Nathalie sice nemá, co se pátrání u Malfoyů týče, žádné novinky, ale přesto se jí občas zasteskne po přátelském slově. Jenže kde ho vzít, když schovává v kufru pouze jedno malé Brumbálovo zrcátko, jehož druhou polovinu má Severus Snape?:-)
Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (3. část)
Toho večera měla Nathalie v úmyslu poslechnout Severuse Snapea a vzdát se svých pokusů o noční pátrání. Což udělala více než ochotně, neboť po předchozí noci, kdy se prakticky vůbec nevyspala, byla k smrti unavená a netoužila po ničem jiném, než si dát dlouhou, horkou koupel a ulehnout k nejméně desetihodinovému spánku.
Pobyt ve vaně jí rozhodně prospěl - teplá voda postupně uvolnila její ztuhlé svalstvo a navodila jí příjemný pocit malátnosti. Nathalie si vysušila vlasy ručníkem, natáhla přes sebe župan a spokojeně se usadila k plápolajícímu krbu, probírajíc se náčrty, které toho dne pořídila. Po chvíli se však přistihla, jak usíná s obrázky na klíně, a tak je raději odložila, vstala a zamířila k posteli.
Její pohled padl na kufr stojící vedle nočního stolku; vzpomněla si na Brumbálovo zrcátko a nedalo jí to - mávnutím hůlky kufr odemkla, odklopila víko a pod hromadou kreslících potřeb nahmatala složené malířské plátno, do něhož zrcátko ráno zabalila. Vyndala ho a se zájmem do něj pohlédla.
Očekávala, že uvidí tmavý odraz povrchu plochy, na niž Snape odložil jeho protějšek, a proto byla poměrně překvapená, když namísto toho spatřila světlé obrysy čehosi, co po chvíli identifikovala jako kameny na stropě profesorova kabinetu, po nichž se míhaly odlesky plamenů ohně, jenž zřejmě hořel v krbu několik stop od jeho psacího stolu. Větší problém měla s rozpoznáním tmavého pruhu na levé straně zrcátka, dokud se tento pruh nepohnul a ona si neuvědomila, že kouká na několik pramenů profesorových vlasů, které mu spadly do obličeje, když se sklonil bezpochyby nad opravou nějakého dalšího eseje. Dokonce zaslechla i škrábání brku po pergamenu a obrázek Snapea znechuceně škrtajícího v testech bradavických studentů se zrcátkem odloženým po pravé ruce měla okamžitě hotový.
Netoužila s ním mluvit, a tak rychle popadla ten drobný kousek skla v úmyslu ho opět vrátit na dno kufru. Zřejmě ho však příliš naklonila ke světlu lampy tak, že se v něm jako letmý záblesk odrazil její plamen, neboť v příští chvíli hleděla do Snapeových zkoumavých temných očí a bylo jí jasné, že nyní již výslechu neujde. V duchu zaklela, přitáhla si volnou rukou župan pevněji k tělu a pro jistotu zaútočila jako první:
"Copak, Snape, nemůžete usnout, dokud se nedočkáte svojí denní porce katastrofických zpráv?" rýpla do něj a ze záblesku v jeho pohledu pochopila, že tohle nebude snadný rozhovor.
Profesor na ni několik vteřin mlčky pohlížel.
"A mám snad nějaké očekávat?" povytáhl obočí. "Předpokládám, že máte alespoň tolik rozumu, abyste se řídila mým doporučením a několik nocí neopouštěla svůj pokoj."
"Což také činím, jak sám vidíte," odvětila. "Ačkoli se domnívám, že vzhledem k situaci mnoho času na opatrnost nezbývá. A upřímně pochybuji o tom, že by měl ředitel na tuto záležitost jiný názor."
Snape se při její poslední poznámce nepatrně zarazil a přivřel oči; jiný by si této změny nejspíš vůbec nevšiml, ale Nathalii se v tu ránu roztřásly ruce - došlo jí, že profesor na toto téma s Brumbálem nepochybně obšírně hovořil a že se v odhadu ředitelovy reakce zřejmě nemýlila.
Rezignovaně trhla rameny nad touto ironií - Brumbálovi přece tolik věřila a nakonec to byl paradoxně Snapeův postoj k věci, který jí byl bližší. Jistě, jak Snape, tak i Brumbál byli při svém plánování motivováni především úspěchem celé akce, ovšem zatímco bradavický ředitel zjevně dával přednost tomu neztrácet čas a pátrat po Zmijozelově portrétu za každou cenu, profesor lektvarů radil dvě nebo tři noci počkat, než se situace na Malfoyově sídle po Nathaliině předchozím nočním dobrodružství zcela uklidní, a pak teprve pokračovat v průzkumu. Oba měli částečně pravdu a každý z nich byl dozajista přesvědčen o větší pravděpodobnosti úspěchu právě té svojí varianty, jenže Nathalie se z nějakého důvodu viděla mnohem víc naživu, bude-li poslouchat Snapea, než zařídí-li se podle Brumbálova přání. Bylo jí jasné, že její názor je do značné míry ovlivněn pocitem strachu z možného odhalení, ale i přesto byla profesorovi vděčná, že se ji nesnaží přesvědčit k vycházce potemnělými chodbami Malfoyova domu již této noci.
"Ředitel chtěl, abych šla na další průzkum hned, že?" ujišťovala se pro jistotu ve svých domněnkách.
Zdálo se jí, že Snape na okamžik nespokojeně stiskl rty, než zareagoval:
"Nakonec jsme se shodli, že by to za daných okolností bylo čiré bláznovství. Stačí jedna další chyba, aby Malfoyovi došlo, o co tady jde, zas tak nevšímavý není. A přestože ředitel věří vašim schopnostem uchovat tajemství..." Odmlčel se a významně se ušklíbl, dávaje tak jasně najevo, co si o jejích schopnostech myslí on sám.
"No dobře," povzdychla si. "Dnes tu byl poměrně klid a ráno to asi nebude jiné. Tak mu vyřiďte, že to opět zkusím zítra v noci." Později, než zamýšlel Brumbál, dřív, než radil Snape. Kompromis a další nespokojené stisknutí profesorových rtů.
"Když myslíte," pokrčil rameny a nasadil masku nezájmu.
Chvíli ho pozorovala a bezděčně ji napadlo, o kolik lépe by se cítila, kdyby mohla místo v Malfoyově pokoji pro hosty nyní být ve Snapeově kabinetu a v klidu si tam drtit netopýří zuby, přičemž jediné, co by jí hrozilo, by byly jeho uštěpačné poznámky. Brumbál má částečně pravdu, pomyslela si, na člověka čekají v tomto světě mnohem větší nebezpečí, než je pár jízlivých slov ze Snapeových úst...
"Jak pokračuje zrání obranného lektvaru?" zeptala se z náhlého popudu, aby ten křehký pocit bezpečí, který právě prožívala, co nejvíc prodloužila.
"Podle předpokladu," odvětil stručně a pak se mezi nimi opět rozhostilo ticho.
Nathalie netušila, co by ještě tak mohla prohodit, Snape však kupodivu nevypadal na to, že by zamýšlel jejich rozhovor ukončit - zamyšleně ji pozoroval a dokonce se dvakrát nebo třikrát nadechl, jako by chtěl sám něco podotknout, vždy si to však rozmyslel, stiskl rty do úzké linky a dál zarputile mlčel.
"Mhm... no tak tedy... dobrou noc," odhodlala se Nathalie neprotahovat dál to napjaté ticho a chystala se odložit zrcátko, když tu náhle -
"Proč jste mi dala tu knihu?"
Trhla sebou a vytřeštěně pohlédla do profesorovy tváře, v níž se na okamžik odrážel divoký vír emocí - převažovalo znechucení sebou samotným, že takovou otázku vůbec vypustil z úst, i tím, že má potřebu zaobírat se něčím tak absurdním a bezvýznamným, viděla i prohraný souboj jeho hrdosti s touhou znát na tuto otázku odpověď, jenž podle všeho trval už delší dobu a byl tím bezvýchodnější, čím úporněji se profesor snažil tuto odpověď nalézt sám nebo snad raději na všechno zapomenout. Ale bylo tam i něco dalšího, co Nathalie nedokázala rozpoznat, a bůhví, jestli to dokázal on...
"Proč se mě na to ptáte?" zavrtěla hlavou horečně přemítajíc - to o tom Snape vážně přemýšlí už od svých narozenin? Pravda, těžko mohla ignorovat ty jeho zkoumavé pohledy, při nichž ho čas od času přistihla, když neočekávaně stočila zrak jeho směrem. A už vůbec nebyla s to vymazat ze vzpomínek onen večer, kdy se vrátila do jeho kabinetu a on jí s tím svým nečitelným výrazem shrnul vlasy z obličeje. Ten letmý dotek chladných prstů na její tváři se jí vryl do paměti víc, než si byla ochotná přiznat, a nyní si ho vybavila tak živě, až celým jejím tělem projelo zimomřivé chvění.
Míra sarkasmu jeho poznámek se nezměnila, ale něco bylo jinak - jako by se z nicotného hmyzu, který profesora lektvarů pouze obtěžuje svojí zbytečnou existencí, stala něčím, co možná stojí za to prozkoumat. Nevěděla, co si myslet, ale byla vděčná za ten relativní klid, který mezi nimi od onoho večera zavládl, a tak to neřešila. Jenže on zjevně ano - ta otázka mu vrtala hlavou, probíral se všemi možnými odpověďmi a skutečnost, že nenachází tu správnou, nedovolovala jeho analytické mysli usnout. Až nyní - stovky mil od Nathalie - v nestřeženém okamžiku nakonec přemohla neukojená zvědavost jeho hrdost a položil Nathalii otázku, jež ho tak dlouho zaměstnávala. A podle toho, jak se tvářil, toho v tomtéž okamžiku trpce litoval - jeho obličej se v jediné děsivé chvíli oprostil od všech pocitů a ztuhl v nepřirozeném úšklebku.
"Nevidím žádný důvod, proč byste se měla právě vy zajímat o knihy, které potřebuji, a už vůbec nevidím důvod k tomu, abyste se mi pokoušela cokoli vnucovat pod záminkou daru k narozeninám," začal chladně a provrtával ji pohledem studeným jako led. "Mohu vás ujistit, že jsem naprosto schopen opatřit si vše, o co mám zájem, a rovněž za to i zaplatit," dodal s patrným zadostiučiněním pramenícím podle všeho z vědomí, že po tomto pro ni tak urážlivém konstatování se už nad žádnými dalšími projevy zájmu z její strany nebude muset zamýšlet.
Zůstala na něj beze slova zírat.
Cokoli vnucovat pod záminkou daru k narozeninám? V hlavě se jí jako zpomalený film převíjelo vše, co Snape právě řekl a ona vyčerpaně svěsila ramena, když její nitro bez varování sevřel pocit nečekaně bolestného ponížení. Prudce zamrkala, aby zahnala nechtěné slzy, jež se jí bůhvíproč draly do očí, a nadechla se, neboť se jí náhle nedostávalo vzduchu. Mon dieu, já byla tak pitomá!
"A já vás mohu ujistit, že jsem se vás tím darem naprosto nezamýšlela dotknout či snad cokoli naznačovat o vaší finanční situaci," spustila, když se trochu uklidnila, ale i tak se jí rty nekontrolovatelně chvěly vztekem a sebelítostí, když mu co možná nejkousavěji odpovídala, nevnímajíc vlastní nehty zatínající se do její kůže.
"Pak ovšem nechápu, proč jste se vůbec obtěžovala," ušklíbl se uštěpačně a svůj návrat do role věčně sarkastického profesora si očividně užíval, ačkoli se jí na malý okamžik zdálo, že jeho oči pátrají v její bolestně stažené tváři snad až příliš pečlivě, jako by hledaly odpověď ještě na další, nevyřčený dotaz.
"Odpověděla jsem vám už tehdy," vzchopila se konečně a důstojně opět narovnala ramena. "Byl to dárek k vašim narozeninám. Vyjádření zájmu o věc, na níž spolupracujeme, a také vděčnosti za to, co jsem si mylně vykládala jako váš úmysl pomoci mi v případě nouze z tohoto domu. Rovněž to měl být pokus o navázání přátelských vztahů," pokračovala, propalujíc očima jeho netečný obličej. "Pokud ale nejste schopen přijmout fakt, že by vám někdo mohl vcelku nezištně darovat něco, o čem si myslí, že by vás to mohlo potěšit, tak na to prostě zapomeňte. A myslete si třeba, že jsem mentálně narušený jedinec trpící fobií z neúplných věcí a prostě už jsem nemohla snést pohled na neúplnou řadu vaší Encyklopedie," ušklíbla se cynicky.
Stále nic neříkal, jenom dál ulpíval očima na její tváři.
"V každém případě, vy jste můj dar odmítl, respektive jste mi za něj zaplatil, pokud se tedy pokus o zásah mého talíře váčkem galeonů dá běžně nazývat placením. Takže já tuto záležitost považuji za uzavřenou a nemyslím, že by bylo nutné se k ní v budoucnu vracet. Svoji žádost o vaši případnou podporu zde v sídle tímto beru zpět a v neděli se nemusíte obtěžovat, zvládnu se do Bradavic dopravit sama. Do té doby sbohem, profesore Snape," zakončila svůj proslov a dřív, než se stihl nadechnout k odpovědi, vrazila zrcátko mezi záhyby plátna a uložila ho na dno kufru, načež ho zarovnala několika vrstvami věcí.
V jednu chvíli měla dojem, že slyší Snapea volat své příjmení, ale obsah jeho dalšího sdělení ji nezajímal ani v nejmenším. Možná, že nakonec bylo přece jenom lepší riskovat život v Malfoyově sídle, než poslouchat v bezpečí Snapeova kabinetu jeho urážlivé poznámky.
Žádné komentáře:
Okomentovat