Závěrečná část dvacáté první kapitoly, Severus Snape opět na scéně a věnování pro JSark, Nerlu, lilalilu, A_ju, Hope, Doreu, GwenLoguir, Awiu a Scissors, které neopomněly komentovat žádnou z předchozích částí jednadvacítky - díky! :-)
Kapitola dvacátá první: Domácí skřítek Dobby (5. část)
"Posloucháte mě vůbec?"
Nathalie se vytrhla ze zamyšlení a upřela bezvýrazný pohled na Draca Malfoye.
"Jistěže tě poslouchám, Draco," zareagovala rychle a opět zaměřila plnou pozornost na nádherného bílého páva, kterého jí chlapec právě ukazoval. "Takže nová péra jim obyčejně narůstají až na jaře?"
"Ano, poté, co o ně obvykle rok předtím v červenci přicházejí," přikývl Draco poučně. "Naši albínští pávi korunkatí jsou však vyšlechtěni za pomoci zvláštní magie tak, aby jim ocasní péra zůstávala po celý rok. I když pojem ocasní není v případě pávů příliš přesný, neboť ve skutečnosti jim vyrůstají…"
Chlapec pokračoval dál ve svém výkladu, ale Nathalie ho záhy opět přestala vnímat a předstírajíc zaujetí vznešeným ptákem, vytáhla skicář a pokoušela se ho nakreslit, aby ho později podle svých náčrtů mohla začlenit do portrétu Malfoyovy rodiny tak, jak si to Dracův otec přál. Myšlenkami však byla úplně jinde - znovu se, jako za posledních třicet hodin už mnohokrát, vracela ke svému pátečnímu nočnímu rozhovoru s domácím skřítkem Dobbym.
Dosud si tu děsivou představu odmítala připustit, ale faktem zůstávalo, že portrét Salazara Zmijozela podle všeho visel v ředitelské pracovně Justuse Tavoryho kdesi v Azkabanu - nejlépe stráženém kouzelnickém vězení, o jakém kdy slyšela. Opravdu výtečné místo pro takový obraz, napadlo ji cynicky, u někdejšího bradavického studenta, který byl jako příslušník havraspárské koleje příliš chytrý na to, aby se stal oficiálně Smrtijedem, ačkoli, podle toho, co o něm onehdy vyprávěl Snape, stál jednoznačně na straně Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, připraven mu věrně sloužit a splnit jakékoli jeho přání týkající se azkabanské věznice.
Po pádu Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit samozřejmě otočil - podobně jako Lucius Malfoy a mnoho dalších - a dopadené a uvězněné Smrtijedy strážil s bedlivostí přímo ukázkovou. Znamení zla na paži nikdy neměl, žádné přímé důkazy proti němu neexistovaly, a tak mu nikdo nemohl nic vyčítat; ve skutečnosti byla většina kouzelnického společenství ráda, že azkabanské zdi stráží hlídač tak oddaný, ba přímo fanatický. A po jeho funkci, která obnášela být den co den v blízkém kontaktu s mozkomory, dozajista nikdo netoužil. Justus Tavory byl v Azkabanu v naprostém bezpečí a Zmijozelův portrét v jeho pracovně tím pádem rovněž.
Dumala nad tím, zda bude Brumbál trvat na získání obrazu i z takto nepřístupného místa. Podle toho, co Dobby pochytil z častých rozhovorů svého pána a jeho příbuzného, sídlil azkabanský ředitel ve správní budově oddělené od samotného mozkomory stráženého vězení, což jí však nepřipadalo jako žádná výhoda s ohledem na skutečnost, že oba objekty, byť od sebe vzdálené sebevíc, stály na tom samém nevelkém ostrůvku v Severním moři skrytém důmyslnými kouzly před zrakem i technickými vymoženostmi mudlů a obývaném tolika mozkomory, že bylo jistě k zešílení se mu snad i jenom přiblížit. Pokud svoji současnou misi považovala za nebezpečnou, pak případná výprava do Azkabanu jí připadala jako naprostá sebevražda.
Tím se teď zabývat nemusím, říkala si, svoji úlohu jsem splnila více než dostatečně. Ano - nejen že se potvrdily všechny teorie její, Brumbálovy i Snapeovy týkající se Malfoye a portrétu Salazara Zmijozela. Ona dokonce oproti všem vlastním (a tím spíše i oproti Snapeovým) očekáváním zjistila, kde přesně se ten obraz v současné době nachází. A s touto informací ať bradavický ředitel naloží podle svého uvážení, uzavřela svoje přemítání, i když kdesi vzadu v hlavě jí neodbytně strašila vzpomínka na Sibylu Trelawneyovou svírající v ruce šálek se zbytkem Nathaliina čaje a pronášející podivná varování ohledně jakéhosi vězení a muže v černém. Tehdy si Nathalie myslela, že se jedná nejspíš o Riche nebo o Snapea, jenže černá byla i Tavoryho oblíbenou barvou. A azkabanské vězení bylo nejproslulejší ze všech…
"V létě se kvůli jejich křiku vůbec nedá spát," zaposlouchala se opět do Dracova vyprávění a chápavě se na něj pousmála, dokončujíc náčrtek bílého páva. "Budí mě mnohdy už od tří hodin od rána," stěžoval si chlapec.
Společně vyšli z nízkého zahradního stavení, kde byla Malfoyova opeřená chlouba bezpečně ukryta před zimními mrazy, zpět do zahrady a vraceli se směrem k sídlu. Přesněji řečeno - Nathalie se brouzdala pěšky navátým sněhem a Draco letěl nad ní na koštěti a trénoval nějaký další nelehký manévr.
"Nechcete se proletět?" nabízel jí tento týden už poněkolikáté; vypadal, že si na její společnost vcelku zvykl, a kdyby byla jen o něco víc ješitná, možná by si i připustila myšlenku, že chlapce její odpolední návrat do Bradavic snad i trochu mrzí.
S úsměvem zavrtěla hlavou a zabočila podél nízké zídky zapadané sněhem na cestičku, jež ji měla dovést k hlavní příjezdové cestě vedoucí k domu. Ve vzpomínkách se ještě naposledy vrátila k Dobbymu a už nejméně posté samu sebe přesvědčovala, že v jeho záležitosti udělala vše potřebné - když od něj totiž na závěr jejich rozhovoru žádala ujištění, že o ničem z toho, co se oné noci stalo a co jí prozradil, nebude informovat svého pána, krčil skřítek lítostivě rameny s tím, že jí nic takového nemůže slíbit.
"Nathalie Belartová nemá tušení, jaké prostředky umí pán použít, když… chce zjistit to, co touží vědět," vysvětloval jí sklesle a jeho tváří se mihl stud - nad tím, jakému pánovi slouží, či snad nad tím, že nemá dost síly mu vzdorovat…
Nakonec se dohodli, že mu Nathalie pozmění vzpomínky - měla sice značné zábrany tak učinit, neboť zasahovat někomu do paměti považovala za jeden z nejhorších možných útoků, kterého by byla ochotna se dopustit pouze v nejvyšším nebezpečí, ale oné noci přesvědčila samu sebe, že i pro psychiku samotného skřítka bude tentokrát lepší, pokud si svoji zradu na pánovi nebude pamatovat - minimálně se tak vyhne dalšímu sebepoškozování.
Skřítčí magie byla nepochybně velice silná a Nathalie dost pochybovala o tom, že by se jí v případě Dobbyho odporu podařilo něco víc, než mu paměť nenávratně vymazat. S jeho souhlasem nicméně do jeho vzpomínek pronikla poměrně snadno a upravila je na pouhé neškodné a bezvýsledné celonoční sledování chodby.
Po celou sobotu pak Dobbyho i jeho pána bedlivě pozorovala - Lucius se k ní choval s obvyklou chladnou až provokativní přezíravostí, žádné další pozornosti nebo podivných náznaků se jí však od něho nedostalo. A Dobby si jí podle všeho všímal pouze jako někoho, koho mu přikázali celou noc sledovat, aniž by věděl proč - vždyť jeho vlastní upravené vzpomínky mu říkaly, že Nathalie od večera, kdy odešla spát, až do snídaně neopustila svůj pokoj. Ze soboty na neděli ji pak zřejmě hlídal nanovo, ale na tom už jí nezáleželo, neboť se poprvé od počátku svojí návštěvy u Malfoyů pořádně vyspala.
A nyní už ji čekal jen nedělní oběd v rodinném kruhu Malfoyů a návrat do Bradavic. Sice ještě stále nepodléhala dojmu úplného bezpečí, ale větší část napětí z ní již spadla a ona se náhle cítila lehce a povzneseně.
Před sebou na konci tisového plotu spatřila příjezdovou cestu - vstoupila na ni a chystala se zabočit k sídlu, když koutkem oka zaznamenala tmavou siluetu blížící se od hlavní brány. Její tváří proběhl záchvěv nesouhlasu.
Říkala jsem mu přece, že se v neděli přemístím do Bradavic sama! Chvíli podrážděně přemítala nad možností pokračovat zdánlivě bez povšimnutí dál k domu, ale pak si uvědomila, že to Narcisa Malfoyová pozvala Severuse Snapea na oběd ono pondělí, kdy ji, Nathalii, doprovázel do Wiltshiru, a s povzdechem zůstala stát na místě čekajíc, až k ní dojde.
V Bradavicích očividně sněžilo, soudě podle poprašku sněhových vloček, které ulpěly na profesorových černých vlasech a plášti, a jeho tvář byla na denním světle ještě o něco bledší, než si ji Nathalie pamatovala. Obličej zcela bez výrazu, jen černé oči pátraly v těch jejích - zda je v pořádku? Zda zůstala neodhalena? Zda přece jenom na něco přišla? Neměla v úmyslu mu na jeho dotazy odpovídat. Neměla popravdě v úmyslu se s ním vůbec bavit.
"Neozvala jste se," podotkl bez pozdravu.
"Nebyl důvod," pohodila hlavou.
"Jistě," ušklíbl se, "očekávat od vás profesionální jednání bylo poněkud přehnané, říkal jsem to řediteli celou dobu. Vaše odmlčení se mu způsobilo nemalé starosti."
Jemu nebo tobě? Pozorně se na něj zadívala - byla to opravdu dotčenost, co spatřila v jeho tváři?
"Profesore Snape!" ozval se vysoko nad nimi nadšený Dracův výkřik a chlapec rychle slétl k nim.
Snapeovy rty zvlnil krátký záchvěv nelibosti nad tímto vyrušením, než se k synovi svého přítele otočil a bez pohnutí naslouchal jeho vyprávění o jakémsi lektvaru, o němž chlapci zřejmě pověděl Paul Pons v jedné z jejich hodin.
Nathalie se objala pažemi kolem těla a se skicářem přitisknutým k hrudníku a pocitem melancholie vykročila za profesorem a jeho budoucím studentem k sídlu. Návrat do Bradavic znamenal i návrat do Snapeovy přítomnosti a ona se na jejich další komunikaci po té poslední roztržce necítila být nikterak připravená. Jak se k němu teď má u všech druidů chovat? Vždyť už se zdálo, že její dar přijal a že ji snad začíná vnímat i jako něco víc než jen nesnesitelnou osobu, s níž ho ředitel donutil spolupracovat… A pak ten úterní noční rozhovor… copak mu je vážně tolik protivná představa, že by na něj někdo mohl myslet jako na někoho, koho stojí za to potěšit? Dobře, pomyslela si rezignovaně, takovou chybu už víckrát neudělám…
"Takže je všechno v pořádku?"
Zdvihla hlavu a pohlédla mu do očí - došli mezitím k domu a vstoupili do haly - Draco odběhl do svého pokoje převléct se k obědu a oni čekali, než starý domácí skřítek Lenny uloží přesně podle pokynů koště, jež mu chlapec vrazil do ruky hned po příchodu, a přijde jim odebrat jejich pláště. Profesor ji nehnutě pozoroval, až získávala neodbytný dojem, že stačí jen málo k tomu, aby vytáhl hůlku a získal odpovědi na všechny své otázky za pomoci nitrozpytu.
"Nemělo by?" pokrčila rameny s předstíranou lhostejností. S uspokojením zaznamenala, že ho její postoj nemálo vytočil.
"A?" procedil netrpělivě přes sevřené rty.
"Uvidíte," pousmála se na něj nezúčastněně. Věděla nyní něco, o čem on neměl nejmenšího tušení, a věděla i to, jak obtížně profesor takový pocit snáší. A několik následujících hodin si tuto svoji dočasnou převahu hodlala náležitě užít.
Znechuceně se na ni podíval a pak se rozhlédl kolem sebe.
"Tak kde je?" pronesl nevrle, poněvadž Lenny se stále nevracel. "Proč musejí být všichni domácí skřítci tak tupí?" brblal podrážděně a stahoval si svrchní plášť.
Měla sto chutí mu říct, že právě jednomu takovému tupému domácímu skřítkovi vděčí za veškeré své poznatky o současném umístění Zmijozelova portrétu, ale raději si tuto informaci diplomaticky ponechala pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat