Tak jsem opět tady s dalším pokračováním. Nejde to tak rychle, neboť se právě nacházím ve fázi, kdy pročítám celou povídku od začátku a porůznu dopisuji jednotlivé úryvky do prakticky všech kapitol, které ještě přijdou, abych zachovala jakous takous konzistentnost. A navíc se již na konci této kapitoly Nathalie a Snape přesunou do Azkabanu, a tak je nutné je na to řádně připravit:-) První část dvacet devítky je ale nicméně hotová, pročež ji vkládám...
Kapitola dvacátá devátá: V cizí kůži (1. část)
Nathalie seděla ve Velké síni jako na trní takřka nevnímajíc, co jí domácí skřítci z kuchyně poslali za oběd, a vyhlížela Hagrida a profesory Kettleburna a Quirrella. Večer předtím totiž měli dorazit Kettleburnovi přátelé z Fakulty kouzelných tvorů a všichni společně se měli vydat do Zapovězeného lesa, aby dopadli hrozivého smrtipláště, který tam dva dny předtím málem zadusil profesora Quirrella.
O tomto útoku nikdo další nevěděl; ředitel si nepřál, aby bradavické pozemky a přilehlé okolí zaplavili odborníci z příslušného oddělení Ministerstva kouzel, a tak všechny zúčastněné požádal, aby o přítomnosti nebezpečného tvora v těsné blízkosti školy pomlčeli - alespoň do té doby, než se podaří zjistit, jak se tento obyvatel tropických oblastí do Zapovězeného lesa dostal, a jestli za tím náhodou není něčí pokus, jak zdiskreditovat bradavická bezpečnostní opatření před nástupem Harryho Pottera do prvního ročníku. Do prvního září koneckonců zbývalo sotva něco přes čtyři měsíce.
Kouzelníci zřejmě museli strávit v lese většinu noci, neboť na snídani se ráno žádný z nich neukázal, nedostavil se ani Brumbál a Nathaliina zvědavost a nervozita, jak to v noci dopadlo, tak přirozeně víc a víc narůstala. Onoho pondělního dopoledne se zabývala restaurováním jedné romantické krajinky z hlavního schodiště, ale svojí práci nedokázala věnovat víc než zlomek pozornosti - zvlášť když ji pak ještě vyrušil příchod Severuse Snapea, který si přišel pro získanou krev jednorožce.
"Doslechl jsem se, že jste nakonec Patronovo zaklínadlo vcelku obstojně zvládla," pronesl nevýrazným hlasem a zběžně prozkoumal obsah skleněné nádoby na denním světle.
"Víceméně," přitakala povzneseně, ačkoli jí Snapeův nezúčastněný výraz neuspokojil zdaleka tak, jak předpokládala.
Proto se soustředila rovněž na lahvičku - mohla v ní být tak třetinka až půl litru jednorožčí krve, což bylo samozřejmě několikanásobně víc, než mohl Snape získat na londýnském černém trhu, kde tehdy během Nathaliina návratu z Malfoyova sídla zakoupil vzorek této vzácné tekutiny nutný k provedení nezbytných testů. Pochybovala, že by ještě někdy spatřila tolik krve jednorožce pohromadě.
Snape na ni mlčky pohlédl, jako by se rozmýšlel, co by jí měl ještě sdělit, a Nathalii mimoděk napadlo, jestli mohla skutečnost, že Quirrellovi prakticky zachránila život, trochu vylepšit mínění, které měl Snape o její schopnosti přežít ve zdraví výpravu do Azkabanu.
A nyní u oběda o tom přemýšlela znovu a seznala, že je jí to v jejím současném rozpoložení vlastně jedno; zvláštní, jakým vývojem prošel její vztah s profesorem lektvarů - neboť to byla určitě nějaká forma vztahu, alespoň jistým způsobem - zprvu z něj měla strach, nevěděla o něm skoro nic kromě těch pár útržků, jež měla možnost spatřit díky svým věštbám, z nichž ji nejvíc děsil fakt, že Snape jednoho dne vztáhne hůlku na Brumbála se smrtící kletbou v ústech. Sužovaly ji noční můry a proklínala den, kdy se od ředitele nechala k obrazovidectví přemluvit.
Pak ale začala se Snapem spolupracovat na obranném lektvaru, zjistila další podrobnosti týkající se jeho minulosti i budoucnosti a její vztah k němu se počal zmítat kdesi na pomezí rozmrzelosti až vzteku a vděčnosti až obdivu, obzvlášť v době, kdy se domnívala, že by mohl být jedinou šancí na její záchranu v případě, že by její krytí u Malfoyů selhalo. Dala mu tu knihu - zatraceně, to byl taky nápad, zanadávala v duchu, když si vybavila, jak před ní ve Velké síni vysypal hrst galeonů na stůl - a vlastně i on jí pak věnoval knihu... A pak Richeův ples - prudce potřásla hlavou a přitiskla si prsty na spánky. Po tom všem už nerozuměla ničemu. A netušila, jestli vůbec něčemu rozumět chce.
Toho dopoledne zastrčil lahvičku s krví jednorožce do kapsy svého hábitu a bez dalšího ji vyzval, aby se v týdnu opět dostavila do sklepení. Krev jednorožce nebylo možné jen tak nalít do kotlů s rozdělaným obranným lektvarem - budou ji nejdřív muset patřičným způsobem upravit. A také zapracovat na Mnoholičném lektvaru, jejž budou potřebovat pro výpravu do Azkabanu. Nathalie si představila sebe samu v podobě té příšerné ministerské úřednice Dolores Umbridgeové a otřásla se. Na výpravu do Azkabanu se netěšila ani v nejmenším.
Instinktivně se přikrčila, když u vchodu do Velké síně zahlédla Celebruse Riche, ačkoli poněkud roztěkaný profesor ji v posledním týdnu kupodivu nechával na pokoji a Nathalie v skrytu duše doufala, že si třeba během jarních prázdnin našel jinou oběť svých tužeb.
A pak se konečně objevil Brumbál, na chvíli si k ní přisedl, ale než se ho stačila na cokoli zeptat, začal mluvit sám - byl by rád, kdyby začala pracovat na jeho portrétu, jak se domluvili, odpoledne má zrovna čas, takže by Nathalie mohla zajít do jeho pracovny na čaj a pořídit pár úvodních skic.
"Říkal jsem vám vůbec, že mě byla navštívit moje sestra?" zeptal se potom tiše s jemným úsměvem. "Už dvakrát," pokračoval se spokojenými jiskřičkami v očích, když Nathalie překvapeně potřásla hlavou. "Možná... musela přece pochopit, že se o ni zajímám, když jste tam před Vánoci přišla ověřit zachovalost jejího obrazu... Trvalo to dlouho, ale vidět ji po všech těch letech, kdy jsem u sebe v ložnici hleděl jen na prázdný rám jejího propojeného portrétu a přitom jsem věděl, že můj bratr ji může vídat každý den... Víte, ona sice nic neříká, ale i tak," usmál se, "je to jistě jedna z nejlepších věcí, které mě v poslední době potkaly."
"To jsem moc ráda. A ten váš plán využít propojení těch obrazů k vytvoření případného průchodu od Prasečí hlavy do Bradavic?" ztišila Nathalie rovněž hlas.
"Pořád jsem se ho nevzdal," pokýval Brumbál, "ale s tím vám nebudu dělat těžkou hlavu. Spíš teď řeším Paula Ponse. Věděla jste, že zmizel, jako by se po něm slehla zem?"
"Opravdu?" podivila se Nathalie a před očima jí proběhla podoba mladého absolventa Zmijozelu a tou dobou asistenta Luciuse Malfoye, který byl zároveň velkým obdivovatelem jeho manželky Narcisy a učitelem jejich syna Draca. Když se vrátila od Malfoyů, nechal se Brumbál slyšet, že se pokusí Ponse kontaktovat a získat ho na svoji stranu.
"Měli jsme domluvené setkání," zachmuřil se ředitel. "Myslel jsem, že bych ho mohl nalákat přislíbením pracovní příležitosti zde, v Bradavicích. Býval bych od něj rád získal potvrzení Luciusových a Justusových plánů, co se týče oné rozhodné noci...," nepatrný Brumbálův pohyb dal Nathalii na srozuměnou, že ředitel neponechává nic náhodě a že nyní nikdo v jejich blízkosti nemá ani tu nejmenší šanci z jejich rozhovoru cokoli zaslechnout. "Na naši schůzku před dvěma dny ale nedorazil," pokračoval ředitel, "a zdá se, že o něm už několik týdnů nikdo nic neví."
"Nemohl se Malfoy o tom vašem plánovaném setkání dozvědět?" zeptala se Nathalie, která byla na základě svých zkušeností ochotná podezírat Malfoye z čehokoli.
"Nemyslím, pokud mu to neřekl sám Paul. Pokusím se ještě pátrat dál," odvětil Brumbál. "A vida, tamhle jdou naši úspěšní lovci," pokývl ke vchodu do Velké síně, jímž právě procházeli Hagrid, Kettleburn a Quirrell.
"Tak co?" spustila Nathalie hned, jak Hagrid dosedl vedl ní. Byl ještě méně upravený než obvykle a kruhy pod očima napovídaly, že toho v noci moc nenaspal.
"Už je pryč," oznámil jí. "Silvanusovi kamarádi se s ním právě přemisťují na jeden nevobydlenej vostrůvek uprostřed Tichýho oceánu. Ale řeknu ti, byla to pěkná fuška."
"To ti věřím," přikývla účastně a věřila mu to ještě víc, když pohlédla na naprosto ztrhaného Quirrella, který se opodál třesoucí rukou snažil nabrat lžíci polévky. "Jak jste ho vlastně dostali?"
"Silvanusův bejvalej spolužák Frank přišel s nějakým speciálně upraveným vakem, ze kterýho prej ten smrtiplášť nemá šanci utýct. A Quirrell tvrdil, že když na něj víc lidí vyšle Patrona, tak ho do toho vaku teoreticky můžou dostat. To se nakonec taky povedlo."
"Musím přiznat, že Quirinusova účast na této věci mě velice potěšila," ozval se Brumbál zamyšleně. "Ten chlapec je takový nejistý a zadumaný - neřekl bych do něj, že bude schopen vypořádat se se smrtipláštěm. Možná přesně takové motivující podněty potřebuje, aby překonal tu svoji neustálou nervozitu..."
"Hm," zamručel Hagrid neutrálně. "Každopádně nakonec nebyl až takovej problém tu potvoru zneškodnit, jako ji předtím najít," vrátil se k tématu smrtipláště. "Pročesali jsme snad celej les a nebejt toho, že nám ho nakonec pomohl vystopovat Firenze, tak bysme tam byli ještě doteďka."
"Kentauři tedy věděli, že tam někde je?" zajímalo Nathalii.
"Tušili, že je v lese už nějakou dobu něco zlýho," přitakal Hagrid, "i jim bylo podezřelý, že se jednorožci stahujou pryč z míst, na který jsou celý roky zvyklý."
"Jestli to ale bylo tím," pokrčila Nathalie pochybovačně rameny. Být jednorožcem, kterému dýchá na hřbet smrtiplášť, asi by se nehnula od Hagridovy boudy na víc než dvacet kroků. Jenže oni se naopak od bezpečí hradu vzdalovali. Na druhou stranu jednorožcem nebyla. Druidví, co se jim pod tím rohem honí hlavou, uzavřela své úvahy nakonec.
"A máte už nějakou představu o tom, jak se tady ten smrtiplášť objevil?" otočila se na Brumbála. "Protože pokud se někomu podařilo dostat sem jednoho, nebude pro něj zřejmě problém dostat sem další."
"Mám určitou teorii," přimhouřil ředitel oči, "ale budu ji muset nejprve ověřit."
Nathalie nejdřív překvapeně rozevřela oči, ale pak se pousmála a natáhla se pro kousek rebarborového koláče. S podobnými ředitelovými prohlášeními už měla svoji zkušenost a věděla, že snažit se teď od něj vyzvědět nějaké podrobnosti by bylo naprostou ztrátou času.
Žádné komentáře:
Okomentovat