A zde je zbytek 3. kapitoly...:-)
Když Hermiona dorazila do Belgravského domu, shledala, že mnozí z ostatních uchazečů tam již jsou a popíjejí čaj a kávu ve společenské místnosti. Prohodila pár slov s Katií Bellovou a pak se vydala za Padmou, která seděla vedle Nevilla na velké, pohodlné pohovce.
"Dobré ráno, vy dva!" pozdravila je vesele a uhnízdila se na opěradle vedle Nevilla. K jejímu značnému překvapení se jeho tváře rychle zbarvily do růžova, zamumlal cosi o tom, že si ještě musí dojít na záchod, z pohovky doslova vyskočil a sprintoval ke dveřím.
Hermiona a Padma si vyměnily nic nechápající pohledy.
"Co to ksakru mělo znamenat?" zeptala se Padma.
Hermiona potřásla hlavou.
"Naprosto netuším," odvětila. "O čem jste mluvili, než jsem přišla?"
"O ničem," pokrčila Padma rameny, "vážně - jen samé běžné řeči… však víš… Bradavice, rostliny, tyhle věci."
Ve zmatené debatě o Nevillově podivném chování pokračovaly ještě cestou na hodinu kouzelnického vaření - úkolem onoho týdne bylo připravit jablkovo-ostružinový koláč.
"Dokáže taky dělat něco jiného než jenom koláče?" sykl Draco Hermioniným směrem.
"Ty máš tak o čem mluvit, Draco," zasmála se Hermiona, "dokážeš snad ty udělat něco jiného než toast?"
"Neumím ani to," roztáhl rty ve veselém úšklebku. "Popravdě řečeno bych ti ani nedokázal přesně popsat, kde máme kuchyni."
"Bude z tebe skvělý manžel," obrátila Hermiona oči v sloup a Draco se nevinně uculil.
"No víš, Grangerová," zašeptal, "moje vlohy, co se domácnosti týče, se nacházejí trochu jinde: v ložnici například."
Hermiona vyprskla smíchy a vysloužila si za to upřený pohled Madam Šplouchové a Padmino zdvižené obočí. Na konci hodiny to byl právě Padmin koláč, který byl prohlášen za vítězný.
"Já to věděl!" prohlásil Dean, když si svlékali zástěry. "Nás dva snad svedlo dohromady samo nebe - můžeme si otevřít obchod s koláči!"
Padma se zahihňala a roztomile zčervenala. Hermiona usoudila, že je zde nadbytečná, a pohlédla na hodinky. Zasténala - hodina se o deset minut protáhla, což znamenalo, že na setkání se Snapem dorazí se zpožděním. Odhodila zástěru na pracovní stůl, prolétla dveřmi a brala schody po dvou. Když doběhla ke dveřím kanceláře, ztěžka oddychovala a napadlo ji, že se svými rozčepýřenými vlasy nepochybně vypadá jako strašák do zelí. Ve snaze vyhlížet seriózně si zastrčila uvolněné kadeře za uši, zaklepala na dveře a vstoupila do místnosti.
Severus Snape seděl za stolem, ruce zkřížené na prsou, svraštělé čelo a otrávený výraz ve tváři. Hermiona cítila, jak se jí následkem jeho autoritářského pohledu roztřásly ruce, a okamžitě se za tuto svoji slabost začala nenávidět.
"Hrozně se omlouvám, že jdu pozdě, pane. Lekce vaření se o několik minut protáhla," vypravila ze sebe bez dechu.
"Rozumím," zabručel. "To vysvětluje mouku, co máte na nose."
Hermionina ruka vylétla vzhůru a tvář se jí zbarvila ponížením.
"Sedněte si, slečno Grangerová," utrousil a mávl k prázdnému místu.
Posadila se na židli, rozpačitě si otírajíc zamoučené ruce do džínsů. Chvíli ji pozoroval, v obličeji výraz náhlé, nikoli však zas až tak nepřátelské zvědavosti. Hermiona instinktivně vycítila, že se jí chystá sdělit něco důležitého, a náhlá vlna zájmu dokonce uklidnila i její chvějící se ruce. Napjatě čekala, až Snape promluví.
Než otevřel zelené desky, jež ležely na stole před ním, uplynula další minuta ticha. Vytáhl z nich úředně vyhlížející dokument, přelétl pergamen rychlým pohledem a položil ho zpět na stůl vedle desek. Jeho oči se vrátily k Hermionině tváři, naklonil se dopředu a propletl si prsty. Hermionu bezděčně napadlo, zda náhodou nepřehodnotil její žádost o práci asistenta lektvaristy.
"Zdá se, že je na místě vám pogratulovat, slečno Grangerová."
Hermiona pohlédla do černých očí svého bývalého profesora a cítila, že poněkud tápe.
"Promiňte, pane?"
Netrpělivě se zamračil.
"Slyšela jste mě, slečno Grangerová," vyštěkl. "Ač se to zdá být naprosto neuvěřitelné, jste prvním uchazečem, který obdržel nabídku manželství."
Nedbajíc jeho urážky pocítila, jak jí z obličeje pomalu vyprchává barva. Šokovaně otevřela ústa s úmyslem něco říct, ale okamžitě je zase zavřela.
Snapeův obličej ovládl výraz znechucení.
"Nebelvíři," zahučel. "Vždy tak neskutečně průhlední." A když se mu nedostalo žádné pádné odpovědi, povzdychl si: "Z vašeho zjevného překvapení usuzuji, že jste o chystané nabídce nevěděla?"
Uvědomila si, že ze sebe dělá naprostého blázna, a snažila se vzít rozum do hrsti - kdo by jí u všech všudy mohl nabídnout sňatek?
"Ne, pane, nevěděla."
Vzal ze stolu kus pergamenu a mávl s ním jejím směrem.
"Včerejšího dne zhruba ve čtyři hodiny odpoledne vám byla učiněna oficiální nabídka k sňatku. Pro vaši potřebu zde mám všechny detaily."
Hermiona pohlédla na dokument, jako by to byl jedovatý had. V hlavě jí prolétaly jedna za druhou různé možnosti. Draco? Ne, to těžko… Když se jí tehdy ptal, zda by si ho vzala, bylo to jen v žertu. Michael Corner? Při nejedné příležitosti ho přistihla, jak se na ni dívá, ale to určitě ne, vždyť spolu sotva mluvili. Blaise? Ne, na to se příliš nesnášeli. Byla zmatená. Zdvihla oči od pergamenu.
"Kdo?" otázala se.
Se zlomyslným úšklebkem a hlasem plným zjevného uspokojení jí odpověděl:
"Neville Longbottom."
"Cože?" vyhrkla. Zničehožnic nemohla popadnout dech, jako by ji někdo udeřil do hrudníku. Schovala obličej do dlaní s náhlým porozuměním tomu, proč se Neville dopoledne choval tak podivně. "Co ho to pro všechno na světě napadlo?" zamumlala.
Snape k ní posunul dokument přes desku stolu.
"Máte čtyřicet osm hodin na to si návrh prostudovat. Oficiální nabídka obsahuje všechny podrobnosti týkající se rodokmenu pana Longbottoma, soupis jeho majetku a jeho životopis. Svoji odpověď mi sdělíte…"
"Ne!" přerušila ho a posunula k němu pergamen zpět přes vyleštěnou dřevěnou plochu stolu.
"Jak se opovažujete mě přerušovat, slečno Grangerová," zavrčel, "co tím myslíte, 'ne'?"
"Nepotřebuji čas k prostudování návrhu. Odpověď zní ne. Nevezmu si Nevilla Longbottoma."
Snapeovy naděje na brzké skončení jeho funkce styčného úředníka se mu před očima rozplývaly jako dým. Žádný jiný čistokrevný kouzelník si dozajista Hermionu Grangerovou jen tak nevezme a jeho povinnosti přitom měly trvat do té doby, než budou všichni uchazeči o manželství zasnoubení. S náhlou vlnou podráždění se zeptal:
"Dovolím si jedinou otázku, a to z jakého důvodu nabídku odmítáte?"
"Ze všech důvodů!" odvětila netrpělivě. "Protože Neville a já jsme naprosto rozdílní," potřásla hlavou a přitiskla si prsty na spánky. "Vůbec netuším, proč tohle udělal!" Zdvihla se ze židle a Snape na ni nedůvěřivě zazíral:
"Kam si myslíte, že jdete, slečno Grangerová?"
Pohnula se ke dveřím.
"Musím najít Nevilla," odpověděla roztržitě, "promluvit si s ním."
"Okamžitě si sedněte!" nařídil jí stroze. "Z této místnosti neodejdete dřív, než ukončíme naše setkání!"
Hermioniny oči se zúžily.
"Co si to dovolujete - mluvit se mnou, jako by mi bylo dvanáct?" prohlásila rozzlobeně. "Je mi skoro dvacet čtyři, nejsem už vaší studentkou, a pokud dovolíte, pane, Nevillovy pocity jsou pro mě přece jen o něco důležitější než vaše pocuchané peří." A s tím otevřela dveře.
Snape zlostně přivřel oči.
"To doopravdy musíme končit každé naše setkání hádkou?"
"Vypadá to tak," odvětila a práskla za sebou dveřmi stejně jako poprvé.
Zavrtěl hlavou, zíraje na dveře. Byl tak blízko tomu zbavit se dvou nejobtížnějších případů a ta příležitost mu utekla mezi prsty. Nemohl si ani vzpomenout, kdy naposled mu nějaká čarodějka šla tolik na nervy…
ssSss
Hermiona pospíchala po schodech dolů do společenské místnosti. Vpadla do dveří a horečně se rozhlížela kolem sebe. V místnosti byli skoro všichni uchazeči. Padma se přestala bavit s Katií Bellovou a vzhlédla k Hermioně.
"Je všechno v pořádku?"
Hermiona roztržitě přikývla a stále se rozhlížela po místnosti. Její zrak nakonec padl na Nevilla, který seděl v křesle nedaleko polic s knihami a snažil se být co nejméně nápadný. Uvědomila si, že se na ni upírají téměř všechny oči v místnosti, a tak se přiblížila k jeho židli a ztišila hlas do šepotu.
"Musíme si promluvit, Neville," zamumlala, pociťujíc lítost nad tím, že se jí záměrně vyhýbá očima. Přikývl a jeho tváře přešly samými rozpaky do nachova.
"Počkal bys na mě za deset minut v tom parku, co je naproti přes ulici?" zeptala se ho jemně. "Musím ze sebe konečně dostat všechnu tu mouku, než odsud odejdu," dodala. Ne snad, že by se tolik zajímala o vzhled svých zamoučených rukou, chtěla jen taktně dopřát Nevillovi trochu soukromí a připadalo jí vhodnější, pokud opustí dům odděleně.
Neville znovu přikývl a nejistě poposedl na židli. Hermiona se cíleně vyhnula Padminu zkoumavému pohledu, vyrazila z místnosti a vydala se rovnou na dámské záchodky nacházející se v tomtéž patře. Pohlédla na sebe do zrcadla; vlasy měla jak vrabčí hnízdo a na jejím nose stále ještě ulpívalo několik zrnek mouky. Navlhčila papírový ručník a přitiskla si ho na hořící tváře, pokoušejíc se nerozmazat si poslední zbytky makeupu. V jejím nitru se vzedmula vlna sympatií k Nevillovi a pocit strachu z toho, co mu bude muset říct. Chvíli si dokonce říkala, zda se do toho má vůbec pouštět - nebylo by lepší nechat proběhnout celý ten formální proces nabídky a jejího následného odmítnutí? Ne… dlužila mu vysvětlení. A rovněž se nutně potřebovala dozvědět, proč to vlastně udělal. Zkrotila své nepoddajné vlasy gumičkou, ve spěchu si očistila ruce a opustila budovu dřív, než ji kdokoli mohl zarazit.
Když došla do parku uprostřed Belgravského náměstí, našla Nevilla sedět na jedné z laviček. S pevnou nadějí, že to, co se chystá udělat, nebude znamenat konec jejich přátelství, se k němu přiblížila a posadila se vedle něj. Neklidně si pohrával s páskem hodinek a nadále odmítal podívat se jí do očí.
"Proč jsi to udělal, Neville?" zeptala se ho uklidňujícím tónem.
Našpulil rty a škubl rameny.
"Myslel jsem si, že je to to nejlepší, co mohu udělat. Vždycky jsi ke mně byla moc milá; vždy jsi mi dodávala odvahu. Věřil jsem… věřil jsem, že ti třeba nejsem úplně odporný."
Stiskla mu ruku a on konečně sebral odvahu pohlédnout jí do obličeje.
"Jistěže mi nejsi odporný, Neville. Mám tě moc, moc ráda a vždycky jsem měla. Jen si nemyslím, že to stačí na vybudování pevného manželského vztahu. Ty snad ano?"
Zhluboka si povzdychl a potřásl hlavou.
"A jakou si myslíš, že mám šanci na vybudování pevného manželského vztahu s kýmkoli z těch ostatních?" otázal se a pohodil hlavou k Belgravskému domu. "Předpokládám tedy, že jsi odmítla?"
Hermiona v jeho očích postřehla smutek a nejistotu a zaplavila ji vlna lítosti.
"Ovšemže jsem odmítla, Neville! Máš mnoho obdivuhodných vlastností a určitě někomu budeš neskutečně skvělým manželem, ale já to nebudu. Jsme příliš rozdílní, Neville, prostě se k sobě nehodíme. Copak to nevidíš?"
"Tím myslíš, že ty jsi chytrá a já hloupý," zamračil se, "ty jsi hezká a já nezajímavý. Ty jsi populární a já ne."
"Nebuď blázínek a přestaň se mračit - dobře víš, jak moc chytrý jsi - copak jsi právě nedostal práci v Bradavicích? Určitě nejsi nezajímavý a řekni mi, odkdy jsem já populární!"
Neville si třel kořen nosu.
"Omlouvám se. Mám prostě potřebu se litovat - víš co, nesnáším celou tuhle manželskou záležitost a už vůbec netoužím po nějaké zatracené manželce."
Hermiona si nevzpomínala, že by ho kdy viděla tolik deprimovaného.
"Co se ti stalo, Neville? Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsi nás vedl chodbou od Prasečí hlavy do Komnaty nejvyšší potřeby. Změnil ses - byl jsi tak statečný, tak sebejistý! Do háje, vždyť ty ses postavil Voldemortovi a zabil jsi jeho hada mečem Godrika Nebelvíra! Jestli kdy někdo patřil do Nebelvíru, tak jsi to ty, Neville Longbottome. Kam zmizela všechna ta tvá odvaha?"
Neville znovu pokrčil rameny, ale náhle se usmál a otočil se k ní čelem.
"No víš, Voldemort a Nagini mě zdaleka neděsili tolik jako představa, že si mám najít manželku."
Oba se dali do smíchu.
"Odpustíš mi, že jsem tě odmítla?" nadhodila Hermiona.
"Jistěže ano," usmál se na ni. "Promiň, že jsem to udělal, aniž bych se tě dopředu zeptal. Nevím, co mě to popadlo."
Hermiona ho neobratně šťouchla a byla celá šťastná, že mezi nimi bude všechno zase v tom nejlepším pořádku.
"Necháme si to jenom pro sebe, Neville. Ostatní uchazeči to nepotřebují vědět."
"Díky, Hermiono," vypadal, že se mu ulevilo. "Vážím si toho. Řekneš o tom Padmě?"
Zavrtěla hlavou.
"Ne," slíbila. "Ty jsi byl můj kamarád ještě dřív než ona a tohle se týká jenom tebe. Neřeknu o tom nikomu, ledaže bys to sám chtěl. A mimoto," dodala a uculila se, "nemyslím si, že by o tom měli vědět. Hannah už tě pár dní pozoruje a my bychom ji určitě nechtěli odradit, co říkáš?"
"To myslíš vážně?" zdvihl Neville nedůvěřivě obočí.
"Jo," přitakala Hermiona. "Párkrát jsem ji při tom přistihla. A co víc, Susan říkala, že se Hannah uchází o místo asistentky v bradavické knihovně."
Nevillova tvář se na chvilku prosvětlila nejistou nadějí, ale za okamžik jeho kulatý obličej opět ovládl smutek. Když konečně pochopila, nemohla se nezeptat:
"Co se vlastně stalo s Lenkou, Neville?"
"Rozhodla se cestovat po světě," svraštil čelo, "a hledá všechny možné neexistující kouzelnické tvory," navázal. "Nějaký čas mi psala, ale vůbec netuším, co dělala v posledních dvou letech. Co jsem naposled slyšel, tak v Tibetu hledala yettiho."
"To mě mohlo napadnout," uchechtla se Hermiona. "A vy dva jste spolu někdy… víš co…"
"Dali se dohromady?" zeptal se Neville. "Ne… nikdy. Ale i tak jsem do ní byl úplně blázen. A pořád jsem. Vím, že ona mě považuje za nejlepšího kamaráda, ale nemyslím si, že bych se jí někdy líbil nebo tak něco."
"Řekla bych, že ano," opáčila Hermiona. "Jenom… no, neřekla bych, že by to dala najevo nějakým obvyklým způsobem."
Oba se rozesmáli.
"Proč jsi nejel s ní, Neville? Proč se prostě nesebereš a nenajdeš ji - jestli jsi tedy bez ní tak nešťastný?"
"Nemůžu, Hermiono. Nemůžu opustit Anglii."
"Ale proč ne? Mohl bys přece vyjet na průzkum všemožných exotických rostlin!"
Otočil k ní ztrápený obličej.
"A nechat tady své rodiče?" zeptal se tiše. "A babička už taky není nejmladší - nemohl bych hodit veškerou zodpovědnost na ni. Jezdím za nimi každý týden, vždy v neděli. Kdo by to dělal, kdybych odjel?"
Hermiona se náhle cítila hloupě. Na Nevillovy rodiče skoro zapomněla; od onoho dne, kdy Nevilla potkali u svatého Munga během návštěvy Artura Weasleyho, se o svých rodičích nikdy nezmínil. Jak zoufalý život ubohý Neville musel vést…
"Mamce teď není moc dobře," pokračoval, dívaje se na své boty. "Loni měla dvakrát zápal plic. Vím, že pravděpodobně ani netuší, kdo jsem, ale prostě ji tady nemůžu nechat - vždycky je tak šťastná, když k ní přijde návštěva…"
"Promiň, Neville," omlouvala se. "Byla to ode mě pitomost říct ti, ať se prostě sebereš a odjedeš. Ovšemže bys je nemohl opustit."
"Já vím, že se chovám jako hloupé děcko, Hermiono," potřásl Neville hlavou, "vím, že jsme ve válce všichni ztratili lidi, které jsme milovali, ale ono je to na jednu stranu horší, vidět rodiče takhle. Nemůžu pro ně truchlit, protože jsou vlastně pořád naživu, a přitom jsem byl vlastně vždycky sirotek."
Hluboce si povzdychl a zdvihl se z lavičky.
"Dívám se na vás na všechny, tam v Belgravském domě, a všichni vypadáte tak šťastní, tak plní života. A všechno, na co jsem já schopen myslet, je Lenka Láskorádová a to, jak tahle naše situace nemá žádné východisko."
"Je mi to tak líto, Neville. Doufám, že se to nějak vyřeší, a doufám, že najdeš štěstí, protože pokud si ho někdo zaslouží, tak jsi to ty," pravila Hermiona smutně. "Opravdu mi odpustíš, že jsem tě odmítla?"
"Jasně že jo," usmál se v odpověď. "A promiň, že jsem tě postavil do téhle trapné situace." Sjel pohledem na hodinky. "Raději půjdu," oznámil, "slíbil jsem babičce, že ji vezmu nakupovat."
A s krátkým zamáváním vyšel z parku, zanechávaje Hermionu v úžasu nad skutečností, že se stala prvním uchazečem, který dostal nabídku k sňatku, ač se zároveň cítila tak plná starostí, jak už dlouho ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat