Pod několika posledními částmi povídky jste mohli v anketě vyjádřit svůj názor na to, zda Nathalie u Malfoyů nalezne Zmijozelův portrét. To, že ho nenajde vůbec, i to, že ho najde pouze vlastní zásluhou, jste odsoudili jako nereálné pouhými 8 hlasy pro každou z těchto možností. 11 hlasů získala varianta, že Nathalie portrét nenalezne, nicméně alespoň zjistí, kde se nachází. A 41 hlasů bylo pro možnost, že ho najde s něčí pomocí. Takže - kde je pravda? Zásadní odhalení se blíží...
Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (4. část)
Vchod do tajného úkrytu pod společenským salonem se nedal otevřít žádným prostým mávnutím hůlky. Spolu s neznámým kouzlem, jež domácí skřítek Dobby provedl pouhým lusknutím prsty, bylo totiž nutné pronést i zvláštní heslo, které skřítek rychle a tiše zamumlal.
"Slečna by jinak musela poklop rozbít tou nejsilnější magií," otočil se Dobby k Nathalii, která mu napjatě zírala přes rameno do černého otvoru, jenž se před nimi objevil. "Tak, že by už nebylo možné ho žádným kouzlem opravit… Pán tuhle místnost zabezpečil velmi dobře…," vysvětloval potichu, když scházeli dolů po úzkých dřevěných schůdcích.
Napadlo ji, že zřejmě právě tato výtečná skrýš je důvodem, proč se jinde v Malfoyově domě nesetkala s kvalitnějším zabezpečením - sídlo si zvenčí mohlo dovolit působit nenápadně, ba přímo nevinně, když jeho pán uměl to nejcennější schovat více než dobře. Netrpělivě zdvihla hůlku nad hlavu a posvítila si kolem sebe. Tak kdepak se schováváš, Salazare Zmijozele?
Sestoupili do nevelké místnosti s kamennou podlahou i zdmi a s nízkým stropem. Podél jedné stěny stály skříně s policemi přeplněnými nejrůznějšími lahvičkami - odvar z oměje šalamounku zahlédla hned na kraji, ale rozličných více či méně nebezpečných lektvarů zde Nathalie viděla celou řadu. Nechybělo samozřejmě ani Veritasérum, i když jeho zabarvení nebylo právě ideální a Nathalie si dokázala představit pohrdavý úšklebek Severuse Snapea, pokud by mu tuto lahvičku některý z jeho studentů předložil k ohodnocení.
Její pohled se přesunul k protější stěně, kde se nacházela poměrně bohatá knihovna - nemusela ani studovat názvy jednotlivých knih, aby si domyslela, že běžné magie zde nebude mnoho. Nedaleko stál stolek s pohodlným křesílkem a lampičkou - vše připraveno k tajnému studiu témat, o nichž raději nechtěla nic vědět.
Nathalie se snažila zůstat v klidu, silou vůle setrvávala na jednom místě a propátrávala místnost kousek po kousku soustředěným pohledem - hlavně nezačít zmateně pobíhat od jedné police ke druhé, nabádala se, hlavně nic neopomenout. A hlavně pozorně přemýšlet - kde by ten portrét asi tak mohl být? Kam bych ho v tomto úkrytu uložila já? Je ta zavřená skříň v rohu dostatečně rozměrná na to, aby se do ní tak velký obraz vešel? Co když se ho ale Lucius pokusil zmenšit? Vždyť není odborník, těžko může vědět, že taková kouzla mohou nenávratně poškodit uměleckou magii použitou při malbě…
Přistoupila ke skříni a otevřela ji - další řady polic plných rozličných předmětů - nádoby podivných tvarů a pochybného obsahu, hromady pergamenů, o nichž se mohla jen dohadovat, jak kompromitující informace asi skrývají, několik brků, zřejmě očarovaných, snad aby napodobovaly něčí písmo, souprava nožů zdobených komplikovanými ornamenty, k nimž se raději ani nepřibližovala, ozdobné krabičky se zlatými hodinkami, prsteny, náramky, náušnicemi a náhrdelníky, jež by případnému obdarovanému zřejmě mnoho štěstí nepřinesly, srolované plány jakýchsi budov, lahvičky s neviditelným inkoustem a desítky dalších předmětů, jejichž účel jí zůstával utajen.
Bezděčně se natáhla po jakési knížce zabalené do tmavého obalu a uložené ve zvláštní přihrádce - byl to však jen svazek papírů v černé odřené vazbě určený zřejmě k tomu, aby si do něj jeho majitel mohl psát deník - otevřela ho přibližně na zářijových stránkách a zběžně nechala proběhnout několik listů mezi prsty - co kdyby to byl Malfoyův zápisník a ona se tam mohla dočíst, kam Zmijozelův portrét uschoval poté, co ho vynesl z banky? Stránky však zely prázdnotou a nepomohlo ani neviditelný inkoust odhalující kouzlo Aparecium, které vyzkoušela na stránce s 13. zářím. A tak deník odložila zpět na místo, odkud ho vzala, majíc na paměti nabádání Brumbálovo i Snapeovo - nepřicházelo v úvahu, aby se Luciusovi Malfoyovi ztratila byť i jen jedna jediná věc právě v době, kdy ona pobývá v jeho domě, a to se týkalo samozřejmě i Zmijozelova portrétu, pokud by ho náhodou objevila.
Nerozhodně se rozhlédla po zbytku místnosti a v její tváři se pomalu usazoval zklamaný výraz. To není možné! Soustřeď se Nathalie, musí to tu přece někde být! A znovu se pustila do pečlivého prohledávání onoho nevelkého prostoru.
Dobby celou dobu postával za ní na schodech a strachem se třásl po celém těle, neustále se ohlížeje ke dveřím společenského salonu.
"Kdyby mi slečna řekla, co přesně hledá, možná bych jí dokázal pomoci," kníkl chvějícím se hlasem, když si všiml, jak se po něm bezradně ohlíží.
Nechtěla mu původně vykládat víc, než bylo nezbytně nutné, a tak ho pouze přemluvila, aby ji odvedl do tajného úkrytu svého pána. Byla přesvědčená, že Zmijozelův portrét spatří v okamžiku, kdy sem vkročí, a vůbec nepočítala s tím, že by všechno mohlo být úplně jinak.
"Mělo to tady určitě být," mumlala s počínající hysterií - v uplynulých dvou dnech se doslova upnula k představě obrazu opřeného o stěnu této místnosti, a když ho zde nyní nenacházela, cítila se, jako kdyby ztratila veškerou svoji zbývající odvahu a sebejistotu. "Tohle je přece ideální místo! Kam jinam by to dal?"
"Musíme jít," pokynul jí skřítek nervózně rukou k východu a její napětí ještě vzrostlo.
"Žádný další úkryt tady není?" chytala se posledních stébel. "Tajný prostor za některou z těchto zdí nebo má snad tvůj pán ještě jiná místa, kam schovává svoje věci?"
Dobby zavrtěl hlavou.
"Tohle je nejlepší pánův úkryt… Nathalie Belartová teď musí odejít… jestli to pan Lucius zjistí, tak on… on Dobbyho určitě za-zabije!" Skřítek už se doopravdy rozplakal a v prstech horečnatě žmoulal špinavý hadr zakrývající jeho vyhublé tělíčko.
Vyčerpaně vydechla a naposledy se rozhlédla kolem sebe.
"Dobře, Dobby. Půjdeme." A sklesle za skřítkem vystoupala zpět do salonu.
Dobby poklop opět uzavřel a začaroval, načež ji popadl za ruku a rychle ji za sebou táhl do jejího pokoje. Bez zvuku pochrupujících portrétů se v chodbě ozývaly pouze jejich tiché kročeje a na Nathalii padla úzkost a beznaděj - mýlila se tedy? Vynášel tehdy Malfoy z Gringottovic banky opravdu jenom nějaké vzácné zrcadlo, které chtěl někomu věnovat jako svatební dar?
Seděla v křesle uprostřed svojí ložnice a posmutněle se usmívala na Dobbyho neklidně poposedávajícího na protější židli - poulil na ni oči a kupodivu vypadal být víc zarmoucený z faktu, že ji zde vidí takhle sklesle sedět, než z toho, že právě zrazuje důvěru svého pána. Musela to ještě zkusit, ještě jednou, naposledy…
"Hledám jistý předmět, Dobby," promluvila přerývavě. "Předmět, který tvůj pán a jeden jeho příbuzný, pan Justus Tavory, vyzvedli loni na podzim, konkrétně dne 13. září, z trezoru Malfoyovy rodiny v bance U Gringottových."
Tak a bylo to venku.
Skřítek na ni pohlížel skelným zrakem, v příští vteřině se mu však do pomačkaného obličejíku vkradlo náhlé poznání.
