Takže házím do placu první nástřel z osmnácté kapitoly - mise Nathalie k Malfoyovým se nepříjemně blíží, na scénu vstupuje usmiřovatel a já se opět zamýšlím nad motivy různých postav k různým věcem v rowlingovském světě...
Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (1. část)
Kráčela úzkou chodbou ozářenou pouze několika pochodněmi, jejichž světlo se míhalo po vlhkých kamenných stěnách. Přes sebe přehozený neviditelný plášť, který si jednou rukou přidržovala v pohodlné vzdálenosti od obličeje tak, aby jí nebránil v dýchání, v druhé ruce hůlku připravenou v pohotovostní poloze. Došla k dalším dveřím.
"Alohomora!" pronesla - spíš v duchu než nahlas - otevírací kouzlo a mávla při tom hůlkou - dveře se se slabým zavrzáním otevřely a ona nahlédla dovnitř. Z hrdla se jí vydral zklamaný povzdech - ani Malfoyův potravinový sklípek Zmijozelův portrét očividně neskrýval.
Opět dveře uzavřela a vydala se k dalším. Jejich otevření jí nezabralo o nic více času než v předešlém případě. A pak se ozval ten křik. Hlasitý, ječivý, nervydrásající zvuk.
"Zloděěěj! Zloděěěj!" vyřvával malý zavalitý mužík s rudým obličejem z obrazu s několika sudy, jenž strážil vchod do Malfoyova vinného sklepa.
Mávla hůlkou, aby ho umlčela, přibouchla dveře a dala se na rychlý ústup. Pozdě - na chodbě se znenadání vyrojil dobrý tucet domácích skřítků a uháněli proti ní, snažila se jim vyhýbat, přitiskla se ke zdi, ale jeden z nich o ni zavadil paží, zarazil se a nechápavě se ohlédl na místo, kde stála. V příštím okamžiku k ní přiskočil, hmátl prsty po jejím plášti a strhl ho z ní dolů. A v další chvíli už ji všech dvanáct domácích skřítků spíš neslo, než táhlo, po schodech nahoru a pak do nepřirozeně obrovitého sálu, kde na nejvyšší židli posedával Lucius Malfoy obklopený houfem polonahých ženštin.
"Snažila se vloupat do pánova vinného sklepa!" žaloval pisklavým hláskem skřítek, který ji odhalil, a Malfoy ji probodl zlostným pohledem.
"Proto jste tady? Abyste mě okradla o mé nejcennější láhve?" zahřímal nenávistně, až se ustrašeně přikrčila a začala něco nesrozumitelného koktat. "O pověstný Pinot noir ze soukromé vinice Malfoyů, ročník 1894?" vykřikoval Malfoy dál a výhrůžně se nad ní vztyčil do svojí plné výše.
"Ne, to ne… já jenom…," pokračovala v koktání.
"Omlouvám se, Luciusi, mohu za to já," ozvalo se znenadání ode dveří a ona nevěřícně zazírala na klidným krokem se blížícího Severuse Snapea v elegantním temně modrém kabátci. "Netušil jsem, že necháváš svůj sklep tak bedlivě střežit, a pozval jsem tam slečnu Belartovou na schůzku," dodal nevzrušeně, zatímco ona na něj šokovaně třeštila zrak.
Lucius Malfoy se však klokotavě rozesmál a usadil se zpět do svojí židle.
"A odkdy chodí tvoje přítelkyně na dostaveníčka pod neviditelným pláštěm?" dobíral si Snapea, jenž se sebejistě postavil vedle ní a objal ji jednou rukou majetnicky kolem pasu, zatímco si tou druhou oprašoval jakési neviditelné smítko z bezchybně čistého oblečení.
"Obvykle nechodí," připustil se sebevědomým pousmáním, "ale tady Nathalie je poněkud plachá, že ano, drahá?" otočil se k ní, načež si ji přitáhl k sobě a sklonil se k jejím rtům…
Nathalie se s trhnutím probudila.
"Paní! Paní!"
Vedle její postele se krčila domácí skřítka Daisy a opatrně třásla jejím ramenem.
"Co je… co se děje?" mžourala Nathalie nechápavě. Vinný sklep? Malfoy na trůnu obklopen jakýmisi poběhlicemi? Severus Snape v modrém a ona… v jeho objetí? U Merlinových měsíc nošených ponožek, co to mělo zase být?!
"Pan ředitel chce s paní mluvit!" drmolila skřítka naléhavě. "A já… nemohla jsem paní vůbec probudit!"
Není divu, pomyslela si Nathalie poté, co zavadila pohledem o vyprázdněnou lahvičku lektvaru na spaní a pod stolem zaznamenala podezřele známou láhev, na niž ovšem nehodlala Daisy upozorňovat. Další bezesná noc, kdy se až do čtyř do rána klepala strachy při představě, že se ocitne na celý týden vydaná na milost a nemilost jednomu z nejprohnanějších Smrtijedů, a to bez jakékoli ochrany (svým pouze pozvolna se zlepšujícím schopnostem obrany proti černé magii dosud příliš nedůvěřovala a ve Snapeovu pomoc doufat nemohla), načež to už nevydržela, vzala si další dávku lektvaru na spaní a zapila ji několika poctivými doušky Ogdenské starorežné. Bylo štěstí, že ji tentokrát skřítka probudila, neboť na ono ráno, kdy si Daisy k její posteli zavolala na pomoc profesora lektvarů, Nathalie dost nerada vzpomínala.
"Kolik je hodin?" zamumlala na půl úst a neochotně se vymotávala z peřin.
"Půl desáté, paní."
"Hmmm," protáhla Nathalie bez zájmu. "Netušíš náhodou, co po mně ředitel může chtít?" přeptala se pro jistotu, ale skřítka jen zavrtěla hlavou…
"Víte, Nathalie, já si plně uvědomuji, jak nesmírně obtížné je spolupracovat se Severusem a tolerovat ty jeho nálady," začal Brumbál opatrně, když se o půl hodiny později unaveně svezla do křesla naproti jeho stolu a marně potlačovala zívání.
"Nálady? Mám spíš za to, že u něj se jedná o permanentní stav, nebo ne?" odvětila sarkasticky.
Ředitel se omluvně pousmál.
"Přesto jste jedna z mála, která s ním vydržela pracovat tak dlouho," pokračoval vemlouvavým tónem, jenž jí připadal nanejvýš podezřelý. "Jste taková vyrovnaná a…"
"Co se mi tím snažíte naznačit, řediteli?" přerušila jeho snahu uklidnit její momentální podrážděnost pár dobře míněnými lichotkami. "Profesor Snape už od samého začátku o žádnou pomoc nestál a dával mi to nepokrytě najevo při nesčetných příležitostech. Vyhověla jsem mu. Konečně. A to pro klid nás obou, řekla bych."
"Dobře víte, že sám ten lektvar nedokončí," namítl Brumbál. "Nachází se momentálně v nejsložitější fázi přípravy a…"
"Na to měl ale myslet dřív. Vy si ani nedokážete představit, co si od něj minulý týden musela Tonksová vyslechnout během svého školního trestu."
"Ale dokážu," zavrtěl ředitel hlavou, a když mu věnovala nedůvěřivý pohled, pokračoval dál. "Pomonu Prýtovou samozřejmě zajímalo, proč Mrzimor přišel přes noc znenadání o takové množství bodů, a stavila se u mě hned následujícího rána. Jeden z mých přístrojů," pokývl hlavou směrem ke stolku, na němž se kývalo a jemně zvonilo několik podivných zlatých věciček, "totiž zaznamenává, kdo body udělil či strhl a také kterému studentovi. Takže jsem si promluvil se Severusem i se slečnou Tonksovou. Jejich verze se samozřejmě poněkud odlišují, ale jelikož je oba dost dobře znám, umím si o té události udělat dosti přesný úsudek."
Což vysvětlovalo, proč se jí Prýtová za celý týden, který uběhl od oné scény, nezeptala ani jednou na její průběh. A Nathalii se o tom samotné nechtělo začínat.
"To děvče v tom bylo úplně nevinně a on několika větami dokázal urazit ji i její rodiče," podotkla nakvašeně. "Upřímně řečeno i přesto, jak moc si vás vážím a že vím, jakou důležitost přikládáte roli, již má Snape v budoucnu sehrát, nikdy nepochopím, jak zde můžete nechat učit někoho takového. Mně je pětadvacet a mám dost značné problémy vedle něj byť i jen existovat. Nicméně si však raději ani nepředstavuji, jak tento jeho přístup musí ubližovat jednotlivým studentům. Hlavně tedy těm mladším."
"Já vím, Nathalie," přerušil ji Brumbál s povzdechem, "vím, že Severus není zrovna ideální učitel, ale já ho tady skutečně potřebuji mít. Nechci ho ztratit z dohledu."
"Takže ho raději necháte, aby ty děti psychicky ničil?" dotírala na něj dál. "Během těch školních trestů jsem zažila několik ukázek jeho chování k nim a mohu vám říct, že něco takového se doopravdy hned tak nevidí. A to ani nemluvím o tom, jak nehorázně nadržuje svojí koleji. Nebo si myslíte, že na školním trestu někdy byl i někdo ze Zmijozelu?"
"Vím o tom," přitakal ředitel, "ale koneckonců ta Severusova potřeba chránit svoji kolej je docela pochopitelná. Zmijozel má natolik špatnou pověst, že není nijak jednoduché být v dobách míru jeho příslušníkem. Vládne obecné přesvědčení, že všichni zlí čarodějové pocházeli ze Zmijozelu, a tak mají lidé vůči této koleji odjakživa předsudky. Včetně mě samotného, to bohužel musím přiznat," připustil s jistou neochotou.
Překvapeně zamrkala.
"Jenže i ostatní tři koleje čas od času vyprodukují nebezpečné čaroděje - vezměte si třeba Justuse Tavoryho," navázal Brumbál. "O jeho zařazení do Havraspáru neměl Moudrý klobouk žádnou pochybnost a vidíte, co se z něj stalo. A nebyl jediný - příslušníci havraspárské koleje jsou příliš chytří na to, aby bezdůvodně riskovali svůj život - mnoho z nich se alespoň navenek přidalo k Voldemortovi jen proto, aby měli klid. A Mrzimorští? Jsou možná mnohem loajálnější, ale nechají se snadno zastrašit. A Voldemort byl ve vydírání odjakživa mistr. A zařazení mezi zrádce se bohužel nevyhnulo ani absolventům Nebelvíru - jistě už jste sama slyšela o Siriusovi Blackovi, který se přidal k Voldemortovi a vyzradil mu, kde se skrývají Potterovi…," odmlčel se a ona nepatrně přikývla. "Severus má prostě dojem, že všichni profesoři už ze zásady nadržují všem kolejím kromě Zmijozelu, a tak se to instinktivně snaží nějak vyvážit. Ale je přitom svým způsobem spravedlivý, to zas musím uznat. Sráží všechny koleje stejným způsobem."
"Nebelvír ovšem nejvíc, pokud jsem si všimla," namítla Nathalie.
"Nebelvír a Zmijozel jsou přirození nepřátelé," přisvědčil Brumbál. "I když nelze popřít, že společné hodiny lektvarů se Severusem tomu ještě napomáhají."
Žádné komentáře:
Okomentovat