Čas rozjet jubilejní dvacátou kapitolu. Skoro se toho čísla děsím! :-)
Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (1. část)
Následujícího rána Nathalii probudilo nemilosrdné drnčení starého budíku, který si s sebou přivezla z Bradavic a nařídila ho na půl osmou, aby Malfoyovým nebylo divné, proč jejich host tak dlouho vyspává. Události předešlé noci jí nedovolovaly usnout, po rozhovoru se Snapem se převalovala na lůžku ze strany na stranu a do neklidného spánku upadla až k ránu, necelé dvě hodiny před zazvoněním budíku. Nyní bezvládně seděla na posteli, hleděla do prázdna, a kdyby měla víc síly, proklínala by den, kdy se k téhle akci zavázala.
Uložila Potterův neviditelný plášť i Brumbálovo zrcátko na dno kufru, který pro jistotu zabezpečila kouzlem proti otevření - asi by totiž nebylo úplně nejšťastnější, kdyby na takové podezřelé předměty narazil při úklidu některý z Malfoyových domácích skřítků a náhodou se střetl s pohledem bradavického profesora lektvarů; odpovídat na dotazy pána domu by pak nebylo nic příjemného, a to i bez Veritaséra.
Několika dalšími mávnutími hůlkou uvedla pokoj do stavu, jenž podle jejího názoru nevyvolával žádná podezření, a v půl deváté se připojila k Narcise a Dracovi na snídani. Lucius Malfoy prý brzy ráno opět vyrazil do Londýna za svými záležitostmi a Nathalie tomu byla více než ráda - jeho případným otázkám tak naštěstí unikla, i když Narcisa nezůstala nikterak pozadu a podrobila Nathalii nenápadnému výslechu hned poté, co se Draco odešel učit do svého pokoje.
"Vyspala jste se dobře, slečno Belartová?"
"Ano, děkuji za optání."
"Doufám, že vás nic nerušilo ze spaní," nadhodila Narcisa a zkoumavě pozorovala obličej svojí společnice.
"Ach ne, obvykle spím velmi tvrdě," usmála se Nathalie s hranou bezstarostností, v příští chvíli se ale stejně tak předstíraně zarazila, jako by jí až nyní došel jakýsi skrytý význam Narcisiných slov. "Něco se snad přihodilo?" nasadila starostlivý obličej. "A proto musel pan Malfoy tak časně -" Ono tázavé nedokončení věty zamlžovalo její podíl na nočním rozruchu více než dostatečně, jak alespoň předpokládala.
"Ne, ne," zavrtěla Narcisa rychle hlavou. "Manžel je pryč v jisté záležitosti, která... ale to s tím nijak nesouvisí. Ptám se ze zcela jiného důvodu - k ránu jsme tu totiž měli poněkud neočekávanou nepříjemnost."
"Ale? Co se stalo?" zajímala se zdvořile Nathalie hledíc bez mrknutí oka do Narcisiny tváře.
"Oh, nic zvláštního, jen pár neodbytných běhnic. S lítostí musím konstatovat, že naše sídlo není zdaleka udržováno tak, jak bych si přála, a ty mazané potvory dnes v noci způsobily na půdě hotový poprask. Manžel byl velice rozezlený - je přece věcí domácích skřítků udržovat v domě pořádek, jenže na služebnictvo se člověk prostě nemůže v žádném ohledu spolehnout. Vždyť v Bradavicích domácí skřítci také pracují, tak to musíte znát z vlastní zkušenosti - nemáte občas dojem, že ti malí neřádi nedělají nic jiného, než že hledají, jak se vyvléknout ze svých povinností?" Nečekala ani na odpověď a pokračovala: "Představte si, že mě jedna z těch zatrolených běhnic dokonce pokousala!" A pozvedla k Nathalii ovázanou ruku.
"U všech druidů," vydechla Nathalie účastně, "je to moc zlé? Neměla byste s tím raději zajít ke svatému Mungovi? Slyšela jsem, že zuby běhnic jsou dost jedovaté!"
"Příslušné sérum máme samozřejmě mezi domácími léčivými lektvary," přikývla Narcisa důležitě, "ovšem ještě teď mi v té ruce škube," zamračila se. "Neztrestat již manžel domácího skřítka, který tohle způsobil, udělala bych to s chutí sama. Ale zdá se, že si ten lajdák ještě teď někde líže rány," dodala tvrdě a Nathalie se mimoděk zamyslela nad tím, zda si je Narcisa Malfoyová vědoma skutečnosti, že její manžel používá k trestání domácích skřítků neprominutelné kletby. Jistě - po formální stránce bylo všechno v pořádku - co se týkalo kleteb, které se nepromíjejí, stíhalo kouzelnické společenství pouze jejich použití proti lidským bytostem; to však Malfoyovo počínání v Nathaliiných očích nikterak neomlouvalo.
Domácího skřítka Dobbyho potkala, když si šla do svého pokoje pro skicář, aby mohla pokračovat ve studiích Narcisina obličeje a postavy. Dobby se ploužil po chodbě ode dveří vedoucích na půdu směrem k zadnímu schodišti; vlekl se sehnutý téměř až k podlaze a za sebou táhl pytel, pod jehož povrchem se na několika místech rýsovaly obrysy bezvládných končetin pochytaných běhnic.
"Dobby!" zavolala na něj tiše, aby ji neslyšel Draco zavřený ve svém pokoji.
Skřítek se po ní překvapeně ohlédl a ona pospíšila k němu.
"Jsi v pořádku?" vyhrkla dřív, než si stačila uvědomit, co říká, a stvořeníčko před ní na ni ještě víc vykulilo svoje veliké oči.
"Jak to slečna myslí?" zeptal se Dobby udiveně. "Copak slečna ví, že..."
"Myslím to, jak se k tobě tvůj pán zachoval včera v salonu," skočila mu Nathalie rychle do řeči, než skřítek zmíní neprominutelnou kletbu, o níž ona rozhodně nemohla nic vědět. "Viděla jsem, že jsi do něj nevrazil úmyslně. A navíc jsi sbíral moje kresby. Je mi vážně líto toho kopance, tím víc, když teď vidím, jak špatně chodíš..." Odmlčela se. Ani nevěděla, proč skřítka vlastně oslovila, to jen, že si za všechny jeho včerejší útrapy připadala zodpovědná.
"Nathalie Belartová se omluvila Dobbymu!" zašeptal skřítek nevěřícně. "Dobbymu se nikdy nikdo neomluvil!" vydechl a jeho oči se zalily slzami, z nichž jedna mu stekla na dlouhý, tenký nos. "Dobby už slyšel, že někteří kouzelníci se chovají ke svým domácím skřítkům, jako by je považovali za sobě rovné, ale nikdy nevěřil, že to někdy sám zaži- "
Zarazil se v půli slova a jeho už tak dost pomačkaný obličejík se pokřivil hrůzou.
"Ten NEŘÁD Dobby!" vykřikl nahlas, upustil pytel s běhnicemi na koberec a jal se mlátit čelem do nejbližší zdi. "Ten prolhaný mizera mluví, jako kdyby rodina jeho pána nebyla tou nejlepší rodinou na světě!" kvílel dál, přerušován pouze dutými údery svojí hlavy o stěnu.
"Dobby, mon dieu, uklidni se! Já přece nechtěla..." Vztáhla k němu ruce, ohlížejíc se vyděšeně ke dveřím Dracova pokoje - nemusela čekat dlouho - chlapec se objevil na chodbě hned vzápětí.
"Co se to tady zatraceně děje?" zeptal se, sjížděje celou scénu povýšeným zrakem. "Dobby, ty neřáde, copak ti nestačil ten ranní trest od mého otce? Chceš snad ještě přídavek?" roztáhl bledé rty ve zlém úsměšku.
"Řekla bych, že si svoje provinění naopak velmi vyčítá," vložila se Nathalie mírně do Dracova proslovu, shýbla se pro pytel s běhnicemi a vtiskla ho vzlykajícímu skřítkovi do ruky.
Chlapec ji pozoroval s nevěřícně povytaženým obočím.
"To je také jedině dobře," odvětil chladně. "Otec je s ním už tak dost nespokojený. Mohlo by se snadno stát, že si jednoho dne pořídí jiného, schopnějšího skřítka, Dobbyho zamkne do sklepa a nechá ho tam vyhladovět."
"Zamknout Dobbyho do sklepa? TO NEEE!" štkal skřítek vystrašeně a chytil se za svoje plandavé uši v očividném pokusu vyrvat si je z hlavy. "Dobby je dobrý skřítek, věrně slouží svojí rodině..."
"Neřvi!" okřikl ho Draco pánovitě. "A koukej mazat a rychle se zbavit těch potvor!" kývl k pytli v Dobbyho ruce. "Ať už jsi zpátky, víš, že ti můj otec nakázal provést údržbu mého koštěte. Jestli na něm uvidím jedinou šmouhu, tak..."
Ponechal větu nedokončenou, ale výmluvné mávnutí jeho ruky jasně naznačovalo, jaký trest by asi skřítka čekal. A s tím nechal Nathalii i Dobbyho stát na chodbě a s namyšleně vztyčenou špičatou bradou odkráčel zpět do svého pokoje a bouchl za sebou dveřmi.
"Počkej tu na mě," šeptla Nathalie Dobbymu stojícímu u zdi se svěšenou hlavou, odběhla do svojí ložnice, kde se chvíli přehrabovala ve svých věcech neuspořádaně vyházených na stůl, a pak se se skicářem zastrčeným v podpaždí jedné ruky a s dózičkou naplněnou po okraj žlutavou mastí v druhé ruce vrátila zpět k Dobbymu, jenž se ani nepohnul z místa.
"Tady máš," podala mu mast. "Všimla jsem si spálenin na tvých rukách," pokývla ke skřítkovým dlaním, které, jak včera v noci nechtěně vyslechla, si Dobby za trest spálil žehličkou. "Zabírá to sice hlavně na kůži poškozenou lektvary umělecké magie, ale na tohle by to snad mělo fungovat také."
Zmlkla a pozorovala jeho užaslý výraz. Bezděčně jí připomněl bradavickou domácí skřítku Daisy a její vděčné oči, když po Štědrém večeru přišla Nathalii poděkovat za dárek. Regenerační krém Elfe de maison by se Dobbymu zřejmě hodil mnohem víc než jí.
"Děkuji," zamumlal skřítek dojatě, "Nathalie Belartová je ta nejlep-"
"Mlč, prosím tě," zarazila ho pohotově dřív, než zase vypustí z úst něco, za co bude cítit potřebu se potrestat, a rychle sešla po schodech do ranního salonku, kde nalezla Narcisu vyřizující nějakou korespondenci.
"Všechno v pořádku?" otázala se jí paní domu, ale její soustředěně pokrčené čelo dávalo tušit, že se víc zaměřuje na dopis, jenž právě píše, než na svoji společnici. "Zaslechla jsem nějaký křik," vzhlédla na okamžik.
"Nic se nestalo, to jen váš domácí skřítek už zřejmě pochytal všechny běhnice. Měl jich plný pytel," odpověděla Nathalie, pohodlně se usadila v křesle a začala kreslit obrysy Narcisiny postavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat