Brumbál se pouští do vyprávění pověsti, která by snad mohla anebo také nemusela osvětlovat původ mozkomorů. J. K. Rowlingová ústy Remuse Lupina řekla Harrymu jen tolik, že mozkomor z člověka vysává příjemné pocity a šťastné vzpomínky tak dlouho, dokud z něj neudělá něco podobného, jako je sám - zplozence zla, který nemá duši. Z toho lze vyjít při úvahách, jak se asi mozkomorové množí, ale stále zde zůstává otázka - jak vznikl ten vůbec první z nich.Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (2. část)
"V oné osadě přebývalo několik kouzelnických rodin a s ohledem na svoji odlišnost od okolního světa tvořili velmi sevřenou komunitu," navázal Brumbál na svůj monolog, nepřítomně se probíraje stříbrnými prameny svých vousů. "Tehdy neexistovaly žádné kouzelnické školy, a tak se čarodějové zdokonalovali ve svých schopnostech podle toho, k čemu měli od narození největší nadání, nejdříve pod vedením staršího zkušeného kouzelníka a posléze sami. Někteří se zaměřovali na kouzelné byliny, jiní na lektvary, další na přeměňování, kouzelné formule nebo věštění - prostě na vše, co dnes patří k základnímu vzdělání každého čaroděje."
Ředitel se na chvíli zamyslel, Snape si ostentativně povzdychl a Nathalie se sama sebe ptala, k čemu je tento obšírný úvod dovede.
"Pak se v jedné rodině narodil onen zvláštní hoch, o němž jsem se již před chvílí zmínil," pokračoval Brumbál. "Zprvu se ničím nelišil od ostatních dětí, když se však u jeho vrstevníků začalo projevovat nadání pro magii, zdálo se, že tento chlapec žádný takový talent nemá."
"Moták?" otázala se Nathalie.
"Celá vesnice o tom byla přesvědčená," potřásl Brumbál hlavou, "ale s ohledem na to, že přišel o oba rodiče ještě jako nemluvně a nikdo se mu příliš nevěnoval, očekávalo se, že se jeho nadání projeví třeba o něco později. A ono se skutečně projevilo, i když zcela jiné, než by kdokoli předpokládal. Postupem času se totiž ukázalo, že ten hoch umí něco, co nikdo předtím nedokázal, alespoň pokud bylo známo - něco zcela ojedinělého…"
Brumbál na okamžik zmlkl - snad pro větší dramatičnost svého vyprávění - a v nastalém tichu bylo slyšet jen Snapeův netrpělivý nádech následovaný významně znějícím výdechem.
"Ten chlapec viděl, co si lidé kolem něj myslí," dopověděl ředitel.
"Nitrozpyt?" zamrkala Nathalie nechápavě a koutkem oka zaznamenala náhlé napětí Snapeova obličeje, když sebou lehce trhl a jeho prsty nechtěně zavadily o hřbet její ruky. "Měla jsem za to, že tohle se dá naučit - stejně jako nitrobrana," pokrčila zmateně rameny a nejistě se po Snapeovi ohlédla - seděl nyní s lokty opřenými o opěrky křesla a s dlaněmi sepjatými do špičky, s podivným výrazem jí oplácel její pohled a bezmyšlenkovitě si přejížděl palci po bradě.
"To ovšem tehdy, zdá se, nikdo nevěděl," přikývl Brumbál. "Ten chlapec začal s tím, co dnes laicky nazýváme čtením myšlenek, ačkoli - abychom byli přesní - to, co jsme schopni vidět, jsou spíše obrazy promítající se v dané chvíli v mysli druhého člověka. Ale jak se hrdina našeho příběhu ve své schopnosti postupně zdokonaloval, dokázal lidi přimět, aby si vybavili právě ty vzpomínky, které chtěl vidět - podobně jako při nitrozpytu."
Znovu vrhla postranní pohled na Snapea, jenž jí ho vzápětí vrátil s podivným úšklebkem a očima temnějšíma než nejhlubší noc. Pokud předtím váhala nad tím, zda se mu rovněž vybavil onen večer u obrazu s drakem, kdy použil nitrozpyt na ni poté, co se zachovala jako naprostý idiot a políbila ho, nyní si tím byla víc než jistá. Škubla hlavou a rychle ji odvrátila zpět k řediteli, který se již nadechoval k dalšímu vyprávění:
"Nemusím asi zdůrazňovat, do jaké míry kouzelníky vlohy toho chlapce znepokojily. Pověst praví, že po nějaké době k nitrozpytu nepotřeboval už ani zvláštní soustředění, stačil mu pouhý pohled do očí jeho oběti a pak už ani to nebylo nutné - vnímal myšlenky a vzpomínky ostatních jednoduše jenom tak, že na ně zaměřil svoji pozornost. Pokud je toto pravda, pak tím překonal vše, o čem jsem kdy slyšel. Ani Voldemort neměl takové nadání, díky Merlinovi…," zavřel Brumbál na chvilku oči a Nathalie se zachvěla.
"Člověka vždy děsí vše nové a neznámé, k čemu neumí zaujmout postoj," přemítal ředitel. "A oni se ho doopravdy báli - že jim ukradne postupně všechny myšlenky a vzpomínky a nakonec snad i celou duši. Jistě se snažili nedávat to před ním najevo, co to však bylo platné, když on cítil jejich obavy, znal všechna jejich přání a věděl o každém hnutí jejich mysli. Měli z něj strach, který někteří bohužel skrývali za siláckými posměšky nad jeho neschopností provést byť i sebemenší kouzlo, ostatní se ho ale většinou raději stranili, vylučovali ho ze svých hovorů a zábav a mnozí ho dříve nebo později začali nenávidět. A on to všechno věděl…"
"Musel se cítit příšerně osamělý," vrtěla Nathalie smutně hlavou, "vždyť za to přece nemohl, on si tu schopnost nevybral!" Hlas se jí lehce třásl potlačovanými emocemi - ten příběh jí až příliš připomněl ji samotnou, když tehdy před lety stála nad hrobem svojí kolejní ředitelky, jejíž smrt předpověděla, a její spolužáci si na ni ukazovali prstem s hrůzou v očích…
"Ano, být takto odsunutý v komunitě lidí, kteří už tak jako tak žili na okraji společnosti - člověk by řekl, že by pro něj měli mít pochopení, že? Jenže lidé si jsou v jádru všichni dost podobní a málokterý člověk se dokáže přenést přes to, co nabourává jeho zažité vidění světa… A ten chlapec se tak snažil! Neustále pozoroval ostatní čaroděje při kouzlení, nahlížel přitom do jejich myslí, aby odhalil, jak dělají to, čeho on nebyl schopen - chtěl umět, co uměli oni, a zapomenout na to, co dokázal jedině on sám."
"To je jasné, že chtěl," povzdychla si Nathalie, ale rychle nasadila neutrální výraz, když si všimla, že ji Snape zamyšleně pozoruje. Možná však jen přemýšlel o svém vlastním životě…
"Doufal, že by se mu mohlo podařit přenést za pomoci nitrozpytu něco z nadání ostatních na sebe," pravil Brumbál.
"To ale přece nejde, nebo ano?" znejistěla. "Nitrozpytem nemůžete získat žádnou magickou schopnost." Dost na tom, že uměla kreslit budoucnost lidí ona sama - raději si nepředstavovala, co by se stalo, kdyby od ní toto nadání dokázal získat třeba Brumbálem již zmíněný Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit.
"Jistěže ne," uklidnil ji Brumbál, "magické schopnosti každého čaroděje jsou pevně spojeny s jeho kouzelnickou podstatou. Někdy může dojít k jejich přenosu, ale k tomu bývá zapotřebí mnohem silnějších prostředků, než je pouhé použití nitrozpytu…," znovu se odmlčel a na několik vteřin vypadal, jako by byl duchem na míle vzdálen od svojí pracovny - až Nathalii nevyhnutelně napadlo, jestli náhodou nemá s přenosem magických schopností z osoby na osobu nějakou speciální zkušenost…
"Ten chlapec, v té době už spíš mladý muž, během svých pokusů o přenos magických schopností ovšem přišel na jinou věc dalece přesahující rámec nitrozpytu. Všiml si totiž, že se cítí být mnohem silnější, když lidi kolem sebe přiměje vybavovat si nejsmutnějších okamžiky jejich života. A cítil se rovněž mnohem spokojenější, což pro něj bylo do té doby něco zcela neznámého - vždyť odjakživa trpěl osaměním, nedostatkem lásky a pocitem, že je nenáviděn. Nyní přišel na to, jak dát podobné emoce pocítit druhým lidem, těm, kteří je v něm kdysi sami vyvolali a celý život pěstovali. Nestálo ho to žádné zvláštní úsilí, prostě to mohl udělat pouhou pohnutkou mysli. A tak to udělal a velmi se mu to zalíbilo."
Brumbálovy prsty neklidně přejely po stole, zatímco se na něj oba jeho posluchači zamlkle dívali.
"V té vesnici žila dívka," promluvil ředitel opět, "její milý zemřel během neočekávaného střetu s obyvateli nedaleké mudlovské vesnice. Náš mladík využil jejího zármutku a sblížil se s ní - navenek ji utěšoval, ale ve skutečnosti v ní záměrně oživoval smutné vzpomínky, aniž by si to ona sama uvědomila. Pokud by ho někdy mohl někdo obrátit k lepšímu, byla by to ona - z její mysli necítil nenávist či strach, jenom zármutek a upřímné, nezáludné přátelství. Mladík se do ní zamiloval, ach ano, byl stále schopen lásky, ačkoli se to zdá neuvěřitelné…," usmál se Brumbál zadumaně a Snapeův strnulý obličej a nehybný pohled upřený kamsi za ředitelovu hlavu dával Nathalii tušit, nakolik se po těch dvou třech posledních větách svého nadřízeného a snad jediného přítele s příběhem neznámého mladíka ztotožňuje i on sám.
Zvláštní, že jim Brumbál vypráví pověst, ve které se oba mohou svým způsobem najít, napadlo ji bezděčně - ona díky své schopnosti obrazovidectví kdysi jejími spolužáky a dodnes jejím otcem tolik obávané a nenáviděné a Snape kvůli svému nenaplněnému vztahu k Lily Potterové, o němž Nathalie něco málo věděla z ředitelem vyžádané věštby. Až ji překvapovalo, jak často se jí zdá vše v Brumbálově přítomnosti podivně propojené…
"Nalézt štěstí ve vztahu s milovanou osobou však nebylo jeho osudem," přerušil ředitel její úvahy. "Bratr té dívky zhruba po roce usoudil, že její smutek už trval dostatečně dlouho, a dohodl jí sňatek se synem jednoho z nejdůležitějších čarodějů rozrůstající se komunity. Když se dívka dostala z blízkosti našeho mladého muže, celá náhle rozkvetla, jako by se uzdravila po dlouhé nemoci. Dokonce se po několika týdnech strávených se svým ženichem znovu zamilovala a vdávala se tedy z lásky, nikoli z donucení. Což byla pro našeho mladíka poslední rána."
"Co se stalo?" zeptala se Nathalie tiše.
"Propadl naprostému zoufalství a začal všem kolem sebe brát štěstí v mnohem větší míře než kdy dřív," odvětil Brumbál. "Podle té pověsti prý každý, kdo kolem něho prošel, pocítil náhlý chlad a ve vteřině na něj padl nevýslovný smutek - stejný, jaký asi cítil on sám, který za to nesl odpovědnost. Pocit, jako by člověk už nikdy neměl být šťastný."
"To samé jsem cítila v blízkosti mozkomorů," přikývla Nathalie s náhlým pochopením.
"Celou vesnici zaplavil pocit zármutku a rezignace," pravil Brumbál, "kouzelníci si však brzy dali dvě a dvě dohromady a pohrozili zloději štěstí - tak začali o mladíkovi mezi sebou hovořit - že pokud s tím nepřestane, bez milosti ho z vesnice vyženou. Lekl se a nějakou dobu se ovládal, když však jednoho dne přistihl v nedalekém háji svoji milovanou a jejího ženicha v objetí, došlo na to, čeho se všichni obávali - příbuzní sice našli oba snoubence živé, ale ani jeden z nich nevnímal okolí a nikdy se již ze svého podivného spánku neprobudili."
"Vysál jim duši," zašeptala Nathalie slabým hlasem a zachvěla se hrůzou.
"Spíš je přiotrávil nějakým ukradeným lektvarem," vstoupil opět do rozhovoru Snape - zněl sice nadmíru kousavě, ale poněkud nepřítomný pohled v očích ho usvědčoval z většího zaujetí dávným příběhem, než byl ochoten dát najevo.
"Zloděj štěstí zmizel, nikoli však natrvalo." Brumbál se dostával do závěrečné fáze svého vyprávění, nepatrně se protáhl a promluvil o něco zvučnějším hlasem: "Asi za měsíc poté napadli komunitu mudlové z nedaleké vesnice. Byli ve značné přesile, a ačkoli se kouzelníci snažili pouze bránit a nikoho nezranit, utrpěly obě strany značné ztráty na životech. Později se kouzelníci dozvěděli, že důvodem útoku byl právě zloděj štěstí - přepadal bezbranné mudly a vysával z nich šťastné vzpomínky tak dlouho, dokud se nepomátli na rozumu nebo neupadli do bezvědomí, z něhož je nikdo nedokázal probrat. Mudlovští vesničané to samozřejmě kladli za vinu celé kouzelnické komunitě."
"Zvláštní, že se kouzelníci rozhodli pro utajení svého světa tak pozdě," podotkla Nathalie vybavujíc si pár dat z dějin kouzelnického společenství. "Když se tady, jak vidno, podobné problémy vyskytovaly prakticky odjakživa."
"Ano," přitakal Brumbál, "ale čarodějové už tehdy ze zkušenosti věděli, co dělat - pozměnili vesničanům vzpomínky tak, aby své nemocné a padlé příbuzné, jejichž rány byly zaceleny, považovali za oběti neznámé choroby, a pomalu vrátili věcem starý řád. Zbývalo pak jen vyřešit případ zloděje štěstí, kterého se jim záhy podařilo zajmout, a zde nastal problém. Většina kouzelníků totiž měla za to, že takový člověk nezasluhuje nic lepšího než smrt."
"Popravili ho?" vydechla Nathalie.
"Nenašel se nikdo, kdo by se toho odvážil," zavrtěl ředitel hlavou, "zároveň však nemohli riskovat, že se něco podobného bude opakovat. A tak ho nakonec odvezli daleko na moře a zanechali ho na opuštěném ostrově, který skryli kouzly před zraky mudlů. Zloděj štěstí čarovat neuměl, což podle nich bylo dostatečnou zárukou toho, že se z ostrova nikdy nedostane. Popravdě předpokládali, že tam v brzké době zemře, a jak praví závěr pověsti, špatné svědomí z toho nikdo z nich neměl."
"Děsivý příběh," podotkla Nathalie s nervozitou, již nedokázala skrýt.
"To rozhodně," souhlasil Brumbál zasmušile.
Žádné komentáře:
Okomentovat