Závěr Nathaliina rozhovoru s otcem a... další záležitosti. Jinak - blog zavedl registrovaným uživatelům možnost komentovat po přihlášení s vlastní ikonkou, přihlašovacího okna se však nelekejte, samozřejmě mohou nadále komentovat i nepřihlášení čtenáři;-)
Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (3. část)
Nathalie a Daniel Belartovi dál upíjeli svoje chladnoucí nápoje. Užívala si potěšující pocit, že opět sedí se svým otcem u téhož stolu a vede s ním úplně normální, bezstarostný rozhovor, a ani si nevšimla, že se Daniel už několik minut odhodlává promluvit o čemsi, co pro něj zřejmě nebylo právě snadné.
"Poslyš, ma chérie, co se ve skutečnosti skrývá za tou tvojí prací?"
"Jak to myslíš?" odvětila automaticky stále ještě s radostně upřímným úsměvem.
"Já jen...," odmlčel se, vydechl a pomalu se znovu nadechl. "Říkám si, proč Albus Brumbál oslovil s tím restaurováním právě tebe? Copak zde nemají dost schopných odborníků?"
Zpozorněla, bedlivě sledujíc každé otcovo hnutí, odstín hlasu, gesto i výraz tváře.
"Co tím naznačuješ?" naježila se. "Že snad nejsem pro Bradavice dost dobrá?" snažila se ho odvést od vytýčeného směru konverzace předstíráním hlubokého rozhořčení.
"Tak jsem to nemyslel a ty to dobře víš," nenechal se její otec ani na okamžik zmást a ztišil hlas do šepotu. "Jak se o tobě bradavický ředitel dozvěděl?"
Nathalie ztuhla a z obličeje jí vyprchala všechna barva. Nyní už bylo zcela zjevné, kam její otec míří. Teď jen dobře volit slova…
"Pokud je mi známo, tak mu o mně při jisté příležitosti řekla Madame Maxime, se kterou se velmi dobře znají," spustila rozvážně. "Přece jsem ti říkala, že ona kariéru všech bývalých krásnohůlských studentů bedlivě sleduje. A já v našem oboru patřím k těm nejlepším, pokud to náhodou nevíš. Ale to asi těžko, když jsi se mnou v posledních letech promluvil sotva tři věty," dodala s přehnanou dotčeností.
"Při jaké příležitosti že mu to Madame Maxime řekla?" chytil se otec okamžitě jejích slov, nevšímaje si jejích pokusů o citové vydírání.
"Nebyla jsem u toho, co já vím!" odsekla podrážděně.
"Zato já vím," ztišil Daniel hlas ještě o něco víc a naklonil se k ní, "vím i o dalších záležitostech, ve kterých jsi zatraceně dobrá."
Nathalie pod deskou stolu zatnula prsty do látky ubrusu, snažíc se vydržet otcův přímý, neústupný pohled. Nedokázala to však a její oči po několika vteřinách zahanbeně uhnuly stranou a roztěkaně se zaměřily na fialkový vzor místních tapet. Už je to tu zase, povzdychla si v duchu a mlčky se připravovala na to, co záhy mělo přijít.
"U nejvyššího druida!" vydechl Daniel a v jeho hlase se mísilo zklamání, výčitky a naprosté zděšení. "Ty jsi to udělala zase, že? Zase jsi kreslila ty svoje..."
"Tati, prosím!" vyhrkla v marné snaze ho umlčet, pokusila se dokonce vstát od stolu, ale Daniel pevně sevřel její předloktí a stáhl ji zpět na židli.
"Jak jsi mohla, Nathalie?" pokračoval napůl šíleným tónem, aniž by vnímal rezignovanou bolest zračící se v jejích očích. "Jak jsi to mohla znovu udělat? Po tom všem, co se stalo...," útočil na ni s tváří zkřivenou žalem a ukřivděností, "...po tom, co tvá matka..."
"Tati!" zaštkala bezmocně a opět se mu bez úspěchu pokoušela vymanit. "Přece víš, že za to nemohu!" Oči se jí zaleskly. "Moje kresby budoucnost nemohou nijak ovlivnit, říkala jsem ti to už kolikrát a říkala ti to i Madame Maxime! Při ďábelské La Voisinové, tati! Já přece budoucnost nevytvářím, já ji jenom vidím!"
Ta poslední slova málem vykřikla, ale včas se vzpamatovala a zůstala sedět se sklopenou hlavou a zrakem zabořeným do zbytku čokolády ve svém hrnku, ignorujíc několik zvědavých pohledů, které její patrné rozrušení přilákalo od sousedních stolů. Otec však jediným vyzývavým ohlédnutím donutil všechny přítomné hledět si svého (a to včetně samotného pana Fortescuea, jehož nepochybně francouzský původ mu dával jistou možnost zachytit a pochopit leccos z jejich rozhovoru) a v dalším okamžiku se prudce naklonil k jejímu uchu:
"To, co děláš, není správné, Nathalie, copak to nevidíš? Vědět, jak někdo umře, to je přece špatnost, tak to nemá být!"
"Copak za to můžu?" pohlédla na něj zmučeně. "Já se o to nikoho neprosila! Myslíš si snad, že to nějak vyhledávám? Mon dieu, nikdy bych nevěřila, že kvůli tomu ztratím vlastního otce!" dodala zničeně a upřela na něj ublížený pohled, až se přece jen trochu zarazil.
"Tak to přece není," zamumlal, ale do očí se jí nepodíval, "mě přece nemůžeš ztratit..."
"Vážně?" vyhrkla. "Vždyť jsi se mnou od maminčiny smrti málem nepromluvil! Vyhýbáš se mi, odjel jsi do Států a ani jsi se nerozloučil, nepíšeš mi a... já vím, že mi to celou dobu vyčítáš, myslíš si, že je to moje vina... že zemřela kvůli mně..."
"Já...," nadechl se ve snaze jí odporovat, ale pak jen vydechl a uhnul očima.
"Tak vidíš," vzlykla a po tváři jí skanuly dvě slzy. Vztekle je setřela dlaní.
"Tak ty jsi to opravdu udělala znovu?" zeptal se s tichou neústupností a vyčítavě na ní spočinul zrakem. "Albus Brumbál po tobě chtěl věštbu svého osudu? A ty jsi mu řekla, jak jednoho dne zemře?"
Zbledla do barvy padlého sněhu a celé její tělo se začalo nekontrolovaně třást při vzpomínce na zelený paprsek neprominutelné kletby tryskající ze Snapeovy hůlky a Brumbálovo tělo padající z astronomické věže. Mlčky zamrkala zahánějíc nový příval slz.
"Já to věděl," zaslechla jako ve snu otcův tichý zlomený hlas. Jako by si sám vyčítal, že mohl přivést na svět někoho takového. "Jsi teď na sebe alespoň hrdá, Nathalie? Cítíš se dobře, když jako jediná víš, jak umře jeden z největších kouzelníků všech dob? Připadáš si konečně dostatečně důležitá?"
Každé jeho slovo ji zraňovalo, jako by zabodával do jejího těla dlouhé ostré jehly. Otočila pálící oči k oknu, u nějž seděli, aby se nemusela na otce dívat, a zahlédla Severuse Snapea postávajícího na druhé straně ulice, byl celý zahalený do černého pláště tak, že zřetelně viděla jen jeho obličej, v němž se nepohnul jediný sval, a dvě černé oči, které ji bez jediného mrknutí pozorovaly. Na okamžik pomyslela na nitrozpyt a trochu se vylekala. Ale ne, toho by si všimla, tím si byla jistá, vždyť už to na ni jednou zkoušel. Ostatně nejen on...
"Ty nevíš nic o tom, čím jsem si v posledních letech prošla," obrátila se zpět ke svému otci, "nemáš právo mě soudit. Svoji matku jsem milovala stejně, jako jsi ji miloval ty, a vím, že by ji trápilo, kdyby tušila, kam jsme se my dva dostali. Ale to už se pravděpodobně nezmění," povzdychla si a rezignovaně zavrtěla hlavou. Vždy se snažila své jednání ovládat především rozumem, zejména pak po smrti profesorky Meunierové, a nebyla zvyklá dávat svoje emoce takhle otevřeně najevo - a tak je i teď pohřbívala opět bezpečně hluboko do svého podvědomí.
"Půjdu, profesor Snape už čeká," kývla směrem k zahalené postavě. "Sbohem otče," vstala od stolu a natáhla k Danielovi ruku; chvíli ji zamyšleně pozoroval a pak stiskl její dlaň.
"Sbohem, Nathalie. Buď na sebe opatrná," pravil a několik dalších vteřin zadumaně svíral její prsty ve svých; vymanila se mu, položila na stůl několik mincí a zamířila ke dveřím cukrárny, otírajíc si z očí poslední slzy. Nebude na to myslet, nesmí. Byla by pro Snapeovo umění nitrozpytu příliš snadnou kořistí. Viděla jeho pátravý pohled, když k němu došla.
"Půjdeme?" zatvářila se věcně. "Sehnal jste všechny přísady?"
"Již jsou na cestě do Bradavic," odvětil poté, co dokončil průzkum jejího obličeje. "Přesně jak jsem tušil, kůže z ropuchy připomínaly spíš prošlapané podrážky," ušklíbl se a konečně se rozešel směrem k prostornému liduprázdnému prostranství kousek za Děravým kotlem, odkud bylo přemisťování údajně nejsnazší, neboť zbytek Příčné ulice byl obvykle plný lidí. "Co si člověk sám nevybere...," dodal a s despektem potřásl hlavou - pokusila se o chápavý úsměv, ačkoli ji Snapeovy problémy se získáváním kvalitních přísad momentálně zajímaly asi tak, jako předloňský výherce soutěže Týdeníku čarodějek o nejkrásnější úsměv.
"Co jste řekla svému otci?" zeptal se jí profesor zničehožnic.
Nathalie vydala nesouhlasný zvuk - vážně jí to musí ještě připomínat?
