Závěr osmnáctky a vstup do Malfoyova domu. A obvyklé věnování těm, kteří komentovali všechny čtyři předcházející části této kapitoly, což jsou: Awia, Dorea, Hope, JSark, Kaya, lilalila, Miss.Hide, Nerla, Polgara, Scissors, sir matyas, soraki a Tereznik. Děkuju moc! (A předem se omlouvám za... ale co, nebudu spoilerovat!;-))
Kapitola osmnáctá: Malfoyovo sídlo (5. část)
Dveře jim otevřel velmi starý a seschlý domácí skřítek zabalený do čehosi vypadajícího jako kus starého ošoupaného závěsu. Přeměřil si Nathalii nerudným pohledem, ale sotva vzhlédl ke Snapeovi, mihlo se jeho vrásčitým obličejem poznání.
"Profesor Snape," zakrákal a ukláněl se tak hluboko, že se málem uhodil do hlavy o dřevěný práh. "Lenny je moc rád, že pána zase vidí…"
"Je doma tvůj pán?" přerušil ho Snape netrpělivě a prošel kolem skřítka do vstupní chodby, nesměle následován Nathalií.
"Pan Malfoy odcestoval brzy ráno do Londýna," odpověděl skřítek a úslužně oběma odebral pláště, "ale Lenny má příkaz odvést pana profesora i slečnu Belartovou k paní Narcise. Pokud by slečna byla tak laskavá a nechala své zavazadlo zde, Lenny by ho odnesl do jejího pokoje hned, jak pana profesora a slečnu uvede do ranního salonku."
Nathalie mlčky sklonila hůlku a nechala svůj kufr dopadnout na mramorem dlážděnou podlahu, načež následovala Lennyho a Snapea do veliké haly, z níž vedlo dál do domu několik chodeb a jedno zdobné schodiště, a poté do menší místnosti s několika kulatými stolky a polstrovanými, pohodlně vyhlížejícími křesílky. Jejich kroky ztlumil měkký, bledě zelený koberec, jen o něco málo světlejší než tapety ze stříbrozelené látky, jež zdobily zdejší zdi. Závěsy byly zpola zataženy a v místnosti panovalo ospalé příšeří, přerušované pouze šustěním látky v rukou drobné domácí skřítky sedící na stoličce vedle křesla obráceného k oknu.
"Lenny přivedl profesora Snapea a slečnu Belartovou, paní," spustil skřítek, sotva si decentně odkašlal, a Nathalie vzápětí spatřila, jak se z křesla, u nějž seděla domácí skřítka, zdvihla vysoká, štíhlá, důstojně vyhlížející dáma, v níž ke svému nemalému překvapení poznala onu světlovlasou ženu z jedné ze svých obrazovideckých kreseb.
"Severusi," usmála se žena poněkud afektovaně na profesora, vykročila k němu a sevřela jeho dlaň ve svých. "Ráda tě opět vidím."
"Narciso," pokývl jí Snape na pozdrav, "potěšení je na mojí straně," dodal, ale Nathalie hádala, že v tom není o nic víc upřímnosti, než v pozdravu Malfoyovy manželky. "Toto je slečna Nathalie Belartová," mávl rukou Nathaliiným směrem a jí bezděčně napadlo, že to je vůbec poprvé, co ho slyší vyslovit její jméno vcelku normálním způsobem. Byla to příjemná změna.
"Ach, jistě," věnovala jí Narcisa studený úsměv, který jejímu krásnému obličeji příliš neprospíval. "Lucius mě zpravil o vašem příjezdu, slečno. Narcisa Malfoyová," představila se a obě si potřásly rukama. "Lenny, odnes zavazadlo slečny Belartové do pokoje pro hosty a ty dojdi pro čaj, Tino. A zavolej Draca, ať sem hned přijde," obrátila se na domácí skřítku, která okamžitě odložila látku se složitou výšivkou a odkvačila ze dveří za Lennym.
"Lucius musel ráno nečekaně odjet do Londýna v jisté neodkladné záležitosti, ale měl by se vrátit ještě před polednem," vykládala Narcisa, když se usadili kolem jednoho ze stolků. "Zdržíš se na oběd, Severusi?" otočila hlavu ke Snapeovi tak, že na ni dopadalo rozptýlené světlo od okna a Nathalie si ji mohla konečně pořádně prohlédnout.
Byla to nepochybně ona - žena z její věštby - plavé vlasy jí splývaly v bohatých kadeřích na záda, sepnuté na temeni hlavy několika ozdobnými sponami, chladné modré oči pozorně sledovaly Snapeův obličej a její drobné bělostné ruce si bezděčně pohrávaly s lemem bohatě vyšívaného vínového kabátce, jenž vkusně doplňoval stříbřitě šedivé šaty pod ním. Nathalie stěží mohla uvěřit tomu, že tato hrdá, krásná a chladná žena, padne jednoho dne s pláčem na kolena před Severuse Snapea a donutí ho složit neporušitelnou přísahu. Čeho se ta přísaha bude týkat, to se ovšem Nathalie mohla jenom domýšlet.
"To bohužel nepůjde," slyšela jako ve snu Snapeovu odpověď, zatímco byla myšlenkami na míle odtud, "během hodiny se musím vrátit zpět do Bradavic. Před obědem mě ještě čeká dvouhodinovka lektvarů se třetím ročníkem," zkřivil znechuceně rty.
"Pořád tak nadšený ze svojí práce?" ušklíbla se Narcisa pobaveně. "Ráda bych tě ujistila, že ti Lucius kdykoli sežene mnohem lepší místo, nicméně znáš jeho názor na současné složení bradavického učitelského sboru. Pro nás jsi jedinou zárukou, že na podzim nepošleme svého jediného syna do doupěte naprosté tuposti a ignorantství."
Nathalie potlačila nutkání vytřeštit na Narcisu oči a raději se mlčky věnovala šálku čaje, který jí navrátivší se domácí skřítka právě podala.
"Ostatně tady ho máme," roztál znenadání Narcisin obličej v překvapivě něžném úsměvu, když se ve dveřích ranního salonku objevil chlapec sotva desetiletý a přejel všechny přítomné povýšeným pohledem. "Pojď sem, Draco, a pozdrav profesora Snapea a slečnu Belartovou."
Jak se k nim plavovlasý bledolící chlapec se špičatou bradou a světle šedýma očima pomalu přibližoval, zasáhla Nathalii další vlna poznání - i jeho už totiž kdysi viděla, ačkoli o dost staršího. Ta kresba následovala ihned po obrázku jeho matky a chlapec se na ní o čemsi bouřlivě dohadoval se Severusem Snapem.
Musím se na to zeptat Brumbála, napadlo ji, to už však stál Draco před ní a zkoumavě si ji prohlížel arogantníma očima, jimiž se tolik podobal svému otci. Vzápětí se otočil ke Snapeovi a jeho obličej se radostně rozzářil.
"Profesore Snape," pozdravil ho drobnou úklonou, "je mi ctí vidět vás v našem domě," pokračoval šroubovaně a jeho matka se tiše rozesmála.
"Draco se už nemůže dočkat, až pojede do Bradavic," vysvětlovala, zatímco Snape si hocha měřil zkoumavým zrakem. "A samozřejmě všichni doufáme, že se dostane do tvojí koleje, Severusi. Všichni Malfoyové vždy studovali ve Zmijozelu, to jistě víš."
"Ovšemže," přitakal Snape nehnutě a nadále pátral v chlapcově obličeji. "Jsem přesvědčený, že co se týče koleje, nemusíte mít o Draca žádné obavy," dodal poté pomalu a vyměnil si s Narcisou výmluvný pohled.
"Draco trval na tom, abych mu již nyní opatřila všechny učebnice pro první ročník," pokračovala Narcisa, obracejíc se s pýchou na svého syna. "Je tak chytrý a ctižádostivý!"
"Bude dělat Zmijozelu čest," přikývl Snape a semknul rty do úzké linky, z níž Nathalie nebyla s to nic konkrétnějšího vyčíst.
"Jdi, Draco, a ukaž profesorovi Snapeovi své učebnice," vybídla matka syna, jsouc povzbuzena Snapeovou vstřícností, "a při té příležitosti můžeš doprovodit slečnu Belartovou do jejího pokoje," dodala a s hrdostí v obličeji pohlížela za svým synem mířícím ke dveřím.
Snape se s Narcisou rozloučil, přijímaje její pozvání na nedělní oběd, a vydal se s Nathalií a Dracem zpět do vstupní haly a odtud po mramorovém schodišti do prvního patra. Prošli téměř na konec dlouhé chodby a zastavili se u dveří ze světlého dřeva, za nimiž se nacházel útulně zařízený pokoj pro hosty; Nathaliin kufr již stál vedle postele. Draco chtěl místnost hned zase opustit, ale Snape vešel znenadání dovnitř a klidným krokem zamířil k oknu.
"Vzpomínám si na tento pokoj," prohlásil nevzrušeně, "je orientován do zahrady, že?" navázal a vyhlédl z okna do líně se převalující mlhy.
Nathalie nepatrně nadzdvihla obočí nad jeho počínáním, ale v zápětí pochopila, o co se mu jedná, a postavila se k oknu vedle něj. Draco je nepříliš nadšeně následoval.
"Pobýval jsem zde při své poslední návštěvě," pravil Snape a otočil se zpět do místnosti, přejížděje ji pozorným pohledem. "Příjemné místo."
"Ano," souhlasil Draco, který zjevně netušil, co si má o profesorově chování myslet, ale snažil se, seč mohl, nedat na sobě nic zdát. "Moje ložnice je hned vedle, pane."
Nathalie se střetla s profesorovým pohledem a jeho netrpělivému pokývnutí směrem k oknu dobře porozuměla.
"Mhm, profesor Snape mi říkal, že zde máte několik bílých pávů. Mohu je odtud spatřit?" snažila se přivést chlapcovu pozornost k výhledu, zatímco Snape nenápadně vytáhl hůlku a začal obcházet pokoj kolem dokola. Plnil tak slib, který dal Brumbálovi, a ověřoval, jestli jí zde nehrozí nějaké nebezpečí. Byla mu za to vděčná.
"Je zima, slečno," pokrčil rameny Draco, "myslím, že pávi jsou zavření někde v teple. Ale můžeme se na ně zajít podívat, jestli…," otáčel se od okna, ale ona ho hned přerušila.
"Zdá se mi to, nebo doopravdy slyším vodu tamhle z té fontány?" ukázala ven, ignorujíc Snapeovo významné povzdychnutí nad jejími chabými pokusy o odlákání Dracovy pozornosti.
"Jistěže," přikývl chlapec, "je začarovaná tak, aby po celou zimu nezamrzla…," a pokračoval v povídání, dokud je Snape, který mezitím úspěšně dokončil prohlídku pokoje, nevyzval k odchodu.
"Vše v pořádku," zamumlal jí do ucha, když procházela kolem něj na chodbu.
"Děkuji," špitla tiše se sklopenou hlavou. Bylo jí jasné, že za jakýkoli jiný náznak vděku by ji nepochválil. A to i přesto, že následnému prohlížení Dracových učebnic nevěnoval zdaleka tolik pozornosti, jako průzkumu jejího pokoje.
"Musím říct, že nejsem příliš nadšen z představy pobytu mezi všemi těmi mudlovskými šmejdy," zkonstatoval Draco zničehožnic, když scházeli po schodišti zpět do přízemí, v jeho obličeji se objevil nepěkný úšklebek a vyčkávavě se otočil, jako by zkoušel, co mu na to ředitel zmijozelské koleje a zároveň člověk, jemuž důvěřují jeho vznešení, čistokrevní rodiče, odpoví.
Nathalie zalapala po dechu a střelila rychlým pohledem po Snapeovi. Je přece bradavický profesor! Takhle urážlivé prohlášení nemůže nechat jenom tak! Zdálo se jí, že zahlédla nepatrné škubnutí svalu v jeho obličeji, ale ani se nezastavil v chůzi, když mladému Malfoyovi odpovídal:
"Měl bys dávat větší pozor, na to, co říkáš, Draco. Každý by nemusel tvé nadšení pro věc pochopit správně." A věnoval mu jeden nehybný pohled.
Chlapec zrudl a sklopil hlavu.
"Jistě, pane," a seběhl zbytek schodů, následován Snapem a Nathalií, která se v příští chvíli neovládla a se zlostně zaťatými zuby lehce udeřila profesora do ramene. Ani se neotočil.
"Vaši rodiče ale jsou kouzelníci, doufám," držel se Draco i nadále tématu, otáčeje se tentokrát na ni poté, co došli do přízemí. "Mnoho bradavických obrazů totiž pochází z pozůstalosti členů našeho rodu. Nesnesl bych pomyšlení, že se jich dotýkají nečisté ruce."
Musela se kousnout do rtu, aby na toho spratka nezačala řvát.
"Samozřejmě," drtila odpověď mezi zuby a nenáviděla Snapea za ten netečný pohled, který na ni upíral. "Ostatně moje přijetí schvaloval tvůj vlastní otec, Draco."
"A co dělají vaši rodiče?" pokračoval chlapec v křížovém výslechu.
"Otec je činný v Mezinárodním sdružení kouzelníků," odvětila suše (otcovu předešlou funkci v oddělení vztahů s mudly na francouzském Ministerstvu kouzel se rozhodla raději nezmiňovat), "a matka pracovala pro Fond na záchranu kouzelnických památek."
"Pracovala?" povšiml si Draco bystře minulého času.
"Před několika lety zemřela," sdělila mu Nathalie chladně a snažila se zatvrdit svůj výraz před jakýmkoli náznakem bolesti tím spíš, že Snapeovy černé oči se náhle zavrtávaly do její tváře nadmíru pozorně.
"To je mi líto," zareagoval Draco okamžitě, jí však bylo jasné, že to není nic víc než naučená zdvořilostní fráze. Nikdy by nevěřila, že si dokáže během jediné hodiny vypěstovat nesnášenlivost k takhle malému dítěti. Mladý Malfoy však předčil její nejpesimističtější očekávání.
"To je v pořádku," pokrčila rameny, jakoby se nic nestalo, a nehty zaťaté do dlaní schovala za zády. Snape ji ještě chvíli zkoumavě sledoval, pak ale zavolal domácího skřítka Lennyho a převzal od něj zpět svůj plášť.
"Uvidíme se v neděli," řekl ještě a vyšel do houstnoucí mlhy. Dveře se za ním zavřely a Nathalie zůstala uvnitř, vydána napospas Luciusovi Malfoyovi a jeho rodině.
Žádné komentáře:
Okomentovat