Začátek další kapitoly definitivně ukončuje Nathaliin pobyt u Malfoyových, čímž také prozatím končí úsek povídky, který jsem měla vcelku detailně promyšlený. O pokračování mám zatím představu pouze v hrubých obrysech, ale pokusím se něco stvořit co nejrychleji...;-)
Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (1. část)
"Severusi, příteli! Vítej ve Wiltshiru!" přijal Lucius Malfoy s afektovanou bodrostí svého někdejšího zmijozelského a následně i smrtijedského kolegu. "Skoro se cítím dotčen! Kolikrát jsem tě v posledních letech zval na návštěvu do svého domu a nakonec jsem musel zaměstnat tady slečnu Belartovou, aby ses ráčil zastavit! A to tě ještě podezřívám, že bys tu ani nebyl, kdyby ti to ten starý blázen nedal příkazem!"
Snape zkřivil rty do neurčitého pousmání, podávaje Malfoyovi ruku.
"Jako by se snad bál, že ji tady uřknu," pokračoval Lucius posměšně a s nenápadnou pozorností na ní na okamžik spočinul očima. Dala si záležet, aby se v jejím obličeji nepohnul ani sval tím spíš, že i Snape náhle vykazoval znaky nadměrného zájmu o její reakci.
Sedět u jednoho stolu se všemi členy Malfoyovy rodiny a Severusem Snapem se stalo jedním z nejpodivnějších zážitků onoho týdne. Každý z obědvajících se určitým způsobem přetvařoval a svoji roli hrál s nebývalou pečlivostí: Lucius Malfoy - Smrtijed, jehož vina nebyla nikdy prokázána - se choval jako štědrý a zábavný hostitel, jemuž nic neleží na srdci víc, než Snapeovo a Nathaliino blaho, Narcisa Malfoyová se opět skryla za svoji masku ctihodné manželky stojící za všech okolností za svým chotěm tak, jak k tomu byla vychována skvělou rodinou Blacků; jaké myšlenky se však ve skutečnosti skrývaly za tím hrdým bělostným čelem, to bylo Nathalii záhadou. Draco se zas snažil zapůsobit na svého budoucího učitele, v obličeji hned podlézavý a hned zas komicky důležitý výraz - chlapec, jehož trápily noční můry a nemožnost schoulit se svojí matce do náručí, byl prozatím zatlačen do pozadí. Pak tu byl Severus Snape - člověk, jenž hrál ve svém životě tolik rolí, že určit, která z jeho tváří je ta pravá, bylo takřka nemožné, a Nathalie se o to po jejich posledním střetu už ani nehodlala snažit. A konečně ona sama - restaurátorka a malířka, co si na špeha opravdu jenom hraje - dosáhla sice nakonec úspěchu, ale opravdu nemohla tvrdit, že by byl daný jejími schopnostmi, pokud by tyto ovšem neměly spočívat v umění přesvědčovat domácí skřítky, aby zrazovali své rodiny.
Severus Snape seděl u stolu naproti ní, naoko naslouchal Dracovu povídání a co chvíli na ní spočinul jeho tmavý, bedlivě hodnotící pohled. Přemýšlela, co všechno je schopen z její tváře vyčíst - že svůj týdenní pobyt přestála bez větší újmy a alespoň navenek neztratila Malfoyovu důvěru, to bylo zřejmé již z tohoto pěkně pospolitého nedělního oběda; dále zřejmě i fakt, že měla úspěch, neboť jinak by ho dozajista tak přezíravě neignorovala - jenže ona si nemohla pomoci, byla ráda, že má pro změnu jednou navrch, byť by to mělo být jenom na pár hodin, než se profesor dozví, že obraz vlastně nezahlédla ani koutkem oka. Nehledě na to, jak ke svým zjištěním nakonec dospěla - raději si ani nepředstavovala, co jí Snape řekne, až zjistí, že tolik riskovala odhalením jejich tajemství před Malfoyovým domácím skřítkem.
A to i přes následné pozměnění Dobbyho vzpomínek - skřítčí magie byla dosti neprobádaným odvětvím a Nathalie stále dumala nad tím, zda se někdy ve vzdálené budoucnosti nemůže stát, že se paměť Dobbymu nějakým způsobem vrátí. Přemítala, co by domácí skřítek v takovém případě udělal - šel by sebe a tím pádem i ji udat Malfoyovi? Spáchal by za trest sebevraždu? Zradil by Malfoye ještě mnohem horším způsobem a pak na to tvrdě doplatil?
Alespoň že už vím, kde přesně ten Zmijozelův portrét hledat, pomyslela si nakonec spokojeně - přišel by na to třeba takový Snape? Vždyť se před několika minutami sama přesvědčila o tom, jak Snape smýšlí o domácích skřítcích - tak jako pro ostatní, nebyli ani pro něj víc než jen neschopnými slouhy, které zvysoka přehlížel. Jeho by jistě nenapadlo ptát se Dobbyho na ten obraz, ostatně jemu by skřítek stěží něco prozradil. Možná měl Brumbál přece jen pravdu, když poslal k Malfoyovi zrovna ji, uvažovala dál a pak ji napadlo, mohl-li bradavický ředitel tušit, že Malfoyův skřítek o té malbě něco ví a že ona bude ten nejpovolanější člověk, který by to od něj mohl vyzvědět. Měla by se na to Brumbála zeptat, to jen, že on se s podobnými úvahami zřídkakdy někomu svěřoval.
"Tak tedy - kdy plánujete náš rodinný portrét dokončit, slečno Belartová?" vytrhl ji Malfoy ze zamyšlení.
"Počítám, že by mohl být hotový během čtyř až pěti týdnů," odvětila. "Samozřejmě v závislosti na tom, kolik práce mě bude v Bradavicích čekat po mém návratu."
"Řekl bych, že ta stará zaprášená veledíla mohou na chvíli počkat, nemyslíte?" pozdvihl vyzývavě obočí. "Mějte na paměti svoji odměnu," mrkl na ni významně.
Prudce se nadechla a pak pomalu vydechla.
"Jistě, pane Malfoyi," přikývla neutrálně. U všech druidů, vždyť mu přitakávám jako Paul Pons, ušklíbla se sama pro sebe pohrdavě. Už abychom byli pryč...
Raději přenechala další konverzaci s pánem domu a jeho synem na Snapeovi, oslovila Narcisu a společně začaly polohlasem dolaďovat poslední detaily ohledně Luciusem schváleného oděvu, který měli mít Malfoyovi na portrétu na sobě.
"Lucius měl odjakživa výtečný vkus," pochvalovala si Narcisa, "ačkoli on by dokázal nosit prakticky cokoli. Vzpomínám si na jeho čtrnácté narozeniny," zajiskřilo jí vesele v očích, "jeden jeho bláznivý strýc z matčiny strany mu poslal naprosto nemožnou čapku z bobří kožešiny - celá kolej se mohla potrhat smíchy, když ji Lucius vybalil, a co myslíte, že udělal on? S bohorovným klidem si ji nasadil na hlavu a celý den se v ní promenádoval po škole - víte, nebyla nijak zvlášť dobře ušitá, popravdě v ní vypadal, jako by měl na hlavě vycpaného bobra, jen ten ocas mu trochu překážel a tak si ho přehodil přes rameno... Myslím, že právě tehdy jsem pochopila, že… no nic," odmlčela se takřka zasněně a Nathalie s úsměvem zauvažovala, jak ta věta zřejmě měla pokračovat.
Formálně pojatý oběd nakonec skončil, Draco završil své snahy zapůsobit na Snapea svými začátečnickými znalostmi lektvarů, důstojně se rozloučil s Nathalií a odebral se do svého pokoje. Malfoy vyšel se Snapem na chodbu, kde mohli přestat předstírat vztah pouhých kamarádů ze školy a snad si i vážněji promluvit, a Nathalie osaměla v jídelně s paní domu. Ještě chvíli nezávazně rozmlouvaly a pak Nathalie sáhla do kapsy pro malý lístek papíru, který následně kouzlem zvětšila do původní velikosti rozměrného archu.
"Poslední do sbírky," usmála se na Narcisu, podávajíc jí kresbu jejího syna - jedinou příležitost spatřit Draca bez jeho naučeně namyšleného výrazu měla právě onu noc, kdy ho viděla postávat přede dveřmi matčiny ložnice poté, co se probudil ze špatného snu. Byl vyděšený, ale také velmi smutný, když vztahoval ruku ke klice a uvědomoval si, že tím porušuje otcovy příkazy, jež ctil i přesto, že ho doslova násilím vzdalovaly od osoby, kterou měl tolik rád. A skica všechny tyto Dracovy emoce zachycovala - Narcise zvlhly oči a s patrným pohnutím stiskla Nathaliinu dlaň.
"Děkuji," šeptla tiše, pokývla Nathalii na rozloučenou a vzdálila se do svého salonku.
Nathalie pomalu vydechla a vyšla na chodbu, kde už stál připravený její kufr a o několik kroků dál rozmlouvali Malfoy a Snape.
"Musím se ještě zastavit v Příčné pro nějaké přísady do lektvarů," sděloval zrovna profesor pánovi domu. "Nechat si kůže z ropuchy posílat naslepo je naprosté vyhazování peněz oknem - když si je nevyberu sám, jsou vždycky z poloviny k nepotřebě."
"Chápu," odpovídal Lucius s nepatrně pokrčeným nosem. "Ji bereš s sebou?"
"Budu muset," ohrnul Snape horní ret. "Mohl bys poslat do Bradavic její zavazadla?"
"Bez starosti, jeden ze skřítků se o to postará," přikývl Malfoy povzneseně.
Takže my ještě poputujeme přes Londýn? Nathalie se pousmála, neboť vzpomínka na Příčnou ulici jí vcelku zvedla náladu. Snapea ale asi nepřiměje, aby s ní zašel na zmrzlinu k Floreanu Fortescueovi, zvlášť jestli se chystá strávit odpoledne vybíráním ropuších kůží, o jejichž zásobu ho v den jeho narozenin nechtěně připravila Tonksová při svém školním trestu...
"Máš připojený krb do letaxové sítě?" vyptával se Snape dál. "Nejlépe do Děravého kotle, to bychom měli nejblíže."
"Zešílel jsi?" zkřivil Lucius pohrdlivě rty. "Od čeho si připlácím za adresovaná spojení! Ty bys snad propojil svůj krb s takovým podnikem? Ostatně ani Bradavice nejsou připojeny, pokud vím, ne tedy, že by mě těšilo táhnout se vždy přes celé pozemky od hlavní brány."
"Bradavické krby v letaxové síti nejsou vůbec," přitakal Snape. "Brumbál propojuje krby jen příležitostně a pouze s předem určenými protějšky. Na kontrole veškerých přístupových míst do hradu si dává vcelku záležet, asi ti nemusím vysvětlovat proč."
"Nechce, aby se mu po škole nekontrolovaně potloukali lidé z ministerstva s Popletalem v čele a my ze školní rady, že? Je mi to jasné," ušklíbl se Lucius.
"Takže Děravý kotel ne. Tedy někam poblíž?" uzavřel Snape téma bradavických krbů.
"Mhm, přemýšlím," přikývl Malfoy s nepatrně přivřenými víčky. "V Londýně nejčastěji chodím na Ministerstvo kouzel, ale to pro vás není moc praktické. A ani můj londýnský byt...," ztišil poněkud hlas a úkosem se ohlédl po Nathalii, která se okamžitě zatvářila, že je plně zaujata přerovnáváním věcí ve svém kufru - Brumbálovo zrcátko, neviditelný plášť a několik dalších nezbytností si naštěstí prozíravě sbalila do příruční tašky, kterou si připravila do kufru hned nahoru - nyní stačilo otevřít kouzly zabezpečené víko a kabelu z něj vytáhnout.
"Tak snad salon Madame Céline?" zahlédla Luciusovo potměšilé zamrkání Snapeovým směrem. "Pamatuješ, Severusi? Nebývalo ti to tam proti mysli, pokud si vzpomínám," uchechtl se tiše a Nathalie vykulila oči na obsah kufru a snažila se kašlem zamaskovat vyprsknutí smíchu, jež jí uniklo ze rtů, když těsně předtím zahlédla profesorův poněkud ztuhlý výraz a pevně sevřené rty. "Ačkoli už to tam není jako za našich mladých let," pokračoval pán domu konverzačně, "současné osazenstvo musím s politováním označit spíš za průměrné..."
"Luciusi, pro Merlina...," zavrčel Snape takřka neslyšně, ohlížeje se po Nathalii, která právě začala přerovnávat kresby v deskách a kouzlem je zajistila proti vysypání a pomačkání.
"Dobře, dobře, když jinak nedáš," usmál se Lucius blahosklonně. "Nejblíže to budete mít pravděpodobně z Kouzelnického klubu v Obloukové."
"Kouzelnický klub? Nebude problém s ní?" pohnul Snape hlavou k Nathalii.
"Krb je umístěn ve vstupní hale hned za vchodem, ještě přede dveřmi do hlavního sálu. Manželky členů se tam přemisťují běžně, když míří někam do okolí."
"Dobrá," přikývl profesor a otočil se k Nathalii. "Připravena?"
Zavřela kufr, zajistila ho a přistoupila k nim.
"Půjdete jako první. Adresa je Kouzelnický klub," instruoval ji Snape.
Vedle ní se objevil domácí skřítek Lenny s miskou letaxového prášku. Nerozhodně se otočila k Malfoyovi. Hlavně se tvař přirozeně, nabádala se a napřáhla k pánovi domu ruku.
"Bylo mi potěšením strávit těch několik dní ve vaší společnosti," pokývl Lucius poněkud teatrálně hlavou, když se chopil její dlaně a přiblížil se těsně k Nathalii.
"Nápodobně, pane Malfoyi," dostala ze sebe s přemáháním a snažila se neuhnout očima před jeho znepokojujícím pohledem.
"Nu, nevidíme se naposledy," zamrkal významně a přejel chladnými rty po napjaté kůži na kloubech jejích prstů.
Po zádech jí přeběhl mráz, chabě se na něj usmála a vymanila svoji dlaň z té jeho, natahujíc se po letaxovém prášku. Koutkem oka zahlédla Snapeovo povytažené obočí.
"Kouzelnický klub!" zahlásila, když vstoupila do krbu a hodila prášek pod sebe. Vzápětí její tělo pohltily zelené plameny.
Žádné komentáře:
Okomentovat