"Takže teď se budeme pro změnu navzájem svěřovat?" odfrkla si. "Já vám povím o svojí mrtvé matce a o otci, který se s její smrtí nedokáže vyrovnat a normálně se mnou komunikovat, a vy mi na oplátku povyprávíte o svém neradostném dětství? Neboť zjevně muselo být dosti neutěšené, když vidím, jaký výsledek...," odmlčela se poté, co si všimla, že překvapené zamrkání ve Snapeově tváři střídá nejdřív znechucení a následně vztek. Kupodivu se však dokázal ovládnout a nasadit obvyklou netečnou masku.
"Popravdě jsem měl na mysli, jak jste zdůvodnila svoji přítomnost tady v Londýně."
"Ach to," zabrblala zmateně. "Spolupráce na projektu, tak něco. Ne, že by ho to nějak zvlášť zajímalo," neodpustila si s pokrčením ramen a odpovědí jí byl další bezvýrazný pohled.
"Tím lépe," odtušil klidně. "Mimochodem, jak jste mluvila o té mojí nechuti být komukoli zavázaný...," prohodil povzneseně, načež se významně odmlčel a ona překvapeně zazírala na balíček, který vytáhl z kapsy a podával jí ho. Měl sice plochý, hranatý tvar, ale ji v první chvíli nenapadlo nic jiného, co by jí Snape mohl chtít dát, než...
"Další peníze?" mávla rozladěně rukou. "Říkala jsem vám přece, že za tu knihu nic..."
"Rozbalte to," pobídl ji netrpělivě a nerudně se ohlédl po jakýchsi malých dětech, které je právě se smíchem míjely; Nathalie zdvihla pochybovačně obočí a roztrhla papír.
"Návod na přípravu osobních lektvarů na spaní?" pozvedla k němu nechápavě zrak od nevelké, avšak poměrně silné knížečky, kterou svírala v ruce.
"Užívání běžně prodávaných uspávacích lektvarů po čase na tyto lektvary vyvolává návyk a zároveň snižuje jejich účinnost, zvlášť jsou-li požívány společně s tvrdým alkoholem," vysvětloval jí s patrným sarkasmem. "Tahle knížka vás naučí upravit typ a množství použitých přísad přesně pro vaši osobní potřebu a pravidelně tyto přísady střídat a jejich poměry obměňovat tak, aby se lektvar pro vás nestal nebezpečným." A udělal několik rázných kroků k prostranství, odkud se hodlal přemístit.
Nathalie zůstala stát na místě a udiveně na tu knížku třeštila zrak.
"Snape?" oslovila ho nevěřícně, když si jeho slova náležitě přerovnala v hlavě. "Vy mi tu knížku dáváte jako dárek?" Připadala si jako v nejabsurdnějším snu, ale jeho varovný pohled ji utvrdil v tom, že se stále nachází v realitě, byť momentálně poněkud neskutečné.
"Půjdete už, nebo tam hodláte stát do příštích Vánoc?" natáhl k ní nevraživě předloktí.
Pomalým, rozvážným krokem k němu zamířila.
"Takže to znamená, že v duchu zachování rovnováhy sil bych vám teď za tu knihu měla zaplatit?" položila mu zamyšlenou, i když lehce pobavenou otázku.
"Belartová," vydechl unaveně, "pohnete se konečně? A ne, nemusíte mi za tu knihu platit. Koupil jsem ji u Lékárníka na náklady školy." Malé spokojené ušklíbnutí. "Ve svém kabinetu nad kotlíkem vás mám raději odpočatou, to jistě chápete, zvlášť po tom, co onehdy předvedla vaše oblíbenkyně Tonksová." Další uštěpačný úšklebek. Ten ji ale nemohl zmást.
Jistě - zvládla by se přemístit i sama, zvlášť když nyní přesně věděla kam; sama pro sebe se usmála a konečně ke Snapeovi natáhla paži. Namísto aby se ho chytila za předloktí, ale vklouzla rukou do jeho chladné dlaně a jemně ji sevřela prsty. Nasadila soustředěný obličej jako člověk, který se právě psychicky chystá na onen nepříjemný pocit provázející asistované přemístění, ale koutkem oka zahlédla, jak jeho pohled ztmavl, než zcela nevzrušeně stiskl její prsty ve svých a strhl ji do víru přemisťovacího kouzla.
Poznámka:
V této části by Nathalie se svým otcem měla mluvit francouzsky, takže jsem pro ni v jisté vypjaté chvíli potřebovala to správné úderné zvolání. Posloužila mi k tomu francouzská čarodějka Catherine Deshayes Monvoisin, řečená La Voisinová, která žila v Paříži v 17. století. Máte-li někdo v paměti film Angelika a král, je to ta osoba, která měla vražděním malých dětí zaručit madame Montespan trvalou královu přízeň. Angelika sama sice příliš reálná není, leč spojení La Voisinové s královou milenkou a další její "aktivity" jsou historicky doloženy.
Žádné komentáře:
Okomentovat