Další část překladu, i když s bolavým krkem to nejde dvakrát dobře. Už skoro měsíc střídavě bojuju s nějakými chorobami a začíná to být únavné. No nic. Za komentíky budu ráda, byť chápu, že komentovat pouhý překlad originálu může vypadat trochu o ničem. Tak mi aspoň napište, jak prožíváte počínající předvánoční šílenství. Nebo jak bojujete s všudypřítomnými virózami. Nebo cokoli dalšího:-)
Dopoledne jim pomalu ubíhalo, až se nakonec usadili v Hyde parku pod větvemi košatého buku. Teodor vytáhl z kapsy piknikový koš a vrátil mu jeho původní velikost. Rozprostřel na trávník velikou kostkovanou deku, oba si na ni klekli a začali vyndávat z koše jídlo. Hermionu překvapilo, jaké množství pochutin dokázala Moe připravit v tak krátkém čase. V koši byly suchary, rozličné druhy sýrů a paštik, saláty, sladké pečivo a láhev Dom Perignonu.
Když byli asi v polovině oběda, seznala Hermiona, že nastal ten správný čas vrátit se k tématu jejího nadcházejícího pohovoru.
"Takže," začala nejistě, "co soudíš o tom místě na odboru záhad?"
Teo se natáhl dozadu a opřený o lokty chvíli pozoroval bezmračnou oblohu.
"Řekl bych, že pokud jsi jediný uchazeč, kterého pozvali na pohovor, je více než pravděpodobné, že ti to místo nabídnou."
Jeho komentář ji potěšil.
"Opravdu si to myslíš?" zeptala se s úsměvem.
Přikývl a opět se odmlčel. Po minutě či dvou se k ní otočil.
"Co čekáš od života, Hermiono?"
Jeho otázka ji zaskočila.
"Nejsem si úplně jistá, že to vím - hodně věcí nejspíš. Chci být šťastná, udělat uspokojivou kariéru…"
"Děti?" přerušil ji.
Pozorovala jeho obličej a přemýšlela, na co asi myslí.
"Časem, ano."
Zachmuřil se.
"Pár mých přátel si děti pořídilo," zabrblal. "V této chvíli nemohu říct, že by mě to nějak přitahovalo - děti tě jenom omezují, znemožňují tvoje aktivity," pravil potřásaje hlavou.
Hermiona pokrčila rameny.
"Abych byla upřímná, ani mě to nikdy zvlášť nepřitahovalo," souhlasila. "Teď si sice myslím, že jsem to začala trochu chápat, ale jsem si jistá, že to není něco, o čem bych chtěla v brzké době uvažovat. Jsou jiné věci, které bych chtěla dělat dřív."
Vypadal, že ho její odpověď uspokojila.
"Jaké jiné věci? Chtěla by ses trochu víc podívat po světě?"
"Ano, ovšem. Také bych ráda strávila čas poznáváním tebe a tvojí rodiny, ráda bych cestovala a po tom všem, co jsem investovala do svého vzdělání, bych rovněž ráda našla nějaké naplňující zaměstnání…"
Zničehožnic se zdvihl a posadil se blíž k ní.
"V tom případě mám návrh," řekl.
Zdvihla obočí.
"Povídej…," pravila zaujatě.
"Pokud ti zítra tu práci nedají, tak to nebude žádný problém. Můžeme strávit rok nebo dva cestováním po světě a pak se vrátit do Anglie."
"A jestli to místo dostanu?" zeptala se.
"Jestli to místo dostaneš, tak to znamená, že hodně stojí o to, abys pro ně pracovala. V tom případě by stálo za to se jich zeptat, jestli by ti povolili odložit o rok nástup do práce. Pokud budou souhlasit, můžeme vyjet do světa a vrátit se příští rok touto dobou," dokončil a zatvářil se vzrušeně.
Bezmyšlenkovitě vytrhávala ze země stébla trávy a zvažovala jeho nápad. Pokud bude při pohovoru úspěšná, bude pro ni velmi těžké odložit svou kariéru; nesnášela intelektuální zahálku - tak, jak ji pociťovala tohoto léta. Na druhou stranu - jak již řekla Severusovi Snapeovi - většina jejích přátel by dala cokoli, kdyby mohli rok cestovat po světě a nemuseli se přitom zatěžovat starostmi o peníze. Existovalo mnoho zemí, které si přála navštívit - nebyla by blázen, kdyby odmítla takovou úžasnou příležitost?
"Co když odmítnou dát mi ten roční odklad?" otázala se.
"Pak si o tom budeme muset znovu promluvit," odvětil s nadějeplným výrazem v obličeji.
Pokoušela se představit si, jaké by to bylo - objíždět svět s Teem po svém boku. Jestlipak bude mít někdo z jejích přátel privilegium začít svoje manželství takovým způsobem? Ona a Teo budou mít celý rok, který mohou věnovat jeden druhému bez nutnosti věnovat čas rodině nebo práci. Copak by někdo neskočil po takové příležitosti?
Usmála se na svého budoucího manžela.
"Fajn," souhlasila, "pokud budou lidi z odboru záhad svolní, tak to tak uděláme."
Teo k ní vyslal zářivý úsměv. Nahnul se k proutěnému koši a vytáhl šampaňské a dvě sklenice.
"Myslím, že tohle si přímo říká o oslavu," prohlásil tiše, otevíraje láhev. Naplnil její sklenici a pozdvihl svoji. "Na nás," prohlásil a zatvářil se opět poněkud plaše.
Hermiona se dotkla svojí sklenicí té jeho.
"Na nás," přitakala.
Když dopili, Teo opět naplnil jejich sklínky šampaňským a sáhl do kapsy.
"Zavři oči," pokynul jí.
Hermiona odložila sklenici na kostkovanou deku a udělala, co jí řekl. Po chvíli pravil:
"Prima, teď už můžeš otevřít."
Otevřela oči a zjistila, že k ní natahuje pravou ruku s černou sametovou krabičkou na dlani. Krabička byla otevřená a v ní byl na podložce z modrého saténu usazený diamantový prsten, který viděli v klenotnictví předešlého odpoledne. Překotně polkla a odtrhávajíc zrak od blyštícího se klenotu pohlédla do jeho obličeje. Vypadal, že má trochu obavy.
"V těchhle věcech nejsem moc dobrý," zamumlal rozpačitě s krvavě červenými tvářemi, "ale jelikož bylo až do této doby ve všem postupováno pouze formálně, říkal jsem si, že teď bych tě měl požádat já sám."
Vyňal platinový prsten z krabičky a jemně ho navlékl na její prst. Seděl jí téměř dokonale. Stále svíraje její ruku, zeptal se jí:
"Provdáš se za mě, Hermiono?"
Seznala, že není schopna jediného slova; něco takového vůbec neočekávala. Nevěřícně zírala na blýskavý prsten na svém prstě a znovu pozdvihla oči k těm jeho. Najednou to vypadalo dost absurdně, když si uvědomila, že právě přijala zásnubní prsten od muže, jehož nikdy předtím ani nepolíbila - možná právě přišel čas to napravit. Posunula se k němu tak, že se její kolena téměř dotýkala jeho, a nadzdvihla se, až před ním klečela zpříma. Položila mu ruku na rameno, naklonila se k němu a přitiskla rty na jeho ústa.
Její první myšlenkou bylo, že v tak teplém dni jsou jeho ústa poměrně chladná. První vteřinu nebo dvě nijak nereagoval, až se začala obávat, jestli neudělala strašnou chybu. Právě se chystala od něj odtáhnout, když Teo zdvihl ruku, zapletl ji do jejích vlasů a začal jí polibek vracet vášnivěji, než by od něj očekávala. Volnou rukou si ji přitáhl k sobě a ona mu omotala ruce kolem krku. Po chvíli se od sebe odtrhli.
"Ano, vezmu si tě," řekla bez dechu s divoce bušícím srdcem v hrudi.
Usmál se a k její veliké radosti ji opět políbil. Když se od ní posléze odtáhl, unikl jí povzdech plný uspokojení.
"Pojď se vzít, co nejdříve to půjde," zašeptal a přitiskl čelo k jejímu. "Nač čekat? Udělejme to příští pátek po západu slunce. Většina ostatních párů se bere v ten den."
V okamžitém nadšení zcela pominula skutečnost, že slíbila rodičům počkat, a bez váhání s jeho návrhem souhlasila.
ssSss
"Je mi to tak líto, Teo," vyhrkla Hermiona, když vyskočila z krbu v jeho obývacím pokoji a horečně ze svých šatů oklepávala popel a letaxový prášek. Zabloudila očima k hodinám na krbové římse a zalapala po dechu. "Je skoro šest hodin! Přijdeme pozdě!"
"To je v pořádku," ujišťoval ji. "Poslal jsem Moe, aby máti řekla, že asi dorazíme se zpožděním. Co se stalo?"
"Můžu ti to říct, až se dám trochu do pořádku?" zeptala se a pátrala při tom v záhybech svého hábitu po kabelce.
"Jistě, pojď za mnou," odvětil a vedl ji halou a pak dolů po schodech do suterénu.
Nasměroval ji do hlavní ložnice, kde se okamžitě po jejich příchodu rozhořelo na tucet svící. Ačkoli byla tato místnost velmi prostorná, mírné světlo bylo více než dostatečné. Hermiona se cítila příliš unaveně na to, aby se rozhlížela po pokoji, a zamířila přímo ke zdobenému toaletnímu stolku. Posadila se před oválné zrcadlo, prohledávala obsah svojí kabelky a povzdychla si nad svým odrazem, když spatřila tu pohromu, jež původně byla elegantním drdolem.
Teo si sedl na postel za ni a sledoval ji, jak vyňala ze svých vlasů sponu a z kabelky vytáhla kartáč.
"Tak jaký byl pohovor?"
"Šlo to velmi dobře, ačkoli ,pohovor´ je poněkud mírné slovo. Na odbor záhad jsem přišla těsně před jedenáctou a první hodinu proběhl dost otevřený rozhovor. V komisi seděli tři z těch, o nichž se nemluví, a nějaká ženská z personálního oddělení. Zrovna když jsem si říkala, že už to celé chtějí zabalit, jeden z nich - nějaký Henry Protihluk - ohlásil, že ho mám následovat do další místnosti, kde jsem musela podstoupit sérii kvalifikačních testů. Ty byly vážně ubíjející, to ti povím," pravila s povzdechem.
"Jaký druh testů to byl?" zajímal se Teo.
"První dva, to byly dotazníky se zaškrtáváním možností - týkaly se všeho možného. Trvalo to skoro dvě hodiny a pak to přerušili přestávkou na oběd. Něco málo jsme zakousli v jídelně a při tom jsem si trochu popovídala z další z těch, o nichž se nemluví: Prvosenkou Ležladovou. Je jen o tři roky starší než já a vypadala opravdu mile." Usmála se na Tea do zrcadla.
"A co se dělo potom?"
"Po obědě chtěli, abych vyřešila několik hlavolamů jenom s hůlkou. Některé z nich byly vážně hrozně těžké, ale myslím, že jsem to udělala správně. Kolem půl páté mi pak řekli, abych se odebrala do čekárny než vyhodnotí moje testy. A po další hodině mě pak zavolali a nabídli mi to místo!" Otočila se a zakřenila se na něj.
Teo jí věnoval poněkud nucený úsměv.
"Dobrá práce," pravil s takovým nadšením, jakého byl za daných okolností schopen.
Hermiona byla tak potěšená skutečností, že jí nabídli práci toho, o němž se nemluví, že si ani nevšimla nedostatku jeho radosti.
"Trochu jsme se pak dohadovali o platu a dalších podmínkách a také jsem je požádala o možnost vzít si rok volna předtím, než nastoupím na zaškolení. Upřímně řečeno nevypadali z téhle myšlenky dvakrát nadšeně, ale slíbili, že se po mém odchodu poradí a pošlou mi sovu se svým rozhodnutím, a to dnes večer do osmi hodin."
Obrátila zrak zpět k zrcadlu a spíchla si vlasy v týle do důstojného uzlu.
"Promiň, že jsem oblečená tak formálně," omlouvala se se rtěnkou v ruce. "Byla jsem přesvědčená, že budu mít hodiny času na to dojít domů a převléct se předtím, než půjdeme za tvojí mamkou."
Zdvihla se od toaletního stolku a Teo se na ni usmál.
"Vypadáš moc hezky," řekl s obdivem k jejímu formálnímu černému hábitu a důmyslnému účesu.
Vděčně mu vrátila úsměv a sjela pohledem k náramkovým hodinkám.
"Myslím, že bychom měli jít," pravila cítíc se najednou poněkud rozpačitě z faktu, že se právě nacházejí v jeho ložnici. "Jsem hrozně nervózní! Vážně myslíš, že vypadám v pohodě?"
"Ty vypadáš líp než jenom v pohodě," odvětil, vzal ji za ruku a stiskl ji, aby jí dodal odvahu. "A není třeba být nervózní. Jsem si jistý, že se mámě budeš líbit, a Severuse už znáš."
Při zmínce toho jména se ušklíbla. Úplně zapomněla na to, že tohle bude vlastně poprvé, kdy se potkají jako nevlastní tchán a budoucí snacha. Vyšli z Teova domu a vydali se kolem náměstí do čísla osmnáct, před nímž se na schodech Hermiona zastavila, aby si přečetla pamětní desku věnovanou Johnu Stuartu Millovi.
"Normálně sem přicházím a odcházím odtud, jak mě napadne," vysvětloval Teo, "ale vzhledem k tomu, že teď sem jdeme jako hosté na formální večeři, myslím, že bychom měli zaklepat."
Hlasitě zabušil na dveře těžkým mosazným klepadlem a ty byly o několik vteřin později otevřeny malou skřítkou v růžové zástěrce.
"Ahoj, Moe," prohodil Teo s úsměvem. "Řekla jsi máti, že přijdeme pozdě?"
Moe ustoupila, aby mohli projít.
"Ano prosím, pane Teodore. Čekají v zadní jídelně."
Hermiona se s obdivem rozhlížela kolem sebe. Domy v této řadě vypadaly být rozlehlejší než Teův, a když míjela otevřené dveře po levici, naskytl se jí na chvilku výhled do Kordéliina kouzly zvětšeného tanečního sálu. Teo ji vzal za ruku a vedl ji halou do vzdálenější místnosti. Vstoupili do jídelny a spatřili Kordélii a Severuse postávající u krbu a dlouhý jídelní stůl útulně prostřený pro čtyři osoby na jednom konci. Prvním Hermioniným pocitem byla úleva - Severus Snape byl samozřejmě oblečen do svojí obvyklé uniformy tvořené černým hábitem, ale i Kordélie na sobě měla kouzelnický hábit, třebaže ve světlém odstínu modré barvy. Byla velmi šťastná, že tady ve svém úboru k pohovoru nebude vypadat nepatřičně.
Žádné komentáře:
Okomentovat