Tentokrát nás autorka povídky Odmítnutí little beloved zavede do domu, kde by Hermiona a Teodor měli po svatbě žít, a seznámí nás s jeho obyvateli.
Dnešní verše jsou úryvkem z básně Myself and Mine amerického spisovatele, básníka a novináře Walta Whitmana (1819 - 1892), jejíž originální text v plném znění si můžete přečíst zde:
8. Po svém
Nechte mne žít po svém,
nechť druzí schvalují zákony, já se těm zákonům nepodřídím,
nechť druzí velebí zasloužilce a nastolují mír, já nastolím rozruch a spor,
nevelebím žádného zasloužilce, vmetu mu výtku do tváře, té, již pokládali za tak důstojnou.
(Kdo jste? a jakou utajenou vinu nesete za celý svůj život?
odvrátíte se od celého života? prožebráte a prožvaníte celý život?
A kdo jste vy, kdož tlacháte ze zvyku, roky, strany, řeči, vzpomínky,
nevědomý den za dnem, že neumíte správně říct jediné slovo?)
Walt Whitman, Já a moje
ssSss
Následujícího rána dorazila Hermiona do Belgravského domu přesně v devět. Nalila si šálek čaje a posadila se na opěrku nedaleké židle s tím, že počká na Tea; odpověděl na její vzkaz slibem, že přijde co nejdříve to půjde: Nezklamal ji a objevil se o několik málo minut později.
"Ahoj," zamumlal, zavíraje za sebou dveře společenské místnosti. "Co se děje?"
Vytáhla z kapsy džínsů dopis z odboru záhad a podala mu ho.
"Mrkni se na tohle," pokynula mu.
Rychle a velmi soustředěně si pergamen prohlédl a vrátil jí ho s nepatrně úlevným výdechem.
"To je všechno?" zeptal se. "Myslel jsem, že jsi změnila názor, nebo tak něco."
"Ovšemže ne - určitě ne poté, co jsem s tebou včera strávila celý den," ujistila ho s pocitem dojetí, že se očividně něčeho takového bál. "Co soudíš o tom pohovoru?"
Očekávala, že jí poblahopřeje, poněvadž je jedinou uchazečkou, kterou považují za hodnou pozvání na pohovor, ale on se dost zachmuřil.
"Jsi si vědomá toho, že až se vezmeme, nebudeš muset nikdy pracovat?"
"Ano, získala jsem ten dojem," odtušila a cítila se lehce vykolejená jeho postojem. "Ale co když budu chtít pracovat?"
"Po našem včerejším rozhovoru jsem doufal, že bys třeba ráda navštívila všechna ta místa, o nichž jsme mluvili," pokrčil rameny.
"To také chci!" řekla důrazně. "Ale proč bychom nemohli dělat obojí? Budu mít spoustu dovolené - tedy jestli mi nabídnou tu práci."
S náhlým zamyšlením pohlédl oknem na ulici pod sebou. Po chvíli se otočil zpět a zakřenil se na ni.
"Pojď, uděláme si piknik."
Hleděla na něj, jako kdyby se zbláznil.
"Ani ne za hodinu nám začíná kurz, Teo."
Vzal ji za pravou ruku a začal ji táhnout ke dveřím.
"Přece bys takový krásný den nechtěla trávit na zdravotním kurzu pro ženy," divil se a mávl k oknu skýtajícímu výhled na dokonalý srpnový den.
"Ne, Teo!" odvětila a rozhodně zavrtěla hlavou. "Nevadilo mi, když jsme jednou zameškali hodinu, ale určitě ne dva dny po sobě!"
"Jenže dnes máme hodiny odděleně, takže se ve třídě ani neuvidíme. No tak, Hermiono, venku je krásný den! Uspořádáme piknik u mě doma a pak půjdeme do Hyde parku."
Když zmínil, že půjdou k němu domů, cítila Hermiona, jak její rozhodnost slábne. Bylo více než jisté, že to za pár týdnů bude i její domov, a zvědavost, kde Teo bydlí, byla mnohem silnější než její předsevzetí podruhé nezmeškat hodinu. S úšklebkem na něj pohlédla.
"Ty na mě budeš mít hrozně špatný vliv - to ti tedy povím."
Stiskl jí ruku a zazubil se na ni.
"To znamená ano?"
"Pokud mi slíbíš, že příští týden půjdeš na všechny hodiny," pravila.
"Slibuji," odpověděl a odměnil ji širokým úsměvem. "Tak pojď, seznámíš se s mým bláznivým strýčkem a hned budeš mít lepší představu o tom, co tě čeká."
Za ruku ji odvedl na venkovní schody a přemístil je oba na schody před vchodem do jeho domu na Kensingtonském náměstí. Hermiona zamrkala proti zářivému slunečnímu světlu a snažila se zorientovat ve zmatku, který vždy cítila po asistovaném přemístění. Když se její zorné pole vyjasnilo, zaostřila na krásné náměstí, na něž se přemístili. Parčík uprostřed náměstí byl svěží a pečlivě upravený a okolostojící domy byly úhledné a řádně udržované. Auta zaparkovaná na ulici nesla povětšinou značku Mercedes nebo BMW, odrážejíce tak finanční postavení místních obyvatel. Otočila se čelem ke vchodu do Teodorova domu; byl natřený na tmavě zeleno. Čekala, že klepadlo bude provedeno ve tvaru hada jako to na Grimmauldově náměstí, ale bylo to jen prosté mosazné dveřní klepadlo. Popravdě nic na exteriéru domu nedávalo tušit, že jeho majitelé jsou kouzelníci.
Teodor se na ni díval, jak si prohlíží okolí.
"Je to pro tebe zatím přijatelné?" zajímal se.
"Ano," přikývla, "je to úžasné. Tahle část Londýna se mi vždycky líbila."
Přitiskl špičku svojí hůlky na mosazné klepadlo na dveřích a to slabě zeleně zazářilo předtím, než zevnitř zaslechla cvaknutí odemykaného zámku. Teo zatlačil do dveří, otevřel je a postavil se na stranu, aby mohla projít dovnitř. Interiér byl přesně takový, jak si ho představovala: stěny vymalované bílou barvou a strop tvořený složitou klenbou uprostřed se zdobenou růžicí, z níž visel nádherný lustr. Pod jejich nohama se nacházel luxusní temně červený koberec s vysokým vlasem a strohé stěny haly byly ozdobeny portréty lidí, o nichž předpokládala, že to byli Teovi předci - všichni na ni upřeně zírali, když nesměle vstoupila do domu. Do patra stoupalo naleštěné mahagonové schodiště a menší bílé schodiště vedlo do sklepení.
Teo za sebou zavřel dveře a postavil se vedle ní.
"Není to tak imponující jako mámin dům, ale i tak ho mám docela rád," zamumlal a znělo to málem omluvně.
"Je fantastický!" vyhrkla, snažíc se vyhnout očím jednoho z portrétů - šedovlasé staré dámě, která odkudsi vytáhla divadelní kukátko, aby si mohla novou příchozí lépe prohlédnout. "Provedeš mě tady?"
"Jestli chceš," odtušil. "Jenom zavolám Moe a požádám ji, aby nám připravila piknik."
Ještě ani nedomluvil, když se ozvalo hlasité prásknutí a před nimi se objevila drobná domácí skřítka. Byla to ta samá skřítka, která dva dny předtím Hermioně oznamovala, že má přijít do Snapeovy kanceláře - měla na sobě vkusnou růžovou zástěru.
"Moe, tohle je Hermiona - je to moje snoubenka," oznámil Teo. "Hermiono, tohle je Moe. Pro naši rodinu pracuje už skoro sto let."
"Těší mě," řekla Hermiona zdvořile a natáhla ke staré skřítce pravici.
Moe ji přejela hodnotícím pohledem následovaným pousmáním. S drobnou úklonou přijala Hermioninu ruku a lehce jí potřásla. Bylo očividné, že droboučká skřítka je již hodně stará - její pohyby byly poněkud strnulé a na jejím obličeji se rýsovaly hluboké vrásky.
"Bylo by možné, abys nám na oběd připravila piknik, Moe?" zeptal se Teo. "Jenom něco jednoduchého."
Skřítka na něj pohlédla svýma velikýma tesknýma očima a přikývla. S lusknutím prstů opět zmizela.
"Jak to, že nosí zástěru?" zamračila se Hermiona zmateně.
"Strýček Lance ji dostal darem ke svým sedmnáctinám. Měl tehdy jakési období péče o ´skřítčí blaho´ a okamžitě Moe věnoval oblečení a všechny galeony, co měl po kapsách."
"Dal jí svobodu?" přeptala se Hermiona, na kterou tím prastrýc Lance udělal dojem.
"No jo," odvětil Teo. "Občas má docela podivné nápady. Moe z toho byla celá nešťastná, ale on jí vysvětlil svoje důvody a ona o něco později toho dne kamsi odešla. Utratila všechny galeony za tu růžovou zástěru a následujícího rána se vrátila a řekla mu, že by pro něj ráda pracovala jako svobodný domácí skřítek. Souhlasil pod podmínkou, že mu dovolí, aby jí dával měsíční plat, a od té doby je Moe s námi."
"Profesor Snape ji v úterý poslal, aby mě k němu zavolala," řekla Hermiona zmateně.
"Ona toho nemá moc na práci, protože jsme tady jenom strýček Lance a já," přikývl Teo. "Takže pracuje i v jejich domě. Každý z nás ji může zavolat, kdykoli si přeje."
Oba pohlédli ke stropu, když shora zaslechli bouchání.
"To je on - nejspíš už se nemůže dočkat, až tě pozná. Tak pojď." Vzal Hermionu za ruku a vedl ji po mahagonovém schodišti. "Já obývám jen přízemí a suterén a strýček Lance bydlí v horních patrech. Většinu času si žije sám pro sebe."
Když vystoupali na vrchol hlavního schodiště, otevřel Teo široké bílé dveře hned po jejich levici. Hermiona vstoupila do pokoje, který byl neočekávaně temný kvůli dvěma silným rudým závěsům zataženým přes okno.
"Brý ránko, strýčku," prohodil Teo. "Bude ti vadit, když roztáhneme závěsy?"
"Vůbec ne, vůbec ne," zaskřehotal hlas ze vzdálenějšího kouta pokoje.
Hermiona pohledem sledovala zvuk hlasu a spatřila mužíka schouleného za psacím stolem, před sebou měl otevřenou knihu a vedle sebe tlustou bílou svíci. Když Teo rozhrnul těžké závěsy, spatřila na povrchu stolu velikou louži ztuhlého vosku.
Zdvihla oči k mužově tváři a zjistila, že na ni upřeně hledí přes své kulaté brýle.
"Proč máš pro všechno na světě v takový krásný den zatažené závěsy a zapálenou svíci?" zeptal se strýce Teo upíraje na něj tázavý pohled.
Muž zanadával.
"Čtu si už od tří od rána," zabručel. "A povím ti, že v tu hodinu tak slunečno nebylo. Nespavost… od té doby, co mi bylo sto, se s ní pořád trápím."
Natáhl se pro ebenovou vycházkovou hůl, která byla opřená o psací stůl a obtočil její rukojeť svými sukovitými prsty. S velikým úsilím se vytáhl na nohy a začal se belhat k Hermioně.
"Chápu to správně, že tohle je slečna Hermiona Grangerová?" tázal se s volnou rukou napřaženou k ní.
Zatímco Teodor přikyvoval, stařec s překvapivou silou svěráku stiskl její pravou ruku a pevně jí potřásl.
"Lancelot Mill," řekl s pokývnutím šedivé hlavy. "Za tím jménem stojí směšná extravagance ze strany mojí matky, takže mi prosím říkejte jenom Lanci. Lancelot zní poněkud nadutě, když jeden měří jen pět stop a dva palce. Všichni moji bratři měřili šest stop - jsem taková genetická anomálie."
Vesele se zasmál a Hermiona k němu okamžitě pocítila nával srdečnosti. Byl to malý mužík - jeho hlava sotva dosahovala k jejímu nosu. Měl ty samé neuvěřitelně temně modré oči jako Teodor a chumáč dlouhých šedých vlasů, které nosil zapletené do výstředního copu. Měl šedou bradku, v níž však sem tam prosvítaly hnědé vousy - tuto nosil vcelku úhledně zastřiženou. Na sobě měl kouzelnický hábit v syté tmavě hnědé barvě s drobnými zlatými měsíčními srpečky.
"Ráda vás poznávám, pane," zamumlala Hermiona s úsměvem.
"Takže vy jste se rozhodla provdat se za starouše Tea, he?" řekl a rozdováděně šťouchl svého prasynovce do paže. "Nu, podívejme se na vás," zahuhlal, poodstoupil o krok dozadu a prohlížel si Hermionu od hlavy k patě.
Cítila, jak se jí tváře zardívají pod jeho drobnohledem.
"Strýčku Lanci, netrap ji, prosím," zaúpěl Teo prosebně.
"Hmmm… pánev dost široká pro nošení dětí," prohlásil vážným tónem.
Hermiona zabloudila očima k Teovi a nemohla si pomoci a musela se začít smát výrazu naprostého zděšení, který se objevil v jeho obličeji.
"Fajn, takže my už raději půjdeme, než jí dáš ještě další důvod k tomu, aby zrušila naše zasnoubení," pravil Teo potřásaje nevěřícně hlavou. Vzal Hermionu za ruku a táhl ji ke dveřím.
"Ráda jsem vás poznala," řekla zdvořile, když opouštěli pokoj.
"Ten pocit je vzájemný, drahá," odvětil Lance. "A Teo není tak špatný, jen se nebojte! Občas se sice může chovat jako idiot, ale obyčejně to myslívá dobře."
"Omlouvám se," zašeptal Teo, když sešli ze schodů.
"To je v pořádku," zakřenila se Hermiona, "myslím, že se mi docela zamlouvá."
"Tak pojď, ukážu ti to tady," prohlásil a zamířil k nejbližším dveřím. "Pokud se ti tu bude líbit, může to být náš domov, když budeme zrovna v Londýně."
Následovala ho do místnosti - rozlehlé jídelny rozprostírající se po celé délce domu. Byla tam krásná parketová podlaha a bezchybně naleštěný mahagonový jídelní stůl. Ze stropu visel lustr, jenž mohl směle soupeřit s tím v hale, a podél celé jedné stěny se nacházely prosklené skříně vystavující na odiv starobylý čínský porcelán a další poklady.
"Toto je jídelna, jak sama vidíš," oznámil Teo. "Máma si svoji jídelnu nechala zvětšit kouzly na taneční sál. Je to neuvěřitelné." Nechal ji, aby se chvilku rozhlédla kolem sebe, a pak jí pokývl, aby ho následovala zpět do haly, odkud vstoupili do další místnosti. "To je obývací pokoj."
Na rozdíl od toho, co viděla v ostatních částech domu, zařízení tohoto pokoje bylo mnohem modernější. Stěny byly natřeny sytě krémovou barvou a podlahu pokrýval hustý béžový koberec. Místnosti vévodil obrovský krb, nacházelo se zde i pianino a sedací souprava potažená hnědou kůží. V jednom z rohů stál herní stolek, na němž zahlédla sadu kouzelnických šachů. Poslední rozehraná partie byla podle všeho pozastavena a opuštěné figurky zívaly a netrpělivě podupávaly, mnohé z nich se dokonce otočily a nerudně se na Teodora zamračily.
Dveře na konci pokoje vedly do poslední místnosti v přízemí, což byla vcelku útulná pracovna.
"Ách, tenhle pokoj se mi líbí," vydechla Hermiona zaujatá stěnami vykládanými dřevem a širokou knihovnou. Po obou stranách dlouhého francouzského okna postávala dvě ošoupaná křesílka a v rohu se nacházel psací stůl se stohem čistých pergamenů a řadou různobarevných inkoustů a brků. Přešla k oknu a vyhlédla na zadní zahradu. Uviděla dlážděnou terasu s pár kousky tepaného zahradního nábytku a bezchybný trávník vedoucí k půvabnému sadu.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešla Moe se vznášejícím se velikým piknikovým košem za sebou.
"Moe zabalila panu Teodorovi oběd," špitla tiše a sotva se proutěný koš dotkl podlahy, rychle odcupitala pryč.
"Díky, Moe," zavolal za její vzdalující se postavičkou. Vytáhl z džínsů hůlku a bez otálení zmenšoval těžký koš tak dlouho, dokud se nesmrskl do velikosti peněženky, načež ho zastrčil do kapsy. Pokynul ke dveřím a zeptal se:
"Půjdeme? Dole už je jenom kuchyně a ložnice - na ty se můžeš podívat příště."
Hermiona souhlasně přikývla a vyšli z domu. Už bylo dávno po desáté, a jelikož již ranní špička opadla, byly londýnské ulice vcelku tiché. V klidu se prošli Kensingtonskými zahradami a ani jeden z nich se příliš nestaral o to, kam vlastně jdou. Hermiona byla rozrušená myšlenkami na nadcházející pohovor a Teo měl jednu ze svých ostýchavých nálad. Připadalo jí neskutečně těžké porozumět jeho emocím: občas vypadal tak vážně, že se přistihla, jak se probírá vším, co předtím řekla, a přemýšlí, zda třeba nemluvila o něčem nepatřičném. Ale pak ji překvapil, když se něčemu z jejích slov zasmál a opět byl veselý. Předpokládala, že půjde jenom o to poznat ho o něco lépe. Koneckonců byl tohle teprve druhý den, kdy se spolu bavili o něčem smysluplném.
A na závěr autorčino foto domu, kde žije Teodor se svým strýcem Lancelotem Millem:
Žádné komentáře:
Okomentovat