Podaří se řediteli přesvědčit Nathalii, aby opět začala spolupracovat se Snapem? Co dalšího vyplyne z rozhovoru na téma Nebelvír versus Zmijozel? A co na to Skorobezhlavý Nick? Druhá část osmnácté kapitoly s přáním pěkného posledního týdne prázdnin...
Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (2. část)
"Tak proč nespojíte Zmijozel na Snapeovy hodiny s nějakou jinou kolejí než s Nebelvírem?" zajímala se Nathalie dál.
"Chci, aby ta vzájemná averze zůstala jen mezi nebelvírskými a zmijozelskými studenty," odvětil Brumbál. "Nepokládám za moudré a vlastně ani za nutné do tohoto vztahu zatahovat ještě Mrzimor či Havraspár."
"Takhle ale cíleně pěstujete jejich nenávist jednoho proti druhému!" podivila se.
"Ta nesnášenlivost mezi nimi je odvěká - už od dob Godrika Nebelvíra a Salazara Zmijozela. Nebelvíři ji ale dokáží nejlépe zvládnout a dokonce ji přetavit v něco pozitivního. Ostatně zkuste si někdy všimnout, jak kamarádští jsou k sobě studenti oněch tří kolejí, když odcházejí ze Snapeových hodin - vzájemně se litují, svorně mu zlořečí a sobě navzájem si pomáhají. Nadávat na Severuse se zde na hradě považuje za obecný folklór, oni se proti němu mohou velice silně vymezit, názor na hodiny lektvarů je téma, které je spojuje napříč všemi třemi nezmijozelskými kolejemi. Pro něj jsou všichni stejně hloupí a každý se čas od času stane terčem jeho nespokojenosti. A to ty děti učí vzájemnému soucitu a umění být nápomocen druhému. Takovou míru solidarity v nich zatím žádný profesor probudit nedokázal. A oni budou tuto soudržnost potřebovat, Nathalie. Jednou se bez ní neobejdou."
"S tím nemůžu nesouhlasit, řediteli, jenže teď přece není válka! Neměly by ty děti mít právo na nezatížené dětství a mládí a na klidné studium za rovných, spravedlivých podmínek?"
"V míru jistě ano," připustil Brumbál. "Jenže my už jsme ve válce nebo v ní alespoň zanedlouho budeme. A válka neskončí, dokud Voldemort nebude definitivně poražen. Ty děti, jak je dnes nazýváte, zde v Bradavicích dospějí a stanou se těmi, kteří budou bojovat za náš svět. Jen musí protentokrát dospět o něco dřív, bohužel, a nemyslete si, že mě to netíží," rozhodil posmutněle rukama. "Severus se i při své povaze dokáže krotit," pokračoval dál, "nikdy se nestalo, že by někoho napadl nějakou kletbou nebo ho jinak fyzicky zranil. I když je sebevíc rozzuřený, tak si zpravidla vystačí pouze se slovními komentáři a se sice nepříjemnými, ale v zásadě neškodnými školními tresty."
"Takže podle vás ta jeho ironie studenty vlastně sbližuje?" zahleděla se na něj Nathalie nedůvěřivě.
"Paradoxně ano," pousmál se ředitel. "Učí se, jak se o sebe navzájem postarat v dobrém i ve zlém a prohlubuje se tím role koleje jakožto rodiny. Studenti zde získávají přátele a životní postoje doslova na celý život."
Překvapeně ho pozorovala. Nikdy by ji nenapadlo o Snapeovi a jeho metodách takovým způsobem uvažovat. A zároveň se jí vybavil její předvánoční rozhovor s Aberforthem - teď mnohem víc než dřív jí totiž připadalo, že Brumbál je vážně schopen přivírat oči nad Snapeovým bezprecedentním chováním ke studentům jen z důvodu jakýchsi vyšších cílů.
"A bude-li Vy-víte-kdo někdy poražen? Necháte tady Snapea učit i v době míru?" zeptala se ho zvědavě.
"Ale Nathalie," pousmál se na ni se smutkem v očích, "vy přece sama nejlépe víte, že míru se Severus Snape nedožije…"
Zbledla a rozechvěla se náhlým mrazem, jenž jí přeběhl po zádech. Znělo to příliš neuvěřitelně - a příliš krutě. Zarazil ji ten klid, s nímž Brumbál dokázal přemýšlet, jak Snapea nejlépe využít v nastávajícím konfliktu. A jako by byl rád, že jednoho dne nebude muset řešit, co se s jeho takzvaným přítelem stane potom.
Ostatně on se tím ani zabývat nemusí, uvědomila si a vlasy se jí zježily na zátylku, v té době už přece sám bude taktéž mrtvý…
"Nemá žádný smysl to teď a tady rozebírat," podotkl Brumbál, jako by jí četl myšlenky. "Nyní se mi hlavně jedná o co nejdůkladnější zabezpečení hradu. Potřebujeme ten obranný lektvar. A Severus mi neopomněl barvitě povyprávět, jak jste se rozhodla nedostát svému slibu."
"A divíte se?" naježila se podrážděně. "Po tom, k čemu u něj minulou středu došlo?"
"Já vás chápu," odvětil ředitel klidně. "Ale tady teď nejde o vás a ani o Severuse. Ujistil jsem ho, že s ním budete i nadále spolupracovat."
"Takže nakonec jsem já ta špatná?" vydechla nevěřícně. "Mám se pokorně vrátit do jeho kabinetu a dál s ním dělat na tom lektvaru, jako by se nic nestalo? A nemám se mu náhodou ještě omluvit?" dodala kousavě a chvíli dokonce uvažovala, že Brumbála poinformuje i o té scéně kolem jejího daru, již nemohla překousnout snad ještě víc, než chování Snapea k Tonksové.
"Jistěže nejste špatná," uklidňoval ji ředitel. "Dal jsem Severusovi jednoznačně najevo, že na výrobě toho lektvaru trvám a že pokud se k vám nezačne chovat s náležitou zdvořilostí, víckrát vás přesvědčovat nebudu."
"A co on na to?" ušklíbla se ironicky, neboť Snapeův výraz si dokázala živě představit.
"Vždyť ho znáte," pokrčil Brumbál rameny. "On nikdy dobrovolně nepřizná, že potřebuje pomoc, to je přece zřejmé. Raději skončí na ošetřovně s totálním vyčerpáním organismu, než aby uznal chybu a omluvil se."
"Skvělé," zahučela. "Takže tam půjdu a udělám ze sebe absolutního pitomce."
"Prosím vás o to," přikývl ředitel, "opravdu na tom velmi záleží. A navíc vás zanedlouho čeká odjezd k Malfoyovým. Potřebuji, abyste se Severusem dosáhli před touto akcí alespoň dočasného smíru. Hádky jejímu úspěšnému provedení v žádném případě neprospějí. A na něj se v tomto ohledu můžete spolehnout, Nathalie," podotkl vážně, "možná na to nevypadá, ale jestli nastane nějaký problém, tak on vás tam nenechá. To vím určitě."
"Nebyla bych si tím tak jistá," zabrblala a pohnula se ke dveřím. Situace, do níž ji ředitel dostal, se jí moc nelíbila - od oné scény ve Velké síni ji Snape stíhal pohledy, jimž nerozuměla a ani rozumět nechtěla, tak proč mu teď má, u všech druidů, pomáhat, když on o to zjevně nestojí?
Cestou po točitém schodišti z Brumbálovy pracovny doslova prolétla jedním z bradavických duchů a to jí na náladě nepřidalo. Ten pocit se až příliš podobal ledové sprše.
"Ach, omlouvám se, slečno," zahovořil vlídně přízrak, v němž poznala ducha nebelvírské koleje. "Musím naléhavě hovořit s ředitelem Brumbálem."
"Co se děje, sire Nicholasi?" zeptala se, neboť rytíř se tvářil natolik důležitě, až jí připadalo, že by si nedostatek její zvědavosti mohl vyložit jako nezdvořilost.
"Protiva," vyplivl duch z úst nenáviděné jméno. "Tohle už prostě musí přestat!" stěžoval si. "Neustále všechny uráží - dnes se opět posmíval té chudince Uršule kvůli jejím brýlím. Albus Brumbál to konečně musí zarazit!"
"Jednou mi kdosi vyprávěl, že se o to bez úspěchu pokoušelo již několik bradavických ředitelů," vzpomněla si na jeden z prvních střetů se Snapem. "Proč by se to podle vás mělo podařit právě Brumbálovi?"
"Je to přece největší čaroděj všech dob!" trhl sir Nicholas netrpělivě rameny, až se mu jeho takřka uťatá hlava na krku nebezpečně zakymácela. "Kdo by to měl dokázat, když ne on?" dodal a se zdvořilým rozloučením proplul skrz dveře rovnou do Brumbálovy pracovny.
"Největší čaroděj všech dob," zamumlala tiše a opět si vzpomněla na Aberfortha. A znenadání jí prolétla myslí absurdní, avšak děsivá vize sebe samé a Zmijozelova portrétu na miskách vah. Dal by v krajním případě ředitel přednost raději záchraně jejího života anebo zmocnění se toho obrazu? Jistě, došlo jí, on by se snažil získat obojí naráz. A jako největšímu čaroději všech dob by se mu to pravděpodobně i podařilo. Ale co kdyby si náhodou - za jistých nepříznivých okolností - musel vybrat?
Poděšeně zavrtěla hlavou, neboť takovou situaci si nechtěla ani představit. Vždy Brumbálovi věřila a nesmírně si ho vážila. Ale ten jeho přístup k profesorovi lektvarů - ať už byl Snape jakkoli protivný - v tom jejich vztahu bylo něco nevyslovitelně děsivého. Něco, co jednoho dne donutí Snapea, aby vyslal proti řediteli kletbu, která se nepromíjí.
Pomalu procházela chodbami ke svému pokoji a přemýšlela, jak se Snape asi bude tvářit, až se večer opět objeví u něj ve sklepení. Jaké posměšné komentáře z něj zase vypadnou? Jak ji urazí tentokrát? Ředitel byl přesvědčen, že jí Snape v případě obtíží u Malfoyových přijde na pomoc, ale ona tomu nevěřila - proč by to měl asi tak dělat? Ba ne, jestli se jí v onom týdnu něco přihodí, tak Snape to bude ještě oslavovat, ušklíbla se trpce.
Bude si muset vystačit sama, uvědomila si bez nadšení. A to nebyla právě povzbudivá představa, neboť její pokroky v obraně proti černé magii jí i přes veškerou Terencovu snahu a ujišťování o jejím viditelném zlepšení připadaly velice chabé.
Žádné komentáře:
Okomentovat