Ještě pořád to nevzdávám a jedu dál! :-))
Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (2. část)
Nathalie přistála v krbu uprostřed veliké haly. Sloupy z leštěného mramoru podpíraly vysoký strop vymalovaný motivy z kouzelnické historie a stěny vykládané ebenovým dřevem směřovaly k širokému schodišti, po němž právě stoupala skupinka kouzelníků v elegantních hábitech; další kolem Nathalie prošli od nedalekých vchodových dveří a sjeli ji lehce nesouhlasným pohledem. Za jejími zády se v krbu se zahučením plamenů objevil Snape, popadl ji za paži a bez otálení ji táhl k východu.
"Co je to za místo?" zajímala se okamžitě, sotva vyšli ze dveří a ocitli se na poměrně široké ulici, na jejíž začátek ani konec však nebyla s to kvůli obloukovému zakřivení dohlédnout.
"Kouzelnický klub," ušklíbl se Snape, "nejhonosnější pánský klub v naší části Londýna. Místo, kde se setkávají potomci význačných kouzelnických rodin, čelní politici, vedoucí představitelé ministerstva a každý, kdo něco znamená v obchodní sféře. Nejlepší způsob, jak získat kontakty. Když chcete udělat v britském kouzelnickém světě kariéru, je výhodné začít právě tam. Pokud ovšem pocházíte ze správné rodiny, máte dost peněz na členské příspěvky a najde-li se někdo dostatečně důležitý, kdo se za vás zaručí a navrhne vás jako nového člena."
"A pokud jste muž," zkřivila rozčarovaně rty.
"Samozřejmě," přisvědčil bez mrknutí oka.
"Jak zmijozelské," odfrkla si. "Ctižádostí k úspěchu, že?" vybavilo se jí heslo, které Snape vyslovil, když ji onehdy vedl do společenské místnosti Zmijozelu.
"Mezi členy jsou představitelé všech kolejí," pokrčil rameny bez zájmu.
"Vy také?" nadhodila vyčkávavě a on po ní střelil rychlým pohledem.
"Ne," odvětil úsečně a o něco zrychlil.
"Proč?" vyzvídala pobaveně. "Nenašel se snad nikdo důležitý, kdo by vás tam pozval?"
Chvíli ji propaloval pohledem.
"Neměl jsem zájem," odsekl nakonec podrážděně. "Podobné sdružování zdegenerovaných aristokratů mi vždy připadalo jako naprostá zbytečnost a ztráta času." Z jeho hlasu čišelo opovržení.
"Zdegenerovaných?" uchechtla se ironicky. "Já měla za to, že se tomu říká zachování čisté krve! Ostatně nebyl jste kdysi podobného sdružení členem?" ťala s uspokojením do živého.
"Belartová!" sykl tiše a nanejvýš výhrůžně a bolestivě stiskl prsty její paži. Stáli na křižovatce ulic Obloukové a Příčné a kolemjdoucí po nich začínali nenápadně pokukovat, jediný Snapeův pohled je ale přinutil rychle přidat do kroku. "Moc se vyptáváte," zavrčel a vyrazil dál.
Procházeli Příčnou ulicí, přesněji řečeno Snape poměřoval dlažební kostky dlouhým, rázným krokem a Nathalie klusala za ním ve stínu jeho doširoka vlajícího černého pláště. A právě když prošli kolem banky U Gringottových a blížili se k obchodu madame Malkinové, minuli vysokého štíhlého kouzelníka v elegantním světle šedém kabátci spíše mudlovského střihu; Nathalie upírající zasmušilý pohled do Snapeových zad ho ani nezaregistrovala, on se ale okamžitě zastavil a vyjeveně se po ní ohlédl.
"Nathalie?" vydechl nevěřícně s nepřeslechnutelným francouzským přízvukem její jméno a v téže chvíli se uprostřed kroku zarazila i ona a udiveně se otočila jeho směrem.
"Papa?" zamumlala a pevně stiskla v pěst svoje náhle podivně rozechvělé ruce zabořené hluboko v kapsách hábitu. Nevnímala ani Snapea, jenž si po několika vteřinách uvědomil, že ho nikdo nenásleduje, otočil se a pomalu a nerozhodně se vracel.
"Qu´est-ce que tu fais... co tady děláš?" vypravila ze sebe, přecházejíc ze zdvořilosti k vedle stanuvšímu profesorovi do angličtiny a váhavě vtiskla otci na obě tváře letmý polibek tak, jak bylo zvykem tam, odkud oba pocházeli.
"Výroční zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků," odvětil Daniel Belart a velmi pečlivě si prohlížel tvář i celkové vzezření svojí dcery, ostatně ani ona nezůstávala pozadu, podrobně zkoumajíc otcův předčasně zestárlý obličej a prošedivělé ustupující vlasy.
"Tentokrát se konalo zde, v Londýně," pokračoval, zjevně aby zamezil rozpačitému tichu, které hrozilo nastat. "Před hodinou jsme skončili a já si potřebuji ještě něco zařídit předtím, než se přemístím zpět do Washingtonu. A co ty?" stočil v příští chvíli řeč na ni, zvědavě pohlížeje Snapeovým směrem. "Měl jsem za to, že pracuješ v Bradavicích."
"Ano, to jen... nakupujeme zde nějaké přísady do lektvarů," ohlédla se nervózně po profesorovi, jehož bezvýrazný obličej jí ale příliš nepomohl.
Daniel Belart vrhl po jejím společníkovi další zvědavý pohled a otočil se zpět ke své dceři s otázkou v očích.
"To je Severus Snape, bradavický profesor lektvarů," učinila Nathalie zdvořilosti zadost. "Daniel Belart - můj otec," prohodila neochotně ke Snapeovi a bez velkého nadšení sledovala, jak si oba muži pokývli namísto pozdravu. Načež nastal nevyhnutelný a o to víc trapný okamžik mlčení, k němuž docházelo vždy, když se v posledních letech otec a dcera Belartovi potkali.
"Snad bychom mohli... mohl bych tebe a pana profesora pozvat na skleničku něčeho na zahřátí," přerušil nakonec mlčení nerozhodně Nathaliin otec.
Proč zve i Snapea, napadlo ji, když jsme se my dva neviděli takovou dobu? To je náhle tak zdvořilý? Nebo se se mnou bojí zůstat o samotě? Letmo zahlédla profesorovo nesouhlasné stisknutí rtů a kdoví proč ji to ještě víc rozčílilo.
"To asi není dobrý nápad, tati," odvětila rychle. "Máme docela naspěch a než nakoupíme všechny potřebné přísady…," drmolila. "...A profesor Snape navíc z duše nesnáší pocit být komukoli za cokoli zavázaný," neodpustila si uštěpačné rýpnutí. Překvapeně zaznamenala stín, jenž přeběhl profesorovou tváří. Copak by s námi vážně někam šel?
"Nakoupím vše potřebné a pak na vás někde počkám," ozval se netečně.
Chvíli si ho překvapeně měřila. Žádné ironické narážky? Žádná prohlášení, že on rozhodně nehodlá poslouchat nějaké rodinné výlevy mezi ní a jejím otcem?
"Tak snad...," ztratila na chvíli hlas, odkašlala si a začala znovu, "...snad bychom tedy mohli na něco zajít k Fortescueovi," mávla neurčitě rukou dál po Příčné.
"Ano," přitakal rychle její otec, jako by proslavenou cukrárnu právě chtěl sám navrhnout.
Snape se nepatrně ušklíbl nad její volbou, ale pak jen krátce pokývl a s jako obvykle efektním zavířením pláště pokračoval v cestě k Lékárníkovi.
Nathalie a Daniel se zanedlouho usadili u kulatého stolku v poloprázdné cukrárně a objednali si horkou čokoládu s medovinou pro Nathalii a silnou černou kávu rovněž s medovinou pro jejího otce. Pan Fortescue před ně prakticky okamžitě postavil dva kouřící hrnky a Nathalie ten svůj vděčně obemkla ledovými prsty. O čem se teď má s otcem u všech druidů bavit?
"Alors... jak se ti líbí tvoje nová práce?" prolomil nakonec Daniel francouzsky ticho a usrkl doušek horké kávy ze svého šálku.
"Oui, moc se mi líbí," chytla se Nathalie vděčně tématu a několik minut otci nadšeně popisovala bohatou bradavickou uměleckou sbírku a svoji restaurátorskou činnost, zdržujíc se samozřejmě jakýchkoli zmínek o obrazu zakladatelů a Zmijozelově portrétu.
"Ten profesor Snape ti tedy pomáhá s tvými uměleckými lektvary?" zajímal se otec.
"Ne," zavrtěla hlavou, "já naopak pomáhám jemu s jedním náročným projektem. Spolupracovat s ním ale není žádná sláva," dodala vzápětí, když si povšimla otcova nepatrně zdviženého obočí. "Ředitel Brumbál mě o to požádal," snažila se zahnat jakékoli představy na téma ona a Severus Snape, které se jejímu otci očividně začínaly honit hlavou.
"Ach tak," odvětil Daniel a opět upil ze svého šálku. "A jak vycházíš s Celebrusem Richem? Pěl na tebe ódy během celého zasedání..."
Riche...! Čokoláda jí uvízla v krku a ona se nahlas rozkašlala.
"Copak on tam byl?" otázala se, když opět našla hlas. Ne, že by ji to až tak zajímalo - co se jí týkalo, mohl být Riche kdekoli, pokud to nebylo někde v její bezprostřední blízkosti.
"Ano," přikývl Daniel, "ačkoli nemám zdání, kdo ho pozval. Účast ministrů kouzel je víceméně povinná, ale exministři zváni nebývají - pokud zároveň nezastávají další významnou funkci. V jeho případě by ale podle mého názoru bylo lepší se nikde moc neukazovat."
"Co tím chceš říct?" zavrtěla nechápavě hlavou. "Přece si s ním dopisuješ, ne?" vzpomněla si na odtažité přání k narozeninám, které jí otec poslal právě po Richeovi.
"Občas není zbytí, ale… Poslyš, nevím, jaký vztah máš k tomu muži -"
"Žádný, to mi věř," skočila mu rázně do řeči.
"Tak to jsem rád," vydechl úlevně, "z těch jeho proslovů o tobě jsem vyrozuměl..."
"Já z jeho vyprávění o vašich společných rybářských výpravách taky myslela, kdoví jací nejste kamarádi," přerušila ho opět Nathalie. "Ten člověk evidentně neví, co mluví."
"Nemysli si," odporoval Daniel. "Riche je vychytralejší, než se zdá. Nedávno jsem se dozvěděl, že byl podezřelý z účasti na jedné z největších korupčních afér, k jakým kdy na americkém Ministerstvu kouzel došlo. Nepovím ti přesně, o co v té kauze šlo, ale bylo v ní zapleteno několik nejvyšších představitelů ministerstva a vypadalo to na veliký skandál. Takže nový ministr kouzel prý raději vše zametl pod stůl a po dohodě se zdejším ministrem Popletalem uklidil Riche do Británie. Riche mohl odejít s čistým štítem, neboť jeho funkční období beztak právě skončilo, ve snu by mě ale nenapadlo, že ho Popletal pošle do Bradavic dělat profesora, kdybych se to nedozvěděl z tvého dopisu, v němž jsi se mě na něj onehdy ptala."
"Místo profesora obrany proti černé magii, které Riche zastává, je od pádu Ty-víš-koho beztak prokleté," pokrčila zachmuřeně rameny. "Znám se v Bradavicích s několika staršími studenty - podle nich už ředitel snahu obsadit tu pozici někým fundovaným po několika neúspěšných pokusech víceméně vzdal a nechává obranu učit každého, kdo je ochotný to vzít."
Vybavila si pár historek vyslechnutých od Tonksové a Terence - na toho jezerního muže vyobcovaného ze společenství jezerních lidí, který se zabydlel v prefektské koupelně a všude po hradě se pohyboval v bublině plné vody, obzvlášť rádi vzpomínali stejně jako na rok, kdy tuto funkci zastával sir Nicholas, děsil mladší studenty nenadálým odklápěním svojí hlavy a ostatní kolejní duchové si Brumbálovi chodili stěžovat na diskriminaci.
"Tím se to vysvětluje," přitakal Daniel. "V Bradavicích bych Riche vskutku nehledal."
"A nevíš, jestli má v úmyslu se vrátit?" vyzvídala opatrně. "Od Vánoc jsme ho neviděli a vesměs všichni doufáme, že už natrvalo zůstane ve Státech."
"Asi tě zklamu," potřásl její otec hlavou. "Pokud jsem ho dobře pochopil, hodlal se vydat do školy hned po skončení závěrečného společného oběda."
"Aha," zasmušila se. "Tak to abych se připravila na další záplavu historek o tom, jak skvěle jste si to tam vy dva užili."
"Nejspíš ano," pousmál se Daniel, "ale svým způsobem je to pochopitelné - vytváření dojmu, že je se všemi ten nejlepší kamarád, je součástí jeho taktiky. Je v politice od té doby, co dokončil studia, obávám se, že uvažovat jinak už ani neumí."
Nathalie chápavě pokynula hlavou a s úlevou tohle téma uzavřela.
Žádné komentáře:
Okomentovat