Posílena nečekaným zjevením bílých pávů v parku zámku Jemniště, který jsem včera navštívila, sebrala jsem síly a dokončila další pokračování z prostředí Malfoyova sídla, byť (zatím) bez pávů...:-)
Aktualizace 31. 10. 2009 - Nathalie by dnes oslavila 44. narozeniny. Legrační představa:-))
Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (2. část)
Ta hodina, kterou Nathalie strávila přitisknutá ke stěně chodby čekajíc, až pozornost portrétu Brutuse Malfoye konečně poleví a ona se bude moci vrátit do svojí ložnice, zasela do její hlavy značný zmatek.
Skutečnost, že by ji samotnou Lucius Malfoy nechával sledovat, ji popravdě příliš nepřekvapovala. Bradavický ředitel se je se Snapem sice snažil přesvědčit o tom, že Malfoy nemá v současné době ani ten nejmenší důvod k obavám - co se týče moci a vlivu, byl nepochybně na svém životním vrcholu, nikdo se už léta neodvážil zpochybňovat jeho loajalitu ke "správné" straně, ministr Popletal mu zobal z ruky a před nějakým časem byl Malfoy dokonce jmenován členem správní rady bradavické školy, což byla pocta, jíž se nedostalo hned tak někomu. A že Lucius sám ani příliš nevěří ve znovunastolení vlády Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, o tom se Nathalie přesvědčila sama té noci, kdy neplánovaně vyslechla jeho rozhovor s bývalými smrtijedskými kolegy - vždyť i samotný fakt, že Malfoy do svého sídla bez obav pravidelně svolával schůzky tak kompromitujícího složení, hovořil za vše - Lucius Malfoy věřil v sebe, ve svoji moc i ve své konexe a přehnanými obavami zjevně netrpěl.
Přesto byla Nathalie z Malfoyova úhlu pohledu především člověkem na straně bradavického ředitele a od toho pro něj sotva kdy mohlo vzejít něco dobrého. A ačkoli ji do svého sídla sám pozval, jistou míru obezřetnosti z jeho strany dokázala pochopit, zvlášť když se ve stejné době chtěl sejít i se svými smrtijedskými přáteli, což byl nepochybně fakt, který by si on i jeho návštěvníci raději nechali sami pro sebe. Sice ho to zatím zjevně netrápilo natolik, aby před její pokoj postavil na stráž některého ze svých domácích skřítků anebo začaroval její dveře nějakým hlídacím kouzlem, což se beztoho ve vyšší společnosti ve vztahu k hostům považovalo za poněkud urážlivé a obecně to bývalo oprávněným důvodem pro okamžitý odchod dotčeného hosta z domu, ale svěřit tento úkol jednomu z obrazů - tomu rozuměla velmi dobře - ostatně i bradavický ředitel se jí kdysi nepřímo svěřil, že jistým propojeným ředitelským portrétem občas nechává sledovat samotného ministra kouzel.
Jenže Brutus Malfoy hovořil v množném čísle a to Nathalii vrtalo hlavou mnohem víc. Chtěl snad Lucius udržet svoje schůzky s přáteli v tajnosti i před svojí manželkou a synem? Měl Brutus dohlédnout na to, aby se Draco oné noci nerozhodl toulat po zdejších chodbách cestou do ložnice svojí matky, což měl chlapec zjevně ve zvyku po každé noční můře, která ho vzbudila? Anebo byla Brutusova činnost hlídače zaměřena spíš proti Narcise? Domníval se Lucius, že když jeho syn nemůže za matkou, mohla by ona jít za ním a něco při tom nechtěně zahlédnout či vyslechnout? Nebo je v tom ještě něco dalšího?
Teorie se rodily v její hlavě, jedna bláznivější než druhá - co když je Lucius přesvědčený, že jeho žena v noci opouští svůj pokoj a možná i sídlo, a nechtěl, aby se ve dveřích srazila s některým z jeho bývalých kolegů? Nathalie si představila Narcisu spěchající k hranicím malfoyovských pozemků, odkud by se mohla přemístit - ale kam? Má snad rodinu, s níž se coby choť Luciuse Malfoye nemůže stýkat? Jistě - Tonksová se Nathalii zmiňovala o vyškrtnutí svojí matky Andromedy z rodokmenu Blacků, ale neříkala nic o tom, že by se se svojí sestrou Narcisou tajně scházely… Je v tom tedy někdo jiný? Nějaký muž? Nathalii prolétla před očima vidina obličeje Paula Ponse… ale ne, to jistě ne, Narcisa by těžko mohla být manželovi nevěrná, tomu se Nathalii nechtělo věřit. Bylo však otázkou, zda tomu náhodou nevěří Lucius Malfoy.
Nathalie každopádně nemohla než blahořečit Brumbálovi za nápad zapůjčit jí s sebou Potterův neviditelný plášť a sobě za důslednost, s níž po čas všech svých pátrání sesílala na zdejší malby různá matoucí a další kouzla, o jejichž existenci věděla jen díky svému povolání. I když portrét Malfoyova předka pro ni naštěstí nebyl příliš záludným soupeřem…
V pátek dopoledne se Narcisa konečně dostala k tomu, aby Nathalii ukázala ono místo v zahradě, které si představovala jako pozadí pro rodinný portrét. Přes noc napadlo několik palců čerstvého sněhu a další vločky vířily vzduchem; domácí skřítkové sice hned po ránu zametli všechny cestičky, i tak ale obě ženy zanechávaly ve sněhu ostře vykrajované otisky svých šlépějí.
Draco, jenž se zřejmě již vzpamatoval ze svojí noční můry i z rozhovoru s otcem, je následoval na své Kometě Dva šedesát a předváděl jim různé otočky a výkruty, nad jejichž rychlostí a ladností zůstával Nathalii rozum stát stejně jako nad následnou Dracovou historkou o tom, jak jednoho dne jen tak tak unikl jakýmsi hloupým mudlům ve vrtulníku, kteří ho zahlédli chytat Zlatonku nad hlavní silnicí mezi Southamptonem a Portsmouthem.
"Především jsi tam neměl co pohledávat," zkonstatovala Narcisa tónem domlouvající matky. "Dokážeš si představit, jak trapné by bylo, kdyby tvůj otec musel těm ministerským úředníčkům vysvětlovat, že tě ti mudlové vyfotografovali a otiskli to v jejich novinách?"
"Můj otec? To spíš Goyleův, ne?" ušklíbl se Draco. "Byli jsme koneckonců na jejich zahradě. Nechápu, proč ji nemá dostatečně začarovanou, Zlatonka by se přece za hranice jejich pozemku neměla vůbec dostat, nemyslíš?"
Narcisa pokrčila rameny.
"Někteří lidé jsou mimořádně nezodpovědní," prohodila směrem k Nathalii.
Konečně obě ženy zahnuly za jednu z kamenných, sněhem zapadaných zídek, vkročily do nevelkého prostoru obklopeného vysokým tisovým plotem a ocitly se na podivně tichém prostranství s jednoduchým altánem ze světlého dřeva. Nathalie vytáhla svůj skicář, několikrát altán obešla a začala si pořizovat rychlé nákresy - jednalo se jí ale hlavně o zachycení oné poklidné atmosféry, která zde vládla a které nemohlo být dosaženo na fotografiích, jež měla Nathalie od Narcisy přislíbeny, aby získala alespoň rámcovou představu o tom, jak toto místo vypadá v letních měsících.
Zároveň Narcisu po očku sledovala a dumala nad tím, zda paní domu ví o tom, že jeden z portrétů malfoyovských předků byl jejím chotěm pověřen sledováním dění na chodbě v prvním podlaží, a zda k takovému jednání poskytla Luciusovi nějakou záminku. Narcisinu tvář však neopouštěl ten stále stejný naučený výraz, z něhož Nathalie nebyla dvakrát moudrá. A to samé platilo i pro Luciuse, který se k nim po obědě připojil v knihovně a uvolil se věnovat hodinu či dvě svého času společnému pózování pro rodinný portrét.
Jako nejvhodnější bylo po několika pokusech zvoleno takové uspořádání, kdy pán a paní domu seděli bok po boku na židlích nepatrně natočených k sobě a Draco stál za nimi ležérně opřený o opěradlo za matčinými zády. Nathalie rychlými tahy zachycovala jejich podobu a snažila se nevnímat onu podivnost celé scény, kdy na ni všichni členové Malfoyovy rodiny bez pohnutí zírali. Po chvíli Luciuse zřejmě přestalo bavit zpytavě pozorovat její činnost a jal se se svojí manželkou a synem nezávazně konverzovat - s Dracem probíral jeho pokroky v učení a s Narcisou podrobnosti jakési honosné oslavy, která měla v domě zanedlouho proběhnout.
Draco začal být brzy neklidný - postávání za židlemi svých rodičů ho příliš nebavilo a i přes Narcisiny domluvy se neustále vrtěl. Nakonec ho zachránil příchod další z přítelkyň jeho matky - Narcisa se odebrala s paní Parkinsonovou do odpoledního salonku na šálek čaje a Draco dostal za úkol zabavit mezitím dceru této dámy, malou Pansy. Nebyl z toho nijak nadšený, ale nakonec se přece jen uvolil ukázat dívence, jež na něm zbožně visela očima, svoje koště a následně i svůj pokoj.
Nathalie s Luciusem Malfoyem osaměla - pán domu očividně netoužil po setkáních s přítelkyněmi svojí choti a raději nadále setrvával v póze pro portrét a mechanicky při tom listoval Denním věštcem. Když si však zhruba po půl hodině všiml, že se Nathalie začala věnovat obkreslování vzorku na šerpě, kterou měla mít Narcisa na obrazu na sobě, povstal a elegantním krokem se přesunul ke stolku s Nathaliinými kresbami.
"Jsem upřímně překvapen a potěšen," sdělil jí následně s povýšeným klidem. "Nečekal jsem od vás žádné zázraky, ale musím konstatovat, že bude-li výsledný portrét alespoň tak dobrý, jako tyto kresby, mohl bych s ním být víceméně spokojen."
"Děkuji za uznání, pane Malfoyi. Udělám, co bude v mých silách," přikývla zdvořile.
"Ovšemže uděláte," ušklíbl se pobaveně, "o tom vůbec nepochybuji."
Loupla po něm okem, ale raději se zase rychle soustředila na svoji kresbu.
"Uvažuji dokonce o tom, že bych vás doporučil některým svým přátelům a známým," prohodil najednou zlehka, ale jistý podtón v jeho hlase ji přiměl náležitě zbystřit.
"To by od vás bylo nesmírně laskavé, pane Malfoyi," zamumlala ostražitě.
"Nu ano," pousmál se milostivě, probíraje se dál jejími kresbami. "Crabbe a Goyle by takovou příležitost jistě uvítali, možná i Tavory…"
Škubla sebou a zároveň příliš zatlačila na uhel, jenž se s tichým křupnutím zlomil.
"Vy se snad s Tavorym znáte?" pronesl Lucius tiše a jeho chladné šedé oči se bez varování zabodly do jejích jako ostré čepele nože.
"Ne osobně," zadrmolila rychle, pevně svírajíc v prstech svůj skicář, "jen jsem o něm slyšela…" A v mysli úporně zatlačovala do pozadí vzpomínku na nedávnou schůzku někdejších přisluhovačů Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit zde v domě. Ona přece nemůže Tavoryho znát! V příští vteřině se jí však vybavilo ono zářijové setkání s Malfoyem a Tavorym v bance U Gringottových, ne, na to teď také nesmí myslet - co kdyby si ji Lucius Malfoy přece jen nějak spojil s tím obrazem, vždyť byla restaurátorka a malířka…
"Jistě, jeho opravdu zná téměř každý, že?" Napětí v Malfoyově obličeji nepatrně povolilo, ačkoli jeho oči stále pátraly v Nathaliině tváři.
Podezřívá ji snad z něčeho? Dozvěděl se nějak o tom, že mu po nocích prohledává dům? Nevšiml si jí přece jenom portrét Brutuse Malfoye a neprozradil ji pánovi domu?
"Možná jste dokonce viděla jeho fotografii v novinách?" nadhodil Lucius vyčkávavě.
"Já… no, možná…," uhnula raději očima zpět ke kresbě.
"A co si o tom myslíte?" zajímal se s úsměškem. "Věříte těm žvástům o nebezpečných předmětech, které jsme museli s bratránkem ukrýt před ministerskou kontrolou?"
Tenhle dialog se rozhodně nevyvíjel dobrým směrem. Vybavil si snad Malfoy, že ji v Gringottovic bance toho dne potkal? Nebo ho napadlo, že by mohla vědět, proč tam tehdy šel?
Zatraceně, Nathalie, uklidni se, okřikla se v duchu. Vážně myslíš, že si zrovna Lucius Malfoy bude pamatovat, koho kdy předběhl ve frontě? Nemůže o tobě nic vědět, ani že tu pátráš po tom obrazu! Vždyť podle Snapea se Malfoy domnívá, že to je jen další z mnoha Zmijozelových portrétů, po němž jeho Mistr jednoho dne zatoužil. Neví nic o jeho propojení s obrazem zakladatelů! Nebuď tak ustrašená a ovládej se! Jenže… proč se mě tedy takhle vyptává?
"Z Francie nejsem zvyklá přikládat informacím z novin přílišnou váhu," pokrčila s obtížně sehraným klidem rameny. "Novináři vždy jen vyhledávají senzace a konstruují nejrůznější teorie zaměřené především na dobrou prodejnost. O politická rozhodnutí vašeho ministerstva se rovněž příliš nezajímám. A o záležitosti druhých lidí už vůbec ne."
"Opravdu?" zašeptal a zničehožnic ji uchopil pod rameny a vytáhl z křesla blíž k sobě.
Ten pohled znala a stálo ji hodně přemáhání nedat najevo žádné zděšení a tvářit se, jako by si ničeho nevšimla - Lucius Malfoy na ní totiž právě zkoušel svoje umění nitrozpytu - sice nenápadně, bez hůlky a s mnohem slabší intenzitou, než jakou zažila, když se do její tváře vpily temné oči Severuse Snapea onoho večera, kdy ho na bradavické chodbě políbila, ale nitrozpyt to v každém případě byl a Nathalie musela zkoncentrovat všechny síly, aby udržela v hlavě jenom samé neškodné vzpomínky. Hodnou chvíli ji hypnotizoval pohledem, než se sklonil k jejímu spánku, dlouze se nadechl vůně jejích vlasů a zašeptal jí do ucha:
"To bych vám také radil."
A v příští chvíli byl pryč, zanechávaje konsternovanou Nathalii jejím zděšeně těkajícím myšlenkám.
Poznámka:
Dracovy historky s vrtulníkem jsou kánon, stejně jako ty o hraní famfrpálu - chlubí se jimi před svými spolužáky už v prvním dílu Harryho Pottera. Skutečností je i jeho nezávodní koště Kometa Dva šedesát, kterou až ve druhém dílu vyměnil za nový typ Nimbusu zakoupený jeho otcem pro všechny členy zmijozelského družstva.
Žádné komentáře:
Okomentovat