Další část kapitoly, v níž se hlavní hrdinka konečně vydává na prohlídku Malfoyova sídla. Podaří se jí nalézt Zmijozelův portét? Nebo alespoň odhalit nějakou zajímavost? Anebo má pravdu Severus Snape, který od začátku považuje její šance na úspěch za naprosto mizivé?
Kapitola devatenáctá: Prohlídky a průzkumy (3. část)
"Draco, a okamžitě do postele, rozumíš?" přikazoval později téhož večera Lucius Malfoy svému synovi, když se členové rodiny i Nathalie vydali směrem ke svým ložnicím.
"Ano, otče," přikývl poslušně chlapec a začal stoupat po schodech nahoru.
Nathalie se vydala za ním; uprostřed schodiště se otočila - Narcisa se právě u dveří loučila s Paulem Ponsem - mladík jí koktavě něco sděloval a ona mu naslouchala se shovívavým úsměvem. Konečně jí políbil ruku na rozloučenou a odporoučel se.
"Dobrou noc, slečno Belartová," pousmál se na Nathalii nezúčastněně Malfoy od paty schodiště.
Jen aby byla dobrá, pomyslela si s povzdechem, když za sebou po chvíli zavřela dveře svého pokoje. Zůstala stát těsně za nimi a brzy zaslechla z chodby Malfoyův tlumený hlas:
"Paul tě zbožňuje, víš to?"
"To snad ani není možné přehlédnout," zazněla lehce pobavená Narcisina odpověď.
"Měl bych se začít znepokojovat?" Do Malfoyova hlasu se vloudil potměšilý podtón.
"Možná," zasmála se Narcisa tiše. "A mám se začít znepokojovat já?" vracela mu to okamžitě. "Trávíš s tím mladíkem tolik času…" Její hlas byl hladký a hraně bezstarostný, jen určité napětí v něm naznačovalo, jak vážně jeho majitelka ve skutečnosti svoji otázku myslí.
"Narciso!" ohradil se Lucius s přehnanou dotčeností. "Co si to o mně myslíš?"
Zbytek rozhovoru zanikl ve zvuku otevíraných a zavíraných dveří, načež se na chodbě rozhostil klid. Nathalie se posadila na postel a přejížděla roztěkaným zrakem po neuspořádaných hromádkách věcí povalujících se po zemi, stole i komodě tak, jak je tam odpoledne pohodila, když ve svém kufru narychlo hledala skicář a uhly. Představa, že se nyní sebere, navlékne si na sebe neviditelný plášť a odebere se nazdařbůh pátrat po Zmijozelově portrétu, jí připadala naprosto absurdní. Musela to však udělat, jinak by celý tenhle výlet byl úplně zbytečný…
Přesto ale čekala až téměř do dvou hodin v noci, než se konečně odhodlala k akci. V tmavých džínách, stejně tak tmavém roláku a botách s měkkou podrážkou se postavila před zrcadlo nad toaletním stolkem a rezignovaně si přes sebe přehodila Potterův neviditelný plášť. Zalapala po dechu, když její odraz ve skle náhle zmizel, a v ruce pevněji sevřela svoji hůlku, jako by to bylo její poslední spojení s realitou.
Na dně kufru spatřila zrcátko od Brumbála - natáhla se po něm a pohlédla do něj, zrcátko však odráželo jen černočernou tmu. Jeho dvojče nejspíš leží v nejhlubší zásuvce Snapeova psacího stolu, hádala Nathalie. Že prý, aby mi mohl pomoci, ušklíbla se sama pro sebe; po pár vteřinách rozmýšlení však zrcátko přece jen zastrčila do kapsy džínsů. Pro jistotu.
Sfoukla svíčku a pomalu přistoupila ke dveřím. Opatrně je pootevřela a vyhlédla škvírou ven. Chodba byla spoře osvětlena několika lampami a Nathalie zahlédla dva klimbající obrazy Malfoyových předků visící naproti na stěně. Jedním z nich byl Brutus Malfoy - čaroděj, který, jak jí Draco hrdě hlásil, v sedmnáctém století vydával časopis Militantní mág známý svým brojením proti mudlům. I nyní - po několika staletích - svíral jeho portrét v dlaních jedno z čísel tohoto časopisu, které mu ovšem při novém zachrápání vypadlo z ruky a s tichým šustěním přistálo na zemi. Nathalie zadržela dech a trochu víc dveře přivřela, Brutus se však pouze zavrtěl v křesle a spokojeně spal dál.
Lehce švihla hůlkou pod svým pláštěm, mumlajíc tiché zaklínadlo, které mělo všechny přítomné portréty dočasně zbavit paměti i smyslů, načež se prosmýkla z pokoje na chodbu a zavřela za sebou dveře. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pátrání mohlo začít.
Postupovala chodbou podél stěny a systematicky zkoumala každý její výčnělek či jinou nerovnost. Občas vysílala směrem ke stěně, k podlaze i stropu různá detekční kouzla, která jí poradili Brumbál a Snape a která by snad mohla při troše štěstí odhalit případné skryté prostory za nimi, prověřila postupně několik komor a přístěnků, které Draco při svém provádění opominul, obešla schodiště a pokračovala do dalšího křídla domu.
Na konci chodby narazila na dveře, za nimiž se skrývalo úzké schodiště pro domácí skřítky vedoucí do přízemí; tiše po něm seběhla a nerozhodně se zastavila přede dveřmi z hrubě opracovaného dřeva skrývajícími vchod do další chodby - nacházela se nyní v prostorách, kam panstvo nikdy nechodilo, a nebyla si jistá, kudy pokračovat.
Otevřela jedny dveře, po tváři jí přeběhl závan chladného vzduchu a ona tápavě udělala krok do tmy - a málem hlasitě vyjekla, když o něco zavadila hlavou. Překotně zašeptala pár neškodných uspávacích kouzel, o nichž doufala, že by mohly zabírat, pokud by byl v místnosti náhodou přítomen nějaký domácí skřítek, a posvítila si hůlkou před sebe - u hlavy se jí pohupovala zavěšená kýta masa a dalších několik kýt a uzenin viselo hned vedle. Znechuceně zavrtěla hlavou - nebyla snad ve snu v Malfoyově spižírně nejméně dvacetkrát?
Pozorně komoru prohlédla a uzavřela, nechala hůlku opět pohasnout a přistoupila k dalším dveřím - před jejíma očima se objevila obrovská kuchyň ozářená slabým měsíčním světlem. I tentokrát se Nathalie snažila nic neopomenout, ačkoli nevěřila, že by do těchto prostor Malfoy byť i jen vešel, natož aby tu něco schovával. Následovalo několik dalších komor a přístěnků. Pak ale Nathalie otevřela poslední dveře a strnula.
Na podlaze nízké, prakticky nijak nezařízené místnosti polehávalo uprostřed neuměle rozprostřených hadrů několik domácích skřítků a tiše pochrupovalo. Jeden z nich však nespal - nehybně seděl u okna a jeho silueta se ostře rýsovala proti venkovnímu, měsícem ozářenému sněhu. Nathalie se bála pohnout - skřítek sice seděl otočený obličejem ke sklu, ale ona si přesto nebyla jistá, jestli ji náhodou nezaslechl, když otevírala dveře, a nečeká teď jenom na příležitost, jak ji prozradit. Byla sice ukryta pod neviditelným pláštěm, ale žádné dveře se samy jen tak neotevřou - to muselo být jasné každému, včetně domácího skřítka.
Sevřela v prstech svoji hůlku a už už na něj chtěla vyslat sled kouzel včetně uspávacího a paměťového, když vtom ztuhla podruhé. Skřítek si totiž začal sám pro sebe cosi pobrukovat a znělo to tak bolestně, až se jí zježily vlasy v týle.
"Dobbyyy! Nešťastný Dobbyyy! Tak věrně pánovi sloužííí, Dobby by umřel pro svého pánaaa! Dobby nečeká vděk, ale proč ho pán trestááá?" popotahoval skřítek a Nathalie mu konsternovaně naslouchala, po očku kontrolujíc, jestli ostatní skřítkové i nadále spí. Ti však byli po celém dnu ve službách Malfoyovy rodiny tak utahaní, že by je zřejmě nevzbudila ani rána Potloukem do hlavy.
"Dobby si musel spálit prsty žehličkooou, jak bude zítra svému pánovi pomáhaaat? Jak mu podrží plááášť, jak mu podá taškůůů?" kvílel skřítek nešťastně. "Dobby do pána přece nevrazil schválněěě, Dobby jen sbíral ty obrázky, jak mu pán poručiiil!" pokračoval dál, houpaje se ze strany na stranu, a zaražené Nathalii začínalo pomalu svítat.
Tak ono to tím nakopnutím neskončilo? Copak Malfoy vážně nechal svého skřítka, aby si spálil prsty žehličkou jenom proto, že do něj Dobby neúmyslně vrazil? Na okamžik dokonce pocítila výčitky svědomí - byly to přece její kresby, jež Dobby sbíral, a její neopatrnost, s níž je upustila na zem…
"A ta hodná slečna Dobbymu poděkovalaaa," navázal skřítek a Nathalie zpozorněla. "Poděkovala Dobbymuuu a jemu přece nikdo nikdy nepoděkovaaal!"
Hádala tedy správně, když se domnívala, že -
Svoji myšlenku ani nedokončila, neboť situace v místnosti se náhle změnila - Dobby zničehožnic vyskočil ze svého místa u okna a začal si hlasitě spílat:
"Dobby, ten neřád Dobby! Špatně mluví o svojí rodině, ten neřád! Neřád Dobby, musí se potrestat!" A začal mlátit hlavou do skla. Ztropil přitom takový povyk, že konečně probudil i ostatní skřítky a Nathalie raději opět rychle zavřela dveře a leknutím uskočila dobrých několik stop zpět do chodby, odkud zřetelně zaslechla povykování domácích skřítků, pokoušejících se - podle toho, co je slyšela vykřikovat - zabránit Dobbymu, aby se přivřel za krk mezi okenice.
Klopýtavě proběhla chodbou a proklouzla pod těžkým závěsem přímo do hlavní haly hned vedle vchodu do jídelny. Prudce oddychovala a přitiskla se ke zdi, jako by čekala, že se za ní v příští chvíli vyrojí celé hejno domácích skřítků tak, jako v jednom z jejích snů. Sem však Dobbyho kvílení a jejich výkřiky nedoznívaly - vše v domě bylo uzpůsobeno tak, aby panstvo nebylo strastmi služebnictva nikterak obtěžováno.
Chvíli vydýchávala svoje leknutí i to, co nechtěně vyslechla, ale když jí zhruba po čtvrt hodině přestalo bušit v uších a seznala, že v domě je i nadále absolutní klid, rozhodla se dokončit prohlídku přízemí. V žádné z místností však na nic neobvyklého nenarazila, i když se je po dočasném uspání portrétů snažila prohlížet co nejbedlivěji - jenže byly tak obrovské, že by jí trvalo celý život, než by detekčními kouzly prověřila každou čtvereční stopu z nich. S despektem se rozhlížela kolem sebe, stojíc uprostřed rozlehlé knihovny, kde by takový úkryt nejspíš očekávala, a velmi intenzivně si uvědomovala, jak neuvěřitelně naivní byla, když se zavázala k něčemu takovému. Snape měl zase jednou pravdu…
Naštvaně zaťala zuby a pátrala dál - pod schody objevila dveře do sklepení - netušila, jak může být veliké, a tak se rozhodla ponechat jeho prohlídku na jednu z následujících nocí. Vrátila se raději zpět do patra a stanula před posledními neprozkoumanými dveřmi, za nimiž se podle Draca nacházely schody na půdu. Na půdě nejspíš bude jen hromada krámů, pomyslela si a stiskla kliku dveří, to snad dnes v noci ještě zvládnu.
Poznámka:
Brutus Malfoy je kanonická postava, včetně onoho časopisu. Harry Potter se o něm sice přímo nezmiňuje, ale Bajky barda Beedleho hovoří jasně. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat