Prázdniny jsou tady a já jsem tady také se závěrem 26. kapitoly. Věnování pro Veru, Awiu, Polgaru, A_ju, JSark, Elzu, kris.tu, Nel-ly, Scissors, Sol, lilalilu a Elis za neutuchající komentářovou podporu po celou dobu vkládání této kapitoly:-)
Kapitola dvacátá šestá: Troufalý plán (5. část)
"Neviditelný plášť a naše mnoholičným lektvarem pozměněná podoba nám sice možná bude stačit ke zmatení lidských stráží," navázal Snape, "leč mozkomorové by mohli přítomnost cizích, jim neznámých bytostí rozpoznat i tak. Ačkoli v Azkabanu jsou stovky vězňů, takže by neměli mít šanci nás vycítit, pokud budou naše myšlenky odpovídat tomu, na co jsou zvyklí. Dokážete alespoň na chvíli ovládnout své nitro a kontrolovat svoji mysl tak, aby z vás nevyzařovalo všudypřítomné štěstí a pohoda?" otočil se na Nathalii sarkasticky.
"Nemusíte mít obavy, když budu s vámi pod jedním pláštěm, tak to pro mě vskutku nebude nijak složité," zareagovala kousavě dřív, než si stačila uvědomit, co říká. Mohla by se za to pochválit, její organismus už reagoval na Snapeovy jedovatosti naprosto instinktivně a oplácel mu stejnou měrou, aniž by o tom musela nějak hluboce přemýšlet. Vypadalo to, že se po předešlé noci dostává zpět do formy; zamyšlenému Brumbálovu pohledu se však raději vyhnula. "Takže kdy přesně to provedeme?" otočila raději list.
"V ideálním případě v noci z dvacátého pátého na dvacátého šestého května, což je noc ze soboty na neděli," informoval ji Snape. "Přenašedlo je nastaveno tak, aby mě přeneslo do Tavoryho pracovny ve chvíli, kdy se ho dotknu. A se mnou i ty, kteří se ho budou dotýkat v tomtéž okamžiku." S tím sáhl do kapsy, opatrně z ní vytáhl jednu ze svých zazátkovaných lahviček s širokým hrdlem a položil ji před Brumbála a Nathalii na stůl. "Přenašedlo je uvnitř."
Zamrkala a zvědavě pohlédla skrze sklo na zpola ohořelou svíčku.
"Jak se vám podařilo donutit ho k tomu, aby ho vytvořil?" nedala jí zvědavost, aby se vzápětí nezeptala; ji napadala jen jediná kletba a ta patřila mezi neprominutelné. Kupodivu by ji však zas až tak nepřekvapilo, kdyby tuto kletbu Brumbál dovolil Snapeovi použít.
"Bezstarostný lektvar," ušklíbl se Snape. "Ponechává toho, kdo ho vypije, při plném vědomí, ale zbavuje ho všech duševních zábran, jakož i vědomí vlastních povinností a nutnosti dodržovat příkazy a zákazy. Následuje poměrně značná míra psychické manipulace se střídavým použitím nitrozpytu a paměťových kouzel, což v důsledku způsobí, že je zcela zmatená oběť ochotná vyhovět příkazci ve všem požadovaném, aniž by byla schopná pochopit a docenit důsledky svého jednání."
"Výsledek není tak vzdálen použití kletby Imperius," navázal Brumbál, čímž odpověděl Nathalii na nevyřčenou otázku, "je to však bezpečnější, neboť ministerstvo se údajně snaží používání neprominutelných kleteb monitorovat. Nejsem si jistý, nakolik se jim to daří, ale za těchto okolností není třeba riskovat víc, než je nezbytně nutné."
"A jakou při tom Tavory použil hůlku?" zajímala se Nathalie, pamětliva možnosti zpětně prozkoumat hůlku azkabanského ředitele za použití Priori incantatem. To, že by Brumbál Snapeovi použití neprominutelné kletby Imperius schválil, kdyby si myslel, že je to bezpečné, raději nijak nekomentovala.
"Jednu ze starých neškodných školních hůlek, která již prošla rukama mnohých studentů," usmál se Brumbál.
Nastala chvíle ticha. Nathalie cítila, že se schyluje k přednesení závěrečného plánu na průnik do Azkabanu, a sama o tom rozhodně začínat nechtěla. Namísto toho jen sklesle seděla a hleděla na Snapeovy plány věznice, snažíc se vymyslet nějaký dostatečně pádný důvod pro to, aby se nemusela výpravy účastnit, ačkoli již začínala tušit, že je to marné. Nakonec ticho netrpělivě přerušil Snape, aby shrnul vše podstatné:
"V noci z pětadvacátého na šestadvacátého se tedy po požití mnoholičného lektvaru za pomoci přenašedla přeneseme přímo do Tavoryho pracovny. Tou dobou by tam a ani nikde poblíž neměly být lidské stráže ani žádný z mozkomorů. Belartová vytvoří duplikát portrétu Salazara Zmijozela, kterým nahradíme originál, jehož pravost předtím ověří. Pokud nenarazíme na žádné překážky, přemístíme se poté zpět. Pokud na nějaké narazíme," ušklíbl se a Nathalii zamrazilo, "budeme se muset zařídit podle situace."
Kousla se do rtu a dál seděla jako zařezaná.
"Nemusíte tam chodit, pokud nechcete, Nathalie," ozval se ředitel znenadání a ona prudce zdvihla hlavu s náhlou nadějí a nevěřícně na něj pohlédla. ""Severus zná díky Tavoryho vzpomínkám podrobně celé vězení a rovněž ví, jak vypadá Zmijozelův portrét, jejž hledáme," promlouval Brumbál pokojně, "chci, abyste věděla, že vás v žádném případě k ničemu nenutím. Že je to životně nebezpečná akce, to ostatně víte nejlépe sama. Uděláte jedinou chybu a strávíte tam zbytek života. Pokud vás nezabijí rovnou na místě."
Poděšeně zamrkala a zatnula nehty do dlaní.
"A Snape?" vyhrkla, než se stihla ovládnout. Snapeova tvář se proměnila v neproniknutelnou masku; nějak ale tušila, že ho zajímá totéž - jestli i jemu ředitel navrhne možnost volby.
"Severus má s podobnými situacemi mnoho zkušeností," odvětil Brumbál. "A mozkomorové na něho nepůsobí tak, jako na nás ostatní."
"Nepůsobí?" pokrčila nechápavě čelo. "Jak to?" otočila se na Snapea, jehož černé oči se právě měřily s Brumbálovýma modrýma.
"Ředitel má nepochybně na mysli moji temnou minulost," pravil Snape kousavě nespouštěje z dotyčného pohled.
"Ale…?"
"Jedna z pochybných výhod přináležení ke společenství Smrtijedů, Belartová," otočil se profesor konečně k ní a v jeho pohledu bylo cosi znechuceného a zahořklého. "Činí nás to vůči takovým bytostem, jako jsou mozkomorové, do jisté míry imunními. Možná jsou však na vině spíš naše skrznaskrz prohnilé charaktery a vražedné sklony, v tom popravdě nemá ředitel stále ještě jasno," dodal s trpkostí stěží přeslechnutelnou.
"Severusi…," povzdychl si Brumbál. "Ale ano, je to tak, jak Severus říká," obrátil se pak k ní. "V myšlenkách a vzpomínkách Smrtijedů toho není mnoho, co by je vystavovalo zájmu mozkomorů. Málokterý člověk přežije v Azkabanu se zdravým rozumem déle než několik měsíců, ale pokud vím, tak většina uvězněných Smrtijedů se těší pevnému zdraví dodnes a trpělivě čekají, až opět nadejde jejich čas."
Pokud někdy existovala chvíle, kdy by se mohla svojí účasti na misi vzdát, bylo to teď. Mohla by se pokusit o vytvoření padělku Zmijozelova portrétu na základě Snapeových vzpomínek na jeho setkání s Tavorym, které spatří v myslánce, a Snape by ho pak následně v Azkabanu zaměnil za originál, aniž by ji k tomu potřeboval. Jistěže vyrobit věrohodný duplikát bez toho, že by viděla originál, bylo prakticky nemožné... A co kdyby se Snape vydal do Azkabanu dvakrát? Nejdřív by přinesl Zmijozelův portrét a následně by do Tavoryho pracovny vrátil totožně vypadající malbu? Pokud nenarazíme na žádné překážky, zněla jí v hlavě Snapeova slova. Co když to přenašedlo byla první a poslední možnost, jak se do věznice dostat? Co když už nebudou mít žádnou další šanci?
"Půjdu tam," prohlásila náhle, aniž by si to předem pořádně rozmyslela. Její nitro se sevřelo hrůzou poté, co si znovu vybavila ten příšerný pocit, když mozkomor tehdy na francouzském ministerstvu minul její postavu jen o několik stop, ale rázně zatřepala hlavou a rozhodně pohlédla nejdřív na překvapený a potěšený výraz Brumbála a potom i na neméně překvapený, avšak… doufala, že i… potěšený?... výraz Snapea.
"Nathalie…," začal Brumbál, ale ona mávla rukou, aby umlčela proud jeho zbytečných slov - dobře věděla, že tahle jeho nabídka svobodné volby je další z umných ředitelových manipulací, jež jí mají dodat pocit kontroly nad vlastním životem, a proto pokračovala:
"Sám jste už tehdy, než jsem se vydala k Malfoyovým, říkal, že taková akce se musí povést hned napoprvé. Pokud z jakéhokoli důvodu Tavory ten obraz v mezidobí přemístí ze svojí pracovny někam jinam nebo ho nahradí kopií, musíme to poznat hned na místě a musíme se pokusit najít pravý portrét. Profesor Snape neovládá uměleckou magii a do konce května se to i přes jeho nepopiratelné schopnosti," loupla po něm uštěpačně okem, "jen těžko naučí. Jeden člověk na takovou záležitost nestačí, to víme všichni, a abyste tam šel vy, to je naprosto vyloučené. Jste příliš důležitý. Tou nejméně důležitou osobou jsem tady ve skutečnosti já. Pokud se mi něco stane, naleznete bez obtíží jiného restaurátora," pousmála se ve snaze tvářit se povzneseně.
"Jste si tím jistá, Nathalie?" zeptal se jí Brumbál a ona s trpkým pobavením zjišťovala, že nyní mu již není zatěžko tvářit se starostlivě. Věděl, že ona svůj názor nezmění.
"Mozkomorové nejsou domácí skřítci, Belartová," prohodil Snape konverzačně, "ty nemůžete zmást květnatými proslovy o dobru a zlu," dodal posměšně a ona ho probodla podrážděným pohledem a ani si nevšimla Brumbálova zdvihnutého obočí - Snape přece neměl o Dobbym nic vědět a zkoušet na Nathalii nitrozpyt mu ředitel přísně zakázal. Přemýšlela, zda by ředitel nesmýšlel o její účasti na výpravě společně s profesorem jinak, kdyby věděl, jaká je skutečná povaha jejich vzájemných vztahů. Otázkou však zůstávalo, zda skutečnou povahu jejich vzájemných vztahů vůbec chápe ona sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat