Smyčka kolem Severuse a Nathalie se pomalu utahuje - budou-li se chtít dostat ke spásnému ostrůvku, budou muset opustit azkabanské zdi... Děkuji za všechny komentáře, stále platí, že 20. komentující čtenář urychlí přidání další kapitoly:-)
Kapitola třicátá: Azkaban (5. část)
Snape ani Nathalie netušili, za jak dlouho se azkabanským strážným podaří rozestavit hlídky po celém vězení, a mohli být jenom vděční za to, že mozkomorové byli tolik lační očekávané kořisti, že jejich pátrání až do Tavoryho zásahu nevykazovalo přílišnou systematičnost. A že setkání s nimi byla do té doby spíš ojedinělá, takže díky Snapeovým schopnostem zůstali neodhaleni.
V jejich prospěch hrálo i to, že byl Tavory podle všeho přesvědčen o úniku některého z vězňů, a v první řadě se tedy chystal zjistit, která z cel je prázdná a koho má pod rouškou svojí podoby hledat. O obrazu nejspíš nic netušil, a tak si Nathalie říkala, že pokud by se jim podařilo z Azkabanu rychle zmizet, nejspíš by se nikdy nedozvěděl, o co jim vlastně šlo. Ledaže by odhalil, že Zmijozelův portrét, který nyní visí v jeho ředitelně, je podvrh. Ještě pořád měli šanci zmizet s tím, že se nikdy nikdo nedozví, že tady ve vězení vůbec byli.
Jakmile však vyběhli do vyšších pater a vyhlédli z prvního okna, na které narazili, cítila Nathalie, jak se její naděje na záchranu pomalu vytrácí. Mozkomorové zdaleka nevykazovali takovou míru neschopnosti, z jaké je Tavory obviňoval - hned, jak pochopili, že krby jsou nyní uzavřené a přemisťování není možné, rozmístili se po celém obvodu ostrova v pravidelných rozestupech i v řadách nad sebou. Nathalie s tichým zaúpěním hleděla na desítky, možná stovky jejich vlajících těl, která se stala jakousi další hradbou mezi vězením a svobodou. A zatímco kamenné hradby by bylo možné překonat snadno, zde stáli před překážkou na první pohled zcela nepřekonatelnou.
"Za mnou," promluvil za ní Snape a chtěl vyrazit jednou z chodeb, ale v příští chvíli změnil směr a začal ji strkat před sebou na opačnou stranu. "Ven," vyštěkl na ni, když nezareagovala dost rychle a zapotácela se. Pohlédla mu přes rameno a spatřila v chodbě snad patnáct nebo dvacet mozkomorů, kteří se k nim blížili s tichým šustěním svých dlouhých plášťů. Ze skupiny se oddělovaly jednotlivé postavy a rozestavovaly se podél stěn.
Rychle se otočila a rozběhla se k tmavé široké chodbě vedoucí k několika mřížím a k těžkým okovaným dveřím. Snape otevíral zámek za zámkem a opět za nimi mříže uzavíral, až konečně namířil hůlku na obrovské zámky dveří. Matně ji napadlo, jaké štěstí mají, že tohle otevírací kouzlo ještě funguje, ale když se podívala za sebe, pochopila proč - i mozkomorové ho očividně používali, ačkoli jim při tom stačilo na zámky namířit svůj hubený strupovitý prst.
Nemohli je vidět a Nathalie se snažila ze všech sil zmobilizovat svoji nitrobranu, aby je ani necítili, ale jakmile se dveře otevřely a dovnitř pronikl proud ledového vzduchu, spatřila, jak náhle zbystřili, svým sípavým dechem vtáhli vzduch, prolétli skrz první otevřené mříže a už otevírali další.
"Rychle!" vyhrkla, doslova Snapea vytlačila vlastním korpulentním tělem ze dveří, ty se za nimi se zaduněním zavřely a ona s nepatrnou úlevou zaslechla zvuk zapadajících zámků.
Ocitli se na jakémsi kamenitém návrší klesajícím dolů k obvodovým hradbám. Prostranství bylo plné mozkomorů, ale je nejvíc ohrožovali ti, které prozatím nechali za dveřmi pevnosti a kteří se právě jali otevírat dveře. Snape Nathalii popadl za předloktí a beze slova s ní smýkal za sebou z kopce dolů skrz trnité keře a přes drny suché trávy.
Zapadli do prvního vyššího křoví, jsouce z jedné strany částečně chráněni nevysokou kamennou zídkou, to už ale za sebou pocítila narůstající chlad, než se její myšlenky opět snížily na základní úroveň a ona vnímala jen strašlivou zimu a touhu utíkat tak rychle, jak ji ponesou její malé tlapky, před těmi obrovskými vlajícími zapáchajícími věcmi.
"Tohle nám za chvíli nebude k ničemu," řekl jí Snape poté, co jí opět vrátil její lidskou podobu. "Budu vás potřebovat plně při smyslech."
Takřka ho nevnímala, pohled upřený na několik mozkomorů stoupajících zpět ke dveřím pevnosti. Vypadalo to, jako by se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Což byla samozřejmě hloupost, poněvadž byli slepí, ale Nathalie viděla, jak zaklánějí hlavu, a slyšela zvuk, jako kdyby zhluboka nasávali vzduch. Je ale vzduch nezajímal, zajímaly je myšlenky a emoce, chtěli najít uprchlíky, které na chvíli zavětřili, ale pak jim nepochopitelně zmizeli. Toužili je najít - ani ne tak kvůli tomu, že jim to Tavory dal příkazem. Chtěli je najít kvůli sobě.
Náhle se však cítila zcela dezorientovaně, už takhle ji mátla každá proměna v myš a naopak, jenže teď se navíc začala proměňovat z podoby Dolores Umbridgeové, její tělo se zužovalo a natahovalo a v příští chvíli již hleděla na pohublé prsty Nathalie Belartové.
"Snape!" vyhrkla a nešťastně k němu zdvihla ruce.
"Já vím," šeptl, "vezměte si na sebe ten plášť. Ale ruce nechejte volně venku, abych vás viděl. Zatraceně, kdyby mi ředitel dovolil vás trénovat v nitrobraně," vrčel nespokojeně, "měli bychom to teď mnohem snazší."
Na to mu nemohla nic říct, protože měl pravdu - umět to, co dokázal on - potlačit všechny svoje myšlenky a pocity a stát se pro mozkomory neviditelnou - to si nyní přála nejvíc na světě. Zároveň jí ale bylo jasné, že tohle Brumbál Snapeovi prostě nemohl dovolit. Nitrobranu bylo možné se naučit jenom tak, že se člověku někdo druhý snažil dostat za pomoci nitrozpytu do hlavy, a o to ředitel nestál. Ne když hrozilo, že by Snape v její mysli narazil na vzpomínky, které neměl vidět.
"Tak se o to alespoň snažte," vyzval ji suše.
"Já se snažím!" chtěla rozhodit rukama na protest, ale v těsném prostoru mezi keři a zídkou to nebylo možné. Tam si dokázala maximálně tak zmenšit boty na svoji původní velikost a obrátit hábit naruby, aby jeho růžová barva tolik nekřičela. A přitom se skutečně snažila - stavěla kolem svojí mysli pomyslné hradby, jenže ne pouze kolem několika vybraných vzpomínek, jež se obvykle snažila chránit; nyní musela vybudovat pevnost kolem všech svých myšlenek a pocitů, zcela je odizolovat od vnějšího světa, potlačit emoce na minimum...
"Váš strach vidím i bez nitrozpytu, sotva se vám podívám do očí," zahučel profesor obviňujícím tónem. "Mozkomorům musíte svítit jako pochodeň."
"Neříkal jste náhodou, že mít strach není zase tak špatné?" odsekla podrážděně s rozšířenýma očima upřenýma na nedaleký roj mozkomorů, ale pak se znovu soustředila na silné kamenné stěny, které vylétly do výše kolem její mysli tak, že se nápadně podobaly několik desítek metrů vysokým azkabanským zdem, jež měla před sebou. Masa toho zdiva jen občas přerušovaného škvírami zamřížovaných oken byla ohromující, ovšem zdaleka ne tak děsivá jako stěna mozkomořích těl, jež na ně čekala na hradbách.
Vyhlédli zpoza zídky. Nacházeli se na volném prostranství mezi budovami pevnosti a obvodovými hradbami, za nimiž Nathalie spíš instinktivně vycítila volné moře.
"Tam se musíme dostat," pokývl Snape stále ještě Tavoryho hlavou k nejvýchodnějšímu cípu ostrova, jenž byl od nich v tuto chvíli vzdálen odhadem necelou čtvrt míli. Čtvrt míle svažujícího se skalnatého povrchu narušeného jen občasnými balvany, pásy trnitých křovisek a vyschlými drny trávy. Čtvrt míle volného prostoru, který se mohl naráz zaplnit stovkami vířících těl, pro něž budou oni dva jediným terčem. Čtvrt míle to bylo z bradavického hradu k Hagridovi a Nathalii to vždycky připadalo jako příjemná procházka. Nyní se jí ta vzdálenost zdála nekonečná.
"Jdeme," zaslechla tichý Snapeův povel, než se vydal vpřed sehnutý mezi keři. Mozkomorové je sice vidět nemohli, a dokud byli daleko, tak je nemohli ani cítit. Jenže mohl je spatřit Tavory a mozkomorům by pak stačilo jen ukázat.
Nathalie to měla jednodušší - díky neviditelnému plášti mohla jít vzpřímeně a soustředit se na to, aby neztratila obraz a aby udržela mosty ke svojí mysli vysoko zdvižené. Snape se pokoušel využívat přirozených úkrytů, které mu poskytovaly balvany a keře, a jen občas, když už se neměl kam skrýt, se k ní připojil pod pláštěm, pak ale jejich postup dopředu probíhal velmi pomalu a museli navíc doufat, že Tavory zrovna nehledí z nějakého okna a nemá natolik vnímavé oči, aby spatřil jejich nohy pohybující se pod dolním okrajem pláště.
Čas od času nad nimi přelétávali hlídkující mozkomorové a to se Nathalie vždy zastavila a plně se soustředila na nitrobranu, nevnímala dokonce ani Snapea, který stál pod pláštěm těsně za ní a dýchal jí na krk. Jeho přítomnost jí ve skutečnosti dodávala sílu vytěsnit z hlavy všechny myšlenky a emoce, snažila se vrátit k pocitům, které měla jako myš, a omezit se jen na základní zvířecí pudy. Možná měl Snape nakonec pravdu a strach ji skutečně motivoval k vyšším výkonům, neboť kdesi vzadu v hlavě cítila, že dosud nikdy nebyla v nitrobraně tak dobrá. Fakt, že se žádný z přelétajících mozkomorů nad nimi nepozastavil, to jen potvrzoval.
Jak se ale přibližovali východnímu cípu ostrova, začaly ji opět přemáhat pochybnosti - to skalisko bylo v moři hluboko pod hradbami. Oni ale přece nedokážou projít skrz všechny ty mozkomory! Skryli se do prohlubně za jeden obzvlášť veliký kámen a stáhli ze sebe plášť, aby se mohli pořádně nadýchnout a rozhodnout se, co dál. Snape ale odmítal dlouho otálet.
"Patronovo zaklínadlo," zamumlal, "teď už je to naše jediná možnost. Pojďte!"
A s tím se zdvihl a s napřaženou hůlkou obešel kámen a zamířil k hradbám a mozkomorům, kteří si ho ještě stále nepovšimli. Nathalie klopýtala za ním mezi vztyčenými stěnami svojí mysli, ale s každým dalším krokem blíž k temným vlajícím postavám se její pracně vybudované hradby začaly nejdříve drolit a pak i bortit po velikých kusech.
Snape postupoval vpřed a právě se chystal vyčarovat Patrona, když Nathalie zahlédla koutkem oka, jak se v nedaleké skalnaté stěně zničehožnic objevil otvor a v něm Tavory -
"...Black byl přesvědčený, že se k němu vracím, což znamená, že můj dvojník a ta ženská procházeli vězením směrem sem! Pokud se chtějí dostat z Azkabanu, je tohle jediné možné místo," mumlal si pro sebe překotně s šíleným leskem v očích. "Okamžitě tady zdvojnásobíte hlídky! Chci je živé a při smyslech!" zařval na mozkomory, kteří vypluli z otvoru za ním.
A pak si jich všiml - uviděl Snapea, stále ještě jako svého dvojníka a spatřil i ji, pokrčil čelo s výrazem náhlého poznání, i když pořád ještě úplně nechápal, co ona tady dělá...
Potom jí výhled na Tavoryho zastínil mozkomor, který se náhle objevil mezi nimi, a ona oněměla hrůzou. Kdesi za sebou slyšela Snapea vykřiknout Patronovo zaklínadlo, které mozkomora odhodilo obloukem stříbrného světla k Tavorymu, ten už ale také zdvihal hůlku -
"Impedimenta!"
Znehybňovací kouzlo ji zasáhlo silou, která ji odmrštila dozadu, její hlava dopadla na kámen a Nathalie se bezvládně svezla k zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat