Onehdy jsem vám tady slibovala článeček s fotkami věnovaný mému červencovému výletu do Švýcarska, nuž zde ho máte, snad neurazí…:-)
Mám ráda hory, a tak si zřídkakdy nechávám ujít příležitost nějaké poznat. V kombinaci s pozitivním vztahem k železnici (tím myslím fenomén železnice jako takový, ne to, co si každý představí pod pojmem druhá třída v opožděném, narvaném vlaku Českých drah s cestou protkávanou výlukami a zakončenou dojezdem do nějakého zaručeně "úhledného" nádraží) je výsledkem občasný zájezd kamsi, kde se dá putovat a poznávat vlakem.
Zájezd - nejsme doma natolik organizačně schopní, abychom si něco zařídili sami, takže k tomu máme osvědčenou cestovku. Plán - dovezou nás autobusem do Švýcarska, ubytují v hotelu a budou nás vozit k nástupní stanici vybraného vlaku a čekat na nás ve stanici dojezdu. Zní to fajn, zvlášť když se podaří eliminovat alespoň jeden ze dvou nočních autobusových přejezdů. Nesnáším noční autobusové přejezdy - nikdy neusnu, je mi špatně z únavy a drnkám hlavou o sklo v rytmu prasklin v asfaltu, případně rovnou padám k zemi, když sedím do uličky. No nic.
Úvodní přejezd Čechy -> Švýcarsko je naštěstí denní, vyjíždíme brzo ráno z Prahy směr Plzeň, Rozvadov, Mnichov a tak dál. Autobus je úplně plný a klimatizace to množství lidí moc nepobírá. Anebo není zapnutá naplno - je totiž třeba uvážit, s jakou skladbou lidí putujeme - senioři a nemnoho rodin s dětmi = samí zimomřivci, kteří nad sebou zavírají větráky, jakmile dovnitř náhodně zavane trocha svěžejšího vzduchu. Zlaté staré Karosy s otevíracími okýnky, tyhle novodobé ubedněné rakve, kde průměrně vzrostlý Čech permanentně dře koleny o sedadlo před sebou, jsem si zrovna neoblíbila a pocit klaustrofobie chytám už krátce za Rozvadovem.
Řidiči jsou dva týpci "všudejsemjel - všechnoavšechnyznám" ve výmluvných vestičkách. Už při průjezdu kolem Mnichova se začínáme sázet, kdy se poprvé ztratí. Stihli to kupodivu už v Lindau, kde na kruhovém objezdu minuli zřetelnou ceduli Insel (ostrov) a za květnatého proslovu průvodkyně o tom, jak málo máme času, s přehledem zamířili do jakési vilové čtvrti.
Lindau - jediné bavorské město na břehu 65 km dlouhého a 15 km širokého Bodamského jezera je totiž naše první zastávka. Prohlídkám městeček příliš neholduji, jsem spíš příznivcem procházek v přírodě. Historické centrum Lindau se naštěstí nachází na malém ostrůvku na jezeře (nadmořská výška 397 metrů), a z mostu je tudíž vidět alespoň nějaká ta voda. A hory, k nimž míříme, což v nás vyvolává slastná očekávání - hory = výška = svěží vzduch = žádné vedro = pohodové léto = ideální dovolená. Když ovšem nebude pršet.
Konečně se přesouváme do Švýcarska, konkrétně do kantonu Graubinden. Jsme ubytováni v malém hotelu ve švýcarské lyžařské oblasti Lenzerheide. Zařízení je dobové a skutečně tu není vedro, což v nás vyvolává blažené úsměvy. Stejně jako místní pivo Calanda, které se vaří v nedalekém městě Chur.
Následující den považuji za svůj malý úspěch. Prosadila jsem totiž trhnutí se od skupiny a uskutečnění vlastního plánu. Program zbytku výpravy se totiž pro tento den doslova shoduje s jiným zájezdem, který jsme již absolvovali necelé dva roky předtím (bude-li čas a chuť, napíšu k tomu samostatný článek, neboť to tehdy stálo za to). Sice moc nechápeme, proč se právě tenhle jeden den programově kryje, ale nijak zvlášť nám to nevadí, ba možná právě naopak.
U pošty nedaleko našeho hotelu jsme naskočili do žlutého poštovního autobusu, který samozřejmě přijel na minutu přesně, jak už je ve Švýcarsku příjemným zvykem. Projeli jsme pár městeček zdejší lyžařské oblasti a vystoupili u nejbližší lanovky. Všude kolem nás jsou hory a my se už nemůžeme dočkat, až spočineme na nějakém vrcholku. Naším vyvoleným vrškem se stala hora Rothorn (2.865 m n.m.). V takové výšce chládek určitě bude, říkali jsme si, a taky že ano - sotva jsme dojeli nahoru, zatáhlo se celé údolí mraky.
Mraky mi v zásadě nevadí, neboť jsou podle mého názoru nadmíru fotogenické. Pokud z nich tedy neprší. Z těchhle naštěstí pouze pět minut padalo cosi podobného sněhu a po hodině je vítr postupně rozfoukal do dalších údolí a odhalil nám tak nádherné pohledy na okolní hory i podhůří. Vydali jsme se na procházku po okolních vršcích a já i můj foťák jsme byli ve svém živlu.
V jednu chvíli jsme dokonce dohlédli až do dalšího lyžařského střediska Arosa, kam jsme jeli vlakem při předchozím zájezdu (ten článek to vážně bude chtít). Je to zajímavé, koukat na známé místo úplně z jiného úhlu pohledu. Prý tu časem plánují spojení těchto dvou lyžařských oblastí - to pak bude něco.
Když jsme se dostatečně poprocházeli a vynadívali všude kolem, sjeli jsme lanovkou zpět do mezistanice Scharmoin (1.904 m n.m.) a vydali se na krátkou botanickou stezku s ukázkami alpské květeny (cedulky u různých rostlin). Potkávali jsme mnoho švýcarských turistů a všichni nás zdravili, jenže my vůbec nerozuměli, co nám to říkají. Guten Tag to nebylo. Grűss Gott taky ne. Nicméně jsme to po chvíli odposlouchali a aplikovali na další lidi, jež jsme míjeli. Vypadali šťastně. (Teprve po návratu náhledem do Wikipedie zjišťuji pravdu - švýcarský pozdrav zní Grűezi, což je zkrácenina a zkomolenina od Ich grűsse Sie - zdravím vás. Dobré, což?) Na konci stezky nás čekal pohled na pěkný vodopád.
Opět jsme se vrátili na mezistanici a dojeli až dolů. Před příjezdem Postauta jsme měli ještě chvíli času na procházku kolem místního jezírka Heidsee (1.480 metrů nad mořem). Chtěla jsem si půjčit šlapadlo, neboť já si zásadně všude chci půjčovat šlapadlo (neboli "pedalo"). Ale tak ne, prý je moc zima. Chmm!
Následujícího dne se opět připojujeme ke skupině. Autobus nás veze přes Chur a Disentis do průsmyku Oberalppass (2.044 metrů nad mořem), odkud se vydává na svou více než 1300 kilometrů dlouhou cestu řeka Rýn, a pak dolů do Andermattu a městečka Realp. Mezitím nás průvodkyně baví různými údaji - je vážně neskutečná - během 15 minut povídání se dostala od Ženevské konvence k postavení žen ve švýcarské společnosti (ženy mají volební právo až od 70. let 20. století!), odtud plynule přešla k Bernskému salašnickému psu, načež nás poinformovala o místě, kde zemřel Sherlock Holmes, a skončila u švýcarských vynálezů (mezi něž patří hlavně sýr, čokoláda, stoličky na dojení a suchý zip) a švýcarské gardy, která střeží papeže. Není nad dostatek informací.
Ve městě Realp je nádraží, kde náš autobus naloží na vlak a sedíce v autobusu projedeme po kolejích 15 km dlouhým tunelem pod průsmykem Furka do Oberwaldu. Zpátky pojedeme parním vláčkem právě přes tento průsmyk.
Vláček vyjíždí z městečka Gletsch, odkud je pěkně vidět místní ledovec.
Jedná se o vlak tažený parní lokomotivou - a o to je náš zážitek zvláštnější. Přes Furka pass se totiž železnice s běžnými vlaky neprovozuje - jezdí se tunelem pod průsmykem (kudy jsme ostatně právě přijeli i my). Do průsmyku se pak v letních měsících dá dojet autem. Anebo nyní i parním vlakem - v roce 1983 tady místní železniční nadšenci založili klub a začali opravovat zastarávající železnici. Dokonce se jim podařilo odkoupit z Vietnamu zpět původní parní lokomotivy, které tam byly prodány v roce 1947, a od roku 1992 postupně otevírají jednotlivé sekce železnice a vozí vláčkem turisty přes průsmyk sem a tam. Celá renovace by měla být hotova v příštím roce, kdy bude dokončen poslední úsek z Oberwaldu do Gletsche, který my jsme prozatím vyjeli autobusem. Nic moc ekologického to ale není - na jednu cestu z Realpu do Gletsche přes průsmyk Furka spotřebuje parní lokomotiva 700 kilogramů uhlí a 3.000 litrů vody. A to dosahuje maximální rychlosti 45 km/h na běžných a 20 km/h na ozubnicových kolejnicích. A předtím, než vyjede, je nutné stroj 5 až 6 hodin rozehřívat!
Nastupujeme do vlaku a já oceňuji svoji zimní lyžařskou bundu - nikdo mě nedonutí sedět spořádaně v uzavřeném vagónu, když mohu jet v zadním otevřeném vyhlídkovém voze! Je tam docela zima a fouká tam, jenže mě nic neodradí! Fotím ledovec, vlak a vůbec všechno. Jako japonský turista. Ostatní dělají totéž.
Z vyhlídkového vozu se vysoko na kopci stává nevyhlídkový, rolety jsou zataženy a my projíždíme úzkým, 1874 metrů dlouhým tunelem přes průsmyk. I přes rolety jsme po výjezdu z tunelu lehce přidušení - jen si zkuste jet úzkým tunelem za parní lokomotivou! Z tunelu se kouří ještě čtvrt hodiny poté, co jsme ho opustili. Na horním nádraží Furka (2.430 m n.m.) je ale veselo - hraje muzika, prodávají se švýcarské specialitky a čeká se na protijedoucí vlak. A pak už sjíždíme zpět do Realpu. Krásná dlouhá cesta (13 kilometrů za nějakých 100 minut), vřele doporučuji! A pak se vracíme přes Oberalp pass a Chur zpět do hotelu.
Další den - čeká nás cesta na jih, jenž patří k nejbohatším oblastem Švýcarska. Je opět teplo a slunečno - na jihu bude teplo a slunečno možná až moc. Posloucháme výklad o švýcarském noži - houževnaté kudle dokonalého muže a výsledku to dokonalého umu a nápaditosti místních obyvatel (to nevymýšlím, to cituji) a míříme přes průsmyk San Bernardino k jezeru Lugano.
Čeká nás výjezd další ozubnicovou železnicí z Capolaga na horu Monte Generoso (1.704 m n.m.). Cesta nahoru na horu trvá sotva 40 minut a kruhový výhled z nejvyššího bodu, kam se musí ještě pár minut vyšlápnout pěšky, stojí rozhodně za to.
Z hory je nádherný výhled na tři jezera - zejména na Lago di Lugano, jež se choulí v zátoce a krčí se mezi zaštiťujícími svahy (to opět cituji), hluboké až 279 metrů, a pak Lago di Como a Lago Maggiore. Je sice trochu mlžný opar, ale zřejmě ne tak moc, neboť všechna tři jezera prý nebývají vidět často. Opět obcházíme různé místní vyhlídkové body a já opět hodně fotím. Je to paráda.
Cesta dolů se odehrála po stejných kolejích a následovala krátká prohlídka 57 tisícového městečka Lugano obklopeného horami vysokými kolem dvou tisíc metrů. Opět je můj návrh na zapůjčení šlapadla odmítnut. Prý není čas. Chmm!!
Místo toho jsme zašli do pěkného kostela S. Maria degli Angioli a prošli se po nábřeží a v uličkách. Libo zakoupit švýcarské hodinky nebo nůž? Výběr je neomezený.
Opustili jsme Lugano a vydali se na dlouhou cestu zpět. Trochu nevýhoda, že jsou ty destinace tak vzdálené od hotelu, to vysedávání v autobusu trochu unavuje. Alespoň jsme se po cestě zastavili v soutěsce Via mala, kudy vedla obchodní cesta už v římských dobách a nebyla nikdy nic moc, což už napovídá i samotný název. Soutěska je vskutku hluboká, vrcholky nad ní rozeklané a skaliska monumentální. Při minulé návštěvě Švýcarska jsme byli až dole, nyní tedy využívám času na focení zeshora.
A k našemu zklamání nastal poslední den (škoda, že všechno pěkné je tak krátké). Opustili jsme hotel a vydali se na sever. Cílem je pro tento den jezero Vierwaldstätter See, čtvrté největší jezero ve Švýcarsku, jinak zvané též Luzernské. Čekala nás cesta ozubnicovou železnicí z městečka Goldau na horu Rigi (1.798 m n.m.), jež se tyčí na břehu tohoto jezera, a jiná ozubnicová železnice směrem dolů, která končí přímo na břehu jezera v přístavu Vitznau.
Měli jsme štěstí - od letošního léta zde opět jezdí znovuzprovozněná parní lokomotiva z roku 1873, která je údajně poslední funkční lokomotivou s vertikálním parním kotlem na světě (důvodem prý je, aby hladina vody v kotli byla i cestou do prudkého kopce či z kopce co nejvíc vyrovnaná). Od roku 1959 byla tahle lokomotiva vystavena v muzeu dopravy v Luzernu, než se ji koncem 90. let rozhodli opět zprovoznit. Je vskutku výstavní.
Na vrcholku Rigi nás zastihl krátký déšť, ale vítr mraky opět rychle rozfoukal a my se tak mohli naposled pokochat výhledem na švýcarské vršky. Kruhový výhled byl jedinečný, jezero se zdálo být pod námi takřka na dosah ruky, zvlášť když člověk namířil dalekohled na město Luzern - byl vidět i známý dřevěný Kapličkový most.
Dolů jsme tedy sjeli po jiných kolejích do jiného města, prakticky až na břeh jezera. Zapůjčení šlapadla už ani nenavrhuji (chmm!!!), i tak nám kolesový parník do Luzernu totiž málem ujel.
Plavba po jezeře nemá chybu, je sice trochu zataženo, ale neprší a to nám ke spokojenosti bohatě stačí.
Závěr našeho zájezdu byl věnován nezbytné prohlídce města Luzern s již zmíněným 170 metrů dlouhým Kapličkovým mostem. Ještě štěstí, že ho po požáru v roce 1993 opět obnovili, to by byla docela škoda. A to i přesto, že v Luzernu je dřevěný most ještě jeden.
Nemine nás návštěva jezuitského kostela ze 17. století ani kaple svatého Petra ze století 12., která je nejstarší budovou ve městě. Nemine nás ani nákup dárků - převážně samozřejmě čokolád všeho druhu. A na samotný závěr je tu památník s umírajícím lvem připomínající švýcarské gardisty zemřelé při ochraně francouzského krále Ludvíka XVI. v roce 1792.
A pak již následoval jen noční přejezd domů aneb to nejhorší nakonec - zkuste ráno od půl čtvrté tvrdnout před zamčenými dveřmi stanice metra Zličín, až pojede první metro!(Na upozornění Nerly přidávám odkaz na Wikipedii pro ty z vás, kteří by si chtěli něco přečíst o ozubnicové železnici.)
Žádné komentáře:
Okomentovat