Před nedávnem jsem shlédla film Sunshine, a jelikož mám rozepsaných několik úryvků z povídky najednou a nejsem schopná žádný dokončit, rozhodla jsem se s vámi v mezidobí před vložením další kapitoly alespoň podělit o zážitek z tohoto dílka. Nečekejte probůh žádnou směrodatnou recenzi, jedná se čistě o moje slunečným víkendovým odpolednem ovlivněné osobní dojmy:-). A pokud film znáte, napište mi, jak se líbil vám...K uvedenému filmu jsem přistupovala se dvěma vědomostmi:
Jednak, že se jedná o dílo režiséra Dannyho Boylea, které běželo v kinech před nějakými dvěma roky, a jednak, že jde o sci-fi (děje níže popsaného), což mám ráda.
Dannyho Boylea znáte zřejmě všichni - a neholdujete-li zrovna filmům Mělký hrob nebo Trainspotting, kteréžto já osobně považuji za jeho nejvydařenější dílka, pak jistě zbystříte při názvech filmů jako je Pláž (nemám v oblibě Leonarda DiCapria, ale Tilda Swinton je tam úžasná a scénky, kdy hlavní hrdina vnímá sledování hlídačů marihuany jako videohru, jsou bezva), 28 dní poté anebo nedávno tolik oslavovaný Milionář z chatrče (dle mého spíš průměrná rodinná komedie na sobotní večer, ačkoli scéna s vydloubnutím oka malému chlapci, neb slepí žebrající zpěváci vydělají více, se až děsivě blíží jak Mělkému hrobu, tak bohužel zřejmě i realitě). No, přestanu řešit kupu jiných Boyleho filmů a popojedu. V tomto případě spíš popoletím.
Ano, ano, děj Sunshine nás vrhá bezprostředně do roku 2057 a do vzdálenosti nějakých 90 milionů kilometrů od Země (hrouda nohy víže). Ke Slunci, o nějž tu - už podle názvu filmu - především běží, to osmičlenná posádka super-hyper kosmické lodi má ještě nějakých šedesát milionů kilometrů. Na cestě jsou už dlouho, osmou nadsvětelnou rychlost ze Star Treku si rovnou odmyslete a červí (a jakékoli jiné) díry též. I když jedna díra tu je - údajně kdesi u slunečního pólu, kam má posádka svrhnout super-hyper bombu, jež byla prý vyrobena z veškerého štěpného materiálu, co kde lidé po Zemi posbírali. Což je do budoucna nepochybně dobrá zpráva pro všechny odpůrce jaderné energie a nucených prací v uranových dolech.
Ptáte se, proč posádka veze tuhle super-hyper bombu k našemu milému, hřejivému sluníčku? Nu, zde je první a nikoli poslední kámen úrazu filmu - divák totiž musí za a) uvěřit, že Slunce pomalu vyhasíná a na Zemi začíná vládnout příšerná zima (a náš pan prezident se raduje, neboť s tou neexistencí globálního oteplování měl zase jednou pravdu), čemuž já mám problémy věřit - proč jsem si totiž celou tu dobu po přečtení mnoha knih na toto téma myslela, že budoucí osud Slunce je pomalý růst záření (a tudíž i teploty na Zemi) a objemu, což ze Slunce udělá nejdřív rudého obra, načež plynný obal odvane kamsi do prostoru a ze Slunce zůstane malý bílý trpaslík, a to všechno až za nějakých 5-8 miliard let? Letíme dál - za b) totiž divák musí přijmout fakt, že pokud se vše povede tak, jak má, a posádka bombu opravdu svrhne do Slunce, ta bomba tam vybuchne a Slunce opět zažehne, takže na Zemi zas zavládne teplo, láska, štěstí a mír. Hip hip hurá!
Tak nějak mi to (a teď se nemálo červenám) připomnělo jeden z mých raných pokusů o literární tvorbu - bylo mi tak asi třináct a jala jsem se (také) napsat sci-fi. Nevyhasínalo Slunce, ale Země, a pořešilo se to přitáhnutím kousku rozžhaveného Slunce a vlitím do zemského jádra (na díru u pólu jsem na rozdíl od tvůrců Sunshine nepřišla, já to tam cpala podmořskou sopkou). A jelikož i mému nedovyvinutému mozku bylo jasné, že takový technický výkon by lidi asi vážně nedali, povolala jsem na pomoc náhodou se objevivší přátelskou mimozemskou rasu. Kruci… tak mě napadá, nemám to někomu prodat jako námět na scénář? :-D
Dobrá, přijala jsem s malým reptáním tuto vizi a jala se sledovat film. Odsejpá to slušně - člověk se jen příliš neorientuje v jednotlivých členech posádky - tak schválně - vzpomenu si, kdo tam všechno byl? O.K., jdeme na to - takže:
Byl tam ten bláznivý psycholog (Cliff Curtis), co se pořád dokola chodil dívat na Slunce s co nejmenším možným filtrem, až si z toho pobytu na výsluní vyrobil solidní úchylku; pak tam byly dvě ženy - jedna (Michelle Yeoh) se starala o skleník zajišťující přísun kyslíku (a ten následný požár kapradinek fakt těžce nesla) a druhá (Rose Byrne) jakože řídila loď a těžce nesla různá hlasování - třeba o tom, koho zabít, aby zbyl kyslík na ostatní. No, pak tam byl kapitán (Hiroyuki Sanada), který hrdinsky zahynul při opravě protislunečního ochranného štítu; jeho zástupce (Chris Evans), který hrdinsky zahynul při znovuspouštění lodního počítače; pak navigátor (Benedict Wong), co svojí zapomnětlivostí způsobil rozbití toho štítu a nakonec se nepříliš hrdinsky ale o to víc obětavě zasebevraždil; komunikační důstojník (Troy Garity), který jednoho dne poněkud minul otvor do lodi a zemřel vydán napospas vakuu; a nepostradatelný fyzik (Cillian Murphy), jenž měl tu výhodu, že díky svým znalostem nikdy nebyl cílem akcí typu "máme málo vzduchu - musíme tě zabít" a nakonec se mu bombu skutečně podařilo s úspěchem odpálit a zachránit tak lidstvo.
Dobře, dobře, nebudu předstírat, že jsem si je pamatovala všechny, ale s využitím Wikipedie jsem je nakonec dohromady dala a zároveň vám nastínila, k čemu všemu tam daleko ve vesmíru došlo.
Proč k tomu ale došlo, když si loďka tak poklidně plula prostorem? Inu, zde je další zádrhel příběhu. Tahle mise totiž nebyla první. Kdysi už se o to jiní pokoušeli a ano, tušíte správně - nepodařilo se jim to. A ano, opět tušíte správně - naši astronauti kdesi poblíž Merkuru zaslechli signál z jejich lodi a nenapadlo je nic lepšího, než se za nimi letět podívat. Protože koneckonců dvě bomby jsou vždycky lepší než jedna.
Až doposud pohoda, jen jsem se už pomalu začínala děsit, co na té původní lodi asi naleznou - posádku, která se zbláznila a povraždila se navzájem? Posádku, která se zbláznila, ale ještě žije? Posádku, která se sice nezbláznila, ale byla sežrána vetřelci? Přímo tyhle vetřelce, kteří se závratnou rychlostí přesunou i na jejich loď a všechny rovněž postupně sežerou?
A do toho ještě ty dva centimetry prachu všude v původní lodi, kam naši průzkumníci zanedlouho vlezli. Na podlaze, na stolech, na monitorech počítačů, prostě všude. Divím se, co na takové několikasetmetrové celokovové sterilní lodi může asi tak prášit, že to za sedm let vyrobí dva centimetry prachu všude, kam se přijde? - jeden člen posádky mi odpovídá vzápětí - 80% prachu tvoří lidská kůže. A tak to teda sakra.
Přiznám se, že zmutovaný člen bývalé posádky byl na mém žebříčku toho, co by naši stateční astronauti mohli na lodi původní mise nalézt, poslední možnou položkou, neboť zmutovaný člen posádky zní vždycky jako laciné klišé. Ale div se světe, byl tam! A div se světe podruhé, přesunul se na novou loď a lodní počítač se NIKOMU neuráčil oznámit jeho přítomnost na palubě! Takže o nějakých pár ((desítek) milionů) kilometrů dál došlo nevyhnutelně k rozhovoru nepostradatelného fyzika (NF) s lodním počítačem (LP):
NF: "Za 19 hodin svrhneme bombu do Slunce."
LP: "No to teda nesvrhnete."
NF: "A to jako proč?"
LP: "Protože za 16 hodin zemřete."
NF: "Blbost, jsme to počítali a po požáru skleníku a všech těch úmrtích máme dost kyslíku akorát pro čtyři lidi, akorát do svržení bomby."
LP: "Jenže vás je pět."
NF: "Jak jako pět? Jsme přece už nějaký ten pátek jenom čtyři!"
LP: "To tedy nejste!"
NF: "Přece vím, kdo umřel a kdo žije, ne? Jsem viděl, jak umírali, ne?"
LP: "Ti prostě jenom řikám, že vás je pět. Jsem počítač, musím to vědět."
NF: "A kdo je tedy krucinál ten pátej?"
LP: "Vim já?"
Pátý na palubě byl černý pasažér - přežil na porouchané lodi, kterou porouchal on sám, vyrobil si sluneční filozofii (bůh je ve Slunci, já jsem vyvolený, půjdu do Slunce, všichni jsme jen prach a bůh chce, abychom se stali prachem), zmutoval fakt podivně a začal rasit zbytek nové posádky, která přežila i to odtržení obou spojených lodí, což mimochodem zavinil taky on. No, tahle závěrečná třetina byla prostě trochu víc bizarní, a ačkoli mi nic bizarního v zásadě nevadí (čím víc, tím líp), tady mi přišlo, že to dobrý, konstruktivní sci-fi film tak trochu ponížilo na rádoby mysteriózní podívanou. No budiž.
Ale tak zas abych nevypadala, že tu jenom kritizuji - ten film je na sobotní odpoledne docela v pohodě. Záběry Slunce, Merkuru a lodě jsou úžasné, zejména během scén se Sluncem máte dojem, že vás ta nesmírná zář, teplota, hmota atd. co nevidět pohltí a sežehne v prach, a nutno říct, že právě o tom je tenhle film především. Hudba prostě sedí (kéž bych tohle mohla říct o některých filmech české výroby...), průběh cesty mi až do nalodění se mutanta připadá reálný, uvěřitelný a dobře propracovaný (skleník, interiér lodi, skafandry, různé aktivity posádky…), výkony všech herců bez výjimky neurazí, a pokud máte rádi tenhle typ filmů, pak shlédnutím snímku Sunshine rozhodně nic nezkazíte. A navíc - 9 z 10 spokojených diváků Sunshine doporučuje shlédnout film víckrát, takže čile do toho!
Žádné komentáře:
Okomentovat