Je tu konec dvacítky a spolu s ním potřeba posunout děj trochu dopředu včleněním nečekaného odhalení. A podobně jako v závěru desáté kapitoly bych i nyní ráda poděkovala všem, kteří jste mě svými komentáři provázeli v této druhé desítce kapitol: A_ja, Anad, aurora, Awia, ClaireM, Dorea, Elza, ft, Goddy, GwenLoguir, Hanďa, Hope (Evča), ika, Jikita, Jirka, Jitka, JSark, Juanita, K, Kaya, Ketrinn, Kris (Alexkleo), lilalila, Lili, Lily, Mara, Martina, Mína, Miss.Hide, Nerla, Niki, ostruzina_lenka, Pavelondra, Polgara, Scissors, sesslik, SidKetchum, Simona, sir matyas, soraki, Snowy, Tereznik a Zrzka. Vám všem patří dnešní věnování:-)
Kapitola dvacátá: V rodinném kruhu (5. část)
Nathalie se s obtížně potlačovaným kýcháním vynořila z masivních dveří vedoucích do sklepa a tlumeně zanadávala, když se uhodila do ramene o spodní část schodiště, pod nímž byly dveře umístěny. Stále ještě zahalená pod neviditelným pláštěm klesla na nejnižší schod a složila hlavu do dlaní - její průzkum domu skončil naprostým neúspěchem - ve sklepení sice nalezla stovky lahví archivního vína přesně tak, jak předpovídal Snape, prolezla i několik zatuchlých kobek, z nichž jí vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, neboť si živě představovala, jak zde Malfoy příležitostně vězní své neposlušné domácí skřítky (a Merlin ví, jestli jenom skřítky), ale po Zmijozelově portrétu nebylo ani vidu, ani slechu.
Co teď? Povzdychla si, v mozku úplně prázdno. Má se pokusit znovu prohledat místnosti v přízemí, jestli něco nepřehlédla? Anebo se má vloupat do ložnic Malfoyovy rodiny? Co když se Lucius Malfoy chodí kochat Zmijozelovým portrétem do svojí šatní skříně? Nebo ho má pověšený v koupelně naproti vaně? Ten zelený závěs, který tam při prohlídce domu zahlédla, přece nemusel skrývat jenom sůl do koupele, šampony a drahé parfémy!
Nathalie unaveně vstala a loudala se směrem ke dveřím hlavního sálu - největší místnosti v domě určené k přijímání význačné společnosti. Věděla, že se pouze chystá opakovat to, co na těchto místech zkoušela již během první noci, ale nemohla si pomoct - neměla žádné další nápady na pátrání, vyčerpala všechna detekční kouzla, která znala, a tak jí nezbývalo, než znovu vše projít a spoléhat na štěstí. Samozřejmě zde ještě stále byla ta možnost, že Malfoy ve svém sídle žádné utajené prostory nemá a že nemá dokonce ani Zmijozelův portrét, ale tomu Nathalie nevěřila - tušila, že je blízko, tak blízko, že by se ho mohla skoro dotknout a -
Natáhla ruku k bronzové klice, když vtom se dveře náhle otevřely a ona měla co dělat, aby stačila uskočit k protější zdi a přitisknout se k ní ve snaze učinit se ještě víc neviditelnou, než už díky Potterově plášti byla.
Oslněna zářivým světlem, které se rozlilo ze sálu na chodbu, nedokázala v první chvíli na nic pořádně zaostřit. Zaslechla smích a několik živě debatujících mužských hlasů, mezi nimiž snadno rozpoznala líně protahovanou mluvu pána domu, stála tam přilepená ke stěně bez jediného hnutí úplně ztuhlá hrůzou a nemohla to pochopit - byly nejméně tři hodiny ráno a ona se celou noc pohybovala ztichlým domem v přesvědčení, že Malfoyovi klidně spí ve svých ložnicích; málem přestala dýchat, když si uvědomila, že zde tito muži byli celou tu dobu, kdy ona prohledávala sklep a vystavovala se riziku dalšího střetu s běhnicemi (a že ty uměly být pěkně hlasité!) nebo jinými nečekanými obyvateli sídla a jen pomalu jí docházelo, že zřejmě nejen ona chrání svoje činy rozličnými tišícími kouzly.
V tomto případě to bylo právě otevření dveří, co utišovací kouzlo narušilo; halas ze salonu byl znenadání nepřeslechnutelný a v příští chvíli do chodby pozpátku vyklopýtal domácí skřítek Dobby, přijímaje jakési příkazy od svého pána.
"… to Chardonnay najdeš hned za druhými dveřmi vpravo v horní polici, Dobby, přines ho alespoň tři láhve. A opovaž se je rozbít, ty neřáde!"
"Ano, pane," uklonil se spěšně skřítek a poklusem se vydal ke vchodu do sklepa, zatímco Nathalie ztěžka vydýchávala představu, že ještě před několika minutami by Dobby ve sklepě nenašel jenom Chardonnay, ale i ji samotnou.
Kdosi dveře do salonu opět přivřel, ale nedovřel je úplně a ona se po několika vteřinách osmělila, odlepila se ode zdi a nahlédla skulinou dovnitř.
Obrovský křišťálový lustr zaléval místnost měkkým světlem, které se odráželo od zrcadla zavěšeného v pozlaceném rámu nad mramorovou krbovou římsou a bylo pohlcováno temně rudými tapetami na stěnách salonu. Právě zde visely ty nejznamenitější portréty členů Malfoyova rodu a Lucius Malfoy sem plánoval umístit i obraz svojí rodiny, až ho Nathalie dokončí. Pokud by očekávala, že pán domu vystaví Zmijozelův portrét někde všem na očích, bylo by to určitě tady - důstojnější prostoru si pro malbu takového významu nedokázala představit.
Kolem dlouhého, ozdobně vyřezávaného stolu posedávalo několik mužů a setrvávalo v družném rozhovoru - Lucius Malfoy seděl v čele, po jeho levici se krčil Paul Pons a rovnal před sebou nějaké pergameny, na druhé straně rozeznala otce Vincenta a Gregoryho - pana Crabbea a pana Goylea, které letmo zahlédla, když si v podvečer přišli vyzvednout svoje manželky a syny. Zjevně se pak vrátili do sídla v době, kdy už Narcisa s Dracem a Nathalií odešli do svých ložnic - o téhle akci nejspíš kromě pána domu neměl nikdo vědět.
Byly zde však i další osoby, které Nathalie neznala. Nebo si to alespoň myslela - v příští chvíli se totiž od stolu zdvihl muž sedící po Malfoyově pravici, a když se otočil směrem ke dveřím v netrpělivém očekávání Dobbyho návratu, rozbušilo se Nathalii srdce o překot.
Justus Tavory! Rychle si přikryla ústa dlaní, aby nevyjekla nahlas, neboť ředitele azkabanské věznice, jenž byl s pánem domu údajně vzdáleně příbuzný, poznala na první pohled - vždyť právě on doprovázel Luciuse Malfoye, když ho poprvé spatřila v bance U Gringottových, to on byl společně s Malfoyem zachycen na snímku v Denním věštci, jak vynášejí z banky neznámý plochý předmět zakrytý látkou!
Rychle oddychovala a kolečka v jejím mozku se roztočila naplno. Může mít tahle sešlost něco společného s obrazem? Co když se právě teď domlouvají, kam ho uschovat?
Prudce sebou škubla, když za sebou zaslechla kroky - Dobby se vracel ze sklepa a nesl v náručí tři zaprášené láhve - aniž by přemýšlela o tom, co dělá, uhnula mu hbitě z cesty a pak se prosmýkla do salonu za ním, sotva doširoka otevřel dveře, aby mohl bezpečně projít.
"No to je dost," zavrčel Malfoy netrpělivě. "Tak dělej, dělej, jak dlouho tady ještě necháš čekat svého pána a jeho nejlepší přátele? Otevři ty láhve a nalij nám, tohle musíme zapít!"
"Kolik let že jsi se o ten kus bažiny soudil, Luciusi?" ptal se ho se smíchem Goyle.
"Osm! Věřil bys tomu? Celých osm let mi trvalo přesvědčit ty skopové hlavy, že mám na ten pozemek nárok!" rozčiloval se Malfoy.
"Nenastala spíš nějaká chyba v komunikaci?" ušklíbl se muž sedící na protější straně stolu. "To ses jich přece mohl rovnou zeptat, kolik budou chtít za rozhodnutí ve tvůj prospěch!"
Jeho dva sousedi se pobaveně ušklíbli.
"To jsem jistě mohl, Avery," protahoval Lucius lenivě jednotlivá slova a pohodlně se opřel v křesle s nohou přehozenou přes nohu. "Ale osobně se domnívám, že není nad to dosáhnout svého zákonnými prostředky, nemyslíš?"
Několik mužů u stolu se nepokrytě zachechtalo.
"Takže štědré finanční podpoře Popletalovy kampaně za jmenování ministrem se nyní říká zákonný prostředek, Luciusi?" ušklíbl se Avery.
"Co je na tom špatného, trochu pomoci člověku, jenž sdílí můj názor na věc," pokrčil Malfoy ledabyle rameny. "V mudlovském světě je to prý naprosto běžné."
"Že zrovna ty si bereš příklad z mudlů," zkřivil uštěpačně rty další čaroděj.
"A proč bych neměl, Notte?" pohodil Lucius nedbale hlavou a s požitkem upil vína, které mu Dobby podal. "Copak nejsme všichni dennodenně nabádáni, abychom byli k mudlům tolerantní?" pokračoval lakonicky a potměšile se usmíval, "a zejména pak k jejich dětem, které navštěvují naše kouzelnické školy?"
Kolem stolu se ozvalo nespokojené mručení.
"Kdyby tady byl on… tohle by nikdy nedopustil," prohlásil další z čarodějů potichu.
Pár mužů se po sobě vyděšeně podívalo a samotný pán domu při této poslední poznámce varovně sykl a rychlým pohledem se přesvědčil, že jsou dveře neprodyšně uzavřeny.
"To jistě ne, Macnaire, jenže teď si musíme pomoci sami," odvětil pak tiše a tvrdě. "On nás opustil, a to žel Salazaru natrvalo, jak se zdá, a nikdo z nás neví, zda se ještě někdy vrátí."
"To neříkej!" vybuchl Avery zlostně. "Musíme doufat, že přežil! A já pořád tvrdím, že bychom ho měli hledat! Když jsi před lety svolával první z těchhle našich schůzek, měl jsem za to, že přesně to bude náš cíl! Najít ho a obnovit naše řady! A ty přitom nemyslíš na nic jiného, než jak udržet a posílit svůj vlastní vliv!"
"Máš snad lepší nápad?" zpražil ho Malfoy ledově. "Pokud ano, ven s ním! Jenže nevím jak ty, ale já o něm od té doby neslyšel; kdybych zachytil sebemenší náznak, že žije, byl bych první, kdo by se k němu opět přidal, o tom tě mohu ujistit!"
"Ovšem, ale jeho zmizení se ti hodí do krámu mnohem víc, že?" ušklíbl se Avery jízlivě. "Ty jsi teď ten nejdůležitější, to ty nyní můžeš rozdávat příkazy! Řekni, Malfoyi, baví tě to?"
"Proč by ne?" pozdvihl Malfoy přezíravě obočí a uhladil si elegantním pohybem vlasy na spáncích. "Ostatně ani on nikdy nepohrdl mými finančními příspěvky a jistě nepohrdne ani mým vydobytým vlivem, pokud se někdy vrátí. A to ani nemluvím o svém domě, který mu kdykoli mohu nabídnout k užívání - zvlášť nyní, když se mi podařilo zcelit plochu svých pozemků a budu je moci mnohem efektivněji zabezpečit obrannými kouzly! Ale pověz, co ty, Avery? Co mu nabídneš ty?"
"Svůj život, když bude třeba!" vykřikl kouzelník a jeho oči se fanaticky zaleskly.
"Opravdu?" pronesl Malfoy tiše a hrozivě se vztyčil nad stolem. "Opravdu jsi mu i po těch letech natolik věrný, Avery?" šeptl, lehce mávl hůlkou a v jeho ruce se najednou objevila lahvička s lektvarem nepatrně nahnědlé barvy.
"Že by odvar z šalamounku?" nadhodil zlehka Tavory a u stolu to poděšeně zašumělo.
Lucius se teatrálně rozhlédl po okolosedících a napřáhl ruku s lahvičkou k Averymu.
"Položil bys pro Mistra život třeba hned teď, kdyby tě o to požádal?" protáhl zřetelně a pohrdlivě Averyho pozoroval. "Nebo se jenom předvádíš, tak jako vždy?"
Všichni napjatě ztichli a zvědavě čekali, jak Avery odpoví na tuto nečekanou výzvu.
Rovněž Nathalie takřka zapomněla dýchat - ne však strachy, aby se neprozradila náhodným hlasitějším zvukem, ale proto, co právě spatřila před sebou. Lahvička odvaru z oměje šalamounku totiž nepřiletěla Malfoyovi do ruky jen tak bůhví odkud - vynořila se doslova z podlahy, v níž nyní několik stop před krbem s mírně plápolajícím ohněm zel v mramorové mozaice veliký otvor s otevřeným poklopem a schůdky vedoucími kamsi do podzemí.
U všech druidů, já to našla!
Musela se opřít o zeď, aby se samým vzrušením nesložila na podlahu, přímo Malfoyovi a jeho přátelům k nohám. Našla jsem Malfoyův tajný úkryt! Jestli ten obraz není tam, tak -
"Nehraj tady na nás komedii, Malfoyi," zasyčel Avery a pohrdavě se odvrátil od Luciusovy natažené ruky. "O tvojí bohaté sbírce jedů tady víme všichni i bez tvých demonstrativních gest. A co se tvé otázky týče, nevím, proč bych se měl ze svých úmyslů zpovídat nebo cokoli dokazovat právě tobě!"
"Nápodobně," prohodil Malfoy lhostejně a dalším mávnutím hůlky poslal lahvičku zpět pod podlahu. V jeho obličeji se rozhostil ledový klid a několik čarodějů se po sobě nejistě podívalo. Zřejmě přece jen ne všichni byli do této chvíle s jeho zálibou v jedech obeznámeni.
Zadunění poklopu vytrhlo Nathalii z myšlenek. Vzpamatovala se okamžitě - nyní již věděla, kde má pán domu svoji skrýš, což znamená, že ji může kteroukoli další noc prohledat. Teď však bylo nutné co nejrychleji odtud zmizet.
Nemusela čekat dlouho - Avery zřejmě nehodlal déle setrvávat v domě svého "přítele", chladně se rozloučil a spěšně opustil salon, otevíraje dveře dokořán. Vyběhla na chodbu za ním, pečlivě si přidržujíc plášť těsně u těla, a bedlivě ho pozorovala, dokud za ním nezapadly vchodové dveře a na podlaze nepřistálo pár sněhových vloček, jež zvířený vzduch vtáhl dovnitř. Teprve pak se neslyšně vydala po schodech do svého pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat