Tedy ne že by na mě nějak působil předvánoční shon - nemám ještě ani jeden dárek a řešit je budu jako vždy na poslední chvíli - ale i tak mám dojem, že čas uhání jak bradavický expres a já vůbec nic nestíhám. Už skoro ani psát...
Kapitola dvacátá druhá: Zpět do Bradavic (4. část)
Přemístili se těsně za bradavickou vstupní bránu. Snape okamžitě vymanil svoje prsty z Nathaliiny dlaně; otočila se k hradu a pochopila proč - na druhé straně brány dovádělo ve sněhu několik mladších studentů zamotaných až po uši do šál nebelvírských a mrzimorských barev. Podstatou jejich hry zjevně bylo trefovat se sněhovými koulemi do soch okřídlených kanců, které bránu strážily - jakmile však děti zahlédly černě oděnou Snapeovu postavu na opačné straně mřížoví, rozprchly se, jako by je honil Potlouk, jen Fred a George Weasleyovi ještě stihli Nathalii rozpustile zamávat.
Pohled na hrad, který před týdnem se značnými obavami opouštěla vydávajíc se vstříc malfoyovskému neznámu, způsobil, že Nathalie začala samým štěstím a dojetím málem slzet.
"Konečně doma," zamumlala a rychle zamrkala, aby ji slzy nepřemohly. Když si uvědomila, co právě řekla, podivila se sama sobě - opravdu začíná vnímat tohle místo jako svůj domov? Nebo za to může její rozhovor s otcem? Ostatně i Snape podiveně zdvihl obočí.
Jak se blížili po umetené cestě k hlavnímu vchodu, zaplavoval Nathalii pocit klidu, strach a nejistota definitivně zmizely a ona už se nemohla dočkat, až opět vstoupí do svého pokoje, přejede očima jeho důvěrně známé zařízení, stráví nejméně hodinu ve vaně a pak se posadí s hrnkem vroucí medoviny na koberec před rozpálený krb s některou ze svých četných knih (možná, že právě s tou novou od Snapea). Těšila se i na večeři ve Velké síni, při které s Hagridem, Prýtovou a Vektorovou probere, co je nového, a snad i stihne prohodit pár slov s Fredem, Georgem, Leem, Oliverem, Tonksovou, Terencem… Odjela z Bradavic na pouhých několik dní, ale připadalo jí to skoro jako měsíc - asi že se v oněch lednových týdnech, jež její výpravě předcházely, nedokázala na své okolí příliš soustředit…
S uspokojením vešla do vstupní síně a následovala Snapea k mramorovému schodišti nadšeně se rozhlížejíc kolem sebe - s úsměvem odpovídala na nesmělé i radostné pozdravy studentů i veselé halekání několika portrétů, které ji vítaly jako starou dobrou známou - vždyť jenom sir Cadogan ji pronásledoval skoro přes tři patra a zaplavoval ji nejnovějšími zprávami, zatímco Snape vedle ní očividně trpěl při každé další sdělované podrobnosti o jakési dozajista velice vážné rozepři mezi Buclatou dámou a lady Violetou.
Konečně opustili schodiště a vydali se směrem k Brumbálově pracovně, kde měla Nathalie podat zprávu o průběhu a výsledcích svojí mise. V té chvíli však spatřila výjev, jenž její náladu okamžitě srazil hluboko pod bod mrazu. O jeden z kamenných sloupů dál v chodbě se totiž ležérně opíral Celebrus Riche a oblažoval několik okolostojících studentů svými moudry.
"U Merlinovy plesnivé brady!" zaúpěla a zapadla do nejbližšího výklenku; Snape ji dvě nebo tři vteřiny nechápavě pozoroval, ale nakonec udělal krok k ní, v očích jasnou otázku.
"Riche," vyprskla znechuceně a pohodila hlavou do chodby, odkud se ozývalo profesorovo nadšené štěbetání. "Nemůžeme jít jinudy?" navrhla prosebně.
"Ne, pokud nechcete obcházet celý hrad," ušklíbl se profesor. "Což nemám v úmyslu. Jdeme," pokynul jí nekompromisně rukou.
Útrpně zavřela oči. Doufala, že se Richeovi vyhne alespoň do večeře a namísto toho…
"Copak vy s sebou nemáte Potterův plášť?" slyšela Snapeovo posměšné podotknutí.
Popravdě právě vyslovil myšlenku, která ji samotnou napadla už v okamžiku, kdy si Riche všimla. Jen to ihned zavrhla jako příliš dětinské. Ale když už o tom profesor sám začal…
"Kdo říká, že ho s sebou nemám?" pousmála se a zalovila v tašce. Složený neviditelný plášť nebyl objemnější než obyčejná šála. "Ještěže vás to napadlo," uchechtla se spokojeně Snapeovu pohrdlivému výrazu a přehodila si plášť přes sebe.
"Vskutku konstruktivní způsob řešení problémů," zhodnotil uštěpačně.
"Riche není můj problém," bránila se, "jenom ho prostě nemám ráda."
Profesor rezignovaně zavrtěl hlavou a vyrazil chodbou k ředitelně. Neslyšně kráčela za ním. V jednu chvíli už to málem vypadalo, že kolem vyprávěním zcela zaměstnaného Riche projdou bez povšimnutí, ale nakonec si exministr profesora přece jenom povšiml.
"Profesore Snape! S vámi jsem se od svého návratu ještě neviděl!" vrhl se k němu a nevšímaje si profesorova zlověstného pohledu, potřásl mu mohutně pravicí. "Tak jak jste si užil vánoční svátky?" cvrlikal neodbytně dál - Snape na něj popatřil chladným zrakem a neuznal ho za hodna odpovědi, Richeovi to však zjevně vůbec nevadilo a nadšeně začal povídat sám:
"Objel jsem ve Spojených státech všechny své staré známé i několik míst, která jsem kdysi navštívil ještě jako ministr… věřil byste, že v jedné vesnici na Aljašce dosud ani nezaznamenali, že už ministrem nejsem? Připravili mi tak krásné přivítání…"
Při pohledu na Snapeovy skelné oči se Nathalie málem rozesmála nahlas.
"Spěchám k řediteli, Richi, takže když dovolíte…," prohlásil profesor suše.
"Jistě, jistě, kolego, nebudu vás zdržovat…"
Richeův hlas bublal jako potůček a byl stejně neodbytný jako voda po staletí ohlazující tvrdou skálu, jak tak srovnal se Snapem krok a nevzrušeně pokračoval:
"Přirozeně tím prodloužením mojí cesty poněkud sešlo z mého úmyslu uspořádat v Bradavicích ples na svatého Valentýna, ale vzhledem k tomu, že mám na konci března čtyřicáté narozeniny, hodlám požádat ředitele, aby mi dovolil zorganizovat menší oslavu s tancem v té době. Už jsem přemýšlel nad třiadvacátým březnem, co byste na to říkal, kolego?"
Nathalie si povšimla, jak sebou Snape při této poznámce škubl a jeho tváří na nepatrný okamžik projelo upřímné zděšení, a div se na místě potlačovaným smíchem nezalkla.
"Doufám v širokou účast těch nejvýznačnějších osob," nedal se Riche odradit očividnou nechutí svého společníka k nakousnutému tématu. "V uplynulém týdnu jsem ostatně potkal mnoho zajímavých lidí na výročním zasedání Mezinárodního sdružení kouzelníků…"
Další škubnutí Snapeovy hlavy, tentokrát Nathaliiným směrem, zjevně když si vzpomněl, že i její otec se tohoto shromáždění zúčastnil - tak teď už alespoň tuší, proč jsem se nechtěla s Richem potkat, pomyslela si, a Riche její teorii vzápětí potvrdil nahlas:
"Ostatně nevíte, kde bych našel Nathalii? Mám jí vyřídit srdečné pozdravy od jejího otce, jistě bude potěšena, vždyť mi onehdy sama přiznala, že se spolu moc nevídají…"
Snapeův tuhnoucí obličej už ani nevnímala, neboť za daných okolností nehybnost toho jejího nemohl předčít. Od chvíle, kdy jí otec sdělil svůj názor na Celebruse Riche, uplynula stěží hodina a ona si ho při nejlepší vůli nedokázala představit, kterak jí posílá srdečné pozdravy zrovna Richeovým prostřednictvím. To však k jejímu nemalému zděšení zdaleka nebyl konec…
"Během svátků jsem měl možnost dlouze přemýšlet o svém životě," ztišil Riche hlas a důvěrně se ke Snapeovi naklonil. "A tak si říkám, že by nebylo od věci se konečně usadit, oženit se a zplodit několik potomků… Víte, vlastně bych k vám neměl být tak otevřený…"
"Nebuďte," odvětil Snape s důrazem přímo ledovým a ještě o něco víc zrychlil, až se Nathalie bála, že ji její dusot co nevidět prozradí.
"…ale vím, že vy o tom nikomu vykládat nebudete, přece vás znám, kolego…," nedal se Riche zastavit, "…a tak budu upřímný a rovnou se zeptám - co si myslíte o Nathalii?"
Jmenovaná se prudce nadechla a málem se sípavě rozkašlala, třeštíc na Riche zrak skrze látku neviditelného pláště. Copak ji Riche musí řešit zrovna s… rychle se podívala na Snapea, který se zastavil na místě a beze slova na Riche zíral stejně nevěřícně jako předtím ona.
"Rozumějte mi dobře," pustil se Riche do překotného vysvětlování, neboť si Snapeův údiv zřejmě vyložil jako pobídku k podrobnějšímu objasnění situace. "Nathaliin otec je významný představitel Mezinárodního sdružení kouzelníků, jistě si pro svoji dceru představuje nějakého partnera na úrovni. Což já splňuji více než dostatečně, to musí každý uznat."
Nathalie pocítila, že se jí začíná nedostávat vzduchu. Co to ten idiot zase kecá?
"Věkový rozdíl patnácti let považuji za zcela optimální, pro takovou mladou dívku je starší zkušený muž ostatně vždycky nejlepší volbou a přiznejme si, že Nathalie určité vedení po cestách života dospělých potřebuje jako sůl…," dumal Riche dál.
No to snad…! Zalapala po dechu a začala se rozhlížet po něčem, čím by mohla toho postaršího zkušeného muže praštit a definitivně ho tak umlčet.
"Ano, ano, myslím, že Daniel nebude mít námitek," uzavřel Riche svoji úvahu, zatímco Snapeův obličej nyní vyjadřoval čiré znechucení a Nathalii jen náhlá roztřesenost všech jejích končetin zabránila v tom, aby se na Riche vrhla a začala ho škrtit. Zatnula zuby a nejistým pohybem pod pláštěm vytáhla z kapsy svoji hůlku - tohle mu tedy nedaruje!
"Ocenil bych, kdybyste mne přestal obtěžovat těmi svými jalovými řečmi, Richi," ozval se Snape znenadání a pohlédl na svého kolegu s tím nejvýmluvnějším úšklebkem, jaký kdy Nathalie v jeho tváři spatřila. "Nemám nejmenší představu, jak jste mohl dospět k přesvědčení, že by mne mohlo zajímat vaše nanejvýš tragikomické líčení vánočních svátků nebo snad ty vaše idiotské nápady nechat osazenstvo tohoto hradu trpět další zbytečnou oslavou spojenou s naprosto nevyhnutelným nesmyslným hlukem, stěží slušnými stupidními pohyby a zcela zjevnou ztrátou času. A své úmysly týkající se pokračování vaší politováníhodné rodové linie probírejte laskavě přímo se slečnou restaurátorkou, nikoli se mnou. Nepochybně bude u vytržení už jenom z té představy," zkřivil uštěpačně horní ret a vrhl škodolibý pohled směrem, kde právě Nathalie s obtížemi rozdýchávala závěr jeho proslovu. Načež nechal zaraženého Riche stát na místě a vydal se opět k ředitelně - neměla příliš času na rozmyšlenou, a tak se rozběhla za ním.
Několik desítek vteřin šli mlčky, a teprve když došli k chrličům strážícím schodiště do Brumbálovy pracovny, jal se Snape promluvit:
"Mohu být první, kdo vám poblahopřeje k budoucímu šťastnému zasnoubení?" Zlomyslná jízlivost z jeho hlasu neodkapávala - ona doslova tekla proudem.
"Mohl byste - laskavě - mlčet?" strhla ze sebe plášť a vztekle ho narvala zpět do tašky mumlajíc ty nejsprostší francouzské nadávky, jaké jí slina na jazyk přinesla. "Co jsem komu udělala?" protáhla nakonec vyčítavě a odpovědí jí bylo výmluvné povytažení obočí.
"Taková skvělá partie," zamumlal Snape, až měla podezření, že se vší silou snaží potlačit smích. Pokud by ovšem smích v jeho případě přicházel do úvahy.
Už už mu chtěla odseknout něco ve stylu, že to by se snad raději provdala za Filche, když se dotyčný objevil na druhé straně chodby a pospíchal k nim s paní Norrisovou v zádech.
"Profesore Snape, všude vás hledám! Už to zkoušejí zase!" spustil školník hned, jak ke Snapeovi a Nathalii doběhl. Sotva popadal dech, ale okamžitě ze sebe sypal další informace: "Ty dveře v zakázané chodbě… paní Norrisová je viděla… určitě ti dva holomci z Nebelvíru…"
Snape se zarazil a nerozhodně na Nathalii pohlédl - úplně jasně viděla, jak se v jeho nitru sváří touha vyposlechnout si její zprávu o výsledcích pátrání s dlouhodobým přáním konečně dostat toho, kdo se opakovaně snažil o průnik do místností v zakázané chodbě, kde profesor prováděl pokusy s obranným lektvarem. Věděla, že Weasleyovy stejně nechytí, poněvadž dvojčata včas uvidí na svém plánku, až se k nim jejich "oblíbený" profesor začne přibližovat, a vlastně by se jí teď docela hodilo, kdyby si mohla s Brumbálem promluvit o samotě…
"Jen běžte, Snape," usmála se mile, "však on vám ředitel beztak všechno poví."
Nedůvěřivě si ji přeměřil, ale nakonec se přece jen vydal za povykujícím Filchem.
Žádné komentáře:
Okomentovat