Azkabanské krby propojené na ministerstvo nefungují a Snape s Nathalií budou muset najít jiný způsob, jak se z vězení dostat. Moc děkuji za všechny komentáře, a jako minule a předminule - 20 komentujících čtenářů urychlí přidání další části:-)
Kapitola třicátá: Azkaban (3. část)
"Rychle!" sykl Snape a znovu vyrazil chodbou. Slepě ho následovala a raději nepřemýšlela o tom, kam je vede.
Zahnul za roh, ale v mžiku byl zpět a spěšně se rozhlížel po několika nejbližších dveřích.
"Co...?" vydechla s rozšířenýma očima.
"Mozkomorové," zamumlal, aniž by pohnul rty. "Jdou sem." Načež hůlkou zamířil na první dveře a ty se rozletěly dokořán. Bez otálení ji protáhl dovnitř a dveře za nimi opět uzavřel a uzamkl. Matně rozeznala obrysy psacího stolu a polic kolem stěn zaplněných od podlahy až po strop tlustými svazky listin.
Vtom ale pocítila chlad a v gestu narůstajícího zděšení si přitiskla dlaň na ústa, aby nezačala křičet.
"Nitrobrana, Belartová," ozval se vedle ní Tavoryho hlasem. "Pokud jste v ní tak dobrá, jak mi ředitel pořád tvrdí, neměli by si mozkomorové vaší přítomnosti vůbec všimnout."
Pohlédla na něj s pocitem úplné bezmoci.
"Dobře víte, že nejsem," zlomil se jí hlas. Ne, dokázat zablokovat všechny svoje myšlenky naráz, tak dobrá opravdu nebyla. A mezitím bylo stále chladněji; mohla skoro cítit, jak mráz proniká do kanceláře pode dveřmi, skrz klíčovou dírku a dokonce i přes stěny.
"To jsem si myslel," ušklíbl se Snape a mávl hůlkou.
Vnímala neskutečnou zimu. Napadlo ji, že brzy nepochybně začnou z nebe padat ty bílé studené věci. Měla by někam zalézt.
Pak ale vysvitlo slunce a pohladilo povislou srst na jejím vyhublém tělíčku svými dosud slabými paprsky. Jako kdyby se do kraje spáleného mrazem vrátilo jaro...
"No tak, Belartová, proberte se! Jsou pryč," ozvalo se vedle ní a ona překvapeně otevřela oči a neochotně se ze snu o prvním jarním dni vrátila do bezútěšné reality Azkabanu.
"Co se stalo?" pohlédla zmateně do tolik cizí tváře azkabanského ředitele.
"Na chvíli jsem vás proměnil ve zvíře. Konkrétně v myš," ušklíbl se. "Přeměňovací kouzla podle všeho mezi útočná ještě nezařadili. Měl jsem to zkusit i na Tavoryho," zkřivil rty.
"V myš?" pokrčila nechápavě čelo.
"Nebylo pravděpodobné, že by si mozkomorové všimli další myši ve zdejších prostorách, musí jich tady být plno. Mozkomory zvířata příliš nezajímají," pokrčil rameny. "Sám jsem použil nitrobranu."
Sice nechápala, jak to dokázal, ale věděla, že čaroděje lepšího v nitrobraně by stěží nalezla - vždyť svého času dokázal mást i samotného Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. A přeměna, to byl dobrý nápad. Nepatrně si oddychla, ale její úleva netrvala dlouho.
"Co budeme dělat? Jak se odtud dostaneme? Snape, já vážně nejsem schopná sednout na koště a uletět vzduchem bůhvíkolik set mil, obzvlášť ne v tomhle příšerném těle...," začínala panikařit.
"Klid, Belartová," zarazil ji. "Nikdo nebude nikam létat na koštěti."
"A nemohla bych zůstat v podobě té myši?" zaprosila, stydíc se za vlastní zbabělost. "Vy se chránit dokážete a mě byste mohl vynést v kapse."
"Pokud vám nevadí, že kdyby se mi něco stalo, tak byste to odnesla také, anebo byste zůstala v myší podobě a už by vás nikdy nikdo nenašel," pokrčil rameny. "Tohle není zvěromágství, abyste si i jako zvíře dál uvědomovala samu sebe a dokázala si opatřit pomoc. Navíc potřebuji mít volné ruce a někdo se musí postarat o ten obraz."
Zhluboka dýchala a snažila se vybavit si, co ještě Snape tehdy u Brumbála říkal o únikových cestách, zatímco on v hlubokém soustředění přecházel sem a tam kolem dveří, testoval situaci za nimi a usilovně přemýšlel. Pak si konečně vzpomněla.
"Myslíte na tu skálu v moři, kam nedosahují protipřemisťovací opatření?" zeptala se.
Pohlédl na ni Tavoryho pichlavýma očima a založil si ruce na prsou.
"Během půl hodiny by měl odliv dosáhnout takové míry, že to skalisko vystoupí z vody. Musíme se k němu dostat. Pokud tedy nemáte lepší nápad."
Nathalii se to nelíbilo - bylo to sice absurdní, neboť, jak se sami nedávno přesvědčili, mozkomorové byli i uvnitř pevnosti, ale představa, že by vyšla ven na volné prostranství, se jí vůbec nezamlouvala. Zřejmě to však byla jejich jediná možnost.
"Asi není nějaká šance, že by to přenašedlo začalo opět fungovat, že ne?" povzdychla si sklesle.
Výmluvně na ni pohlédl.
"Nevím, jak je to možné. Bezpečnostní opatření se musela od té doby, kdy ho Tavory vytvořil, změnit." Nespokojeně pokrčil čelo - nedostatek relevantních informací se mu podle všeho nelíbil stejně tak jako jí. "Alespoň co se týče přenášení ven."
"A co Expelliarmus? Těch nesrovnalostí začíná být nějak moc, nemyslíte?" Doslova cítila, jak na něj podezřívavě poulí svoje ropuší oči. "Jste si jistý, že jste mu vymazal opravdu všechny vzpomínky na váš rozhovor? Co nás překvapí příště?"
"Jistěže jsem mu vymazal všechny," odsekl podrážděně, pak se ale znovu zachmuřil. "Občas se ale může stát, že podvědomí zachytí a uloží nějaký impuls a ten se pak stane podnětem k celému řetězci úvah, jež nakonec člověka dovedou k rozhodnutím, která by mu jinak ani nepřišla na mysl. Kdybych chtěl někoho přimět k nějakému jednání tak, aby nevěděl o tom, že jsem s tím měl něco do činění, postupoval bych přesně takto."
Nathalie si matně vybavovala, že jí něco takového říkal i Brumbál, když mu po návratu od Malfoyových vyprávěla o Dobbym, o tom, jak jí pomohl a o tom, jak si pak od ní nechal vymazat vzpomínky na to, že jednal proti vůli svého pána. Ředitel byl přesvědčen, že to někde hluboko v jeho mysli zůstane uchované a že to nakonec povede k trvalé změně v Dobbyho jednání i názorech.
"Ale co když tedy Tavory nechal zabezpečit i tu skálu?" rozhodila baculatýma rukama, zatímco si Snape ponořený v hlubokém zamyšlení bezděčně přejížděl prsty po úhledně zastřižených vousech.
"Už předtím věděl, že je to problém. Setkání se mnou mohlo jeho podvědomí v tomto názoru maximálně tak utvrdit, ale nejspíš nemohlo změnit nic na skutečnosti, že se pokrytí této bezpečnostní mezery neúspěšně řeší už několik desítek let," odpověděl zamračeně. "Pochybuji, že by se jim to nyní povedlo za pár týdnů. Každopádně je to naše jediná reálná možnost, jak se odtud dostat."
"Kde to vlastně je?" zeptala se tónem, který jasně říkal - a kolik tam bude mozkomorů?
"Na východní straně ostrova. Budeme muset projít vězeňskou sekcí," odvětil a ona jen poplašeně vypískla. "Takže budeme ještě rádi, že většina mozkomorů teď pravděpodobně prohledává správní budovu. Ve vězení jsou navíc lidé a ti mají své myšlenky. Snadněji se tam ztratíme." S tím provedl poslední průzkum, než dveře opět odemkl, otevřel a opatrně vyhlédl na chodbu. "Rozhodně tam máme větší šanci než tady. Tak pojďte, rychle!" vyzval ji a ona nepříliš přesvědčeně nahmatala portrét a vydala se za ním.
Obezřetně prošli tmavou chodbou až na konec, aniž by někoho potkali, zahnuli doprava a došli k těžkým kovaným mřížím. Snape na ně namířil hůlku a zamumlal jakési kouzlo.
"Neprozradí nás to?" ptala se. Divila by se, kdyby se azkabanská detekční opatření nevztahovala i na odemykací kouzla.
"Tohle snad ne," zavrtěl nepatrně hlavou a pečlivě za nimi mříže uzavřel. "Řekl mi ho Tavory. Je to zvlášť uzpůsobené odemykací kouzlo, které není na seznamu. Používají ho místní stráže a nikdo jiný ho nezná. Kromě mě," ušklíbl se.
Udělali několik kroků a ocitli se na točitém schodišti spoře osvětleném pochodněmi.
"V horních patrech jsou uvězněni ti, o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto," řekl polohlasem. "Jejich cely jsou pohodlnější a mají výhled ven. Ti lidé jsou tam v mnohem lepší psychické kondici - máme větší šanci projít tudy," dodal a kývl ke schodům vedoucím vzhůru.
I její strachy zatemnělé mysli znělo tohle logicky, a tak se vydala za ním.
Spěšně vystoupali několik pater, až dosáhli konce schodiště. Snape obezřetně nahlédl do chodby, hned ale hlavu opět stáhl a takřka surově ji začal tlačit dolů.
"Zpátky! Okamžitě!"
Z jeho hlasu zaznívala taková naléhavost, že se bez rozmýšlení rozletěla zpět ze schodů, až se divila, že tělo Dolores Umbridgeové může takovou rychlost vyvinout. Běh po schodech ale měli natrénovat, uvědomila si vzápětí, když zakopla, minula jeden stupeň a vrazila rovnou do zdi. Neměla ale ani čas zasténat, protože Snape ji popadl a vláčel ji za sebou.
"Dělejte zatraceně, jsou přímo za námi!"
To už i ona ucítila přibližující se chlad a zaslechla sípavý zvuk, zapomněla na bolest a zrychlila, běželi níž a níž, až doběhli na místo, kde schodiště končilo a ústilo do šeré chodby, kterou ozařovaly sotva dvě nebo tři pochodně. Snape zatlačil Nathalii do prvního tmavého výklenku a opět na ni namířil hůlku.
Zima, zima, její končetiny ztuhly mrazem, byla vyhládlá a silně podchlazená.
Mrzlo. Tak dlouho, bez přestání a ona bezvládně upadala do přerušovaného spánku.
A pak náhle prozářil zamračenou oblohu dosud studený paprsek slunce a ona cítila, jak krev opět proudí jejím tělíčkem a rozlévá se do jejích tlapek, jež sebou zaškubaly a jaly se prohrabovat ven...
"Vztahuje se karanténa i na Patronovo zaklínadlo?" vydechla tiše, když otevřela oči. Co když už přeměna a nitrobrana nebudou stačit? Co když se budou muset začít bránit?
Snape s hůlkou v pohotovostní poloze hleděl směrem, kterým zřejmě odešli mozkomorové, a ujišťoval se, zda je nebezpečí pro danou chvíli zažehnáno.
"Možná sledují jenom kouzla použitá v místnosti s krby. A možná, že se ochrana vztahuje jenom na Tavoryho. To teď nevíme a je třeba mít na paměti, že nás každé kouzlo může prozradit. Takže to nehodlám zjišťovat dřív, než budu muset," zavrčel.
Beze slova přikývla a rozhlédla se kolem sebe. Všimla si, že v chodbě jsou v pravidelných rozestupech od sebe umístěny těžké dveře s malými uzavřenými průzory.
"Kde to jsme?" pípla nesměle.
"V podzemí," odtušil temně. "V sekci nejtěžších zločinců."
Poznámka:
Zvěromág Sirius Black se proměnil ve psa, když chtěl z Azkabanu uprchnout. Mozkomorové neměli šanci ho odhalit. Proto ten nápad s myší. I když mě při vzpomínce na falešného Moodyho a Draca nejdřív napadla fretka:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat