Začíná se pomalu schylovat k cestě do Myslánky...:-)
Kapitola dvacátá sedmá: V mysli Justuse Tavoryho (2. část)
Nathalie zavěsila zpět na prázdné místo na stěně hlavního mramorového schodiště jeden z nejstarších portrétů slavné Morgany, jehož restaurování se věnovala několik uplynulých dní, poodstoupila dva kroky dozadu, naklonila hlavu na stranu a kriticky hodnotila výsledek svého úsilí. Jednotlivé detaily však dokázala vnímat pouze povrchně, přemýšlejíc nad tím, jak se vlastně stalo, že se z prvotního účelu její cesty do Británie stala jen podružná činnost, kterou nyní vykonávala víceméně pouze proto, aby zbytečně neupozorňovala na fakt, že skutečnou náplní její každodenní práce jsou již celou řadu měsíců věci zcela odlišného charakteru.
Opravdu by nikdy nevěřila, do jaké míry se za relativně krátkou dobu dokáže zaplést do osidel Brumbálových plánů. Její věštbou z konce léta loňského roku mělo vše začít i skončit; pak se už měla věnovat pouze restaurování bradavických obrazů. Ředitelova žádost o odhalení případných propojených portrétů jí ostatně v první chvíli připadala docela logická. V okamžiku, kdy její výzkum ukázal na obraz zakladatelů, však byla ztracená. A to se ještě dobrovolně nabídla, že kvůli hledanému Zmijozelovu portrétu prozkoumá Malfoyovo sídlo! Mohlo jí být jasné, že to bude jen prvopočátek dalších podobných akcí, z nichž azkabanská mise stála v Nathaliiných očích na samém vrcholu bláznovství.
Kolik toho zbylo z jejího restaurátorství? A kde byly ty časy, kdy pouze snila o kariéře malířky portrétů a za příležitost nějaký namalovat by obětovala ledacos? Nyní byla v situaci, kdy ji od dokončení obrazu Malfoyovy rodiny dělilo sotva pár dní a Brumbál už se s ní domlouval na prvním sezení pro svůj ředitelský portrét. Jelikož tuto malbu v prozatím blíže neurčené budoucnosti bude potřebovat oživit uměleckou magií Arte vitalio - a to dříve, než zemře - a Nathalie díky svojí věštbě zná nebo spíše má jistou představu o důvodech, které ho k tomu povedou, takže se nebude zbytečně vyptávat. Proto si pečlivě vyčistila malířské štětce z žíní jednorožce, které jí ředitel na podzim daroval k narozeninám, a začala přemýšlet o kompozici.
Nebylo pro ni těžké udělat si o plánovaném plátnu představu - stačilo si vzpomenout na jistý detail z jedné kresby její věštby, na níž Snape z otvoru ve zdi ředitelny vytahoval meč Godrika Nebelvíra, přičemž tento otvor byl umístěn právě za ředitelským portrétem. Tehdy ji nenapadlo ten náčrt podrobněji zkoumat, ale nyní, kdy již věděla, že místo za ředitelským křeslem je vyhrazeno obrazu posledního zemřelého ředitele Bradavic a že ona malba tudíž musela znázorňovat právě Brumbála, kterého viděla zemřít Snapeovou rukou několik obrazovideckých kreseb předtím, jí vědomí, že jedno ze svých děl pravděpodobně viděla ještě dřív, než vůbec pojala rozhodnutí ho stvořit, připadalo poněkud zvláštní.
A tak už pár dní přemýšlela o tom, že by si příslušnou kresbu nechala od Brumbála ještě jednou ukázat; pochybovala ovšem, že by k tomu svolil - již v době, kdy seděl v jejím pařížském bytě a ona o situaci v Bradavicích měla pouze mlhavou představu, se netvářil ohledně jednotlivých kreseb právě sdílně; jistě by nechtěl, aby se jimi podrobněji zabývala teď, když byla do mnoha záležitostí zapojená víc, než si i on sám původně představoval. Nebezpečí, že se od ní Snape dozví něco o svém osudu, stále trvalo a Nathalie se Brumbálovi ani neodvažovala přiznat, jak blízko se již onomu pečlivě stráženému tajemství profesor dílem náhody několikrát ocitl.
Věnovala Morganě poslední pohled a poté se vydala po schodišti vzhůru k jednomu velmi ceněnému zátiší s lektvarovým kotlíkem a kořenem mandragory, které sama s ohledem na námět sice nedokázala patřičně ocenit, ale význam jeho autora předurčoval toto dílko k její přednostní odborné péči. Alespoň že to je jen kořen a nikoli celá živá ječící sazenice, říkala si, když snímala plátno ze zdi a snažila se přitom vyhnout skupince třeťáků z Havraspáru, kteří právě procházeli kolem a zvědavě po ní pokukovali.
Při pohledu na kotlík se jí okamžitě vybavila bradavická lektvarová laboratoř i s jejím majitelem a při představě, že se již následujícího dne opět ocitne v jámě lvové či spíš se dvěma nebelvírskými lvy v jámě hadí, se nemálo zachmuřila. Ani Snape se ostatně netvářil dvakrát nadšeně, když mu v pondělí ve Velké síni sdělila, že se ve čtvrtek přijde podívat do myslánky, zřejmě to chápal jako její opětovný pokus chránit hochy Weasleyovy během jejich školního trestu, ona však chtěla chránit především sama sebe - hodinu či dvě bude bok po boku s Fredem a Georgem něco krouhat a mezitím si snad zvykne na profesorovu přítomnost natolik, aby z jeho kabinetu neutekla hned poté, co Snape propustí dvojčata. Tvrdil sice onehdy, že se to nebude opakovat, a ona neměla důvod mu nevěřit, to ale neznamenalo, že by si jeho blízkost vychutnávala.
Na úpatí schodiště zaslechla cosi nápadně připomínajícího Richeův hlas, měla pocit, že ho dokonce zaslechla volat i její jméno, a tak se urychleně vydala i se zátiším vzhůru a zapadla do nejbližší chodby. Riche měl po plese zjevně dojem, že dozrál ten pravý čas na uskutečnění jeho plánu, kterým bylo - jak Nathalie vyslechla po návratu od Malfoyových jsouc schována pod neviditelným pláštěm - požádat ji o ruku a následně ji pojmout za manželku, a ona měla tudíž co dělat, aby se vyhnula jeho pokusům zastihnout ji někde o samotě. Dokonce si za tímto účelem ještě na nějakou dobu ponechala plánek zapůjčený dvojčaty Weasleyovými a střežila se objevit poblíž míst, kde mapa ukazovala Richeovu tečku. Nutno říct, že se stejně důsledně snažila vyhýbat i Snapeovi, ačkoli v jeho případě se podle všeho jednalo o snahu oboustrannou.
"Proč tu chodíš takhle potmě?" stanul proti ní znenadání Terence Higgs skláněje na stranu hůlku, kterou jí v první chvíli překvapeně zasvítil do obličeje.
"Snažím se proplížit do svého pokoje," ušklíbla se. "A co tu děláš ty?" dala najevo, že své počínání nehodlá dále rozvádět.
"Jdu od Hoochové," odvětil Terence, "slíbil jsem tátovi, že jí osobně předám nový katalog famfrpálových potřeb na letošní rok. Vypadá to ale, že obměna prastarých bradavických košťat hned tak neproběhne," rozhovořil se, přebral od Nathalie i přes její mírné protesty obraz s kotlíkem a kořenem mandragory a bez dalšího zamířil směrem k jejímu bytu.
"Copak? Nejsou peníze?" rezignovala a vykročila po jeho boku.
"Nikdy nejsou," pousmál se. "Možná, že udáme pár chráničů a jednu nebo dvě sady míčů, ale to bude tak všechno."
"Otec tě, zdá se, důsledně připravuje na převzetí podniku," podotkla s úsměvem.
"Lepší Prvotřídní potřeby pro famfrpál než skončit někde na Ministerstvu kouzel pod Popletalem," pokrčil Terence výmluvně rameny. "Což mi připomíná, že jsem ti kdysi slíbil lekci létání na koštěti. Teď už to těžko můžeš odkládat s výmluvami na mráz a sníh."
V první chvíli chtěla odmítnout, ale pak jí na mysli vytanulo Snapeovo "pokud narazíme na nějaké překážky, budeme se muset zařídit podle situace". Co jestli za necelé dva měsíce nastane situace, kdy bude nějaké napůl polámané koště její jedinou šancí, jak se dostat z Azkabanu?
"Tak dobře," souhlasila zachmuřeně, "měla bych se o to alespoň pokusit."
"Neříkáš to právě nadšeně," pozdvihl pobaveně obočí.
"Jestli sis při našich lekcích obrany proti černé magii myslel, že jsem dřevo, tak já a koště - to teprve něco uvidíš," prohlásila s pokrčeným čelem.
"Nic takového jsem si nemyslel," potřásl hlavou, "je to spíš legrační - víš, to jak máš vždycky do detailu nastudovanou teorii a snažíš se jí aplikovat v praxi."
"Legrační, tak to je paráda," zabručela, vybavujíc si hromady knih, které před výpravou do Azkabanu hodlala prostudovat. Jako by jí ta teorie mohla k něčemu být. Jenže právě studium bylo to, co ji dokázalo udržet při zdravém rozumu. Pocit, že dělá, co je v jejích silách.
"Vlastně ani ne tak legrační, jako spíš roztomilé," přemítal Terence s úsměvem.
Střelila po něm pohledem a otráveně zkřivila rty. Takovou charakteristiku svého počínání teď právě slyšet nepotřebovala. Tím mozkomory neodradí.
Pokračovali mlčky k jejímu pokoji a přede dveřmi Nathalie od Terence převzala zpět zátiší s kotlíkem, děkujíc mu za doprovod.
"Nepozveš mě na chvilku dál?" zkoušel to přejížděje jemně prsty po hřbetu její ruky svírající obraz.
"Terenci..."
"No co? Ti dva ztřeštěnci z Nebelvíru jsou u tebe každou chvíli a já tě nemůžu ani navštívit?" trhl dotčeně rameny.
Odpověděla mu, že to je něco docela jiného a že ve dne může přece klidně přijít taky - někdy po obědě - třeba až ji bude vyzvedávat na dohodnutou lekci létání. Pochopil, pousmál se, popřál jí dobrou noc a zmizel za ohybem chodby. A ona se o pár chvil později se sklenkou Ogdenské starorežné v ruce ptala sama sebe, proč ho vlastně posílala pryč - vždyť se jenom snažil být milý - narozdíl od Snapea, k němuž měla namířeno o den později.
Ty dva ztřeštěnce z Nebelvíru, jak je Terence přiléhavě nazval, spatřila onoho večera stát přede dveřmi Snapeova kabinetu, sotva sešla ze schodů do sklepení.
"Tak jsme tady," pronesl pochmurně George, "to zas bude večer."
"Určitě se zařadí k našim nejsvětlejším životním vzpomínkám," děl Fred přesvědčeně a Nathalie měla z nějaké nevysvětlitelné příčiny pocit, že se tváří poněkud potutelně.
"Hlavně prodruida dělejte všechno přesně tak, jak vám řekne, buďte zdvořilí a chovejte se tiše. S trochou štěstí se vám odtud podaří vyváznout bez úhony."
"Myslíš, že je to za daných okolností vůbec možné?" tázal se Fred dramaticky. "Když si máme odpykávat neprávem uložený školní trest?"
Podezřívavě přivřela oči.
"Frede? Neříkej mi, že něco chystáš!"
"Já nic neříkám, Nathalie, já mlčím jako hrob," pousmál se hoch a nevšímaje si jejího pohledu plného zděšené nejistoty zaklepal s neobvyklou rozhodností na Snapeovy dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat