Brumbál trvá na výpravě do Azkabanu za Zmijozelovým portrétem, a tak je nutné zjistit o tomto kouzelnickém vězení co možná nejvíc informací. Obvyklé trio Brumbál - Snape - Belartová se tudíž opět schází u jednoho pracovního stolu...
Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (1. část)
Paprsek slabého a doposud chladného předjarního slunce se odrazil od stříbrných vlasů Albuse Brumbála, když se ve své pracovně v první březnovou neděli sklonil nad stolem, na němž Severus Snape právě rozložil mapu Severního moře a přilehlého pobřeží.
"Tak co pro nás máte, Severusi?" otázal se ředitel a pousmál se na Nathalii, která stála opodál se skepticky založenýma rukama.
Ne tedy, že by pochybovala o Snapeově schopnosti zjistit během oněch několika týdnů, jež uběhly od jejího návratu z Wiltshiru, vše, co se zjistit dalo o nejlépe stráženém kouzelnickém vězení na světě, z něhož Brumbál plánoval ukrást Zmijozelův portrét nacházející se přímo v kanceláři azkabanského ředitele - to jen, že jí nebylo zcela jasné, proč na téhle strategické poradě Brumbál požadoval i její přítomnost. Nepředpokládal přece, že by se mohla účastnit jakékoli mise do Azkabanu, ať by byla připravena sebelépe, nebo snad ano?
"Poloha azkabanské pevnosti se obvykle udává na spojnici mezi Edinburghem a dánským Aalborgem ve střední části Severního moře zhruba sto padesát mil od britského pobřeží," spustil Snape tónem, jakým nejspíš obvykle promlouval ke svým studentům, a ukázal na křížkem označené místo na mapě. "Hradby Azkabanu víceméně kopírují obvod ostrova - jedná se o nevelký skalnatý útes vystupující vysoko nad mořskou hladinu, který je skrytý před zraky mudlů kouzly zřejmě obdobnými zdejším bradavickým; mudlové Severní moře pokládají za pusté, pokud tedy nepočítáme pás ostrovů podél jeho východního pobřeží."
"A přesná rozloha pevnosti?" tázal se Brumbál.
"Necelé půldruhé míle na délku a tři čtvrti míle na šířku," odvětil Snape.
"Jenom?" divil se Brumbál. "Ty zdi se mi vždy zdály být nekonečné."
Nathalie nepatrně zamrkala při úvaze, co asi Brumbál pohledával v Azkabanu - a to zjevně dost často na to, aby mohl mluvit o svých pravidelných pocitech. Pak si však vybavila svoji předvánoční návštěvu u ředitelova bratra Aberfortha a došlo jí, že oba Brumbálové asi znají Azkaban mnohem lépe, než by sami chtěli - z pravděpodobných návštěv u svého otce odsouzeného za zabití těch, kteří ublížili jeho dceři a Albusově a Aberforthově sestře Arianě.
A pak tu samozřejmě byla ona záležitost s někdejším uvězněním Snapea pro podezření ze spolupráce s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit - Nathalie vyrozuměla, že se Brumbál tehdy neprodleně zaručil za Snapeovu nevinu, a nepochybovala o tom, že si pro svého dvojitého agenta přišel do Azkabanu osobně. Tak či onak měli oba muži s Azkabanem evidentně mnohem víc zkušeností, než by ona sama kdy chtěla získat.
"Mozkomorům se nekonečné rozhodně nezdají," podotkl Snape a jeho oči se zaleskly neidentifikovatelnou emocí. Špatné vzpomínky? Nebo snad zlomyslnost vůči těm, kteří - narozdíl od Snapea - ve vězení zůstali natrvalo? Nathalie se zachvěla - z představy, že by v blízkosti mozkomorů měla strávit víc než oněch několik vteřin, které jí utkvěly v paměti z jejího doposud jediného setkání s těmito příšernými kreaturami, se jí dělalo špatně.
"Co jsou vlastně zač?" otázala se tiše Brumbála.
"Krásnohůlská výuka obrany proti černé magii opravdu nestojí ani za propálený kotlík -"
"Krásnohůlská výuka obrany proti černé magii je stejně kvalitní jako kdekoli jinde," přerušila dotčeně Snapeovu uštěpačnou poznámku. "Jen bych se ráda pro změnu dozvěděla něco podrobnějšího, než jsou ty obvyklé učebnicové řeči o zplozencích zla bez duše vysávajících z lidí šťastné vzpomínky."
Snape podrážděně zamrkal a chtěl spustit nanovo, ale Brumbál ho předešel:
"Právě tento popis je ovšem charakterizuje nejlépe," jal se reagovat na Nathaliin dotaz. "Na světě stěží najdete ohavnějšího tvora, než je mozkomor, a já se kdysi během hodin obrany proti černé magii ptal stejně jako vy, když jsme začali probírat Patronovo zaklínadlo. Uspokojivou odpověď jsem nicméně nezískal ani v hodinách dějin čar a kouzel."
"Copak vážně nikdo neví, kde se tu mozkomorové vzali?" divila se.
"Kořeny jejich historie sahají mnohem dál, než si vůbec umíme představit," odvětil Brumbál zamyšleně. "Během svých pozdějších studií jsem se snažil dopátrat jejich původu, avšak nenarazil jsem na víc, než na starou pověst z dob dávno před vznikem kouzelnického společenství tak, jak ho známe dnes. I bradavická škola se oproti nim zdá být moderní institucí, a to byla založena před tisícem let."
"Co je to za pověst?" zajímala se Nathalie a ignorovala Snapeovo netrpělivé odfrknutí.
"Znáte Potápkovy posbírané pověsti?" zeptal se jí ředitel, a když váhavě zavrtěla hlavou, odstoupil od stolu, přešel ke knihovničce poblíž bidýlka, kde s hlavou schovanou pod křídlo pospával jeho nyní poněkud opelichaně vyhlížející fénix, vytáhl ze spodní police knihu v ošoupané vazbě, která působila, jako by si z ní její majitel v uplynulých padesáti letech četl den co den (možná mnohem víc než padesáti, napadlo Nathalii s bezděčným zvlněním rtů), nalistoval pasáž zhruba uprostřed knihy a položil ji na stůl před Nathalii tak, že zakrývala část Snapeovy mapy, což profesor samozřejmě nemohl ponechat bez komentáře:
"Měl jsem za to, že jsme tu dnešního dne měli propracovávat plán na získání Zmijozelova portrétu z Tavoryho azkabanské pracovny," zavrčel nesouhlasně. "Pokud si tu chcete vyprávět o významu středověké kouzelnické literatury pro interpretaci dějin našeho světa, mohu se jít zabývat užitečnější činností," pokračoval nerudně, vytáhl mapu z pod Brumbálovy knihy Potápkových posbíraných pověstí a chystal se ji složit.
"Trpělivost, Severusi," podotkl Brumbál mírně a pohodlně se uvelebil ve svém křesle. "Mozkomorové s Azkabanem a tím pádem i naším plánem úzce souvisejí a já bych vcelku nerad promarnil příležitost podělit se s vámi o výsledky svých výzkumů týkajících se jejich původu. Neboť to doopravdy není téma, o němž by se mnou byl ochoten diskutovat každý."
Snape pokrčil rameny a s výrazem jak je libo se usadil naproti Brumbálovi v křesle, které mu tento nabídl. Nathalie zapadla do vedlejší židle s rozevřenou knihou pověstí na klíně.
"Plavoun Potápka, jenž sepsal tuto sbírku příběhů, patřil ve své době k nejvýznačnějším kouzelníkům v Británii," spustil Brumbál. "Jako autor sice zdaleka není tak známý jako například bard Beedle, jehož bajky jistě čtete i ve Francii..." (Nathalie přikývla) "...ale pověsti, které se mu podařilo shromáždit, vypovídají podle mého názoru mnohé o naší minulosti, ačkoli žádný z údajných pramenů, ze kterých Potápka čerpal, se do dnešních dnů nedochoval..."
"Tudíž vůbec není zřejmé, zda celé toto veledílo není pouze výsledkem jeho barvité představivosti," přerušil Snape s úšklebkem Brumbálův monolog, který pro danou chvíli význam jím získaných informací o Azkabanu poněkud zatlačil do pozadí, což profesor očividně nelibě nesl, i když bylo jasné, že tento odklad je a musí být pouze dočasný.
"Na každé báji bývá alespoň zrnko pravdy, Severusi," usmál se ředitel, "a osobně si myslím, že v případě pověsti O zloději štěstí je to zrno pořádně veliké."
"O zloději štěstí?" opakovala Nathalie tázavě a sklonila hlavu k otevřené knize, přejíždějíc očima několik prvních řádek textu.
"Už ten název tomu napovídá, že?" zazářily Brumbálovy oči. "Vždyť co je mozkomor jiného než polykač šťastných vzpomínek!"
"Jaká úžasná shoda," zamumlal Snape uštěpačně s pochybovačným výrazem v obličeji.
"A o čem je ta pověst?" ptala se Nathalie a snažila se nevnímat otrávený povzdech svého souseda ani jeho ruku, která se náhle ocitla v těsné blízkosti jejích prstů, když profesor rezignovaně rozhodil pažemi a nechal je přepadnout přes opěrky křesla.
"Pokusím se být stručný," prohodil shovívavě ředitel a několikrát se zavrtěl ve snaze najít pohodlnější polohu. "Je to příběh jedné kouzelnické komunity žijící kdysi dávno v zapadlém zálivu na nejsevernějším pobřeží dnešního Skotska. Zavádí nás do dob před založením této školy a dokonce i před časy velikého čaroděje Merlina. Představte si období, kdy čarodějové stěží tušili, proč se rodí se schopnostmi, které běžní lidé nemají; někteří byli okolím pro svoji odlišnost uctíváni a patřili mezi svým lidem k nejmocnějším, jiní však byli spíše obáváni a ocitali se na samém okraji společnosti, často z ní byli zcela vyštváni a osaměle putovali krajem ve snaze nalézt nějakou obživu. Někdy se pak potkalo víc podobných čarodějů - vyhnanců a založili společenství nové - kouzelnické. A právě v takové komunitě se jednoho dne narodil chlapec, o němž bych vám rád pověděl a vyslechl si váš názor na možnou souvislost této pověsti s původem tvorů, kteří pro nás při pokusu o průnik do azkabanského vězení budou znamenat jednoznačně to největší nebezpečí..."
Brumbál se na okamžik odmlčel přerovnávaje si v hlavě myšlenky a Nathalie znovu se zájmem pohlédla na ohmatanou knihu, než se zaposlouchala do dalšího vyprávění.
Poznámka:
Poloha Azkabanu takto přesně z kánonu nevyplývá, vědělo se pouze, že se nachází uprostřed Severního moře daleko od pevniny. J. K. Rowlingová upřesnila, že by se mělo jednat o daleký sever tohoto moře spíš než o místo kdesi mezi pobřežím Anglie a Holandska, proto jsem volila polohu mezi Skotskem a Dánskem, o něco blíž britské pevnině. Zbývá zapřemýšlet nad tím, jak odtud mohl Sirius Black po svém úprku z vězení doplavat až na břeh, neboť "uprostřed Severního moře" skutečně znamená minimálně stovku mil. Sirius byl nicméně jako každý průměrný čaroděj schopen se přemisťovat, k čemuž hůlku nepotřeboval, a i když na otevřeném moři asi nebylo snadné soustředit se na místo, kam se chtěl přemístit, jistě této možnosti využil, aby se dostal alespoň o něco blíž ke břehu. Anebo byl ve své psí podobě lepším plavcem než kdokoli jiný...
Žádné komentáře:
Okomentovat