Tak tedy poslední ze zatím dokončených částí. Moc děkuji za všechny komentáře k předcházejícím kapitolám, velice mě potěšilo, kolik nových jmen se objevilo, je to taková pěkná vzpruha do dalšího psaní. Jen doufám, že se mnou v příštích, již ne tak rychle přidávaných částech budete mít trpělivost;-)
Kapitola třicátá první: Ve víru (1. část)
Objevili se kdesi na mořském pobřeží. V první chvíli se Nathalie zhrozila, že se Snapeovi nepodařilo dostat je dál než pod azkabanské hradby, instinktivně se přikrčila a snažila se překonat nevolnost, která jí obrátila žaludek naruby v důsledku asistovaného přemístění a následného kouzla, které Snape musel použít, aby zastavil jejich pád. Profesor ji stále svíral jednou rukou za předloktí a hůlku v druhé ruce měl připravenou v pohotovostní pozici; rychle a velmi pozorně se rozhlížel kolem sebe a Nathalie z napětí v jeho těle cítila, že je připraven začít s okamžitou obranou.
I ona se konečně odvážila podívat se, kam se to vlastně přemístili - spatřila širokou oblázkovou pláž s opuštěným majákem táhnoucí se po obou stranách, kam až byla schopna dohlédnout, smáčenou klidně se vlnící mořskou vodou, v níž se o něco dál směrem k obzoru odrážel měsíční svit. Byli tedy v bezpečí a Nathalie vydechla úlevou. Snape však zřejmě spokojený nebyl.
"Držte to pevně," zaslechla ho promluvit, než ji i s odcizeným obrazem opět stáhl do víru přemisťovacího kouzla.
Zaslechla známé prásknutí a tiše zaúpěla. Dokud byl její mozek plný prožité hrůzy z chvil, kdy z její mysli mozkomor vysával šťastné vzpomínky, neuvědomovala si to, ale po druhém asistovaném přemístění na ni plně dolehla vážnost zranění, které jí Justus Tavory způsobil. Zlomila se v pase, vymanila se ze Snapeova sevření a přitiskla si dlaň na zasažený bok. Bolestí zavřela oči a neslyšně zaklela. Sotva vnímala vůni jehličí kolem sebe a měkký mech pod nohama. Pak ji Snape chytil za rameno a znovu se přemístili.
Tentokrát jí z očí vyhrkly slzy a se zasténáním se svezla k zemi. Pod koleny ucítila drsný povrch jakési skály a měla co dělat, aby neupustila Zmijozelův portrét, který stále ještě držela v levé ruce. Nechápala, o co se to Snape pokouší, bála se, jestli je někdo nepronásleduje, ale když opět ucítila pevnější stisk jeho prstů na svém rameni, už se neovládla a zoufale ze sebe vypravila:
"Už dost, prosím!"
"Na tom obrazu může být sledovací kouzlo," zavrčel kdesi nad ní. "Čím víckrát se mi podaří nás přemístit, tím větší je pravděpodobnost, že nás nenajdou." A s tím ji nekompromisně znovu stáhl za sebou.
Slyšela tekoucí vodu a cítila zatuchlý pach rybiny a říčních řas. Bolest v boku ji tentokrát zcela ochromila a z několikerého asistovaného přemístění se jí zdvihl žaludek. Zabořila volnou ruku do vlhkého písku, naklonila se před sebe a začala zvracet.
"Promerlina, Belartová, to to ještě nemůžete chvíli vydržet?" vyjel na ni podrážděně.
Vysíleně potřásla hlavou. Když ze sebe dostala to málo, co se jí podařilo sníst k večeři, trochu se jí ulevilo, ale mučivá bolest tepající v jejím boku nepolevovala. Znovu si na to místo přitiskla dlaň a ucítila, jak se jí odtud do těla rozlézá podivně mrazivý pocit. Snape jí posvítil hůlkou do tváře.
"Prostá Impedimenta by na vás neměla mít takové účinky," zabručel nevrle.
Všiml si, jakou kletbu na ni Tavory vyslal? To je milé, projelo jí cynicky hlavou.
"Zranila jste se při tom pádu?" zeptal se netrpělivě.
"M-myslím, že mez-zi ním a mnou z-zrovna p-prolétal j-jeden moz-zkomor," drkotala zuby, jak chlad postupně prostupoval jejím tělem až ke špičkám prstů na rukou a na nohou. Rozklepala se zimou a schoulila se do sebe; nemohla si všimnout, že Snapeovy rysy v té chvíli poněkud ztuhly. Vnímala jen, jak se k ní sklonil, pevně ji objal tak, aby mohl uchopit zároveň i obraz a znovu se přichystal na přemístění.
"Naposledy," zamumlal jí do ucha těsně předtím, než ucítila, jako by jí někdo proklál bok ledovým mečem a její tělo se mrazem roztříštilo na tisíce kousků.
Ponořila se pod rozpraskané zasněžené kry a začal ji unášet silný proud. S tichým zabubláním se jí uši naplnily vodou, a jak klesala hloub a hloub, slyšela všechny zvuky stále z větší a větší dálky. Chtěla se nadechnout, ale na prsou jí spočívala váha snad veškeré vody v oceánu. Chtěla se pohnout, rozhrnout tu vodu rukama, vykopnout nohama a plavat nahoru, ale tělo ji neposlouchalo. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala ani otevřít ústa. Připadala si, jako když člověk ve snu padá a s nepříjemným pocitem v žaludku se probudí ve svojí posteli, přesto je to ale úleva, vzbudit se a zjistit, že se nic nestalo. Přála si takto se probudit, ale ten okamžik nepřicházel. Padala dál a dál.
"Neříkala jsem vám, že si máte dávat pozor na muže v černém?" zabzučelo kdesi vedle ní, a když se s nepředstavitelnou námahou přiměla otočit hlavu, spatřila Sibylu Trelawneyovou - její hmyzí brýle zaplňovaly téměř celé Nathaliino zorné pole a její korále a šály vlály prostorem v nesmyslných vlnách. "Na něj a na vězení…," broukala žena a pohyby jejích rukou vypadaly, jako když se mořem vznášejí chapadla obrovské medúzy.
Říkali mi, že neumí věštit, napadlo Nathalii a pozorovala, jak se Trelawneyová houpavými tempy vzdaluje. Že není tak dobrá jako já…
A pak voda kolem ní zčernala a Nathalie zahlédla zelený paprsek. Splynula s tím paprskem a letěla vpřed rychlostí tak neuvěřitelnou, že si sotva všimla tváře ženy, na niž paprsek mířil. Profesorka Meunierová přece nemůže umřít! Každá buňka Nathaliina těla hlasitě křičela na protest, jenže ona přece neměla tělo, byla zeleným paprskem, který tentokrát směřoval k muži se smířenýma pomněnkovýma očima a stříbrnými vlasy, Brumbála ne! Ale už tu byl hlasitě houkající vůz a kamion řítící se ze zatáčky proti němu, mami, prosím! A ten had blížící se k popelavému obličeji rámovanému černými vlasy... Dost už, prosím!
Jako by se všechny její dobré vzpomínky vytratily.
Prosím, dost!
Jako by už nikdy neměla být šťastná.
Dost!
Ticho přerušoval jen slabý tikot hodin kdesi zpovzdálí a podivný sípavý zvuk, jako když se někdo nemůže pořádně nadechnout.
Pak ucítila tíhu na prsou a uvědomila si, že je to její vlastní pokus o dýchání. Zatnula prsty do hrubé látky, na níž spočívalo její tělo, a s nepatrným zasténáním do sebe s posledními zbytky sil vtáhla chladný vzduch. Vdechla zatuchlý pach dlouho nevětrané místnosti a slabý zápach odpovídající kyselé pachuti v jejích ústech. A pak zaslechla čísi kroky pospíchající po něčem, co znělo jako vrzající dřevěné schody.
"Vypijte to," sdělil jí hlas muže, kterého zabil had Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Je snad i ona mrtvá? "Pijte!" přikazoval jí ten hlas netrpělivě a Nathalie ucítila, jak ji uchopil pod rameny, aby ji nadzdvihl, otřel jí ústa navlhčenou látkou a pak na rtech zaznamenala chlad hladkého okraje jakési nádoby.
Polkla. A zaplavil ji příval tepla a něčeho, co si vzdáleně pamatovala, ale o čem byla přesvědčená, že už to nikdy nepocítí. Copak ještě na světě existuje štěstí?
Otevřela oči a pohlédla do jeho obličeje.
"Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná," sdělila mu tiše a slabě se usmála.
Mohly už takhle tmavé oči ještě víc potemnět? Chvíli na ni bez pohnutí hleděl, než nepatrně škubl hlavou, zavadil očima o lahvičku ve svojí ruce a s lehkou ironií zkřivil rty.
"Felix felicis," prohlásil. "S příměsí čokolády. Samotná Tavoryho kletba vás měla jenom zastavit, nepochybně proto, aby vás později mohl podrobit pečlivému výslechu. Ten mozkomor se ale zřejmě nacházel poblíž dráhy té kletby, a když se její magická síla spojila s jeho podstatou, působila na vás poté, co vás ještě několikrát oslabilo asistované přemístění, jako kdyby vám ten mozkomor nadále vysával šťastné vzpomínky. Ten lektvar by to měl dostatečným způsobem zneutralizovat." Vstal ze židle vedle její postele a pohnul se k východu z místnosti. "Bude působit dostatečně dlouho na to, abyste se z toho vyspala. Pak budete v pořádku."
Nadzdvihla se na loktech a sledovala ho, jak se nevelkou místností zařízenou pár kusy tmavého dřevěného nábytku a osvětlenou jen petrolejovou lampou na stolku vedle postele, na níž ležela, vzdaluje k pootevřeným dveřím nabízejícím výhled na zaprášenou chodbu.
"Snape?" pravila, přivírajíc zamyšleně oči.
Otočil se k ní s tázavě pozdvihnutým obočím.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se.
Stiskl rty do úzké linky.
"Původně jsem měl v úmyslu nás z bezpečnostních důvodů před návratem do Bradavic ještě několikrát přemístit, abych minimalizoval účinky případných sledovacích kouzel," začal po chvilce rozmýšlení neochotně odpovídat, "ale to byste nezvládla. Takže už zbývalo jen jedno místo, které je řádným způsobem zajištěné a kde mám jak dostatečné zásoby přísad na přípravu lektvarů, tak i odpovídající prostor k jejich zhotovení a rovněž příležitost v klidu prozkoumat možná sledovací a zabezpečovací kouzla proti krádeži umístěná na tom obrazu."
"Takže jsme… u vás doma?" přeložila si po několika vteřinách přemýšlení jeho sdělení a nevěřícně se rozhlédla kolem sebe. Nevypadalo to jako místo, kam by si profesor zval často hosty. Na okamžik uvažovala o tom, že by to mohla brát jako poctu.
"Nepotřebujete vědět, kde přesně to je," zavrčel podrážděně a vyšel na chodbu. "Teď spěte," přikázal jí a zavřel za sebou dveře.
Měla pocit, že po tom všem, co se té noci stalo, nebude moci usnout, ale Snape do lahvičky zřejmě musel přidat i nějaký uspávací lektvar, protože upadla do bezesného spánku ve chvíli, kdy složila hlavu zpět na polštář.
Žádné komentáře:
Okomentovat