností - pokud úkryt Potterových skutečně vyzradil, tak proto, že ho k tomu někdo přinutil nebo to z něj vytáhl nějakou lstí. On je údajně nesmírně zbožňoval a za nic na světě by jim neublížil. Jenže oné noci, kdy je dostal Ty-víš-kdo, viděli Siriuse na místě činu, a když se ho pak další přítel Potterových Petr Pettigrew pokoušel dopadnout, nechal prý Sirius vybuchnout celou ulici a zabil tak přes dvacet lidí včetně Pettigrewa. Kdo jiný už by si podle ministerstva zasloužil Azkaban, když ne někdo takový?"
"Ale jestli je tam skutečně neprávem...," zhrozila se Nathalie.
"To už dneska nikdo neprokáže," zavrtěla Tonksová rezignovaně hlavou.
"Takže proto se chceš stát bystrozorkou?" odtušila Nathalie. "Ty přece nemusíš nikomu dokazovat, že nemáš s Blackovými nic společného."
"Já to ale chci dělat," škubla dívka rázně bradou. "Neumím si představit, že bych v dnešní době dělala něco jiného. Chci práci, která má smysl, rozumíš, já prostě nesnáším ten pocit, že žiju ve světě, kde někoho považují za méněcenného jen proto, že není z čisté kouzelnické krve..."
"To ale pořád mluvíš především o svém otci. Copak nemyslíš ani trochu na sebe?"
"Ty-víš-kdo se jednou vrátí," prohlásila Tonksová přesvědčeně a Nathalie se zachvěla, "a já nechci být bezmocná, pokud půjde po těch, na nichž mi záleží."
Nathalie pevně stiskla rty a zamyslela se. K nyní řečenému však nebylo co dodat.
"A co to tvé studium lektvarů?" otázala se raději.
"Jedy, protijedy, povzbuzující a léčivé lektvary - je spousta věcí, které musí bystrozor znát. Oni mě tam bez zkoušek OVCE z lektvarů prostě nevezmou. A tak to musím nějak přežít."
"A to jsem se za tebe chtěla u Prýtové přimluvit, aby ti zařídila uvolnění ze Snapeových hodin až do konce školy," podotkla Nathalie.
"Jsi hodná, jenže to mi naneštěstí nepomůže," potřásla Tonksová hlavou. "Aspoň že mi zbývá už jenom půl roku - ono to snad nějak dopadne. NKÚ jsem nakonec taky udělala. Výhodou je, že u těch zkoušek Snape není, takže zdaleka nejsem tak nervózní. Všichni mají lepší známky než od něj, samozřejmě kromě zmijozelských, kterým celou dobu nadržuje a to se pak u objektivní komise projeví. Akorát jsem svojí přítomností zavřela dveře všem ostatním zájemcům o lektvary, protože kvůli mně zavedl tvrdší pravidla pro přijímání do svých hodin."
"Jak to?" podivila se Nathalie.
"No, původně spoléhal na to, že jeho přívětivost každého odradí od dalšího studia už sama o sobě," uculila se Tonksová zlomyslně. "Ale když jsem mu tam na začátku šestého ročníku nakráčela s pouhým přijatelným hodnocením z NKÚ, příšerně zuřil. Byl prý dokonce za Brumbálem, že jsem neschopná, nešikovná, tupá a kdesi cosi, ale změnit už to nemohl. Hned další rok si však vynutil pravidlo, že bude brát pouze ty, kteří absolvovali NKÚ s nejlepší známkou. To bych už nikdy neměla šanci... Jenže... za ten dnešek mě klidně může vyhodit ze školy," zbledla, když si vzpomněla na nedávné události, a ruce se jí opět roztřásly.
"S tím si vůbec nedělej starosti. Dala jsem mu jasně najevo, že popřu všechno, co o tobě bude tvrdit. A Brumbál tě vyhodit nenechá, o tom jsem přesvědčená."
"Děkuju," zašeptala Tonksová vděčně. "To víš, naši přeci jen nejsou nejbohatší a studium na bystrozora mi zabere další tři roky. Bude trvat ještě hodně dlouho, než budu schopná se sama živit. Kdyby mě teď vyloučili ze školy..."
"Však ono to dobře dopadne," ujistila ji Nathalie znovu. "A třeba pak při té práci narazíš konečně na toho pravého."
Žádné komentáře:
Okomentovat