Včera večer jsem se vrátila z kina plna zážitků z nového filmu Quentina Tarantina, o které bych se s vámi ráda podělila - zvlášť jste-li příznivci tohoto režiséra. A varování - popis děje je možná trochu podrobnější, takže může obsahovat spoiler:-)
Předně musím upozornit, že toto opravdu není žádná vysoce objektivní recenze. Jsem totiž člověk, který Tarantinovu filmovou tvorbu v podstatě dost nekriticky obdivuje a nelze tedy ode mne očekávat žádná nadmíru relevantní hodnocení.
Pravda, Tarantinův předposlední počin Grindhouse: Auto zabiják (jednalo se o dvojfilm, z něhož druhou část Planeta teror natočil režisérův dlouholetý kamarád Robert Rodriguez) byl poněkud slabším odvarem jindy tolik obvyklého nářezu, ale přesto na psychopatického Kurta Russella za volantem auta upraveného pro kaskadéry vzpomínám vcelku radostně.
Hanebný parchanti (Inglourious Basterds, USA/Německo 2009) nás přivádějí do období zcela odlišného - bylo - nebylo v nacisty okupované Francii - hlásá úvodní titulek, spouští se hudba typická pro Tarantinovy filmy a příběh rozčleněný v duchu tarantinovské tradice na několik kapitol se může rozjet naplno.
Francouzský venkov roku 1941 - na mléčnou farmu pana LaPadita přijíždí plukovník Hans Landa (výborný Christoph Waltz, jehož jedinou slabinou je to, že v průběhu filmu ztratil onen věrohodný německý přízvuk, s nímž hovořil anglicky) přezdívaný též Lovec Židů. Má totiž oprávněné podezření, že pan LaPadite schovává pod podlahou svého domu pětičlennou židovskou rodinu spřáteleného farmáře Dreyfuse. Pan LaPadite je muž jako hora a ruce se mu jen tak neroztřesou - v klidu si zapálí dýmku, nabídne plukovníkovi sklenici čerstvého mléka a přirozeným, nijak nepodezřelým způsobem zodpovídá všechny jeho otázky. Ovšem ani plukovník Landa nezůstává pozadu. I on si zapálí dýmku (a komičtější dýmku jste asi nikdy neviděli), chová se velice mile, způsobně a nanejvýš zdvořile a ukáže se být jako člověk s neskutečným talentem kohokoli znejistit a následně i zlomit.
Vzhledem k Tarantinovu vytříbenému smyslu pro krutou životní ironii a s ohledem na skutečnost, že jméno pana LaPadita v hovorové francouzštině foneticky znamená "on to neřekl", nemusím asi dodávat, jak tato úvodní scéna dopadne. Pro příběh je nicméně stěžejní, že jedna členka z oné židovské rodiny, dcera Shosanna (krásná Mélanie Laurent), se přece jen zachrání a odchází do Paříže pod cizím jménem.
Další kapitola nás seznamuje s druhou linií příběhu - zde hraje hlavní roli velitel gangstersko-indiánské americko-židovské jednotky Aldo Raine (Brad Pitt v pro mě jedné ze svých vůbec nejlepších rolí od filmu 12 opic), přezdívaný též Apač - on vskutku nemá ve zvyku brát německé zajatce, on je totiž na místě rovnou skalpuje. Bůh a Quentin Tarantino ho obdarovali věrnými společníky Donnym Donowitzem s baseballovou pálkou (Eli Roth), zběhlým německým vojákem Hugem Stiglitzem (Til Schweiger) a rovněž výrazným přízvukem z amerického Tennessee (což je zároveň Tarantinovo rodiště), což zní drsně už když mluví anglicky. Když pak ale mluví italsky, je to vážně… neskutečné.
Jak spolu tyto dvě linie příběhu souvisejí, se ukazuje vzápětí. Se Shosannou se znovu setkáváme v Paříži, kde provozuje kino po svojí mrtvé tetě a strýci. A osud jí přihrává do cesty německého válečného hrdinu, ostřelovače Fredericka Zollera (Daniel Brűhl), který se zastřelením nějakých 300 lidí ve třech dnech proslavil natolik, že o něm ministr propagandy a hlavní osoba německého filmového průmyslu Joseph Goebbels natočil film Pýcha národa, jenž se ještě před dokončením tvářil být natolik zásadním, že účast na jeho premiéře přislíbily špičky Třetí říše s Fűhrerem v čele (mimochodem se nebojte, že byste je v davu snad nepoznali, ve filmu jsou zřetelně označeni šipečkami:-)).
Další tarantinovskou skvěle vykonstruovanou ironií osudu se mladý Zoller setkává s Shosannou, dívka ho velice přitahuje, a tak přesvědčí Goebbelse, aby premiéru filmu uspořádal v jejím kině. Scény, kdy se Židovka skrývající se pod jinou identitou nachází v samém středu německých fanatiků, jsou ze strany její i představitelů oněch Němců sehrány vskutku brilantně a nenechávají člověka napětím vydechnout. A to zejména ve chvíli, kdy se v příběhu opět objevuje plukovník Landa, který by měl mít zajištění bezpečnosti projekce na starosti, a objedná dívce k pití sklenici mléka…
Shosanna však neváhá a hrdinně chytá příležitost za pačesy. Disponuje totiž vedle touhy po pomstě za svoji mrtvou rodinu i několika sty kotouči vysoce hořlavého filmového materiálu, pevnými a dobře uzamykatelnými dveřmi kinosálu a černošským přítelem ochotným jí pomoci s jakkoli šíleným plánem.
A zároveň se rozbíhá i Operace Kino spočívající v průniku Aldova komanda na představení a v zabití tolika nacistů, kolik bude možné. Tahle operace sice chvíli nemá moc šancí na úspěch, neboť dvojitá špionka (oblíbená to postava rozličných příběhů) herečka Bridget von Hammersmark (Diane Kruger) uskutečňuje domluvu s Američany převlečenými za Němce v hospodě, kde se právě slaví narození syna jednoho rotmistra, a když se potkáte s německým "profesorem Higginsem", který váš původ po pronesení jedné věty zařadí do oblasti pětkrát pět kilometrů, a jste Američan, který navíc ukazuje čísla na prstech trochu jinak, než jsou v Německu zvyklí, nemáte moc šancí nebýt odhalen. Ovšem stále je tu špetka naděje na "konečné řešení" (v tomto případě tedy na ukončení celé války), neboť plukovník Landa je přece jen především člověk pragmaticky uvažující…
Na Tarantinovi je pozoruhodné to jeho zbožňování všech postav. Ať už v příběhu hrají roli kladnou či zápornou, vždy si jejich osudy a hlavně propracované dialogy člověk beze zbytku užije. Jedna z posledních scén, kdy celý kinosál vzplane mohutným plamenem (mimochodem při natáčení těchto záběrů se údajně celý objekt bezmála zřítil), však nenechává nikoho na pochybách, které straně režisér fandí.
Tarantino je prostě filmový génius - dokáže se vrtat v každé vteřině filmu, jako Brad Pitt ve střelné ráně Diane Kruger, až ji vycizeluje do naprosté dokonalosti. Vykonstruovanost - to jistě, ale člověka přesto po celou dobu sledování filmu nepřestává jeho příběh fascinovat a bavit, stejně jako občasné vsuvky (černobílý film o tom, jak vás s hořlavým filmovým materiálem nepustí ani do tramvaje) nebo odkazy na další filmy, ať už Tarantinovy nebo úplně cizí.
Uvěřitelnost celého příběhu navíc podtrhuje i fakt, že se odehrává ve všech relevantních jazycích - Francouzi mluví francouzsky, Němci německy a Američané anglicky. A Brad Pitt dokonce "mluví" i italsky, respektive on se spíš italsky tváří. Nezapomenutelný výraz, opravdu!
Zdroj foto: Bontonfilm
Žádné komentáře:
Okomentovat