"Dobby asi ví, co má paní na mysli," vydechl k jejímu nemalému údivu tiše a bázlivě se ohlédl ke dveřím. "Paní myslí ten veliký obraz, Dobby ho viděl… Je na něm zakladatel pánovy koleje... Pán ho získal pro Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit…"
Málem zapomněla dýchat. Takže to všechno byla pravda!
"Ano, Dobby," dostala ze sebe přiškrceným hlasem. "Přesně ten obraz hledám. Ty víš, kde je?"
Srdce se v ní skoro zastavilo, když spatřila škálu pocitů odrážejících se ve skřítkově tváři - věděl, kde je schovaný ten portrét, ano, on to skutečně věděl a věděl zároveň, jak moc se proviní proti všemu, co mu odjakživa vštěpovali do hlavy ohledně věrné služby jeho rodině. Jeho kůže zpopelavěla a on se opět vrhl proti zdi s úmyslem začít do ní mlátit hlavou. Okamžitě na stěnu vyslala polštářové kouzlo, které skřítka neškodně odrazilo zpět doprostřed pokoje. Zmučeně na ni pohlédl.
"Dobby, prosím!" úpěnlivě sepjala ruce. "Jestli tolik obdivuješ Brumbála a chceš pro něj ve svém životě udělat alespoň jednu dobrou věc, tak mi to musíš říct! Je to moc důležité!"
Skřítek bezmocně obemknul prsty svůj krk, jako by se pokoušel uškrtit se vlastníma rukama. Snad se snažil zabránit tomu, aby jí ještě cokoli řekl, ale žádná ze stránek jeho povahy nedokázala v té chvíli nabýt vrchu a on se rezignovaně svezl na kolena. Okamžitě stáhla deku ze svojí postele, přiklekla k němu a zabalila ho do ní.
"Dobby se tolik snaží," vykulil na ni svoje veliké oči zalité slzami. "Tolik se snaží nezklamat pána! Ale Dobby ví, že pán je zlý a krutý čaroděj…," zaštkal, a když pevně sevřela zápěstí jeho rukou, jimiž se po svojí poslední poznámce opět pokusil uhodit do hlavy, vyčerpaně se zhroutil do její náruče. Konejšivě ho objala.
"Jsi nesmírně statečný, Dobby," šeptala, přejíždějíc jemně dlaní po jeho netopýřích uších. "Ani nevíš, jak moc si vážím toho, že mi pomáháš. Všechno to Brumbálovi řeknu, to ti slibuji, a bude-li v budoucnu nějaká příležitost k tvému osvobození… On by se o tebe určitě postaral, dal by ti v Bradavicích práci, kdybys o to stál…"
Dobby sebou napůl ustrašeně a napůl dojatě škubl a setřel si slzy z dlouhého nosu.
"Prosím, Dobby!" zašeptala znovu, podala mu kapesník a sledujíc ho, jak do něj dlouze smrká, upřímně litovala, že není jeho skutečnou paní, která by mu podobným gestem právě věnovala svobodu.
"Ten obraz tady není," promluvil skřítek takřka neslyšně po několika dlouhých minutách. "Pán měl obavy, že i přes jeho známosti by sem mohla přijít ministerská kontrola… někteří ministerští úředníci na něj prý mají spadeno a… mohli by najít jeho tajný úkryt a ten obraz mu zabavit… to on by nerad, neboť jeho získání bylo posledním úkolem, který dělal pro Toho-jehož-jméno… NE! Dobby to nesmí říct! NESMÍ!" zaúpěl a snažil se jí opět vytrhnout.
"Klid, Dobby, tohle já všechno vím," tišila ho. "Jen mi řekni, kde je ten portrét teď!"
"Pán ho nechtěl nechávat zde v domě," opakoval skřítek po další mučivě dlouhé chvíli. "A tak se mu pan Tavory nabídl, že by si ho mohl vzít k sobě… k němu totiž málokdo chodí," dodal, ačkoli přes jeho pohybující se rty nepřecházel skoro žádný zvuk a jeho obličejem projel záchvěv nefalšované hrůzy. Nathalie na tom nebyla o nic lépe.
"Takže ten obraz je…"
"V Azkabanu," vydechl Dobby stěží slyšitelně. "Pan Tavory si ho odvezl s sebou do Azkabanu."
Poznámka:
Záměrně jsem nechala listovat Nathalii deníkem Toma R. Raddlea jenom kdesi na úrovni měsíce září tak, aby si nevšimla jeho jména vepsaného na samém začátku.
Žádné komentáře:
Okomentovat