Podaří se Severusovi a Nathalii v závěrečné části třicáté kapitoly dostat v pořádku z Azkabanu i s portrétem, pro který přišli? Tato část uzavírá třetí desítku kapitol a já bych ráda poděkovala všem čtenářům, kteří mají s touto povídkou trpělivost a obzvlášť pak těm komentujícím. Dobrá zpráva je, že v průběhu přidávání téhle kapitoly se mi podařilo napsat i začátek třicet jedničky, a tak máte ještě naposledy možnost urychlit přidání další části, jakmile se mezi vámi najde 25 komentujících čtenářů;-)
Kapitola třicátá: Azkaban (6. část)
Zima...
Podivné záblesky za zavřenými víčky následované mrazivou temnotou.
Nepřirozený chlad pronikající bezbranným křehkým tělem až do morku kostí.
Jako by celé její plíce byly jediný kus ledu.
Jako by se nikdy neměla probudit.
A ona se nechtěla probudit, neboť něco v ní jí říkalo, že zůstat v bezvědomí je jediná rozumná věc, kterou právě teď může udělat.
Dokonce i smrt se jí náhle nezdála být tak děsivá, i smrt byla lepší - lepší než ten hrůzný, všeobjímající pocit naprosté prázdnoty pomalu přecházející v šílenství.
Jako by již nikdy neměla být šťastná...
Nathalie se s bezmocně znějícím zasípěním nadechla a otevřela oči.
Když onoho rána po silvestrovském večírku našla na podlaze obrazovideckou kresbu načrtnutou její vlastní rukou a zobrazující smrt její matky, byla skálopevně přesvědčená, že nic strašnějšího už nikdy v životě neuvidí. Omyl. Výjev, který nyní spatřila před sebou, překonal i její nejhorší představy.
Před sebou spatřila scénu až děsivou ve své brutální jednoduchosti - dva muži vzájemně po sobě vrhající kletby, které by neuměla pojmenovat, ani kdyby byla víc při smyslech - dvě totožné postavy, dva stejné obličeje zkřivené námahou živenou nenávistí, která se zrcadlově odrážela z obou tváří. Dva muži s podobou Justuse Tavoryho obklopeni vírem stovky mozkomorů, kteří neúnavně doráželi na pohasínající štít Patronova zaklínadla.
Nahmatala hůlku povalující se nedaleko její ruky a malátně ji natáhla směrem k soupeřícím mužům. Jeden z nich byl Severus Snape a ona věděla, že mu musí pomoci dřív, než mozkomorové ucítí její myšlenky. Poněvadž Nathalie nepochybovala o tom, že jediné co ji dosud ochránilo před jejich pozorností, bylo její bezvědomí.
Ale který z nich je Snape? Mířila střídavě na oba dva, hledala jakýkoli záblesk něčeho typicky snapeovského, co by jí napovědělo, proti kterému muži má vyslat kletbu...
A pak záře Patronova zaklínadla pohasla, mozkomorové na okamžik znehybněli ve svém reji a vzápětí se vrhli k jednomu z mužů, jenž právě dobře mířenou kletbou oslepil svého soka a v poslední chvíli uskočil před jeho poslepu vyslaným kouzlem.
"Expecto patronum!" vykřikl, otáčeje hůlku k přibližujícím se mozkomorům a Nathalie spatřila nádherného stříbřitého tvora, který se hbitě vrhl proti nejbližším z nich a zaštítil čaroděje, jenž ho vyslal, svojí ochranou.
Laň, napadlo ji bezděčně, to je ten Patron, po kterém Brumbál pátral na jejích kresbách. A když na poslední z nich spatřil zelené oči Lily Potterové, už o něm nepochyboval...
Koutkem oka zaznamenala pohyb druhého kouzelníka, který nyní podle hlasu pochopil, kde se nachází jeho protivník, a opět zamířil hůlkou...
Polštářové kouzlo vyšlo z její hůlky, aniž by o tom přemýšlela. Bude trvat dlouho, než jí dojde, že všechny ty lekce obrany proti černé magii s Terencem a následně i se Snapem, nebyly vůbec k ničemu, když instinktivně použila totéž zaklínadlo, které ji kdysi v bradavické Velké síni zachránilo před tvrdým dopadem po zasažení cvičnou kletbou Celebruse Riche. Možná se však jen bála víc uvažovat, aby na sebe nepřilákala pozornost mozkomorů, kteří byli dosud plně zaujati snahami o překonání Snapeova Patrona a záblesků jejího vědomí si ještě nestačili všimnout. Možná, že čistě podprahové vnímání a jednání bylo nakonec přece jen tím nejsnazším způsobem, jak zasáhnout do boje dřív, než jí v tom kdokoli mohl zabránit...
Jako ve zpomaleném mudlovském filmu spatřila tělo Justuse Tavoryho, jež se vzneslo do vzduchu a s nepřirozenou elegancí bylo vrženo na hradby, zatímco Tavory zuřivě máchal rukama a naslepo vysílal kletby na všechny strany. A v té chvíli pozdvihl hůlku druhý Tavory.
"Expelliarmus!" zahřměl jeho hlas, jenž však nápadně připomínal hlas Severus Snapea, a Nathalie jako ve snu viděla Tavoryho hůlku letící vzduchem a pak i samotného Tavoryho, jenž se s nelíčenou hrůzou vepsanou ve tváři snažil zachytit hradeb, z nichž ho odrazila síla Snapeova odzbrojovacího kouzla, jeho očím se v té chvíli vrátil lesk, setkal se pohledem s Nathalií a zařval, když zjistil, že se řítí do prázdna, jeho prsty však jen bezmocně prohrábly vzduch a Tavory se zřítil do propasti pod sebou.
Nathalie si náhle připadala jako v mlze, slyšela kolem sebe podivné svištění, zprvu zářící mlha ztmavla do tmy, snad na ni šlo další milosrdné bezvědomí, pomyslela si, v té chvíli však temnotu před jejím obličejem nahradilo cosi mnohem děsivějšího, prudce se nadechla a chtěla zařvat, vyřvat si hrůzou hlasivky, ale vzduch jí zmrzl v plicích a její doširoka otevřená ústa nevydala ani hlásku, když se ani ne dvě stopy před ní objevila hlava mozkomora, viděla jeho kápi a pod ní jen černočernou tmu, náhle byl ale těsně před ní a ona už viděla, co je pod tou kápí - oční důlky potažené mrtvolně šedou blánou, zející otvor uprostřed tlející, zapáchající masy v místech, kde by snad měla být ústa, nasávající nikoli vzduch, ale vše, co bylo samou podstatou Nathaliina bytí, už se nedokázala znovu nadechnout, nedokázala se ani pohnout, jako by zkameněla hrůzou, podvědomě cítila kostnaté, slizce strupovité prsty té věci na svém krku, když si ji mozkomor přitáhl blíž, zaklonil jí hlavu a děsivě důvěrným pohybem se s chroptivým nádechem pomalu sklonil k jejím němě křičícím ústům...
Čas přestal existovat a vesmír se smrštil do jediného bodu.
Život přestal dávat smysl. Možná ho ani nikdy neměl.
Svět ovládl chaos. Ohlušující a všudypřítomný.
A pak nastala prázdnota. A nekonečné ticho.
Splývala s tou nekonečnou prázdnotou. Ticho se stalo její přirozenou součástí.
Než zaslechla hlas. A ucítila bolest.
Křik... hlas...
Rána... bolest...
Kdesi uprostřed prázdnoty se Nathalie Belartová opět probudila k životu.
"Belartová!"
Tvrdý úder přistál na její tváři. Proč ho skoro necítila?
"No tak! Proberte se!"
Další tvrdý úder, tentokrát z druhé strany. Jak to, že skoro neslyšela ten hlas?
Otevřela oči a nechápavě zaostřila na obličej nad sebou. Byl to Tavory nebo Snape? Jeho vlasy se prodlužovaly, oči tmavly a kůže získávala vzhled zažloutlého pergamenu. Nathalie se znenadání musela krákavě zasmát, když si všimla, jak Snapeovi dorůstá nos a postupně se zakřivuje do svého hákovitého tvaru. Kolem nich zářil štít Patronova zaklínadla - kdesi nad ním tušila přítomnost něčeho příšerného, o čem se jí teď vůbec nechtělo přemýšlet. Ale tady bylo teplo a bezpečno. A byl tu on - přece vždycky věděla, že mu může věřit, nebo snad ne?
"Belartová?" Nechápal její smích - snad si myslel, že už je pozdě - že jí mozkomor stihl dát svůj polibek. Že zešílela. V jeho očích spatřila náhlou úzkost. Matně si uvědomila, jak moc je mu za tu úzkost vděčná. Vždyť se o ni nijak nezasloužila.
"Váš nos, profesore," zdvihla malátně ruku a lehce přejela prstem po Snapeově nezdravě bledé pokožce. Nechápavě na ni zíral. "Ráda vás vidím," vydechla a znovu se usmála.
Překvapeně zamrkal a jejich oči se střetly v okamžiku, který se mohl protáhnout do nekonečna.
"Musíme jít," přetrhl její rozjímání. "Můžete vstát?"
Podepřel ji a společně vstali - teprve teď spatřila vír mozkomorů za Snapeovým štítem.
"Mon dieu!" uklouzlo jí vyděšeně a pevně se ke Snapeovi přitiskla.
Jeden z mozkomorů prudce narazil do zářícího štítu a na malý okamžik, než byl prudce odražen zpět, se ocitl nedaleko jejího obličeje. Vykřikla hrůzou.
"No tak, Belartová!" Snapeův hlas zněl naléhavě, ale zjevně se ji zároveň snažil uklidnit, když ji objal jednou rukou, zatímco v té druhé svíral hůlku, jíž trvale posiloval štít Patronova zaklínadla. "Dělejte, vezměte ten obraz, musíme odsud okamžitě zmizet!" kývl ke Zmijozelovu portrétu u svých nohou nedbale přikrytého neviditelným pláštěm. "Dlouho už je neudržím a navíc sem kdykoli může dorazit někdo z ministerstva a vidět nás," sykl jí do ucha, což ji definitivně probralo, shýbla se pro obraz a přitáhla ho k sobě.
Nehodlala se od Snapea vzdálit ani na krok, držela se ho jednou rukou jako klíště a táhla za sebou portrét, zatímco on kolem nich udržoval ochranný štít. Snažila se mozkomory nevnímat a postupovat co nejrychleji kupředu, když ale v jedné chvíli vzhlédla k obloze, viděla, že je zcela pokryta přízraky mozkomorů, kteří zakryli i všechny hvězdy. Vyjekla strachy a přidala do kroku - Tavoryho kletba ji zřejmě dost zranila, neboť v celém těle cítila palčivou bolest, která ji takřka paralyzovala, ale byla odhodlaná se odtud dostat, i kdyby měla zemřít, jelikož to, co zakusila, když se jí mozkomor snažil dát polibek, už nikdy v životě nechtěla znovu zažít.
Konečně se ocitli u hradeb nejvzdálenějšího cípu ostrova a pohlédli pod sebe na mořskou hladinu. S náhlou bolestí odvrátila pohled od bezvládného rozbitého těla Justuse Tavoryho ležícího na skalách několik desítek yardů po levé straně a zaměřila svou pozornost na osamělou skálu vyčnívající z vody přímo pod nimi. Vyděšeně sebou trhla, když mezi nimi a mořskou hladinou přeletělo několik mozkomorů - dobře si uvědomovali, že hranice azkabanské pevnosti zde mají svoji slabinu a byli odhodlaní zabránit vetřelcům v útěku stůj co stůj.
"Já to nedokážu," vyhrkla najednou a ustrašeně se na Snapea podívala, jakmile si uvědomila, co se od ní očekává - on přece musel odhánět mozkomory, bezpochyby tedy po ní bude chtít, aby je oba dostala bezpečně dolů za pomoci levitačního kouzla. "Nedokážu kouzlit, ne teď!"
Měla pocit, že ji mozkomorův skoropolibek připravil o všechny její magické schopnosti. Snape několik vteřin pohlížel do její tváře a pak mlčky přikývl.
"Skočíme," oznámil jí klidně a znatelně unaveným pohybem hůlky posílil Patronovo zaklínadlo a odehnal tak dalšího příliš dotěrného mozkomora.
"Co-cože?"
"Hranice pevnosti chráněné protipřemisťovacími kouzly končí několik yardů pod hradbami. Přemístím nás oba během pádu těsně nad mořem."
"Ne! T-to ne!" vykřikla zhrozeně, vrtěla hlavou a dokonce na krok odstoupila od Snapea, než jí další mozkomor přinutil se k němu opět přimknout.
Vyskočil na hradby a nekompromisně ji vytáhl za sebou nahoru. Pohlédla pod sebe a žaludek se jí obrátil naruby.
"Tohle nebo mozkomorův polibek - vyberte si," vyzval ji a v jeho obličeji zahlédla uštěpačný úšklebek. Bylo až s podivem, jak ji v té chvíli uklidnil - byl přece tak dobře známý, že ani nevnímala onen podtón naléhavosti a obav v profesorově hlasu. "Držte se pevně. A neztraťte ten obraz!" vyzval ji a ona zastrčila svoji hůlku do kapsy a pevně sevřela Zmijozelův portrét. Snape naposledy posílil Patronovo zaklínadlo a stáhl ji za sebou do propasti.
Žádné komentáře:
Okomentovat