Nathaliina poslední noční výprava po Malfoyově sídle právě začíná...
Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (3. část)
Donutit se po onom odpoledním rozhovoru s Luciusem Malfoyem vyjít z pokoje na další noční výpravu stálo Nathalii veškerou vůli, kterou v sobě našla. Netušila proč, ale bylo zřejmé, že jí pán domu nevěří; všechno v ní křičelo, aby neopouštěla relativní bezpečí svojí ložnice, jenže… byla teď tak blízko konečnému odhalení, že to nemohla jen tak vzdát.
Sevřela v dlani Brumbálovo zrcátko, připravená do něj okamžitě začít křičet, pokud by jí hrozilo sebemenší nebezpečí. Sice si po nedávném střetu se Severusem Snapem nemohla být jistá, zda je profesor i nadále připravený přijít jí co nejrychleji na pomoc, doufala však, že zrcátko případně alespoň vrátil řediteli, který by se o její záchranu postaral. Snad…
Váhavě přistoupila ke dveřím svojí ložnice a raději se pro jistotu pokusila zjistit několika kouzly, na něž se upamatovala, zda nejsou začarované, aby při otevření spustily poplach. A to i přesto, že Snape prověřoval celý její pokoj hned onoho prvního dne, kdy dorazila do Malfoyova sídla, a nikdo se jí tu za celou dobu ani slůvkem nezmínil o tom, že by měla v nočních hodinách zakázáno pohybovat se po domě - co kdyby prostě jenom nedokázala usnout a chtěla se projít noční Malfoyovou zahradou, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu se unavila? Když tak řeknu, že jsem nemohla spát a šla jsem se podívat na ty slavné bílé pávy, napadlo ji a jako krytí si pro tento účel zastrčila do kapsy k zrcátku i kouzlem zmenšený skicář a několik kouzelnických pastelek. Koneckonců Malfoy na rodinném portrétu chtěl ty ptáky mít, tak co už!
Hmm, tak to by sis možná měla sundat ten neviditelný plášť, když to chceš sehrát takhle nevinně, ne? Zaplašila ten posměšný hlásek ve svojí hlavě a přetáhla si plášť přes ramena. Její strach byl momentálně mnohem větší než její logika.
Pootevřela dveře a škvírou v nich hbitě poslala do říše nevědomí všechny portréty na chodbě tak, jako už několikrát předtím. Pak opatrně vystrčila za dveří hlavu.
"Homenum revelio!" šeptla ve snaze odhalit případné skryté hlídače - Brumbál ji ujišťoval, že by toto kouzlo mělo fungovat nejen na lidi, ale i na domácí skřítky, jenže Nathalie neměla možnost otestovat pravdivost ředitelových slov, neboť se zde v domě v noci dosud s žádným skřítkem nesetkala - pokud tedy nepočítala onu nedávnou návštěvu skřítčí ložnice.
Vyplížila se na chodbu a neslyšně za sebou dveře zavřela. Měkce našlapovala po koberci směrem ke schodišti a v duchu si přehrávala cestu do přijímacího salonu, když tu náhle -
"Nathalie Belartová by se měla raději vrátit do svého pokoje."
Strnula v půli kroku - zpoza sochy Luciusova otce Abraxase Malfoye zhotovené v lehce nadživotní velikosti poté, co dotyčný před několika lety zemřel na dračí spalničky, se vynořil domácí skřítek Dobby a zíral svýma velikýma zelenýma očima přímo na místo, kde stála.
Zadržela dech - přece ji nemohl ani vidět, ani slyšet… a to kouzlo… Ta socha, došlo jí vzápětí - kouzlo Homenum revelio by mělo obsáhnout všechny bytosti v prostoru, kam zamířila hůlkou, jenže socha stála až u schodiště, tudíž příliš bokem od jejího pokoje, a Dobby byl schovaný přímo za ní… Nathaliino srdce se na okamžik zastavilo a vzápětí se rozběhlo neskutečnou rychlostí.
Vše, co se odehrálo v následujících hodinách, jí v dalších dnech, kdy se ohlížela zpět, připadalo jako sen - několik probdělých nocí a permanentní obavy z prozrazení a vlastní neschopnosti mu zamezit otupily její logický úsudek, až plně zvítězil její šestý smysl - jako by nějakým podivným řízením osudu tušila, co se stane v příštím okamžiku, a to i bez přispění svých obrazovideckých kreseb...
"Dobby ví, že tady slečna někde je. Slyšel, jak se otevřely dveře její ložnice a slyšel i její kroky... Dobby slyší mnohem lépe než mnozí lidé," promlouval skřítek a hlas se mu nepatrně třásl. "Pán mu nakázal, aby slečnu hlídal… Ale Nathalie Belartová byla na Dobbyho hodná, omluvila se mu a přinesla mu mast na ruce, a tak ji Dobby nechce pánovi prozradit... ráno si pak sice bude muset přivřít obě uši do dvířek u trouby, ale Dobby to rád udělá, když se slečna hned teď vrátí do svého pokoje… a slíbí Dobbymu, že tam zůstane až do rána..."
Nehnutě stála uprostřed chodby a pozorovala, jak se skřítek chvěje po celém těle. A z víru myšlenek v její hlavě náhle zůstala jenom jedna jediná. S odevzdaným zvlněním rtů si stáhla plášť z vlasů a pousmála se Dobbyho poděšenému zamrkání, když spatřil její hlavu vznášet se v prostoru přímo před sebou.
"Já se ale nemůžu vrátit, Dobby," zašeptala mírně, "je zde něco, co musím udělat. A co nesnese odkladu." A nachystala si pod neviditelným pláštěm hůlku, jsouc připravená Dobbyho omráčit a pozměnit mu paměť hned, jakmile by se chystal prozradit ji.
Neboť o tom zjevně uvažoval - jeho oči začal opět ovládat onen pološílený lesk, jenž zpravidla předcházel jeho snahám o sebepotrestání, a ona seznala, že musí jednat bezodkladně, než se jí situace zcela vymkne z rukou.
"Dobře, dobře, vrátím se tedy do svého pokoje," promluvila rychle. "Vidíš? Už jdu!" A začala pomalu ustupovat zpět ke svojí ložnici, ohlížejíc se starostlivě po dveřích pokojů jednotlivých členů Malfoyovy rodiny. "Musím si s tebou ale promluvit, Dobby," pronesla opatrně, když zaznamenala, že se skřítek trochu uklidnil a zjevně na sebe nehodlá v příští chvíli za trest svrhnout Abraxasovu sochu. "Mohl bys, prosím, jít se mnou? Prosím!" zopakovala důrazněji, avšak stále velmi zdvořile poslední slovo, poněvadž se skřítek k ničemu neměl, a naznačila hlavou pohyb do místnosti.
"Dostal jsem od pána příkaz hlídat Nathalii Belartovou celou noc," mumlal Dobby jako kolovrátek.
"Však ten příkaz také splníš," usmála se na něj přesvědčivěji, než se cítila. "Celou dobu mě budeš mít na očích. Jen si při tom zároveň trochu popovídáme…"
Dobby ji ještě několik dlouhých vteřin nerozhodně pozoroval, než nakonec váhavě překročil práh jejího pokoje. S úlevným vydechnutím za ním zavřela dveře a tišícím kouzlem zabezpečila celou místnost před odposlechem zvenčí.
"Dobby tu ale nemůže zůstat příliš dlouho," zachvěl se skřítek ustrašeně, "kdyby pan Lucius náhodou vyšel na chodbu… a Dobbyho tam nenašel…" Oči se mu při té představě rozšířily hrůzou.
"Jenom na chvíli, Dobby, prosím!" přemlouvala ho úpěnlivým tónem a pak Dobbymu pokynula k židli, na jejíž krajíček se skřítek po chvíli posmutnělého zadumání opatrně posadil, připravený vyskočit v okamžiku, kdy by na chodbě zaslechl sebemenší šustnutí.
"Proč mě tvůj pán nechává sledovat?" položila mu Nathalie jako první otázku, která ji momentálně zajímala nejvíc. Rozepjala si neviditelný plášť, ale nesvlékla ho a ruku pevně svírající hůlku pod ním skrývala i nadále.
Promluvit byť i jen jediné slůvko stálo Dobbyho dlouhé přemáhání.
"Pan Lucius podezírá Nathalii Belartovou, že začarovala obrazy v jeho domě," zašeptal nakonec a několikrát sebou za trest prudce praštil o opěradlo židle.
Tak přece jen Dracovi uvěřil, zatraceně! Nathalii se roztřásly ruce.
"Jak ho ale něco takového vůbec mohlo napadnout?" ptala se s předstíraným údivem - vždyť to koneckonců bylo poprvé, co ji Malfoy nechával hlídat svým domácím skřítkem…
"Pán si šel včera promluvit s jedním ze svých přátel, s nímž se předešlé noci pohádal…," spustil Dobby po dalším dlouhém váhání pomalu a ne právě ochotně, "…a ten mu vyčítal spoustu věcí… prý se doslechl, že pán uspořádal jejich setkání v době, kdy hostí ve svém sídle nějakou osobu z bradavické Školy čar a kouzel," šeptal trhaně a upřel na Nathalii nejistý pohled.
Avery, napadlo ji a vybavil se jí kouzelník, který po ostré slovní přestřelce s Luciusem tak rozezleně opustil setkání bývalých Smrtijedů. Do háje!
"Pan Lucius ho bezstarostně ujišťoval, že Nathalie Belartová je jen obyčejná malířka rodinných portrétů a nabízel mu, jestli se od ní nechce také nechat namalovat… Ten pán ho ale obvinil z neopatrnosti… na pana Luciuse sice prý ministerstvo nemůže, ale on si musí dávat pozor," chrlil ze sebe náhle Dobby překvapivě závratnou rychlostí očividně proto, aby měl tenhle výslech co nejrychleji za sebou. "A tak ho pan Lucius ujistil, že nechává hlídkovat na chodbě portrét svého předka pana Brutuse Malfoye vždy, když se mají konat tahle jejich shromáždění... Jenže jeho přítel se mu vysmál a řekl, že je přece o všech portrétech obecně známo, jak tráví většinu svého času - a to totiž spaním."
A měl pravdu, napadlo Nathalii nevesele, když si vzpomněla na klimbajícího Brutuse Malfoye. Měla veliké štěstí, že Lucius svěřil hlídání právě jemu - asi si myslel, že k němu jeho vlastní předek bude loajální a bude dávat dobrý pozor, co se na chodbě děje. Ostatně neměl důvod mu nevěřit - když se Draco oné noci objevil přede dveřmi svojí matky, přivedl Brutusův rozhorlený křik Luciuse na chodbu prakticky okamžitě. To, že Draco nicméně musel portrét předtím sám probudit, došlo jeho otci zřejmě až o něco později - pro ni však až příliš brzy.
"A tak pan Lucius pro jistotu poslal Dobbyho, aby tady celou noc hlídal… Dobby ale nevěřil, že by Nathalie Belartová tajně opouštěla svůj pokoj… myslel si, že pán ho sem posílá za trest, aby celou noc musel bdít… Teď však Dobby vidí, že jeho pán měl pravdu…" Zasmušil se a znovu se zády prudce vrhl proti opěradlu židle.
Nathalie stiskla svoji hůlku ještě o něco pevněji.
"A co…," začala a zlomil se jí hlas - musela se na chvíli uklidnit, než mohla opět promluvit, "…a co se mnou chtěl tvůj pán udělat, kdybys mě prozradil?"
Skřítek se zachvěl.
"To Dobby netuší… ale ví, že pán je schopný všeho… Pán má na svědomí spoustu… NE, takové věci Dobby nesmí říkat!" okřikl sám sebe, hbitě popadl ze stolu Nathaliin skládací malířský stojan a prudce se jím uhodil do hlavy. Rychle přiskočila a vytrhla mu ho z ruky.
"No tak klid, Dobby!" zarazila ho důrazně. "To, že o někom řekneš pravdu, přece není žádný zločin!"
Skřítek na ni nepohnutě zíral.
"Dobby tohle dobře ví, slečno," vzlykl nakonec. "Ale Dobby slouží svojí rodině celý život a nemůže ji zradit! Dobby neměl Nathalii Belartové vůbec nic říkat… jenže on nechce, aby se jí něco stalo, protože si ji moc oblíbil… Dobby neví, co má dělat!"
"Já vím, Dobby, a moc ti děkuju za důvěru, ani já tě neprozradím, to ti přísahám! Je mi líto všeho, co jsem ti způsobila," zamumlala horečně a skřítek se na ni překvapeně podíval.
"Tak proč slečna v noci vychází ze svého pokoje schovaná pod neviditelným pláštěm?" nadhodil vyčítavě. "K tomu přece nemůže mít žádný poctivý důvod!"
Hodnou chvíli ho pozorovala, načež se opět ujistila, že má svoji hůlku i paměťové kouzlo v pohotovosti. Instinkt jí napovídal, že to nebohé rozklepané stvoření před ní má dobré srdce a že by mu mohla svěřit i vlastní život. I tak ale pořád váhala - může si dovolit takhle riskovat?
"Mám tu splnit jistý úkol, Dobby," řekla potom pomalu, nespouštějíc z očí ani jedno skřítkovo hnutí. Má pokračovat nebo mu má vymazat paměť už teď?
Dobby hodnou chvíli mlčel a pomrkával ve snaze zahnat z očí slzy.
"Pochází ten úkol, který má Nathalie Belartová splnit, od ředitele Albuse Brumbála?" zeptal se nakonec tiše. "On je totiž… ten nejlaskavější čaroděj, jakého kdy Dobby poznal…"
Vybavila si, že skřítek byl se svým pánem v Bradavicích onoho dne, kdy byla Luciusovi Malfoyovi oficiálně představena. A zřejmě tam nebyl poprvé. Konečně se rozhodla.
"Ano, Dobby, mám pověření od samotného Brumbála," prohlásila s největší vážností, na jakou se zmohla.
"Dobby si ředitele Brumbála moc váží," šeptl skřítek. "Dobby v Bradavicích často mluví s tamními domácími skřítky, když čeká na svého pána… Dobby ví, že jsou tam velice šťastní… Nikdo jim nedává žádné tresty… nikdo jim nevyhrožuje zabitím tak, jako se to často stává Dobbymu…" Další dutý úder hlavou o opěradlo židle. "Všichni domácí skřítkové mají Albuse Brumbála moc rádi… Dobby by také jednou chtěl mít takového pána…" Vzlykl, znovu sebou škubl, až málem spadl na zem, ale Nathalie ho pohotově zachytila a posadila zpět na židli.
"Ale ty můžeš pro Brumbála něco udělat, Dobby, i když to není tvůj pán," promlouvala k němu tiše, svírajíc jeho ramínka ve svých dlaních. Na hůlku už v té chvíli dávno zapomněla. "Můžeš nám pomoci s jednou velice důležitou věcí…"
Tázavě na ní spočinul svýma kulatýma očima plnýma bolestných slz.
"Jedná se o jistý předmět, po němž velice toužil Ty-víš-kdo," zašeptala Nathalie a v prstech ucítila další skřítkovo škubnutí. Následující vteřiny jí připadaly nejdelší v jejím životě.
Nakonec skřítek odhodlaně zdvihl hlavu.
"Dobby se pokusí udělat vše, co bude v jeho silách…"
Žádné komentáře:
Okomentovat