Brumbál se s jednou pověstí nespokojil a pátral dál. A tak Severus s Nathalií pokračují v poslouchání jeho vyprávění... Věnováno všem, kteří sem nahlížíte a čtete povídku - včera se počítadlo Toplistu přehouplo přes 30.000 a já jsem za to moc ráda - děkuji!:-)
Kapitola dvacátá čtvrtá: O zloději štěstí (3. část)
"Vy si ale nemyslíte, že ten člověk zemřel," odtušila Nathalie, když se začínalo zdát, že ředitelovo vyprávění o zloději štěstí už nebude mít další pokračování. "Předpokládáte, že se z něj stal mozkomor, nemám pravdu?"
"Což je asi tak stejně pravděpodobné, jakože se z vás někdy stane schopná čarodějka," zavrčel Snape jejím směrem - dost potichu na to, aby mohl v případě ředitelových námitek popřít, že něco takového kdy vypustil z úst, avšak dost hlasitě, aby ho Nathalie slyšela.
"Nebo z vás příjemný a všemi oblíbený společník," sykla na oplátku s pohotovostí, která ji samotnou překvapovala. Tenhle styl komunikace s profesorem lektvarů pro ni začínal být stejně přirozený jako zdvořilost a úcta, jež projevovala vůči řediteli. Jen si nebyla jistá, jestli by ji to nemělo spíš varovat, neboť v minulosti takto jedovatá nebývala; i když občasné rozpravy s Richem se ukázaly být pro její uštěpačný jazyk poměrně dobrou průpravou. A občas, ačkoli rozhodně ne dost často na to, aby to Snapeovi přiznala, ji to jejich vzájemné popichování dokonce… bavilo.
A někdy přemýšlela nad tím, co si o ní Snape asi ve skutečnosti myslí. O ní a o způsobu, jakým si dopomohla ke znalostem týkajícím se Zmijozelova portrétu. Po několika neúspěšných pokusech zavést na toto téma řeč před ředitelem se totiž zdál být se svojí nevědomostí v tomto ohledu smířený - koneckonců mohl počítat s tím, že se během Richeova plesu sám osobně dozví všechny podrobnosti o obrazu přímo od Tavoryho, tudíž mu nehrozilo, že by byl Brumbálem vyslán do Azkabanu pouze na základě Nathaliiných podle něj tolik pochybných poznatků.
Snad právě proto se Snape do přípravy oné akce s Tavorym tolik zakousl - jako by se už nemohl dočkat, až usvědčí Nathalii ze lži. Až z toho byla nervózní, protože - co když Dobbyho informace nebyly správné? Anebo - co když byl od té doby Zmijozelův portrét přemístěn někam jinam? Nejasně si uvědomovala, že taková eventualita by ji měla spíš naplňovat nadějí, poněvadž Azkaban byl bezpochyby to nejhorší místo, kam se vydat pro obraz bradavického zakladatele, ale i tak si přála, aby se ta prokletá malba nacházela právě tam - neboť opak by z Nathalie ve Snapeových očích udělal naprostou nicku a podvodnici v jedné osobě a to ona nechtěla. Ne snad, že by se nedokázala ubránit jeho jízlivým poznámkám, které by po takovém odhalení zcela jistě následovaly, to jen, že před Snapem nerada vypadala uboze a trapně.
Nečekala od něj obdiv a nedoufala ani v to, že by spolu někdy mohli vycházet jako dva dospělí lidé, ale musela uznat, byť se značným sebezapřením, že jí profesor svým způsobem imponuje. Netušila, zda je to způsobeno jeho nepředstavitelně rozsáhlými znalostmi, které jako neoficiální členka havraspárské koleje nemohla neobdivovat, či snad tím, že měl vždycky na všechno pohotově sarkastickou odpověď. Nemluvě o tom jeho neskutečném vlajícím hábitu, který mohla stokrát prohlásit za netopýrský a naprosto směšný, ale vnitřně se s tetelivým pocitem očekávání kolem žaludku připravovala na slovní přestřelku vždy, když někde koutkem oka zaznamenala cíp té černočerné látky.
Možná byla rovněž ovlivněná jeho minulostí i budoucností, do nichž měla díky své věštbě příležitost nahlédnout, a jak čím dál víc poznávala profesora, ředitele i jejich vzájemný vztah, začínala souhlasit s Brumbálem v tom, že Snapeova role v boji s Tím-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit včetně ředitelovy a zřejmě i Snapeovy smrti bude výsledkem velmi detailního a nepochybně geniálního plánu na ukončení celé války. Což ze Snapea v jejích očích dělalo zároveň hrdinu i oběť - kombinace, která ji děsila a mátla a nutila ji profesora neustále nenápadně pozorovat a přemýšlet o něm. Což se jí v důsledku zamlouvalo ještě méně.
Nyní ji podrážděně pozoroval se rty stisknutými do úzké linky, než se prkenně obrátil na ředitele s lehce ironicky znějící otázkou:
"Můžeme tedy konečně přejít k výsledkům mých průzkumů?"
"Ještě okamžik strpení, Severusi," usmál se ředitel, "přece jste opravdu nepředpokládal, že bych se svým pátráním nedošel dál než k Potápkovým posbíraným pověstem?"
Snape měl co dělat, aby neotočil oči v sloup, a Nathalie se neubránila úsměvu, když se nakonec omezil pouze na jeden významný povzdech a znovu se opřel v křesle, poznamenávaje cosi o obranném lektvaru, který potřebuje každé dvě hodiny zamíchat.
"Měl jsem za to, že váš lektvar teď prochází zráním do doby, než do něj budete moci přidat odvar z krve jednorožců…," ujišťoval se ředitel. "A jejich krev získáme teprve tehdy, až se stádo přiblíží k Bradavicím. Což bude…?" otočil se tázavě na Nathalii.
"Hagrid hovořil nejdřív o polovině dubna," odpověděla, "v tomto období se jim prý rodí první mláďata, a přemisťují se proto blíž k hradu, kde se cítí bezpečněji. Nyní jsou příliš hluboko v Zapovězeném lese a navíc stále v pohybu. Společnost nevyhledávají, jsou dost plašší. S mláďaty však musejí zůstat na jednom místě delší dobu. A to bude naše šance."
"Výtečně," přikývl Brumbál spokojeně, "do té doby vám zajisté ještě stihnu povědět druhý příběh, který se podle mého názoru k mozkomorům vztahuje."
A natáhl se přes stůl, nabízeje svým hostům misku lékořicových bonbónů. Nathalie si zdvořile nabídla, zatímco Snape se ani neobtěžoval nahlas odmítnout a jeho výraz hovořil za vše.
"Pátral jsem dlouho v kouzelnických pramenech po dalších příbězích týkajících se mozkomorů, ale nic zajímavého jsem nenašel. A proto jsem se obrátil na mudlovskou literaturu."
Snape vydal neidentifikovatelný, avšak mimořádně pohrdlivý zvuk a Nathalie se zatvářila nedůvěřivě, když říkala:
"Mudlovskou literaturu? Mudlové přece mozkomory nevidí, ne?"
"To opravdu ne," připustil ředitel, "což nicméně neznamená, že by necítili jejich přítomnost. A pro jejich mysl je mozkomor stejným nebezpečím jako pro naši."
Znovu vstal z křesla a tentokrát přešel ke stolku pod oknem, z jehož zásuvky vytáhl stočenou ruličku pergamenu.
"Tady, podívejte se," podal ji Nathalii. "Toto je anglický překlad jednoho velmi starého severského příběhu z dob, kdy rybáři žijící na území dnešního Norska často vyráželi na lov daleko na moře, aniž by věděli, zda se ještě někdy vrátí zpět na pevninu."
"O mořskému přízraku?" přečetla Nathalie nadpis, když pergamen roztáhla, přistrčila ho směrem k odmítavému Snapeovu obličeji a tázavě vzhlédla k řediteli.
"Je to příběh severského kmene, jehož obživa závisela převážně na úspěších tamních rybářů," pustil se Brumbál opět do vyprávění. "Mladší muži vyjížděli na moře a v osadě zůstávali jen staří lidé a ženy s dětmi, netrpělivě očekávajíce své manžely a syny. Toho roku však byly úlovky mimořádně špatné, a jak se blížila zima a zásob byl stále nedostatek k tomu, aby osada vydržela až do jara, pouštěli se rybáři stále dál a dál na širé moře."
"Chcete naznačit, že tam jednoho dne narazili na azkabanský ostrov?" hádala Nathalie. "Ale to jistě ne, přece ho nemohli vidět, je tak začarovaný…"
"Ano, žádný mudla ho nemůže spatřit. Což ale není to samé, jako kdyby tam ten ostrov vůbec nebyl," vykládal Brumbál. "Rybáři se dostali do veliké bouře, která je zahnala daleko od břehu, několik dní vůbec netušili, kam vlastně plují. A právě když byla bouře největší, narazili na neznámý ostrov. Ostatně, co vám budu povídat, poslechněte si tohle…"
Natáhl se pro pergamen, chvíli hledal příslušnou pasáž a pak spustil:
"Obloha byla v jednom ohni a prudké záblesky osvětlovaly rozbouřenou mořskou hladinu s vlnami vysokými desítky stop, jež se přelévaly přes palubu lodi a hrozily ji stáhnout do mořských hlubin. Muži křečovitě zatínali prsty do dřeva a očima zalitýma deštěm a slanou vodou propátrávali obzor, doufajíce v pevninu, jež však byla v nedohlednu.
