Jelikož jsem se v Portrétu poněkud zasekla v promýšlení koncepce dalších kapitol až do závěru, střihla jsem si opět po delší době trochu překladu. V povídce Denial jsem se odmlčela záměrně i proto, že autorka little beloved před časem povídku stáhla ze všech stránek, kde byla uveřejňovaná. Po důvodu jsem se raději neptala, abych náhodou nedostala odpověď, že i já mám s překladem přestat. Anglický text mám naštěstí celý stažený, a tak směle pokračuji - dnes o první větší interakci Hermiony a Teodora Notta. V úvodu opět báseň Williama Butlera Yeatse, tentokrát s názvem To an Isle in the Water ze sbírky básní Crossways (1889). Originální text básně naleznete zde:
7. Tak plaše
Plaše, tak plaše,
plaše má jediná
jak stín jde září ohně,
jen myšlenky své zná.
A vnáší jídel mísy,
jež skládá přede mnou.
Já na ostrůvek v moři
tak rád bych s ní chtěl plout.
A vnáší světla svící,
jež stíny projasní,
pak plaše stojí ve dveřích
a plaše v šeru sní.
A jako srna plaše,
jde pomoc svou mi dát.
Já na ostrůvek v moři
s ní doletěl bych rád.
W.B. Yeats, Na ostrůvek v moři
ssSss
Hermiona Grangerová - brzy již Nottová - zdvihla spánkem ztěžklá víčka a ve světle brzkého ranního slunce zazírala na svůj budík. Cítila se naprosto vyčerpaně - zůstala vzhůru dlouho do noci a debatovala s matkou o svojí budoucnosti. I přesto, že oba její rodiče původně podporovali její rozhodnutí podřídit se Manželskému zákonu, dokud to byla teorie, náhlé zaslíbení se jejich jediného dítěte muži, jehož nikdy předtím neviděli, je rychle vrhlo do reality.
Když se předešlého večera Grangerovi vrátili domů z práce, shledali, že Hermiona připravila jejich oblíbenou večeři, aby s nimi oslavila své zasnoubení. Ve snaze vypadat, že její rozhodnutí schvalují, otevřel její otec láhev šampaňského a během jídla si vcelku bezstarostně povídali. Pochybnosti o její plánované svatbě začali pronášet až poté, co přilétla sova z Ministerstva kouzel. Sova přinesla mnoho listin, které si Hermiona měla pročíst - dokumenty z ministerstva týkající se smluvních podmínek kouzelnických manželství a záznamy o Teodorově majetku a předpokládaném ročním příjmu.
Když se Hermiona poprvé dozvěděla o Teodorově bohatství, měla za to, že její rodiče její budoucí hmotné zabezpečení spíš uklidní. Ale objevení se právních dokumentů mělo za následek příval otázek týkajících se Teodora a jeho rodiny, na které Hermiona nebyla schopná dát v onom teprve počátečním stadiu jejich vztahu uspokojivé odpovědi. Její matka a otec - spíš než aby je Teodorův majetek povzbudil - byli vysoce znepokojeni nedostatkem Hermioniných vědomostí o zdroji tohoto rodinného jmění. I když vypadali být příjemně překvapeni faktem, že Teo získal titul na Cambridge, skončil večer atmosférou zjevného neklidu. Otec se brzy takticky odebral do ložnice a nechal matku s dcerou, aby si mohly dlouze a upřímně popovídat o Hermionině budoucnosti. Hermiona nakonec souhlasila počkat tak dlouho, jak to bude mezi zasnoubením a svatbou po právní stránce možné, a pozvat Teodora o víkendu na večeři.
Ačkoli ji předchozího večera starost rodičů o ni dojala, ráno naopak pocítila při vzpomínce na to, co považovala za zcela nadbytečné opečovávání, záchvěv podrážděnosti. Obraz jí a Teodora coby páru její mysl natolik ovládal, že ji nedostatek jejich plné podpory otrávil. Jejich chování jí v určitém směru připomnělo dobře míněné, avšak přesto zároveň rozčilující rozmazlování od Molly Weasleyové. Mohla jenom doufat, že až potkají Tea, seznají, že jejich obavy byly neopodstatněné.
Jak se tak její myšlenky přesunuly k jejímu budoucímu manželovi, nemohla si pomoci, aby se nezačala uculovat. Cítila jakési vzrušení, aby už už zjistila vše, co bude moci o rodině, s níž bude spřízněna. Tedy s výjimkou Severuse Snapea. Vyplenila obsah šatníku, pokoušejíc si domyslet, čemu dává Teodor přednost, když přijde řeč na oděv. Jeho vkus vypadal být trochu gothic, takže si vybrala oblíbené džínsy a volné tričko z šedivého hedvábí, které si koupila v Paříži. Přemýšlela také, kam asi půjdou odpoledne na jídlo. Najednou ji nutnost strávit sama celé odpoledne se svým snoubencem připadala poněkud strašidelná. Přitiskla si dlaň na břicho, aby zarazila motýly, kteří se rozlétli po jejím žaludku, a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Usmála se při vzpomínce, jak kdysi v záchvěvu dívčí lehkomyslnosti načmárala na povrch zrcadla ,Hermiona miluje Ronalda´. Její teenagerské fantazie o tom, jaký bude její život, se nyní zdály být směšné. Vzala řasenku a začala pracovat na svém vzhledu; neměla v úmyslu svého nastávajícího zklamat.
ssSss
Když Hermiona dorazila do Belgravského domu, našla Tea, jak kroky přeměřuje podlahu společenské místnosti. Přišla o něco málo později než obvykle, neboť si dala záležet na svém nalíčení. Provinile sjela pohledem na hodinky a trhla sebou, když zjistila, že už je po půl deváté. Když vešla do místnosti, vypadal Teo, že se mu ulevilo.
"Dobré ráno," zamumlal.
"Dobré ráno," odpověděla a povšimla si, že je rovněž oblečen do džínsů a šedého trika. Zasmála se. "Hodíme se k sobě," řekla ukazujíc na jeho hrudník.
"Třeba je to dobré znamení," ušklíbl se.
"Třeba," souhlasila. Následovalo trochu rozpačité ticho.
"Už jsi snídala?" zeptal se.
Hermiona potřásla hlavou.
"Neměla jsem hlad. Chystala jsem se, že si dám hrnek čaje," pravila a mávla rukou k čajovému stolku uprostřed místnosti. "Dal by sis taky?"
"Podívej," zamručel, "ani já jsem nejedl. Proč odtud prostě neodejdeme?"
Zmateně se zamračila.
"Ale v deset máme kurz kouzlení v domácnosti!"
Teo protočil panenky.
"Vždyť je to naprostá ztráta času - pojď odtud prostě vypadnout," řekl a vydal se ke dveřím.
Hermiona stála uprostřed místnosti se svíravým pocitem paniky. V celém svém životě nikdy dobrovolně nevynechala žádnou hodinu. To jednoduše odporovalo podstatě jejího bytí. Z celého srdce souhlasila s tím, že kouzlení v domácnosti je naprosto k ničemu, ale co kdyby se zrovna tento týden naučili něco užitečného?
"Ale co když zmeškáme něco důležitého?" namítla.
"Na kurzu kouzlení v domácnosti jsem byl jenom jednou a přišlo mi to jako špatný vtip. Vím, že jsi tady chodila na všechny hodiny, ale nemyslíš, že je důležitější, abychom víc poznali jeden druhého?" optal se s lehkým začervenáním.
Jeho slova ji přemohla. Měl pravdu: bylo mnohem důležitější, aby se navzájem víc poznali, než se učit, jak vyčistit odpad. Usmála se na něj a připojila se k němu ve dveřích.
"Máš pravdu. Pojďme!"
Odměnil ji neobvykle širokým úsměvem a ona náhle věděla, že udělala správnou věc. Nikdy předtím ho neslyšela tolik mluvit a navíc s tak malými rozpaky.
Obloha byla zatažená, ale foukal teplý vítr. Pomalu a v přátelském tichu prošli Kapličkovou ulicí a po několika minutách došli na okraj zahrad Buckinghamského paláce. Teodor přejel pohledem tichou ulici a otočil se k Hermioně.
"Na pozemcích Westminsterského opatství je jedno bezpečné místo pro přemisťování. Půjdeš se mnou?"
"Dobrá," odtušila se zaujetím.
Chvíli počkali a nechali projet blížící se auto, pak se roztočili na místě a objevili se ve stínu severní zdi opatství. Hermiona se usmála, když spatřila dobře známé londýnské památky - po pravici měli Parlament a naproti přes Temži se rýsovalo Londýnské oko. Teodor obrátil pozornost k opatství za sebou.
"Ve Westminsterském opatství je pochováno mnoho mých předků," zašeptal.
Zdvihla obočí; ve Westminsterském opatství nebyl pochován jen tak někdo. Oba trochu nadskočili, když Big Ben znenadání ohlásil, že je deset hodin. Teo se k ní s pousmáním otočil.
"Znám perfektní místo, kde se dá nasnídat," řekl a ukázal směrem k Temži.
Následovala ho, obdivujíc naprostou lehkost, s jakou se podle všeho pohyboval v mudlovském Londýně; vypadal mnohem uvolněněji mezi turisty ověšenými fotoaparáty než mezi členy kouzelnické společnosti. Když došli na Westminsterský most, spatřila, kam míří: na rohu mostu stála malá budka s palačinkami.
"Předpokládám správně, že po čtyřech letech strávených v Paříži jsi si vypěstovala chuť na palačinky?" zeptal se.
Hermiona se zasmála, příjemně překvapená, že vzal v úvahu to, co by jí podle jeho předpokladů mohlo chutnat.
"Zbožňuju je! Jeden čas byly základem mého jídelníčku."
Pospíšili si přes rušnou ulici a postavili se do krátké fronty před stánkem, oba se stále ohlížejíce k budovám Parlamentu.
"Je to zvláštní, kdy pomyslíš, kolik různých důležitých věcí se tam možná právě teď projednává," přemítala Hermiona.
"Teď v létě mají parlamentní prázdniny," pokrčil Teo rameny, "a pokud vím, Tony Blair je v Kanadě, takže pochybuji, že se tam nyní něco děje."
Snažila se na něj nepodívat s ústy dokořán, ale nemohla si pomoci.
"Pokud jsem se v uplynulých letech něco naučila," řekla zmateně, "pak to, že velká většina čistokrevných a kouzelníků dvojí krve ani neví, kdo je to Tony Blair."
"V Londýně žiju celý život," uchechtnul se, "a pár věcí o Westminsteru vím," řekl, pobavený jejím překvapeným výrazem. "Pra-prastrýc mojí matky byl členem Parlamentu."
"Copak byl mudla?" zajímala se fascinovaně.
"Ne," odvětil. "Byl kouzelník, ale nikdo z vlády o tom nevěděl. Byl vlastně docela známý: John Stuart Mill."
Hermioniny oči se rozšířily.
"John Stuart Mill?" vyhrkla. "To si děláš srandu! Ten slavný filosof?"
Teodor vypadal, že je sám se sebou docela spokojený.
"Právě ten," odtušil. "Měl poměrně jasnou představu o tom, jak by měla být řízena mudlovská Británie, takže se aktivně zapojil do politického života. Ministerstvo kouzel to ale dost špatně neslo; popravdě jsme si docela jistí tím, že ho tehdejší ministr kouzel nechal v roce 1873 zavraždit, ale nikdy jsme nebyli schopni to dokázat."
Vzpomněla si, že kdysi někde v Londýně viděla pamětní desku věnovanou Johnu Stuartu Millovi a vzápětí ji něco napadlo.
"Nežil náhodou na Kensingtonském náměstí?" zjišťovala. "A nebydlíš tam také ty?"
"Bydlím," přikývl, "ale on žil v čísle osmnáct - na zdi u dveří je pamětní deska. Teď tam žije Severus a Kordélie, moje matka."
Hermioně se nepříjemně zhoupl žaludek.
"Takže Snape také žije na Kensingtonském náměstí?" zamumlala.
Teo se na ni omluvně zadíval.
"Bydlí na náměstí přímo naproti mně. Upřímně řečeno je ale nevídám moc často."
Zaplatili za snídani a hladově jedli, zatímco se procházeli po Victoriině nábřeží. Hermiona byla naprosto uchvácená proměnou Teovy osobnosti od té doby, co opustili Belgravské náměstí. Ron se ve společnosti mudlů vždy cítil nesmírně nepohodlně. Teodorova uvolněnost byla dobrou předzvěstí pro jeho nadcházející návštěvu v domě jejích rodičů. Otočil se k ní, jako kdyby jí četl myšlenky.
"Jak tvoji rodiče vzali tu novinu?" zeptal se. "Počítám, že je to pro ně asi těžké, když jsou mudlové, pochopit tuhle situaci."
"Popravdě mají trochu strach," pokrčila rameny. "Jsem jedináček, takže předpokládám, že to je přirozená reakce. Jak to vzala tvoje máma?"
"Byla docela potěšená. Já jsem taky jedináček, ale ona o tobě četla pár článků, takže ví, jak jsi chytrá."
Hermiona zrudla až ke kořínkům vlasů, když si s nevelkou radostí připomněla všechny ty články Rity Holoubkové publikované v Denním věštci během Turnaje tří kouzelníků.
"Rodiče by byli rádi, kdybys v sobotu zašel na čaj," pravila zkroušeně.
Ušklíbl se.
"Moje máti tě pozvala na večeři už v pátek, takže ty půjdeš k výslechu první."
Zakuckala se. Tohle tedy bude pekelný týden.
ssSss
Poznámka:
John Stuart Mill (1806-1873) byl anglický politik, filozof a ekonom, který byl mezi lety 1865-1868 skutečně členem britského Parlamentu, kde se zasazoval mj. o práva dělníků a žen (byl jedním z prvních zastánců názoru, že i ženy by měly mít volební právo). Zemřel v Avignonu nedlouho po smrti svojí manželky a anglické Ministerstvo kouzel s tím pravděpodobně nemělo společného vůbec nic:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat