Je čas rozjet novou kapitolu povídky. Jak se asi Nathalie u Malfoyů zabydlí? Jaký názor si udělá na jednotlivé členy rodiny? A kdy se odhodlá k první pátrací akci? Přeji fajn počtení! :-)
Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (1. část)
Lucius Malfoy se vrátil až k večeru, a tak Nathalie strávila zbytek dopoledne a celé odpoledne ve společnosti jeho manželky a syna, nevycházejíc z údivu nad velkolepostí Malfoyova sídla a nákladností jeho domácnosti - oběd jim servíroval domácí skřítek, jehož dosud neviděla; jiného skřítka pak z okna zahlédla uklízet sníh z nekonečného spletence cestiček vinoucích se zahradou.
Narcisa Malfoyová byla bezesporu skvělou hostitelkou - neustále Nathalii nabízela další a další vybraná jídla a zdvořile a poměrně podrobně se jí vyptávala na její studium restaurátorství, následnou kariéru a práci v Bradavicích. Nathalie však měla i přesto neodbytný dojem, že Narcisina pozornost je pouze předstíraná a že paní domu okamžitě vypouští z hlavy veškeré informace, kterých se jí dostane.
Nathalii nicméně nepřestávalo udivovat, s jakou otevřeností se Malfoyova manželka kriticky vyjadřuje o všem, co se týkalo vedení bradavické školy a obzvláště Albuse Brumbála. Narcisa se ani neobtěžovala zjišťovat Nathaliin názor na jejího zaměstnavatele a už jí předkládala ten svůj, který, jak Nathalie vytušila, sice spíš doslova kopíroval názor jejího chotě, ale přesto anebo snad právě proto byl nečekaně tvrdý a nesmlouvavý. Brumbál byl podle Malfoyových jeden z nejneschopnějších ředitelů, jakého kdy Bradavice měly, a za tímto poznatkem si celá rodina včetně Draca, jenž ředitele dosud ani osobně neznal, skálopevně stála, aniž by je příliš trápilo, že tím mohou jen potvrzovat přesvědčení ostatních o svém přiklánění se k někdejšímu hnutí kolem Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.
Nathalie však byla předem odhodlaná neřešit nic, co by v rozhovorech s Malfoyovými mohla vyslechnout, a soustředit se na svůj úkol. Zajistit si podrobnou prohlídku sídla ale nakonec nebylo zdaleka tak obtížné, jak si během bezesných nocí, jež předcházely jejímu příjezdu, představovala - stačilo pronést pár přiměřeně pochvalných komentářů ohledně několika cenných uměleckých děl předních kouzelnických mistrů nacházejících se v jídelně a Narcisa během nemnoha minut hovoru na toto téma pověřila svého syna, aby Nathalii provedl celým domem.
Chlapec se zadaného úkolu zhostil s nebývalou pečlivostí, pramenící nepochybně především z jeho snadno rozpoznatelné domýšlivosti a pyšnosti na rod, do nějž se narodil, a na množství hodnotných předmětů, které jeho předkové dokázali nashromáždit. A Nathalie neváhala této jeho (v jistém smyslu) slabosti využít, lichotíc jemu i jeho otci stejně intenzivně, jako se to naučila během lekcí obrany proti černé magii, jež jí před odjezdem stačil dát další příslušník Zmijozelu Terence Higgs.
A bez zvláštního překvapení seznala, že to zabírá stejně jako v Terencově případě - Draco byl ochota sama - ukazoval jí jeden po druhém jednotlivé pokoje v patře, povýšeně jí vykládal o jejich výzdobě, zařízení a samozřejmě hlavně o obrazech, o nichž měl k Nathaliinu podivu značný přehled, a jí tak stačilo se pouze zdvořile usmívat, čas od času obdivně vydechnout a v duchu počítat dveře, které Draco bez zájmu míjel s poznámkami typu "přístěnek na košťata" nebo "schody na půdu", poněvadž právě to byla místa, na něž se bude muset v nadcházejících dnech pozorněji zaměřit, aby byl její průzkum úplný.
Samozřejmě si neopomněla pod záminkou zdvořilého zájmu o vybavení pokojů pečlivě prohlédnout každou místnost, její rozměry, délku stěn vzhledem ke dveřím a podobně, neboť celkem logicky předpokládala, že pokud by v tomto patře byla jakási utajená místnost, pak by dveře do ní byly pravděpodobně skryty nějakým matoucím nebo zastíracím kouzlem tak, aby je nikdo nepovolaný nemohl spatřit. Nic takového však neobjevila - dveře do jednotlivých pokojů byly na chodbě umístěny vždy přesně naproti sobě, žádné nechyběly a i místnosti se jevily být rovnoměrně veliké a odpovídající svojí rozlohou vždy i poloze sousedících pokojů. A tak si Nathalie v duchu neustále opakovala počty dveří a oken na každé straně chodby a vrývala si do paměti plánek sídla tak, jak se jí jevilo, připravená ověřit si svoje poznatky ještě i ze zahrady. Avšak byla už předem přesvědčená, že počet oken i jejich vzdálenost zvenčí budou určitě přesně odpovídat tomu, co viděla uvnitř, a že tedy tudy cesta k úspěšnému odhalení případného úkrytu Zmijozelova portrétu nepovede.
Ostatně ani z Draca neměla dojem, že by před ní něco skrýval - jeho role průvodce po domě probíhala bez sebemenšího zaváhání, jež by jí snad napovědělo, že právě prošli kolem něčeho, o čem není radno se zmiňovat před nezasvěcenými hosty - a to jak v patře, tak o něco později i v přízemí, kam zhruba po hodině opět sešli. Což ji ovšem nezbavilo pochybností o Dracově důvěryhodnosti. Mohl tu svoji bezstarostnou sebejistotu pouze předstírat, ačkoli dobře věděl o natolik nestandardních předmětech svého otce, že bylo nutné je na poslední chvíli vynést z bankovního trezoru Malfoyů a ukrýt je před ministerskou kontrolou zde v domě? Nebo ho poněkud přeceňuje, když předpokládá, že by byl v deseti letech schopen bez váhání zamlčet cokoli, co by pro jeho otce mohlo být nevýhodné? Jenže - přece jenom to byl hoch určený pro skvělou kariéru ve zmijozelské koleji - od něj mohla očekávat cokoli.
Sama sobě se nestačila divit ohledně té až bytostné nesnášenlivosti, již k chlapci prakticky hned od počátku pocítila, přesto se jí však nedokázala zbavit - snad že se povýšený neosobní Draco tolik lišil od naprosto bezprostředních dvojčat Weasleyových, na jejichž společnost byla zvyklá, snad že jí obsahem svých poznámek, jakož i chladnými výrazy a gesty až příliš připomínal svého otce, jehož se očividně snažil napodobovat, s tím rozdílem, že to, co ji na Luciusovi pouze znechucovalo, působilo u jeho malého syna poněkud děsivě.
Ani pozorování Draca Malfoye však nebylo natolik důležité, tudíž jen dál počítala dveře, místnosti a okna a s napětím vzhlížela ke každému portrétu Salazara Zmijozela, který jí chlapec předvedl, i když mohla stěží očekávat, že by tak důležitý obraz, po němž prahl i samotný Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, visel jen tak někde všem na očích.
Stejně ale byla z absolvované prohlídky nemálo rozladěná, neboť hledaný čtyřlístek neobjevila ani na Zmijozelově portrétu, jenž visel naproti psacímu stolu v Malfoyově pracovně (místnosti s nábytkem z tmavého dřeva a hlubokými, bytelnými křesly potaženými tuhou kůží), ani na obdobném obrazu zaujímajícím čestné místo ve velikém společenském salonu nacházejícím se v přízemí vedle jídelny. Nebyl dokonce ani na žádné z maleb, jež visely ve ztemnělé knihovně - ovšem tamní variace na bradavický portrét zakladatelů Nathalii nemálo zaujala - všichni zakladatelé na ní totiž neseděli svorně vedle sebe tak, jak bylo zvykem, ale tři z nich - Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru a Rowena z Havraspáru - postávali pokorně a se svěšenými hlavami, vzbuzujíce dojem naprosté podřízenosti, za vysokou kamennou stolicí, na níž dlel s hrdým výrazem v obličeji Salazar Zmijozel.
Později odpoledne se mlha obklopující Malfoyův dům jako nehybný závoj konečně zdvihla a došlo tedy i na prohlídku zahrady, během níž si Nathalie ověřila svoje poznatky o uspořádání sídla. Draco však již byl značně netrpělivý - přiměl vyjít na terasu i svoji matku a trval na tom, že oběma ženám ukáže několik nových triků, které se nedávno naučil na svém koštěti. Nejdříve Nathalii zevrubně předvedl svoji Kometu Dva šedesát, načež vyhodil vysoko do vzduchu Zlatonku a vzlétl okamžitě za ní, pokoušeje se ji chytit.
Nathalie brzy musela uznat, že je dost dobrý - famfrpálu příliš nerozuměla, ale když viděla mrštnost, s jakou míček několikrát po sobě polapil, seznala, že v něm Harry Potter jednoho dne bude nepochybně mít zdatného a hodně nepříjemného soupeře.
"Chystáte se prodloužit svoje působení v Bradavicích i na příští školní rok?" otázala se jí Narcisa ze svého křesla vyneseného úslužně ven domácí skřítkou a nastavila tvář slabým paprskům zimního slunce pomalu se sklánějícího k obzoru.
"Ráda bych," odvětila Nathalie, "počítám ale, že to bude záviset především na postoji vašeho manžela."
"Samozřejmě," usmála se na ni paní domu studeně. "Musím s potěšením konstatovat, že Luciusovo postavení ve správní radě školy je opravdu silné - veškerá rozhodnutí jsou ve skutečnosti především jeho dílem. Díky Merlinovi, neboť jinak si vůbec neumím představit, že bych svěřila svého syna instituci řízené v podstatě senilním bláznem." A tentokrát na Nathalii zkoumavě pohlédla v očekávání její reakce.
Nathalie usoudila, že bude nejbezpečnější tvářit se neutrálně - počítala s tím, že loajalitu k zaměstnavateli by i Malfoyovi mohli ocenit, ať už si o něm jejich host reálně myslí cokoli. A tak vytáhla svůj blok a poté, co požádala paní domu o svolení, začala rychlými tahy kreslit skicu jejího obličeje, obhlížejíc ho ze všech úhlů.
Narcisa se již dál na nic neptala, pohodlně se opřela v křesle a mlčky pozorovala svého syna, jenž se dál honil za Zlatonkou. Jen jednou se prudce pohnula - to když se Draco vrhl střemhlav dolů a zastavil se na svém koštěti až těsně nad zemí. Ženin obličej náhle ztratil všechen svůj naučený chlad a pronikly do něj emoce znepokojení, strachu a nakonec veliké úlevy, jakmile jí chlapec s vítězným pokřikem zamával rukou, v níž svíral chycený míček.
"Buď opatrný, Draco," zavolala na něj a jen Nathalie si z té nepatrné vzdálenosti, která ji od chlapcovy matky dělila, všimla, že její navenek opět klidný obličej je ve skutečnosti napjatý, její pečlivě ovládaný hlas se nepatrně chvěje a její oči září bezmeznou láskou a oddaností, jakou se Nathalie ani neodvažovala ve svojí kresbě zachytit.
V té chvíli totiž pochopila jedno - Narcisa Malfoyová možná nikdy nepřivine svého syna do náruče, nebude mu šeptat slůvka útěchy, když bude smutný, jak to umí jenom chápající matky, bude se k němu chovat jen jako k právoplatnému dědici rodu a vyžadovat i od něj odpovídající jednání. Ale ve svém srdci ho nepřestane milovat stejně, jako kterákoli jiná matka zbožňuje své dítě. Nathalie už se nepotřebovala Brumbála ptát na svoji obrazovideckou kresbu týkající se Malfoyovy manželky - poníží-li se tato žena někdy natolik, že s pláčem padne na kolena před Severusem Snapem a přiměje ho složit neporušitelnou přísahu, pak to nebude kvůli ní, ani kvůli jejímu manželovi - bude to kvůli Dracovi.
Nathalie viděla ve svém životě hodně obrazů a dokázala rozpoznat lásku, když ji spatřila. A zde ji přímo uhodila do očí. Narcisa Malfoyová by za svého syna obětovala vlastní život.
Žádné komentáře:
Okomentovat