V ději povídky Denial nyní nastává roční přestávka. To samozřejmě neznamená, že bych vás tady nechala rok čekat na další část, ale řekla bych, že je to docela dobrý okamžik pro pokračování třicáté první kapitoly Portrétu, v níž už se hlavní hrdinka dostala se Severusem Snapem o trochu dál - přímo k němu domů:-)
Kapitola třicátá první: Ve víru (2. část)
Když se Nathalie probudila, cítila se na okamžik dezorientovaně, ale letmé rozhlédnutí se po těsné místnosti jí rychle připomnělo, kam až ji noční azkabanská výprava zavedla.
Posadila se na posteli a sykla, když ji píchlo v boku. Nadzdvihla okraj trička, aby se podívala na místo, kam ji zasáhla Tavoryho kletba, byť dopředu věděla, že tam nic neuvidí - kletba Impedimenta nezpůsobovala viditelná zranění a i spojení jejího působení s temnou silou, jíž disponovali mozkomorové, ji nemohlo zranit až tak fyzicky jako spíš duševně. A to se týkalo i té neskutečné bolesti, kterou si předešlé noci musela vytrpět a která zcela překonala i tupou bolest vzadu na hlavě způsobenou tvrdým dopadem na kámen. Otřásla se, když si vybavila, jak se jí z onoho zasaženého místa na boku šířilo do celého těla hrozivé mrazení, objala se rukama v obranném gestu a prudce vstala z postele.
Snape naštěstí nepociťoval potřebu vysvlékat jí ze šatů, poněvadž podle všeho seznal, že její tělo kromě ovázání hlavy žádné další přímé ošetření nevyžaduje, a tak jí stačilo jen vklouznout do bot a přetáhnout přes sebe svůj hábit, který našla přehozený přes židli. Nejistě vrávorajícím krokem došla k oknu, poodhrnula zašlý závěs a vyhlédla ven.
Dům stál až na samém konci dlážděné ulice. V první chvíli měla dojem, jako kdyby vzal někdo do ruky hůlku a kopíroval vedle sebe jednopatrové cihlové řadové domky tak, že jeden vypadal jako druhý. Záhy si však všimla, že zatímco některé snad při troše představivosti vypadají obydleně, jiné mají vytlučená okna a vyhlížejí stejně opuštěně, jako musela vypadat továrna, k níž náležel zjevně již léta nepoužívaný komín z drolících se cihel, jehož siluetu spatřila v záři zapadajícího slunce nad střechami vzdálenějších stavení.
Přivřela oči proti světlu a zaostřila na oprýskanou tabulku na protějším domě. Název Tkalcovská ulice a nepatrné povědomí o postupném upadání textilního průmyslu v severní Anglii v posledních desetiletích jí napovědělo, v jakých končinách se přibližně nachází a komín jaké bývalé továrny má nejspíš před sebou. Neuměla si představit Snapea, jak si kupuje dům ať už v mudlovské nebo v kouzelnické čtvrti, a tak jí záhy došlo, že se pravděpodobně ocitla na místě, kde profesor dost možná strávil mládí se svými rodiči. A ačkoli nikdy zvlášť nepřemýšlela o jeho původu, protože přemýšlet o něčím původu prostě neměla ve zvyku, zde, na tomto místě, bylo až příliš zjevné, že jeho obyvatel je všechno, jenom ne čistokrevný kouzelník. Svým způsobem ji to vědomí uklidňovalo.
Obtočila prsty kolem kliky na okně a po překonání slabého odporu ho otevřela, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, který v dlouho neobývaném domě tolik chyběl. Brzy však pokrčila nos, neboť ucítila zápach řeky - ne však ten obvyklý, jenž byl tím posledním, co si vybavovala, než se včerejší noci naposledy přemístili, ale jakýsi znečištěný, který v ní okamžitě evokoval představu nahnědlé pěny u břehů a olejovitých skvrn. S nespokojeným zamračením okno opět zavřela a bezradně se rozhlédla kolem sebe.
Podle širší manželské postele usoudila, že se nejspíš nalézá v ložnici Snapeových rodičů. Zašedlé povlečení ladilo s celkovým neudržovaným dojmem, jaký z tohoto pokoje měla, a nahlédnutí do skříně plné šatů visících omšele a zapomenutě na ramínkách dávalo tušit, že tady toho profesor od smrti rodičů mnoho nezměnil.
Od smrti? Zarazila se, poněvadž přece nevěděla, jestli jsou skutečně mrtví, to jen, že Snape nevypadal jako někdo, na koho někde za branami Bradavic trpělivě čeká jeho rodič. Na chvilku jí sice hlavou proběhla fantaskní představa, že by teď sešla do přízemí a pozdravila se se Snapeovou matkou nebo otcem, ale s lehkým zavrtěním hlavy tuto představu zapudila. Byla prostě příliš absurdní.
Přitom to ale nebylo logické - profesor nebyl o tolik starší než ona, a jeho rodičům by tak mělo být stěží šedesát let. V domě bylo ticho, a Nathalie se tudíž odvážila provést další malé pátrání - v zásuvce nočního stolku našla rámeček otočený fotografií dolů. Ten snímek byl už dost vybledlý, ale zřetelně na něm rozpoznala přísného muže s důvěrně známým zahnutým nosem oblečeného v upjatém černém obleku, který měl zjevně pouze zapůjčený, jelikož mu sako v ramenech a kolem pasu vůbec nesedělo a kalhoty mu byly očividně krátké. Vedle něj stála zachmuřená žena s bledým protáhlým obličejem a hustým obočím oděná do prostých svatebních šatů. Zezadu byla na fotce ozdobným zlatým písmem napsána jména Eileen Princeová a Tobias Snape.
Nathalie potlačila touhu podrobněji prozkoumat obsah ostatních zásuvek a zjistit, zda by tam náhodou kromě podobenek jeho rodičů nenašla i nějaké fotografie ze Snapeova dětství. Naznala nicméně, že jí ke zmatku v její mysli bohatě postačuje, když zná dnešní Snapeovu podobu a ví, jak bude profesor vypadat v okamžiku svojí smrti. Neměla v úmyslu zaplétat se do jeho světa víc, než se jí už zčásti její a z větší části Brumbálovou zásluhou podařilo.
Zavřela zásuvku, postavila se, před nevelkým zrcadlem pověšeným na zdi si neuměle uhladila vlasy a tiše otevřela dveře na chodbu. Naproti spatřila dveře do druhé, nejspíš Snapeovy ložnice a její pohled přilákalo jak úzké schodiště směřující do přízemí, tak i příkrý žebřík vedoucí k poklopu zakrývajícímu vchod na půdu, jež však s ohledem na rozměry domu nemohla být nijak zvlášť rozlehlá. Mimoděk se jí vybavila obrovská půda v honosném domě Luciuse Malfoye a nevěřícně potřásla hlavou. Tihle dva muži a někdejší věrní služebníci Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit zřejmě nemohli pocházet z rozdílnějších poměrů.
Schody tlumeně zapraskaly, když po nich opatrně scházela dolů přidržujíc se zdi s pozvolna se odlupující omítkou. Dole narazila na dveře, které však šly otevřít velmi ztuha. Až když za ně někdo - Snape, jak zjistila vzápětí - vzal z druhé strany, pohnuly se dostatečně na to, aby mohla vstoupit do nevelkého obývacího pokoje. Záhy také pochopila proč - jak stěny pokoje, tak i k tomuto účelu očarované dveře byly zaplněny policemi se stovkami knih vázaných v tmavě hnědé či černé kůži, jež dosahovaly až ke stropu, z něhož visel lustr s několika zapálenými svícemi, které nechávaly Nathalii pouze hádat, zda je jejich přítomnost dána profesorovou nechutí k mudlovské technice nebo v této čtvrti elektřina už dávno nefunguje.
Lustr osvětloval matným světlem staré křeslo, pohovku s prošoupaným potahem a už na první pohled rozviklaný stůl. Pochmurná stísněnost této prostory vyvolávala dojem neutěšené sevřené kobky oživené jen pohledem do kuchyně skrz další dveře a rovněž vchodovými dveřmi, jež přímo vybízely k úniku, ačkoli představa stovek dalších totožných domů všude kolem vyvolávala v Nathalii klaustrofobické pocity. A nepřidalo jí ani to, když si uvědomila, že tenhle pokoj zná z jedné svojí kresby - právě tady jednoho dne padne Narcisa Malfoyová před Snapem na kolena a bude ho prosit o záchranu svého syna - neboť Nathalie si po svém setkání s touto hrdou ženou nedokázala představit, že by mohla tak úpěnlivě žádat o něco jiného...
"Líbí?" vytrhl ji Snape ze zamyšlení posměšně vyznívající otázkou a ona si až v té chvíli uvědomila, že ji celou dobu pozoruje, jak poněkud udiveně, ale přesto značně odtažitě obhlíží jeho příbytek.
"Člověk se skoro přestává divit vašemu zalíbení v temných bradavických sklepeních," ušklíbla se na oplátku, aby skryla svoje pravé myšlenky.
Stiskl rty a otočil se směrem ke kuchyni.
"Něco k jídlu?" otázal se stroze.
"Vařil jste?" slyšela se říkat lehce provokujícím tónem. Celodenní spánek jí zjevně vrátil víc sil, než by se před pár hodinami odvažovala doufat. Pousmála se, když viděla nebo spíš vytušila, jak obrátil oči v sloup.
"Zastavil jsem se v Příčné ulici," sdělil jí přes rameno cestou do kuchyně. "Bylo nutné uvědomit ředitele a pak - není na škodu být viděn daleko od Azkabanu a zároveň zjistit situaci."
"A?" tázala se zvědavě a vykročila do kuchyně za ním. Přejela pohledem vybavení tak staré a omšelé jako vše, co v tomto domě zatím viděla, a její oči se zastavily na titulní stránce mimořádného vydání Denního věštce, které leželo na stole.
Tragická nehoda azkabanského ředitele, hlásal palcový titulek vedle Tavoryho zamračené, takřka nehybné fotografie a Nathalie přimhouřila oči, když četla dál - Bezpečnost vězení nebyla narušena - žádný vězeň neuprchl - a - zatím se nepodařilo zjistit, zda šlo o pouhou nešťastnou nehodu nebo zda Justus Tavory spáchal sebevraždu.
"Nehoda? Sebevražda?" opakovala nevěřícně.
Snape jí podal talíř s krajícem chleba a sýrem, postavil před ni sklenici červeného vína a Nathalie překvapeně zamrkala, když po chvíli položil na stůl i tabulku hořké čokolády.
"Mělo snad ministerstvo podle vašich očekávání přiznat, že se někomu jen tak podařilo proniknout do nejlépe stráženého kouzelnického vězení na světě?" zopakoval jí jízlivě tak často proklamované označení azkabanské pevnosti. "Nehoda nebo sebevražda je pro ně v této chvíli jediné přijatelné vysvětlení. Zítra se v novinách objeví, že Tavory z pravidelného styku s mozkomory trpěl ustavičnými depresemi, a pak celý případ postupně odezní do ztracena."
"A zdůvodnili nějak, proč se tak najednou vrátil z dovolené?" zajímala se a přejížděla očima řádky dlouhého článku, zatímco hladově žvýkala chléb i sýr.
"Zjevně neměli potřebu říkat, že by někam vůbec odjel," pokrčil rameny Snape. "Tisku sice lze ledacos zamlčet, to ale neznamená, že celou věc nevyšetřují. A pokud se zeptali i některých vězňů, má teď ta vaše Umbridgeová o čem přemýšlet a co vysvětlovat." Nevypadal, že by ho to nějak mrzelo. A už vůbec se netvářil, že by se chystal zmiňovat Blackovo jméno.
"Kopie Zmijozelova portrétu se mi sice vcelku povedla, ale pokud ten obraz skutečně chránilo sledovací kouzlo, budeme mít na krku ještě Malfoye," zamračila se Nathalie.
"Žádné tam nebylo," zavrtěl Snape hlavou. "Tupci," dodal, když si uvědomil, co jí v té chvíli muselo dojít - a sice, že všechna ta pro ni tolik bolestivá přemisťování neměla tím pádem žádný smysl. "Příliš věřili v obavy, které lidem zpravidla Azkaban a mozkomorové nahánějí."
"Oprávněně," pokrčila rameny. "Vždyť jsme se odtamtud málem nedostali."
"Přeháníte," prohodil se sebejistým klidem.
"Doopravdy?" pozdvihla obočí. "A co všechny ty nesrovnalosti? Nefungující přenašedlo, pozměněný seznam detekovaných kleteb, tajná chodba k východnímu cípu ostrova, o níž jste podle všeho nevěděl, takže nás pak Tavory překvapil v tu nejnevhodnější chvíli..."
"Věděl jsem o ní," přerušil ji. "A chtěl jsem ji původně i sám použít. Ta chodba však začíná v přízemí, které, jak jste si sama musela povšimnout, bylo obsazeno mozkomory dřív, než jsme se tam dostali. Nezbývalo nám, než vyjít ven. Tavory byl však očividně přesvědčený, že jsme tou chodbou prošli před ním."
"Tavory," opakovala po něm. "Jeho smrt jsme také původně neplánovali, pokud vím."
"Ovšem. Také bych nikdy nečekal, že by ta vaše polštářová kouzla mohla být tak účinná," zkřivil pobaveně rty.
Zmlkla a zahleděla se do talíře. Vzpomínku na rozbité Tavoryho tělo zatím ze svojí mysli úspěšně vytěsňovala, poněvadž vize následného střetu s mozkomorem byla mnohem silnější. Teď na ni však skutečnost, že se podílela na smrti člověka, dolehla plnou vahou.
"Poté, co jste mu tak inteligentně ukázala svoji pravou totožnost, a já od svojí proměny nebyl daleko, jsme stejně neměli jinou možnost," dodal suše, čímž jí na náladě příliš nepřidal.
"Mohli jsme mu pozměnit vzpomínky," zamumlala sklesle.
"Měla jste snad pocit, že na to byl čas a příležitost?" odsekl podrážděně. "Ovšem - mohl jsem mu vymazat paměť jediným mávnutím hůlky, ale byl bych nerad, aby se někomu při pokusu o její obnovu podařilo odhalit, že už mu vzpomínky kdysi byly pozměněny."
Jen zastřeně vnímala, co jí Snape vykládá dál, včetně informace, že se druhého dne přesunou do Bradavic tak časně, aby stihl pondělní hodinu lektvarů. Byla příliš pohroužená do vlastních úvah, a když jí řekl, že by tudíž bylo vhodnější, aby šla spát a načerpala tak dostatek sil na zítřejší přesun, a nasměroval ji do koupelny vedle schodiště, nikterak se tomu nebránila.
Poznámka:
O umístění Snapeova domu do průmyslové severní Anglie se fanoušci na HP Lexiconu jenom domýšlejí, ale tamní vysvětlení mi dávalo smysl, a tak jsem se s ním pro účely tohoto příběhu ztotožnila.
Žádné komentáře:
Okomentovat