Tak jsem se neplánovaně přesvědčila k překladu první části třetí kapitoly povídky Odmítnutí. Delší text mi blog beztak nedovolí vložit, tak tedy prozatím alespoň takhle:-)
Se souhlasem autorky little beloved 3. kapitolu povídky Denial přeložila evi. Rating povídky: 18+
3. Jiná míra
Ach žel! Nemám víry, zdraví,
Klidu vůkol, v mysli svojí,
Hojnost můj dům neoslaví,
Mudrc sny mě nenapojí,
Vnitřním světlem nezahojí -
Kde moc, sláva, láska, volnost jest?
Ostatní se kolem rojí -
V smíchu žijí, slasti dají kvést;
Pohár bytí mého zřím však jinou míru nést.
Percy Bysshe Shelley, Sloky psané v chvíli stísněnosti blízko Neapole
ssSss
Hermiona se neochotně probrala z již končícího snu a natáhla se, aby umlčela neodbytné zvonění budíku. Bylo teprve sedm hodin - měla dost času na to si ještě trochu zdřímnout předtím, než bude muset vyrazit na Belgravské náměstí. Od prvního dne v Belgravském domě uplynul teprve týden a ona si i přes počáteční nechuť musela přiznat, že si to docela užívá. K jejímu nemalému úžasu se Draco Malfoy ukázal být životem a duší celé skupiny. Naprosto netušila, zda se od konce války tolik změnil nebo zda jí během školních let její vlastní předsudky vůči němu jakožto příslušníkovi zmijozelské koleje a úhlavnímu nepříteli Harryho Pottera nedovolovaly spatřit jeho skutečnou osobnost. Každopádně si jeho společnost skrznaskrz vychutnávala. V uplynulém týdnu jí při několika příležitostech opakovaně vyhledal a jí se jeho pozornost docela zamlouvala.
Ještě víc se zabalila do teplé peřiny a vybavila si události několika uplynulých dní. Odpoledne, jež následovalo po onom katastrofickém setkání se Severusem Snapem, bylo již mnohem lepší. Vyšla si na večeři s Padmou, Deanem a Nevillem do nedaleké restaurace, kde důkladně probrali vše, co se v jejich životech stalo od ukončení studií v Bradavicích. Dalo by se říct, že Padma a Dean si docela padli do oka, jenže Hermionu rozčilovalo, že její kamarádka na všechno příliš spěchá. Padmu tolik ovládalo nadšení z jejího malého synovce a tolik svojí sestře-dvojčeti záviděla to, co považovala za dokonalé manželské štěstí, až se Hermiona obávala, jestli se na Deana neupíná jenom proto, že on ji očividně shledává přitažlivou. A taky dumala nad tím, co bylo asi Padmě předestřeno během jejího výletu do Dublinu o dosud svobodném Deanovi - vždyť Seamus byl koneckonců jeho nejlepší kamarád a Hermiona nepochybovala o tom, že Parvati by byla štěstím bez sebe, kdyby se Padma vdala právě za Deana. Její pochybnosti záhy pominuly poté, co se Padma zjevně rozhodla rozšířit své pole působnosti a od onoho prvního dne rovnoměrně dělila svoji pozornost mezi Deana a všechny ostatní uchazeče o manželství. Hermiona se uklidnila - ne že by snad Deana neměla ráda; to jen že během let strávených na univerzitě zjistila, že v Padmině povaze jsou jisté velmi impulzivní rysy.
První hodina kouzelnického vaření byla mimořádně komická. Kurz vedla trochu praštěná stará čarodějka jménem Hortenzie Šplouchová - dostali návod, jak upéct krocana a závin plněný šunkou, což pro většinu přítomných dívek nebylo nikterak obtížné; ukázalo se však, že Draco, Blaise a Pansy v životě žádné jídlo nepřipravovali. Na jejich pracovních stolech zavládl naprostý chaos, který ve třídě vyvolal vlnu veselí; v závěru hodiny Madam Šplouchová prohlásila Deanův závin za jasně nejlepší, za což se Deanovi dostalo od Padmy zářivého úsměvu.
Lekce kouzlení v domácnosti byla spíš nezáživná, dvouhodinová přednáška o kouzelnickém instalatérství nicméně umožnila Hermioniným očím skrytým za bohatými kadeřemi dostatečně prozkoumat ženichy, kteří by pro ni připadali v úvahu. Chvíli pozorovala Draca; bezesporu vypadal hodně dobře, stejně jako jeho kamarád Blaise. I když ale Draca začínala mít docela ráda, Blaise nemohla vystát - připadal jí neskutečně hrubý a povýšený. Následně se zaměřila na Ginnina bývalého přítele Michaela Cornera. Přišel jí takový bezbarvý, ale dozajista by proti němu nemohla nic namítat. Poněkud nudný, říkala si, a zdaleka ne tak atraktivní jako Draco. Vedle Nevilla byl pak její jedinou další možností vysoký tmavovlasý mladík, jehož jméno si dosud nedokázala vybavit. Docházel na všechny předepsané kurzy, ale ve společenské místnosti ho nikdy nezahlédla. Zdál se být poněkud ostýchavý.
Zdravotní kurz pro ženy byl přesně takový, jaký si myslela, že bude - něco podezřele se podobajícího předporodním kurzům. Pobavilo ji, že nepadla jediná zmínka o antikoncepci, ale pomyslela si, že to by zřejmě celý smysl Manželského zákona stavělo na hlavu. Páteční předmanželská poradna byla naproti tomu velmi poučná. Poradkyně je rozdělila do dvou skupin na chlapce a dívky a dala jim za úkol sepsat seznam toho, co očekávají od svého budoucího manželství. Zatímco seznam zpracovaný dívkami obsahoval pojmy jako láska, bezpečí, podpora a děti, seznam chlapců zahrnoval slova zcela jiná - domácí strava, pravidelný sex a (předpokládala, že tohle byla Dracova práce) kompletní švédské masáže. Dozajista jí to poskytlo zajímavý vhled do mysli chlapců, kterým je dvacet a něco let.
Zamžourala kalnýma očima na budík, bylo už po půl osmé. Nahlas zazívala, protáhla ruce a nohy tak daleko, kam až dosáhla a vyskočila z pohodlí postele. Popadla ručník a vyrazila do koupelny, cestou počastovala otce pusou na dobré ráno, pustila sprchu, a zatímco čekala, až začne téct teplá voda, vyčistila si zuby. Zamračila se na svůj odraz v zrcadle; toho dne bylo úterý, což znamenalo, že ji čekalo každotýdenní setkání se Severusem Snapem. Stoupla si pod proud horké vody a rázně si drhla pokožku ve snaze oprostit se od náhlé nejistoty, která ji zaplavila.
Hrozila se toho, až ho opět spatří, a přemýšlela, co udělala, že si od něj vysloužila takhle nepřátelský postoj. Žádný z ostatních uchazečů si na setkání s ním nestěžoval; Neville dokonce vyjádřil překvapení nad tím, jak k němu Snape byl zdvořilý. Dotčená tím, jak nevysvětlitelně hrozně se ve srovnání s tím choval k ní, rozhodla se o tom nezmiňovat svým přátelům a pokládat to za jakýsi projev zlosti kvůli skutečnosti, že mu zachránila život. Vzpomínky na onen ohavný den se jí vybavovaly jedna za druhou.
Ráno, které následovalo po porážce Voldemorta, ji s Ronem a Harrym zastihlo v ředitelské kanceláři, kde si konečně uvědomila onu děsivou skutečnost. Harry právě sděloval Brumbálovu portrétu, že se chystá uložit Bezovou hůlku zpět do hrobky z bílého mramoru, a vydali se k východu z pracovny doprovázeni bouřlivým potleskem ozývajícím se z portrétů na stěnách. Věnovala Brumbálovu portrétu poslední pohled, když náhle zůstala stát jako opařená. Šokovaně popadla Harryho za ruku.
"Hermiono," zašeptal, "je něco špatně?"
Obrátila k němu vyděšený zrak.
"On je pořád naživu!" zaskučela s dlaněmi přitisknutými na ústa. "Pane Bože," mumlala mezi prsty, "on žije a my jsme ho tam jen tak nechali!"
Harry a Ron vypadali dočista zmateně.
"Hermiono," řekl Ron jemně, "je po smrti. Fred je mrtvý…"
Potřásla hlavou.
"Ne," zašeptala a oči se jí zalily slzami náhlé paniky. "Snape! Profesor Snape je pořád naživu!"
Harry si s Ronem vyměnil vystrašený pohled.
"Hermiono, ten je mrtvý. Viděli jsme ho přece umírat!"
"Byl ředitelem, Harry," potřásla opět hlavou. "Pokud je mrtvý, tak kde je jeho portrét? Vyprávěl jsi nám, že Brumbálův obraz se tu objevil sotva hodinu poté, co umřel!"
Harry a Ron se rozhlíželi po místnosti.
"Třeba nebyl ředitelem dost dlouho na to, aby měl nárok na portrét?" podotkl Harry zkusmo.
"Ne!" vyhrkla Hermiona s rostoucí panikou. "Takhle to nefunguje. Měl by tady být! Je určitě naživu!"
A s tím seběhla dolů po schodišti a naslepo se hnala chodbami zasypanými sutinami. Po tvářích jí stékaly slzy; nemohla uvěřit tomu, že ho tam nechali ležet bez toho, že by se mu třeba jen pokusili nahmatat puls. Ron a Harry běželi za ní směrem k východu z hradu. Těsně předtím, než vyběhli ven, se Hermiona náhle zarazila. Z pod hábitu vytáhla hůlku a zakřičela:
"Accio dobromysl!"
Všichni čekali na typické zasvištění blížící se lahvičky, jenže se žádná neobjevila.
"Rone," pravila naléhavě, "najdi Madam Pomfreyovou a řekni jí, ať za námi hned přijde a vezme s sebou dobromysl a dokrvovací lektvar. A ty, Harry," nařizovala, "jdi za profesorkou McGonagallovou a pověz jí, co se stalo. Ať zavolá lékouzelníky od svatého Munga a přivede je za námi do Chroptící chýše."
Oba dali kývnutím hlavy najevo, že rozumějí, a obrátili se zpět k Velké síni. Hermiona utíkala přes školní pozemky k Vrbě mlátičce, dech se jí nemilosrdně zadrhával v hrdle a v její mysli zuřil boj mezi hrůzou a spalujícím pocitem viny. Doběhla ke stromu a sestoupila do tunelu, utíkajíc co nejrychleji po nerovné zemi plné kořenů. Když dosáhla konce chodby, protáhla se dírou do místnosti, kde ležel její bývalý profesor nehybný a bledý, jako by byl mrtvý.
"Profesore?" zašeptala a poklekla k jeho ochablému tělu. "Profesore Snape? Slyšíte mě?"
Vůbec se nepohnul. Jeho oči byly otevřené, pohled dočista bezduchý. Nechtěně zaúpěla; zcela jistě vypadal mrtvý. Ruce se jí nekontrolovatelně chvěly, když se natáhla a jemně stiskla jeho zápěstí třesoucími se prsty ve snaze nahmatat puls. Prvních pár vteřin necítila vůbec nic a její mysl začala žalostně křičet, že dorazila příliš pozdě. Ale pak to ucítila - tak slabé, že to takřka nebylo rozeznatelné - lehké a nepravidelné chvění jí prozradilo, že je stále ještě naživu.
"Vy žijete!" vyjekla a sklonila se k němu, až se dotkla hlavou zaprášené podlahy. Pohlédla do jeho skelných očí hledajíc cokoli, co by mohlo potvrdit, že jeho srdce ještě bije.
"Slyšíte mě, pane profesore?" natáhla ruku a zlehka se dotkla jeho obličeje; jeho pokožka byla na dotyk studená. Vytáhla z pod hábitu hůlku a zašeptala: "Enervate!" Žádná odpověď. Náhle ji napadlo, že by mohl být stále při vědomí, avšak zcela paralyzovaný hadím jedem. Zdrceně pohlédla na kaluž sražené krve všude kolem sebe, dokonce v ní i klečela - když vzala v úvahu množství krve, kterou ztratil, nemohla ani uvěřit, že vůbec nahmatala jeho puls.
Netušila, co by tak ještě mohla udělat, než dorazí pomoc, a tak se k němu znovu sehnula a jemně zdvihla jeho hlavu. Posadila se vedle něj a položila si ji do klína, načež začala zlehka hladit jeho vlasy, slzy jí volně stékaly po obličeji a padaly na jeho popelavé tváře.
"Jestli mě slyšíte, pane profesore, tak chci, abyste věděl, jak hrozně moc mě to mrzí," šeptala. "Mrzí mě, že jsme vás tu nechali, aniž bychom se přesvědčili, jestli jste nebo nejste naživu; prostě jsme jenom předpokládali, že jste mrtvý!"
Na okamžik se zarazila a zaplavil ji zármutek a bolest.
"Byla jsem tak hloupá, profesore," pokračovala, "úplně jsem zapomněla, že hadí jed vás může jen paralyzovat bez toho, že by vás zabil. Je mi to tak moc líto!" rozplakala se na pár vteřin, než se jí znovu podařilo ovládnout své pocity. "Vím, že jste pravděpodobně v bezvědomí - při vší té krvi, kterou jste ztratil - ale jestli mě náhodou slyšíte, chci, abyste věděl, že jste nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznala."
Na okamžik se zadívala do jeho černých očí a přesvědčená o tom, že je opravdu v bezvědomí, pokračovala ve svém povídání:
"Omlouvám se za všechna ta léta, kdy jsem o vás pochybovala. Harry nám vyprávěl o tom, co spatřil v Myslánce; nemohla jsem uvěřit, čím vším jste si za ty dlouhé roky musel projít… a to všechno kvůli Harrymu… kvůli jeho matce. Než to s Voldemortem skoncoval, řekl mu, že jste ji miloval, Voldemort se dozvěděl, na které straně jste stál, než zemřel, a já doufám, že je to pro vás alespoň nějaká útěcha…"
Mezi dřevěnými prkny chýše začalo pronikat dovnitř světlo ranního svítání a Hermioně se zdálo, že z tunelu slyší přibližující se hlasy. Ztišila zvuk svého hlasu a stěží slyšitelně zašeptala:
"Harry řekl Ronovi a mně, co spatřil ve vašich vzpomínkách. Přísahám vám, pane profesore, že o tom nikdy nepovíme živé duši. Když Harry vykládal Voldemortovi o tom, že jste miloval jeho matku, bylo u toho hodně lidí, ale to je vše, o čem vědí. Vrátím vám vaše vzpomínky, pane profesore, hned jak vám bude lépe. A pokud se váš stav nezlepší…," vzlykla nepatrně, "…zničím je tak, že se o nich nikdo další nedozví."
Hlasy se přiblížily, už jasně rozeznala, že patří Ronovi a Madam Pomfreyové. Naposledy pohlédla do prázdných hlubin Snapeových černých očí a otřela si slzy do rukávu svého špinavého svetru. Snape byl tak nehybný, tak bledý, že se ani neodvažovala doufat, že by mohl přežít. Sklonila se k jeho uchu, stále hladíc jeho vlasy, a zašeptala:
"Děkuji vám, profesore Snape. Děkuji vám za všechno, co jste udělal. Byl jste tak statečný, Vždycky, vždycky budu litovat toho, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se pro vás vrátili."
Sotva domluvila, když se Ron obezřetně protáhl do místnosti následován Poppy Pomfreyovou.
"Z cesty, Ronalde!" vyhrkla Madam Pomfreyová a její oči se znepokojeně rozšířily, když spatřila svého kolegu. Natáhla se k jeho zápěstí a střetla se pohledem s Hermionou. "Měla jsi pravdu, je pořád naživu." Sklopila zrak ke krvi na podlaze. "I když kdoví, jak to dokázal; měl by být už dávno mrtvý."
Zašátrala v kapsách svého hábitu a vytáhla malou, průzračnou lahvičku.
"Zakloň mu trochu hlavu, tak…," pobízela Hermionu, "Naliji mu dobromysl přímo do rány. Doufám, že je v bezvědomí, protože jinak ho to bude neskutečně pálit."
Když kapky dobromyslu dopadly do rány, ozvalo se náhlé hlasité zasyčení, k Hermionině značnému zděšení však rány nezmizely, ačkoli tenký pramínek krve, který neustále vytékal ze Snapeova krku, se náhle zastavil. Madam Pomfreyová potřásla hlavou.
"U takového hadího kousnutí toho není moc, co bychom ještě mohli udělat. Potřebuje okamžitě dopravit ke svatému Mungovi." Ještě jednou se na Hermionu podívala. "Pokusím se do něj dostat nějaký dokrvovací lektvar, přinejmenším ho to udrží naživu, než ho dostaneme do Londýna."
Hermiona mu lehce nadzdvihla hlavu a Madam Pomfreyová mu do úst nalila tolik lektvaru, kolik jen mohla, a jemně mu masírovala krk ve snaze ho přimět, aby lektvar spolkl, přičemž se snažila vyhnout se zejícím ranám. Náhle se zvenku ozval hluk.
"Hermiono?" zaznělo Harryho volání.
"Tady uvnitř!" odpověděla a vzápětí do místnosti vpadli Harry, Minerva McGonagallová a dva muži v hábitech lékouzelníků. Bylo otázkou pouhých několika vteřin, než vyčarovali nosítka, uložili na ně Snapeovo bezvládné tělo a přemístili se přímo ke svatému Mungovi. Hermiona se zdvihla, na okamžik, který jí připadal jako věčnost, zazírala na místo, kde ještě před chvílí ležel, a po umouněných tvářích jí znovu začaly stékat slzy únavy a viny. Minerva McGonagallová jí zlehka položila ruku na rameno.
"Hermiono," zamumlala. "Zachránila jste mu život. Jste vyčerpaná, pojďte… vrátíme se do hradu."
Hermiona k ředitelce obrátila vyděšený zrak:
"Měla jsem se přesvědčit, než jsme odtud odešli… Tolik dlouhých hodin! Co když tady celou tu dobu ležel, při vědomí a v agónii?"
"Hermiono," odvětila ředitelka a její pohled změknul, "dnes v noci zemřelo mnoho lidí. A mnoho dalších lidí leží tam ve škole v bolestech. Kolik z nich jsme mohli zachránit, pokud bychom se zachovali nepatrně odlišně?" Vzala Hermionu za bradu. "Hlavu vzhůru, Hermiono. Já sama jsem mohla dnes v noci zachránit Nymfadoru Tonksovou, kdybych jen dokázala vyslat kouzlo o vteřinu dříve…"
Hermiona překvapeně vyjekla a McGonagallová smutně přikývla.
"Do smrti s tím budu muset žít. Ale také jsem dnešní noci mnoho životů zachránila a to už něco znamená. Vy jste zachránila jeho život, Hermiono. I to je dost."
Od toho dne uběhlo pět let a Hermionu dosud čas od času svíral pocit viny. Vyšla ze sprchy a omotala se huňatým ručníkem, dumajíc nad tím, jestli ji Snape tolik nesnáší proto, že mu zachránila život, nebo proto, že ho nezachránila dost rychle…
ssSss
Poznámky překladatelky:
Překlad úvodních veršů je opět z mého neumělého pera. Jak samotná báseň, tak i "oficiální" překlad již jsou nicméně s ohledem na datum svého vzniku volným autorským dílem a jsou tedy volně dostupné např. na Wikizdroji. Tamtéž je možné přečíst si celou báseň v překladu Jaroslava Vrchlického.
Madam Šplouchová se v originále jmenuje Splattermore - předpokládám, že se jedná o příjmení dokreslující postavu, a tak jsem si ho dovolila jakýmsi způsobem převést do češtiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat