Ráda bych popřála všem, kteří navštěvujete tyto stránky, všechno nejlepší do Nového roku 2010! Ať se vám vyplní vše, co jste si předsevzali. A pokud žádná předsevzetí nečiníte, tak se prostě mějte moc fajn! :-)
Kapitola dvacátá třetí: Zakázaná chodba (3. část)
"Lucius Malfoy a Justus Tavory dnes odpoledne potvrdili svoji účast na plese profesora Riche," oznámil Brumbál Nathalii toho večera ve Velké síni cestou ke svému místu.
"Takže uskutečníme náš plán?" otázala se ředitele potichu.
"Severus už pracuje na nenápadném osvěžení vztahů s Tavorym. Jedy jsou jejich společným tématem," přisvědčil Brumbál.
"Výborně," přikývla. "Pokusím se co možná nejvíc urychlit práci na portrétu Malfoyových. Snad tím obrazem dokážu Malfoye zaměstnat na dostatečně dlouhou dobu, aby na plese nezačal svého bratránka postrádat dřív, než by nám bylo milé."
"Nemějte starost," uklidňoval ji Brumbál, "připravím pro Luciuse bohatý program. A Celebrus jistě nezůstane pozadu, bude to přece jeho oslava."
"Jistě," pronesla bez nadšení, i když pohled na Riche právě se pokoušejícího udělat dojem na madame Hoochovou jí trochu zvedl náladu - že by jí dnešní Valentýn jen tak prošel?
"A abych nezapomněl, děkuji vám za vaši neutuchající péči o nebelvírskou pověst," mrkl na ni Brumbál potměšile. "Ta žabka byla vážně povedená."
Nathalie rozpačitě uhnula očima před jeho mírným pomněnkovým pohledem.
"Nerozumím," zamumlala chabě - lhát Brumbálovi jí vždycky připadalo téměř nemožné.
"Jistěže ne, mě a mých řečí si vůbec nevšímejte," bavil se ředitel nezakrytě, "to jen, že ta rosnička byla proti Minerviným obvyklým ropuchám docela příjemným zpestřením."
"Já... tedy... on...," koktala Nathalie a její zrak zalétl ke Snapeovu místu - profesor seděl strnule na židli a se ztuhlým výrazem ve tváři se zuřivě propracovával svojí porcí hovězího.
"Ano, s lítostí musím konstatovat, že se Severusovi opět nepodařilo lapit ty neznámé výtržníky ze zakázané chodby," usmíval se Brumbál. "Minerva reagovala velmi pohotově - ten váš mimochodem velmi zdařilý pokus o obejití Priori incantatem - byl to přece váš pokus, nepletu se? Nu, prohlédla ho hned u druhé rosničky přeměněné před našimi zraky v čajovou konvici a naopak, ostatně se mi potom svěřila, že to chlapcům tentokrát šlo zjevně mnohem lépe než při vyučování, za což evidentně vděčí rovněž vám... Tak tedy Minerva oznámila Severusovi, že poznává průběh svojí úterní hodiny, a tím mu, jak říkají mudlové, poněkud sebrala vítr z plachet. Až mi ho bylo líto," povzdychl si ředitel, ale v jeho očích plály spokojené ohníčky veselí. "Samozřejmě Minerva v soukromí svého kabinetu neopomene těm hochům udělit takový školní trest, že by proti němu vyloučení ze školy možná považovali za výhru, ale..."
"Takže je nevyloučíte?" oddychla si Nathalie úlevně.
"Ovšemže ne," pohladil si Brumbál vousy. "Tihle dva by mi tu opravdu chyběli... A vida, tamhle je máme!" pokývl ke vchodu do Velké síně, kudy právě vešli značně skleslí Weasleyovi chlapci následováni svojí kolejní ředitelkou, která si to za nimi rázovala s pevně sevřenými ústy a zarputile vystrčenou bradou. "Nechtěl bych teď být na jejich místě," zacukalo Brumbálovi kolem rtů, "Minerva se navenek za svoji kolej bije jako pravý nebelvírský lev, ale nepochybuji o tom, že v Severusově nepřítomnosti od ní ti hoši dostali co proto."
"Vypadá to tak," souhlasila Nathalie, jelikož i když dvojčatům proti svému původnímu úmyslu opět pomohla, byla i ona přesvědčená, že zasluhují pořádně potrestat.
V následujícím okamžiku však o přísnosti profesorky McGonagallové začala poněkud pochybovat, protože hoši Weasleyovi zasedli k nebelvírskému stolu po boku Leeho Jordana a za zády svojí kolejní ředitelky, která rázným krokem pokračovala v chůzi k učitelskému stolu, zdvihli Nathaliiným směrem zdvižené palce, usmívajíce se ostošest. Nejraději by je za to přetrhla, zvlášť když vzápětí nenápadně pootočila hlavu a zachytila Snapeův zuřivý pohled.
"Jen jim připomeňte, že by neměli svoji radost dávat tak okatě najevo," poplácal ji Brumbál shovívavě po rameni, a přemáhaje cukající koutky rtů, odešel si sednout na své místo.
Nathalie se chvíli pokoušela deptat Freda a George svým rozezleným výrazem, avšak záhy upoutal její pozornost výjev, který se odehrával u mrzimorského stolu - všichni mrzimorští studenti se hrnuli do hloučku kolem Tonksové, jejíž vlasy právě měnily barvu z jemně růžové na temně červenou. Nathalii v první chvíli napadlo, že dívka - metamorfomág předvádí nějaké představení u příležitosti svatého Valentýna, než si všimla, že barva jejího obličeje si s jejími vlasy příliš nezadá. Její spolužáci se vesele smáli a tleskali a Nathalie až poté zaznamenala předmět vznášející se před rozpačitou studentkou - bylo to miniaturní koště ozdobené růžovou mašlí, na němž sedělo stvoření připomínající zahradního trpaslíka navlečeného do zmenšeniny mrzimorského famfrpálového dresu, jež se značnou nevolí podávalo Tonksové červenou napodobeninu Zlatonky - sotva ji dívka uchopila do ruky, míček se otevřel a do dlaně jí z něj vypadla malá kulička papíru; dívka ještě o něco víc zrudla a okamžitě ono nepochybně milostné přáníčko zastrčila do kapsy, nervózně odhánějíc rukou rozmrzelého trpaslíka na koštěti.
"Vida, tak Nymfadora má tajného ctitele," zkonstatovala pobaveně Prýtová, která ze svého místa vedle Nathalie celou scénu u mrzimorského stolu zaujatě pozorovala.
"Prosím?" nechápala v první chvíli Nathalie. "Ach tak... Tonksová se jmenuje Nymfadora?" došlo jí vzápětí. Tohle pro ni byla novinka.
"Myslela jsem, že se spolu dobře znáte," podotkla Prýtová. "Copak ona ti nikdy neřekla svoje křestní jméno? Ostatně - proč mě to vůbec překvapuje," odpověděla si okamžitě, "odjakživa ho nesnášela. Docela ji chápu, člověk se někdy až nestačí divit, jaká jména rodiče pro svoje ratolesti vymyslí..."
Nathalie mezitím sledovala pomalu se uklidňující situaci u mrzimorského stolu - když se Tonksová konečně odhodlala zdvihnout oči od svého talíře, směřoval její zrak jednoznačným směrem - a ostentativně nevšímavý výraz mrzimorského chytače Dereka Cadwalladera byl odpovědí i na onen neobvyklý způsob předání valentýnského přání.
Tím ostatně sváteční nálada zdaleka neskončila - u nebelvírského stolu nejdřív Fred a George obsadili místa vedle Angeliny Johnsonové a každý z jedné strany jí do ucha hučeli věci, které ji nutily se střídavě rozpačitě usmívat a propukat v neovladatelné záchvaty smíchu, načež dvojčata následovala svého staršího bratra k havraspárskému stolu, kde se Percy k Nathaliině překvapení nesměle pokoušel oslovit Penelopu Clearwaterovou - a podle gestikulace, jíž Fred a George převáděli Percyho slova do výmluvné pantomimy, Nathalie pochopila, že se starší Weasley zřejmě snaží dívku přesvědčit, aby s ním šla na Richeův ples. Penelopa však věnovala víc pozornosti dvojčatům než Percymu a nakonec smíchy odpadla, neschopná jakékoli reakce. Percy zrudl studem a vzteky, na Penelopu v okamžení zapomněl a za všeobecného veselí od obou kolejních stolů se jal rozezleně pronásledovat své prchající bratry k východu z Velké síně.
Ani ve Zmijozelu na čtrnáctého února nezapomněli, ačkoli tím naštvali nejednoho havraspárského studenta. Hlavním bodem programu byl totiž nápad Marcuse Flinta - zmijozelský famfrpálový kapitán se nenápadně přikradl k Šedé dámě vznášející se s obvyklým povýšeně melancholickým výrazem poblíž havraspárského stolu a se zcela vážným výrazem jí oznámil, že ho posílá Krvavý baron s valentýnským vyznáním lásky až za hrob. Krásné oči Šedé dámy se rozšířily dávnou bolestí a ponížením a za bouřlivého smíchu zmijozelské koleje a stejně tak hlasitého reptání havraspárských studentů rychle zmizela z Velké síně skrz nejbližší zeď. Nebylo divu - po Bradavicích se proslýchalo, že ji Krvavý baron z lásky zavraždil a pak zabil i sám sebe, ostatně i Nathalie zaslechla Protivu vykřikovat něco v tom smyslu hned onen první večer, kdy jí strašidlo rozsypalo kufr pod hlavním schodištěm. Ani jeden z duchů se sice s bližšími okolnostmi té staré historie nikomu nesvěřil, avšak reakce Šedé dámy hovořila za vše.
Marcus Flint se spokojeně vrátil ke zmijozelskému stolu a členové jeho týmu ho pochvalně plácali po zádech. Jediný, kdo se k nim nepřidal, byl Terence Higgs - pouze mlčky seděl vedle nich s neutrálním výrazem ve tváři. Na vteřinu se střetl pohledem s Nathalií, ale okamžitě uhnul očima a nakonec prudce vstal a bez rozloučení se svými spolužáky se vzdálil z Velké síně. Mrzelo ji, že nijak nezasáhl - pokud věděla, byl ze zmijozelského týmu nejstarší a byl rovněž prefektem zmijozelské koleje. Což ovšem paradoxně byly zároveň důvody pro to, že zasáhnout nemohl nebo alespoň ne bez toho, aby ve Zmijozelu ztratil svoje postavení.
Večeře končila, poslední valentýnská přání byla předána a většina starších studentů již také věděla, s kým půjdou na Richeův ples, neboť tento večer byl pro podobné domluvy jako stvořený. Studenti začínali odcházet ze síně a právě tehdy se objevila v jejích hlavních dveřích veliká sova pálená a namířila si to k učitelskému stolu. Nathalie si jí zprvu nevšimla, ale Prýtová do ní pohotově šťouchla a pokývla hlavou příslušným směrem. Ten pták svíral v pařátech cosi natolik podezřele růžového, že to Nathalii přimělo okamžitě vyskočit ze židle s jediným úmyslem, a to co nejsvižněji zmizet podezřelé poště z dosahu.
Nebylo jí však dopřáno, neboť sova byla rychlejší, upustila ono růžové cosi přímo před Nathalii na stůl a s jemným zahoukáním odletěla pryč. Nathalie pojala okamžité rozhodnutí tvářit se, že si ničeho nevšimla, a nenápadně se vzdálit, které byla donucena záhy změnit, když se za ní ozvalo láskyplné drnkání kytary doprovázené táhlým rádoby romantickým zpěvem: "Nathalííí, ó má Nathalííí!", jenž způsobil, že se konsternovaně zarazila uprostřed kroku a nevěřícně se otočila zpět ke svému místu mezi zvědavě přihlížejícím Hagridem a Prýtovou.
Na stole vedle svého prázdného talíře spatřila polštářek ve tvaru růžového plyšového srdce s vyšitým obličejíkem a ústy očarovanými tak, že se otvírala a zavírala, přičemž z nich vycházela tklivá píseň nesoucí se Velkou síní až k začarovanému stropu připomínajícímu hvězdami posetou noční oblohu. Matně zaznamenala nenápadný monogram CR vyšitý v menším červeném srdíčku a bezmocně zalapala po dechu.
Náhle vedle sebe zaznamenala Snapea - celý večer očividně čekal na příležitost, jak se jí pomstít za její zásah ve prospěch dvojčat Weasleyových, a nyní se mu tato možnost nabízela přímo na zlatém podnose.
"Nathalííí, óóó má nehynoucí láskóóó," kvílelo růžové srdce a ve Snapeových očích se zlomyslně zablesklo, jak se tak nadechoval k první z jízlivých poznámek, jež měly následovat. Nathalie nechtěla slyšet ani jednu z nich.
"To jste mi poslal vy?" proměnila v mžiku svůj výraz na příjemně užaslý, ukázala na něhyplnou hromádku tokajícího plyše a dojatě na Snapea zamrkala řasami.
Profesor se zarazil na vrcholu nádechu těsně předtím, než zamýšlel promluvit, a s mírně pootevřenými ústy na Nathalii jednu nebo dvě sekundy nevěřícně zíral - zjevně v domnění, že jí definitivně přeskočilo. Teprve zvuky vydávané dusícím se Hagridem, kterému smíchy uvízlo sousto v krku, Snapea probraly natolik, že stáhl ústa do tenké linky a s očima plnýma upřímného znechucení opustil Velkou síň rychleji než předtím dvojčata Weasleyova.
Tak to by bylo, odfrkla si Nathalie a s důrazným "Evanesco!" švihla k té růžové hrůze hůlkou s cílem nechat ji okamžitě zmizet. Zděšeně však seznala, že Riche její reakci zjevně předvídal a svoje přání proti podobným kouzlům dobře zabezpečil.
"Jen s tebou bych chtěl býýýt!" odpovědělo srdce na její další pokusy o zneškodnění, kterým nyní věnovali pozornost takřka všichni zbylí přítomní - pouze původce toho všeho se pohodlně rozvaloval na druhém konci učitelského stolu a s hlavou nevšímavě zdviženou ke stropu Velké síně pomalu upíjel víno z pozlaceného poháru.
Nakonec pomohlo zastírací kouzlo, jež schovalo Richeovo přáníčko zrakům přítomných, doplněné posléze důrazným Silenciem, které srdce definitivně umlčelo. Nathalie pomalu vydechla, drapla tu nyní neviditelnou věc a uháněla s ní z Velké síně - dřív než si na ni Riche vymyslí ještě něco mnohem horšího.
Žádné komentáře:
Okomentovat