Náhle byla loď vyhozena do vzduchu a ozvalo se příšerné zapraštění - všichni pochopili, že právě najeli na podmořský útes a chopili se vesel, aby loď co nejdřív osvobodili. Vtom však vykřikli v údivu, když se přímo před nimi zničehožnic vynořilo jakoby odnikud další skalisko a za ním celý ostrov, který nikdo z nich předtím neviděl. Muži se vší silou opřeli do vesel a s další vlnou loď sklouzla z útesu do zpěněných vod a zamířila do úzkého zálivu, v němž se vítr náhle utišil. Muži vytáhli loď na kamenitý břeh a padli na zem polomrtví vyčerpáním."
"Celou dobu ten ostrov neviděli a náhle tam byl," shrnula Nathalie zamyšleně.
"Spatřili ho až ve chvíli, kdy do něj doslova vrazili," přitakal Brumbál, "což by plně odpovídalo někdejším zastíracím kouzlům používaným v minulosti proti mudlům - ta totiž zpravidla přestávala fungovat v okamžiku, kdy se mudla dostal se schovaným předmětem do přímého kontaktu."
"Anebo ten ostrov v bouři předtím prostě neviděli," zabručel Snape skepticky.
"Ten příběh má pokračování," řekl Brumbál. "Druhý den se bouře uklidnila, a když se vyčerpaní muži probudili, pouze slabě pršelo. Jejich loď měla proražené dno, a tak se rozhodli poohlédnout se po něčem, čím by mohli otvor ucpat a loď opravit. Vystoupali na útes a rozhlédli se - na druhé straně ostrova spatřili jakýsi nízký porost, a tak se vydali tím směrem."
"A našli zloděje štěstí?" tipovala Nathalie napjatě ve snaze nalézt spojení tohoto příběhu s první ředitelem vyprávěnou pověstí.
"Našli jakýsi rozpadlý úkryt vybudovaný napůl v jeskyni, v němž už jistě léta nikdo nepřebýval. Nenalezli však žádné kosti, tudíž předpokládali, že dotyčný byl z ostrova zachráněn. Cítili nicméně podivnou tíhu a mráz, když pobývali v těch místech, a tak si rychle vzali vše, co by jim mohlo být k užitku, vrátili se k lodi a začali pracovat na její opravě. Neměli z toho ostrova dobrý pocit a hodlali odtud odplout, jakmile to bude možné. Když se ale dalšího dne probudili, čtyři z nich leželi na zemi jako bez života. Neváhali ani na okamžik a odrazili od břehu. Ostrov je však nechtěl pustit; panovalo úplné bezvětří, museli tedy veslovat, jenže se zdálo, že se vůbec nevzdalují od břehu, jejich mysl zaplavila trýzeň a beznaděj a jeden po druhém ztráceli vědomí."
"Ach ne," zamumlala Nathalie.
"Na lodi zavládla panika a šílenství a nikdo z těch, kteří se vrátili, nedokázal říct, jak se jim podařilo uniknout. Neviděli to, co je ohrožovalo, mluvili o přízraku z mořských hlubin, který vysává z lidí život, ačkoli nepůsobí smrt. Na moře už údajně nikdo z nich nikdy nevyplul."
"Co to ale všechno znamená?" tázala se.
"Domnívám se, že se tam tehdy doopravdy setkali se zlodějem štěstí," vysvětloval Brumbál. "Ten do té doby nepochybně přežíval jen ze šťastných vzpomínek, které ukradl svým někdejším druhům. Kdo připraví tolik lidí o duši, odsoudí sám sebe k věčnému zatracení - jeho tělo sice po čase zemřelo, ale jeho prokleté vědomí v něm přežívalo dál - a tak se proměnil v mozkomora. Zpočátku byl dozajista velmi slabý a musel čekat desítky, možná i stovky let na svoji příležitost. Ale pak se objevili ti severští rybáři… Víte, co se děje, když má mozkomor dostatek potravy?" zeptal se znenadání a Nathalie nejistě zavrtěla hlavou. "Sílí a začíná se množit, využívaje k tomu těla těch, které připravil o duši. Není v něm již nic lidského, co by tomuto procesu dokázalo zabránit."
Žádné komentáře:
Okomentovat