Nevypadá to, že by Nathalie mohla v případě problémů u Malfoyových očekávat nějakou pomoc od Severuse Snapea. Je tedy na ní, aby se naučila postarat se o sebe sama. Uvidíte sami, jak jí to půjde :-)Kapitola sedmnáctá: Dar pro Severuse Snapea (4. část)
V sobotu odpoledne seděla Nathalie na okenním parapetu jedné z mnoha nepoužívaných bradavických místností a hleděla z okna na zasněžené školní pozemky, v ruce kus uhlu a o kolena opřený blok, do nějž črtala kontury velikého stromu rostoucího nedaleko Zapovězeného lesa. Ta starobyle vyhlížející vrba ji zaujala na první pohled - na vrbu totiž byla až příliš mohutná a její pokroucené větve vyvolávaly dojem obrovských kyjů. Navíc ji z nepochopitelného důvodu nepokrývala snad ani jediná vločka sněhu a Nathalie měla neodbytný pocit, že se její větve chvějí něčím připomínajícím potlačovaný lidský hněv, což se jí potvrdilo v okamžiku, kdy se k vrbě přiblížil jeden z okolo kroužících havranů a vzápětí s rozčileným krákáním vystřelil jako kámen z praku pryč poté, co ho dobře mířenou ranou zasáhla jistá zjevně rozezlená větvička.
"Na čem pracuješ?" Ve dveřích komnaty se objevil Terence Higgs, tiše za sebou zavřel a přešel přes místnost k Nathalii. "Vrba mlátička?" nadhodil, když jí pohlédl přes rameno. "Tak na tu pozor, je to ten nejzákeřnější strom, jaký jsem kdy viděl, a že jich pár takových u nás doma na zahradě máme!" zasmál se. "Občas se tu mezi hráči famfrpálu sázíme, kdo prolétne mezi jejími větvemi - mně se samozřejmě nikdy nic nestalo," pokračoval s nepatrně domýšlivým úšklebkem, "ale pár lidí už na ošetřovně skončilo."
"O tom jsem již něco slyšela," přikývla navenek pobaveně Nathalie, ale myšlenkami byla jinde. Vrba mlátička - nezačíná právě pod ní jedna z tajných chodeb vedoucích do Prasinek?
"Tak jaký byl první povánoční týden?" otázala se po chvíli, zaklapla blok a sklouzla z parapetu na zem.
Její vlastní týden zrovna příjemný nebyl - nejdřív ta středeční nehoda u Snapea v kabinetu a pak skutečnost, že profesora lektvarů od onoho střetu neviděla - mohla by si sice ješitně namlouvat, že se jí vyhýbá úmyslně, jenže o pravém důvodu jeho nepřítomnosti ve Velké síni i všude jinde na hradě neměla pochyb - dva kotle obranného lektvaru v nejsložitější fázi přípravy, na kterou nyní zůstal sám, zcela jistě zabíraly převážnou většinu jeho času - jestli mu tedy nějaký vůbec zbýval. Pokud se cítila trochu provinile, pak to ale bylo spíš kvůli Brumbálovi, jemuž slíbila Snapeovi pomoci. Profesora lektvarů nelitovala ani v nejmenším.
"Ušlo to," odpověděl Terence na její otázku. "Vlastně bych ti měl poděkovat za tu tvou žádost o lekce obrany - přimělo mě to projít si pár učebnic a to se mi včera dost hodilo - Riche se totiž doposavad nevrátil ze Států, a tak jsme místo něj měli hodinu se Snapem a ten nás pěkně podusil. Ne že by mi to vadilo - nechápu, co ředitel pořád sleduje tím, že Snapea odmítá nechat učit obranu trvale. Někoho tak schopného jsem v tomhle předmětu za těch šest let, co tu studuju, nikdy neviděl. Proč sis vlastně neřekla o pomoc jemu? Mně to samozřejmě hrozně těší, že mi tak věříš, jenže oproti Snapeovi..." Významně se odmlčel.
"Eh, no...," zasekla se Nathalie ve snaze nalézt nějakou ucházející odpověď. "Mně jde čistě o oživení toho, čemu jsem kdysi nevěnovala příliš pozornosti. Nemusím k tomu ještě poslouchat, jak se někdo vysmívá mojí neschopnosti. O té vím sama dost dobře i bez Snapea."
"No to tě chápu, on umí být občas pěkně nepříjemný," uchechtl se Terence pobaveně.
Pěkně nepříjemný? Nathalie v duchu protočila panenky. Tak diplomaticky by to sama nikdy říct nedokázala.
"Začneme?" zeptala se raději a jala se proměňovat okolostojící nábytek ve veliké polštáře, jež následně s Terencovou pomocí rozmístila po celé místnosti. Nakonec se oba postavili na její opačné strany a hleděli na sebe - Terence vyčkávavě a Nathalie se značnou nervozitou, neboť obranu proti černé magii od svého studia na OVCE pomalu neviděla. Neochotně sice přijala Snapeova nedávná doporučení a podobně jako Terence si prošla příslušné učebnice od prvního po poslední ročník, ale stále zde byl ten fakt, že byla především mírumilovnou umělkyní, jíž jsou podobné praktiky vysloveně proti srsti - vždyť ve studiu obrany proti černé magii po absolvování NKÚ tehdy v Krásnohůlkách dobrovolně pokračovala pouze na výslovné přání svého otce, který tvrdil, že podobné znalosti se jí vždycky mohou hodit. Ani ve snu by ji však nenapadlo, že mu někdy dá za pravdu.
"Takže jeden malý souboj na zahřátí?" přeptal se Terence, a když mu to Nathalie bez valného nadšení odkývla, pozdvihl hůlku. "Tři - dva - jedna - teď!" odpočítal a v příští chvíli po sobě začali metat kletbami - tedy přesněji řečeno - Terence se pokoušel zasáhnout Nathalii, která se úporně snažila vystavět kolem sebe obranný štít z kouzel, jež však proti těm Terencovým byla poměrně neúčinná. Zkusila tedy alespoň sama zaútočit v okamžiku, kdy se její obrana zhroutila, ale Terence se její kletbě obratně vyhnul a sám ji zasáhl přímo doprostřed hrudníku tak, že přistála na nejbližším polštáři.
"Není ti nic?" ujišťoval se, když se namáhavě zdvihala ze země. Zavrtěla hlavou.
"Jsi na mě moc rychlý," povzdychla si.
"Ale no tak, neházej hůlku do lesa, zkusíme to znova," povzbuzoval ji a znovu se přichystali ke střetu.
Nathalie však skončila na zemi napodruhé, napotřetí i napočtvrté a její nejistota ještě vzrostla. A navíc se k ní začalo přidávat značné znechucení, nemluvě o několika boulích a bolesti v zádech námáhaných nezvyklými pohyby a pády.
"Ta tvá Impedimenta není špatná, Protego je taky celkem v pohodě, ale Expelliarmus ti moc nejde," nadhodil opatrně Terence, když jí pomáhal vstát. "Nesmíš ten pohyb dělat tak rozmáchlý, neřídíš přece orchestr. Spíš se snaž přesněji zamířit," naznačil příslušný pohyb hůlkou a přiměl ji, aby ho několikrát napodobila. "Pojď, zkus to ještě jednou, tentokrát se nebudu hýbat," vyzval ji nakonec, a když ho odzbrojila na první pokus, spustil pochvalný pokřik.
"To byla čirá náhoda," vrtěla Nathalie hlavou překvapená sama ze sebe. Dokázala to však ještě několikrát po sobě.
Opět se dali do cvičení. Nathalie vysvětlila Terencovi, že se jí jedná především o kouzla obranná a z těch útočných pak o taková, která by protivníka sice dostatečným způsobem zneškodnila, nicméně bez trvalé újmy na zdraví. Terence vrtěl nad jejími názory na sebeobranu hlavou, ale podřídil se a procvičoval s ní Mdloby na tebe, Petrificus totalus a jim podobná kouzla včetně všemožných štítových tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že je bude schopná použít i ve vypjatých situacích.
"Nejsi vůbec tak špatná, jak se mi pořád snažíš namluvit," sdělil jí nakonec, "ačkoli i vyvolávání dojmu o vlastní neschopnosti a umění pak nečekaně silně zaútočit je nepochybně jednou z možných úspěšných taktik v souboji. Ale raději bychom si měli ještě pár lekcí dát, abys zvládla co nejvíc kouzel i neverbálně. A také by to chtělo trochu zapracovat na tvém postoji."
"Co je na něm špatného?" podivila se, rozkročila se, namířila hůlku na Terence a začala se kriticky obhlížet.
"Je poněkud... hmm, nevyvážený, řekl bych," pousmál se shovívavě, proměnil jeden polštář v dřevěný věšák na hábity a postavil ho před Nathalii. "Tak, zaujmi postoj," nařídil jí, a když nakročila a namířila hůlku na věšák, začal ji obcházet se zkoumavě nakloněnou hlavou.
"Příliš se odkrýváš," oznámil jí výsledky svých pozorování, "a nestojíš dostatečně stabilně. Rozhodí tě i mírná kletba nebo zpětný náraz vlastního kouzla, a než znovu získáš rovnováhu, může být po všem."
"A co mám tedy dělat?" trhla nespokojeně rameny, přešlapujíc netrpělivě na místě.
"Copak vám v Krásnohůlkách neříkali nic o správném postoji?"
"Ale ano, vzpomínám si, že tam něco takového proběhlo," připustila neochotně. "Jenže já byla vždycky duchem někde úplně jinde."
"Dovolíš?" zamumlal a přistoupil těsně za ni. Ucítila na krku jeho dech a nepatrně ztuhla. "Natoč se k útočníkovi stranou," uchopil ji za boky a obrátil ji požadovaným směrem. "Je-li pouze jeden, pak se vždycky snaž, aby z jeho pohledu byla tvoje hůlka, tělo i druhá ruka v jedné rovině - tak, abys mu nabízela co nejmenší možnou plochu k zásahu," poučoval ji. "Hůlku drž zlehka, avšak pevně v pokrčené ruce," přejel jí dlaní po paži přes loket až k zápěstí a ohnul jí ruku, "a druhou ruku měj vzadu volně svěšenou podél těla - zbytečně ji nepříteli neukazuj - může tě do ní trefit i zcela náhodná kletba a to zranění tě vykolejí natolik, že se už neubráníš."
Při tomto výkladu jí přejel dlaní po druhé paži a srovnal ji v doporučené pozici. Bylo to téměř jako pohlazení a ona si začínala uvědomovat Terencovu bezprostřední blízkost silněji, než by jí bylo za daných okolností příjemné. Jenom nějak netušila, co by mu měla říct.
"A teď nohy," pokračoval, aniž by si všímal jejího zmatku, a Nathalie se mimoděk zachvěla, když ucítila jeho pevný dotyk na vnější straně stehen. "Špička přední nohy směřuje k soupeři a chodidlo druhé nohy je kolmo ke směru tvé hůlky - jím udržuješ rovnováhu a vyrovnáváš těžiště při vysílání vlastních kouzel nebo po zásahu kletbou - pokud na tebe ovšem soupeř nevyšle Tarantellegru," zaslechla jeho tichý smích a nejistě odpověděla vlastním.
"Nohy pokrč v kolenou," zatlačil ji o pár palců k zemi, "abys mohla svižněji přenášet váhu z jedné na druhou. Tak, takhle je to dobré," zašeptal jí těsně u ucha a sklouzl dlaněmi k jejímu pasu. Zmateně zamrkala - podobnou "zaučovací" scénu viděla v tolika mudlovských filmech, že jí nevyhnutelně připadala jako to největší klišé - a o to víc se cítila trapně.
Terence se však svojí úlohy učitele zřejmě nechystal zneužít, alespoň tedy prozatím, pouze ji povzbudivě poplácal po zádech a odstoupil od ní. Neznatelně si oddychla a ohlédla se po něm. V obličeji byl trochu červený a podle zmatku v jeho očích soudila, že zdaleka není tak sebejistý, jak se snaží tvářit.
"Kouzlíš pravou rukou?" zeptal se najednou ve snaze prolomit tíživé ticho.
"Já... ano, proč?" zakoktala nechápavě.
"Že jsem tě viděl malovat levačkou."
"Umím malovat víceméně oběma," odvětila překvapeně, neboť ji zarazila jeho všímavost, "i když jsem pravděpodobně přeučený levák - jenže... všechny pohyby hůlkou nám vždycky ukazovali hlavně v té verzi pro praváky, tudíž jsem se to naučila také tak."
"Jestli právě tohle není tvůj problém," zamyslel se. "Zkoušela jsi někdy kouzlit levou?"
"Ale ano, některá kouzla zvládám a jdou mi dokonce lépe než pravou, ale to bych se všechno musela učit znova. A ono se při výrobě lektvarů pro uměleckou magii i vlastních restauračních pracích na obrazech hodí mít šikovnější ruku volnou k přesné manuální činnosti, když mezitím kouzlím s hůlkou v té druhé."
"To asi jo," připustil Terence, "ale popřemýšlej o tom. V obraně by se ti kouzlení správnou rukou určitě hodilo."
Přikývla a oba se na pár chvil opět nejistě odmlčeli.
"Děkuji ti za pomoc," prolomila ticho nakonec. "Mohl bys vyučovat obranu od hodiny."
"To raději ne," pousmál se.
"Snad neplánuješ kariéru hráče famfrpálu?" založila si ruce na hrudi s potměšilým mrknutím a sledovala, jak se jeho strnulý postoj nepatrně uvolnil.
"Neblázni, tak moc mě to zase nebere, proč myslíš, že je kapitánem našeho družstva Flint, i když já jsem starší? A navíc nehodlám ve třiceti skončit s trvalým hukotem v uších, slzícíma očima a vymrzlými klouby," ujistil ji rozhodně.
"A co bys tedy chtěl dělat?" zajímala se, celá šťastná za nevinný námět ke konverzaci.
"Vlastně jsi to skoro uhodla - od famfrpálu to není zas tak daleko. Táta je totiž majitelem obchodního řetězce Prvotřídní potřeby pro famfrpál," odpověděl už opět sebejistě.
"Páni! Takže dědic podniku?"
"Tak nějak. Kdybys chtěla nový Nimbus, udělám ti cenu," mrkl na ni pro změnu on.
"Prosím tebe, na létání jsem byla ještě větší dřevo než na obranu," rozesmála se.
"Mohl bych ti na jaře dát pár lekcí. Nechci se nijak vytahovat, ale jde mi to docela dobře," objal ji teď už kamarádsky kolem ramen a vydali se do Velké síně na večeři.
Žádné komentáře:
Okomentovat